Sotirios Zavalianis: V Česku má psychické problémy třetina lidí. Společnost dělá, že neexistují

Areál berounské rehabilitační nemocnice připomíná velkou stavbu. Vedle mateřské školy nebo nových operačních sálů tu roste moderní psychiatrické centrum s bazénem, tělocvičnou či divadlem za více než miliardu korun. „Poskytujeme zdravotnické služby asi v 80 procentech oborů, které se zaměřují na tělo, ale v péči o psychiku máme obrovský deficit. V Česku se do tohoto odvětví dlouhodobě neinvestují peníze,“ tvrdí majitel zdravotnického holdingu Akeso Sotirios Zavalianis, který se v důsledku pracovního tlaku sám kdysi dostal do psychiatrické léčebny.

Do jeho skupiny, jejíž obrat se loni pohyboval kolem čtyř miliard korun, spadají i další zdravotnická zařízení, která rozšiřuje. Holding řeckého podnikatele, jenž se do Česka dostal jako student téměř před 40 lety, v Hořovicích staví pandemickou nemocnici, v Berouně a Hořovicích plánuje datová centra, v Praze buduje polikliniku plnou technologií. Skupuje také další firmy z oboru s cílem vybudovat ukázkový zdravotnický celek.

Chodíte často k lékařům?

Strašně moc se bojím doktorů, takže se snažím nebýt nemocný. Za posledních pár let jsem naše služby kromě zubaře a preventivních prohlídek nepotřeboval. Zatím to vypadá, že jsem ve slušném stavu.

Centrála vaší společnosti sídlí v západní části Prahy, nedaleko od ní v Nových Butovicích jste na jaře otevřeli i nové diagnostické a ambulantní centrum a také vaše nemocnice jsou převážně na západ od Prahy. Je to náhoda?

Snažíme se, aby naše aktivity v Praze měly geografickou návaznost. Teď jsme v této oblasti také koupili docela velkou budovu, kde postupně vybudujeme novou polikliniku. I když poliklinika asi není ten správný název, aby vystihl, co zde má vzniknout. Chceme ukázat, že i ambulantní péče může být pojatá jinak, než je tu dnes obvyklé. Samozřejmě v této budově budou i klasické ordinace, ale budeme klást důraz na digitální propojení jednotlivých ordinací, minimalizovat administrativní zátěž lékařů a zavádět řadu nových technologií včetně telemedicíny. Za tím účelem také vyvíjíme nový software. Vytvořili jsme proto nový velký tým schopných lidí, kteří se zabývají digitalizací. Nová poliklinika bude bezpapírová a podobně už funguje naše poliklinika v Nových Butovicích.

Co to znamená – bezpapírová poliklinika?

Jeden z velkých problémů zdravotnictví je, že řadu papírů s informacemi nosí pacient, stává se poslíčkem mezi jednotlivými zařízeními. Dnešní technologie umožňují, aby se dokumenty předávaly úplně jinak, než aby někdo běhal sem a tam a dohadoval se, jestli nějaký papír chybí.

O studium zdravotnických škol je enormní zájem. V Berouně stoupl asi pětinásobně.

Co když ale přijde člověk k vám na kliniku na specializované vyšetření a výsledky potřebuje předat svému obvodnímu lékaři? Obecně v českém zdravotnictví digitální propojení a přenos informací zatím příliš nefunguje.

Jsou velké snahy toto změnit. Stále to ještě má nějaké slabiny a ty tu vždycky budou. Ale nezapomeňme, že jednou z priorit Evropské unie je elektronizace a bezpečnost dat. Půjdou na to i docela velké peníze.

V areálu vaší berounské nemocnice vzniká psychiatrická klinika Centrum duševní rehabilitace. Při zahájení stavebních prací jste uvedl, že se nyní chcete zaměřit vedle těla i na duši a chcete se na zdraví dívat komplexně. Znamená to, že nyní chcete jít více směrem celostní medicíny?

Před mnoha lety jsem uvažoval o klinice celostní medicíny. Pak jsme začali víc sledovat trendy v Evropě a řekli jsme si, že bychom spíš měli celostní medicínu praktikovat napříč obory. Všechna zařízení by se měla dívat na člověka jako celek. Poskytujeme zdravotnické služby asi v 80 procentech oborů, které se zaměřují na tělo, ale v péči o psychiku máme obrovský deficit. V Česku se do tohoto odvětví dlouhodobě neinvestují peníze. Léčebny nejsou v úplně dobrém stavu. Psychiatričtí pacienti si zaslouží lepší prostředí. Neměli bychom se za lidi s psychickými problémy stydět a vytlačovat je na okraj. Společnost dělá, že neexistují, i když v Česku je nás více než 30 procent, kteří trpí nějakými psychickými problémy. A obávám se, že to není konečné číslo.

Sám máte zkušenost s pobytem v bohnické psychiatrické léčebně. Souvisí výstavba vašeho Centra duševní rehabilitace s tím, že jste tam byl nespokojený s podmínