Miroslav Singer: Z případné krize se Česko dostane jako jedno z prvních. Umíme improvizovat

Inflace roste, podražují potraviny a energie a některé podniky se dostanou do problémů. Podle Miroslav Singera, někdejšího guvernéra České národní banky, dnes hlavního ekonoma Generali CEE Holding, však Česko tohle všechno dokáže ustát. „Česko patří do té části světa, která je schopná růst cen vstřebat, a to díky obrovskému bohatství, které má,“ říká Singer.

Okamžitým projevem války je dramatický růst cen energií a zprostředkovaně všeho dalšího. Do jaké míry si myslíte, že se tato situace uklidní s koncem konfliktu?

To bude záležet na tom, kdy skončí. V první řadě se tu bavíme o rostoucích cenách potravin. U potravin existují agrotechnické lhůty, které člověk neošidí. Pokud se na Ukrajině teď nezaseje, tak potraviny nebudou. Česko ale patří do té části světa, která je schopná růst cen vstřebat, a to díky obrovskému bohatství, které má. Pro chudší části světa je však tato situace samozřejmě kritická.

Zprávy, že ukrajinští zemědělci mají problém kvůli bojům zasít, se už objevují.

Nepředstavujme si, že přijdeme o všechno, když nebude obilí z Ukrajiny a Ruska. Obilí jen bude méně a cena půjde nahoru. Určitě se ale otevřou nějaké státní sýpky a samozřejmě se nebude tolik plýtvat ve výrobním procesu. Podmínky, aby Evropě hrozil hladomor, by vypadaly úplně jinak. Naše země zažila poslední hladomor za první světové války. Během druhé světové války ale už ne. Jen jsme museli vyžít s určitými typy potravin jako třeba brambory.

Druhou věcí je, že cena jídla je tvořená mnohem více samotnou distribucí, marketingem a tím, že to chceme mít krásně zabalené a s příběhem. Když si dáte croissant v kavárně kousek od galerie Dox, tak ta cena mouky bude v produktu minimální.

Nemáte strach o tuzemský průmysl?

O celý průmysl ne. Některé podniky určitě budou mít problém, ale Češi mají jednu obří výhodu v takovýchto dobách. Jsme neskutečně úspěšní improvizátoři. Češi totiž nechtějí vědět jen to, co mají dělat, ale také většinou chtějí vědět proč. Když Čech obsluhuje výrobní linku, tak mu nestačí vědět, že ručička na tlakoměru má být v zeleném pásmu, ale chce vědět, proč tam má být. Díky tomu jsme pak schopni přicházet s náhradními řešeními. Z toho usuzuji, že i když válka na Evropu nějak výrazněji dopadne, tak se z toho i v rámci evropského kontextu dostaneme jako jedni z prvních. Proto tak dobře Česko funguje ve spolupráci s Německem. Němec tomu dává „řád“, my naši schopnost improvizovat. To, že Čechy byly továrnou celého Rakousko‑Uherska, není náhoda.

To, že Čechy byly továrnou celého Rakousko‑Uherska, není náhoda. Umíme velmi dobře nacházet náhradní řešení.

Dlouhodobě se v Česku mluví o potřebě transformace průmyslu. Teď se zdá, že právě tento sektor bude mít problém. Znamená to, že jsme onu transformaci neudělali dostatečně rychle?

Transformace průmyslu u nás ale probíhá. Jestli v něčem máme deficit, tak je to transformace a digitalizace státního sektoru. Ten má problém. Důvodem, proč to nejde rychleji, jsou naplněné kapacity těch, kdo jsou schopni taková řešení zavést. Mám kamaráda, který se tím živí. Už loni mi říkal, že ho mají firmy objednaného na čtyři roky dopředu.

Prověření evropských hodnot

Zůstanou sankce uvalené na Rusko v platnosti i po skončení války, nebo převáží pragmatický přístup, kdy si Západ bude chtít zachovat svoji stávající životní úroveň?

Jsem skeptický. Domnívám se, že si plně neuvědomujeme, co se vlastně stalo. Dosud jsme prosazovali energetickou politiku, kterou jsme přebírali hlavně od našich německých sousedů. Ta vycházela z předpokladu, že svět sdílí podobné hodnoty, takže když Evropa ukáže, že dokáže snížit či zcela eliminovat těch osm procent světových emisí, které produkuje, tak že ji zbytek světa bude následovat. Teď se ale na půdě OSN hlasovalo o tak základní věci, jestli je v pořádku, že jiná země vojensky vstoupila na území suverénního státu. Při tak jasné věci se hlasování zdržely dva nejlidnatější státy světa, Indie a Čína. Ať se nikdo nezlobí, ale tohle chování nám říká, že svět takřka žádné společné hodnoty nemá. Což má pro ideu, že Evropa svým příkladem potáhne ve snižování emisí celý svět, dost fatální důsledky.

Vrátíme‑li se k těm hodnotám, největší brzdou aplikace té zásadní hodnoty v případě sankcí kvůli Ukrajině je v EU evidentně Německo. To se však svojí energetickou politikou stalo závislým na agresorovi, své vlastní závazky v oblasti emisí neplní, a co se týče sankcí podporujících skutečně významné hodnoty, je až tou poslední zemí, která je chce aplikovat. Tihle nás mají poučovat?

Takže nevěříte, že by se Západ byl ochoten vzdát hospodářského růstu za každou cenu a upřednostnit nezávislost?

To ještě není jasné. O výsledku rozhodne válka, respektive doba jejího trvání a naše výdrž se sankcemi. Ukázalo se, že totalitnější vůdci nechápou, že veřejné mínění má schopnost ve svobodných zemích změnit směr politiky. Kdyby se Ukrajina bývala složila během prvních pár dní, tak se na Západě nic moc nestane. Ovšem kvůli tomu, že lidé vidí bránící se národ a brutalitu války, najednou politici musí reflektovat veřejné mínění. Tohle „putinové“ s malým p nechápou, protože si veřejné mínění sami vytváří. Putin nerozumí, jak je možné, že o něm americký prezident Biden, dotlačen vlastní veřejností, řekne, že je válečný zločinec. On si přece vlastní veřejné mínění vytváří a určuje. Jestli se vzdáme růstu? Nevím. Už teď je ale jasné, že veřejné mínění dotlačilo západní politiky do mnohem silnějších sankcí, než původně zamýšleli.

Je společnost připravena nést náklady těchto rozhodnutí?

Nejprve přichází rozhodnutí a až pak náklady. Teď jsem byl v Bruselu. Panuje tam na úrovni slov takřka válečná nálada. I němečtí Zelení mluví o tom, že podpoří armádu a postaví plynové terminály na zkapalněný plyn. Ještě si ale neuvědomili, že to bude zároveň znamenat méně peněz pro zelenou energii. Už je ale vidět, že svět se rychle mění a o věcech, které byly ještě před pár dny nemravné, jako třeba jádro nebo uhlí, se pomalu začíná diskutovat.

Svět takřka žádné společné hodnoty nemá. Což má pro ideu, že Evropa svým příkladem potáhne ve snižování emisí celý svět, dost fatální důsledky.

Prostor pro státní regulaci

Zatím náklady rostoucích cen nesou hlavně spotřebitelé. Myslíte, že je šance, že i podniky se semknou a přenesou na sebe část nákladů a sníží si marže?

Jsme v období, kdy ve většině zemí panuje vydatná spotřebitelská poptávka. To znamená, že firmy nemají důvod přenášet část nákladů na sebe. Mimochodem, je řada států, kde se politici bez ohledu na to, jestli patří k pravici či levici, snaží, aby ty náklady nesl nejen spotřebitel, ale i podniky. Například v oblasti energetiky řekly státy jako Polsko, Slovensko, Francie či Maďarsko, aby energetické společnosti nepřenášely na úkor svých marží náklady na koncové zákazníky.

A vám to konvenuje?

Moc ekonomicky nechápu, proč se to u nás neděje. Myslím, že v monopolistických odvětvích, jako je třeba výroba elektřiny, prostor je. Samozřejmě u nás, kde máte po volbách a vládne pravice, tak vláda bude sahat k netržním řešením mnohem méně než v zemích, kde je před volbami. Což je případ všech výše zmiňovaných států. Je logické, že před volbami se budou starat o svého daňového poplatníka – voliče – mnohem více a přenášet náklady na firmy. I tam, kde je ale krátce po volbách, by se vláda měla starat o to, aby si podporu veřejnosti udržela.

V rozhovoru pro Lidové noviny jste navrhl řešit vysoké ceny energií omezením exportu přebytků elektřiny…

Řekl jsem to ve zkratce. Těch možností je víc, ale principiálně to znamená, že by náklady skutečně nesli producenti energií. Slováci pohrozili svým producentům tím, že je více zatíží daněmi, pokud cena přesáhne nějakou dříve obvyklou mez. To je naprosto legitimní opatření.

Na toto vaše vyjádření reagoval i šéf ČEZ Daniel Beneš, který argumentoval, že sami budeme možná potřebovat solidárnost u plynu a s otazníkem je i legitimnost takového kroku. Neplatí tedy, že pokud bude každá země kopat čistě za sebe, tak máme zaděláno na mnohem větší problém?

Samozřejmě že by to šlo udělat i zákonnou cestou. Šéf ČEZ ale pochopitelně něco takového nechce, znamenalo by to menší zisk.

Ovšem pokud většinu plynu máme z Ruska a kohouty se zavřou, tak po ostatních budeme chtít, aby se podělili.

Doufat, že se nám solidarity dostane za nic, je naivní. Jediné naše obchodní eso v rukávu je elektřina, kterou vyrábíme z jádra. Pokud ukážeme, že vývoz elektřiny neumíme, nechceme a ani nemůžeme zastavit, tak proč by nám ta druhá strana něco dávala? Proč by na nás měla ve výsledném kompromisu dbát? To, že tu máme nějakou soudržnost, neznamená, že v rámci ní nedochází k vyjednávání, často velmi tvrdému.

Rozhodně je načase se zamyslet i v případě plynu nad podobným projektem, jako bylo kdysi rozhodnutí vybudovat ropovod Ingolstadt s cílem přestat být závislí jen na ruské ropě.

Takže by se měl každý stát starat hlavně o sebe?

Ano, ale měl by se pak snažit dohodnout. Pokud umíte vyjednávat, což umí Němci, Nizozemci, ale i Maďaři a Poláci, tak výsledný kompromis, ke kterému je samozřejmě třeba dojít, pro vás bude příznivější. Tohle ale často jen kvůli vlastní pohodlnosti neumíme. I Slováci to umí lépe.

Jediné, jak si Rusko umí získat spojence, je jim nabídnout zbraně nebo jim hrozit. Ekonomicky nemá moc co dát.

Bez dupnutí tedy není možné dosáhnout sdílení nákladů například na pomoc uprchlíkům, ale ani v podobě dodávek plynu?

Jednoznačně. Z tohohle pohledu vnímám cestu Petra Fialy s dalšími dvěma lídry jako velmi užitečnou. Brusel z toho asi není úplně šťastný. Tady jsou ale vůdcové, kteří skutečně dojeli s naprosto reálným rizikem pro ně pomoct prezidentu Zelenskému.

Velká armáda, malá ekonomika

Jestli se Čína rozhodne pomáhat Rusku, co to pro nás jako pro Západ znamená?

Čína i Rusko mají společný zájem na tom, aby Západ, především pak USA, přestal být hegemonem, který určuje, co se ve světě děje. To Čína, nejen kvůli Tchaj‑wanu, nese velmi nelibě. Staré heslo zahraniční politiky říká – země nemají přátele, země mají zájmy. Zájmy Číny a Ruska se například na Sibiři budou střetávat. Navíc si je Čína, na rozdíl od Ruska, schopná získávat ve svém okolí spojence nejen vojenskou silou, ale i svou ekonomickou vahou. Rusko má sice jednu z největších armád na světě, ale ekonomicky je to země na úrovni Itálie a dnes už zřejmě ani to ne. Jediné, jak si Rusko umí získat spojence, je nabídnout jim zbraně nebo jim hrozit. Ekonomicky nemá moc co dát. Když Američané někde vojensky zasáhli, tak tam poté nasypali spoustu peněz a otevřeli podnikatelům svůj obří trh.

Když situace ale vypadá tak, že bída v Luhansku je větší než v okolních vesnicích, které spravuje Ukrajina, tak se nelze divit, že ani ten etnicky ruský starosta není šťastný, když mu hrozí, že se stane občanem Ruské federace. Dám vám otázku. Víte, kdo je největším obchodním partnerem Podněstří?

Rusko?

No, to by napadlo většinu lidí. V reálu je to Rumunsko, které je mu diplomaticky nepřátelské, protože je spojencem Moldávie. Rusko nemá významnější ekonomickou schopnost vytvářet pozitivní atraktivitu pro okolní země. Problém je, že jeho ekonomika je věcně vůči velmocím malá, a navíc ji vysává to, že si drží vzhledem ke své velikosti přebujelou armádu. To mu podvazuje zdroje na cokoliv jiného. Pak EU stačí, aby poslala ze svého pohledu do satelitů kolem Ruska drobné, a hned se všichni k ní chtějí přidat. Právě tento ruský problém a nepochopení bude do budoucna překážkou pro další sbližování Ruska a Číny.

Myslíte, že hegemonie USA může být teď ohrožena? Už se objevily zprávy, že by Saúdská Arábie vybudovala do Číny ropovod a namísto dolarů by začala za ropu akceptovat čínský jüan. Ostatně Čína si už stěžuje, že dolar se používá jako ekonomická zbraň.

Samozřejmě že se bojí. I když ale Čína nějakým způsobem Rusko pohltí, byť jen ekonomicky, tak ji to nijak významně neposílí. Rusko je ekonomicky zhruba na úrovni desetiny Číny, či ještě méně. Teď se, vypadá to, dohodly na tom, že Čína dodá hladové ruské armádě jídlo. To ale jen ilustruje, jaký je ohromný ekonomický rozdíl mezi Čínou a Ruskem. Rusko zjistilo, že nemá po třech týdnech války pro své vojáky jídlo.

Miroslav Singer (53)

V roce 1995 získal doktorát z ekonomie na University of Pittsburgh. Mezi lety 2010 a 2016 byl guvernérem České národní banky. Dnes působí jako hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding.

Hlavní ekonom Generali CEE Holding Miroslav Singer

Foto: Tomáš Nosil

Ano, ale je reálné, že se spolupráce obou zemí zintenzivní a Rusko se pokusí přesměrovat surovinové toky do Číny. Primárně na tom bude vydělávat Čína. Ovšem ty zdroje surovin nejsou nijak obří. Dnes představuje podíl Ruska na exportu ropy osm procent, ale zároveň se kvůli růstu cen znovu vyplatí těžba z břidlice, takže jeho podíl bude klesat. Je tedy evidentní, že Čína a Rusko budou spolupracovat, ale hospodářské posílení Číny nebude nijak významné právě proto, že velikost čínské a ruské ekonomiky je nesrovnatelná.

Dvacetiprocentní inflace?

Podle ČNB může inflace vystoupat až na 13-14 procent. ČNB ovšem obecně své odhady v minulosti spíše podstřelovala. Navíc se vedle růstu cen pohonných hmot a dalších komodit opět zavírá Čína. Nemáme zaděláno na ještě vyšší růst cen?

Jednoznačně tu máme zaděláno na problém věrohodnosti předpokladů České národní banky. Je fakt, že její prognózy neberou lidé příliš vážně. Proto bylo její rozhodnutí několikrát prudce zvýšit sazby správné, aby bylo vidět, že koná. Rovněž mě potěšilo, že začala intervenovat, což je další ukázka toho, že je rozhodnutá inflaci bránit. Na druhou stranu příčiny inflace jsou jednak přehřívání ekonomiky před pandemií, jednak samotná pandemie a pak válečná situace, která přináší jen proinflační tlaky. To však není chybou ČNB, ale nepředvídatelných proinflační šoků. Ekonomické modely logicky nejsou schopné předpokládat situace, jako je válka na Ukrajině.

Inflace i kolem 20 procent? To bude záležet na tom, jak se vyvine válka na Ukrajině. Dlouhotrvající konflikt by znamenal další proinflační šoky.

Je podle vás reálné, že se meziroční inflace vyšplhá až na 20 procent?

Odhad, že by inflace mohla dosáhnout deseti procent, se objevil už v průběhu loňského léta. Do toho přišly šoky vyvolané současným konfliktem. Jestli hrozí 20procentní inflace? To bude opět záležet na tom, jak se válka na Ukrajině vyvine. To, že konflikt ukázal slabiny ruské armády, neznamená, že to nemůže ještě dlouhou dobu trvat, což by přineslo další inflační šoky.

Vezměte si třeba jeden scénář, o kterém se zatím nemluví. Mnozí spekulují, že by plynovody mohlo zavřít Rusko. Může ale nastat situace, kdy v momentě hrozící porážky naopak nějaká zoufalá skupina ukrajinských bojovníků odpálí ty roury sama. Válka je schopná přinést překvapení, se kterými nikdo nepočítá. Skutečně je to těžké teď odhadovat.

Má centrální banka prostor pro další zvyšování sazeb?

Musí preferovat cíl cenové stability a dál sazby zvedat. Nic jiného než zpřísňovat měnovou politiku nemůže.

I když je inflace z větší části dovezená?

Jednoznačně. Vlastní nedovezené inflační tlaky jsou víc než významné. Nezapomeňte, že tu stále máme i přepálený pracovní trh.

Jak moc Česku hrozí stagflace, tedy stagnující ekonomika doprovázená rychlým růstem cen?

Myslím, že tento scénář není moc pravděpodobný. Situace, kdy musíme rozpočet konsolidovat pomaleji právě kvůli uprchlíkům, znamená spíše posilování poptávkové složky ekonomiky. Jsem přesvědčen, že se ekonomika nebude propadat pod nulu za předpokladu, že budeme schopni stále získávat suroviny, popřípadě jejich výpadky nebudou mít dlouhého trvání.

Zkusil byste shrnout, na co se Češi mají připravit?

Už nějakou dobu konzistentně opakuji, že typicky česká rodina by měla přemýšlet o tom, jak snížit svoji spotřebu energie. Je jedno, jestli si kvůli tomu koupí ojeté elektroauto na rozvážení dětí, nebo udělají zateplení domu, či budou doma zavírat dveře. Vezměte si, kolik lidí doma chodí v triku s krátkým rukávem. Snížení spotřeby energií, kde to jen jde, je v tuhle chvíli evidentně správný postup.

Je evidentní, že Čína a Rusko budou spolupracovat, ale hospodářské posílení Číny nebude nijak významné.

Se zvýšenými výdaji i na pomoc uprchlíkům, ale i třeba problémy firem, kterým mohou klesat příjmy, se také může zhoršit fiskální situace státu…

Inflace, kdy vládě rostou nominální příjmy, třeba spotřební daně a další, jsou pro ministerstvo financí dar z nebes.

Takže se neobáváte nápadů na zavedení některých sektorových daní právě pro monopolní či oligopolní odvětví nebo zvýšení daní pro firmy?

Ty nápady přicházely a budou dál přicházet. Vrátím se na začátek. Pokud chceme něco udělat pro tuto zemi, tak musíme v prvé řadě zmodernizovat státní sektor, kterého se digitální transformace takřka nedotkla. Stav, kdy ministerstva přijímají další lidi, protože digitalizují, je absurdní. Firmy přece digitalizují, aby ušetřily i místa. Navíc tato vláda je zvolená většinou, která toto po ní přece chce.

Ano, ale jde o těsnou majoritu, která ji zvolila.

To máte pravdu, zároveň však poslanci vědí, že pokud by se parlament rozpustil a šel do nových voleb, tak už tam některé strany či poslanci být nemusí. To jim vytváří podmínky se domluvit a být schopní další tři a půl roku fungovat. Naprosto nesouhlasím, že tato vláda má zastávat zájmy všech. Vlády mají zastávat zájmy svých voličů. Po dvou obdobích vlády levého středu je prostor na úspory státního aparátu mnohem větší, než si lidé představují. Vláda by jednoznačně měla pokračovat v nastolených úsporách. Zároveň je ale třeba říct i českému průmyslu, že se musí postarat sám o sebe i za cenu toho, že holt některé podniky skončí.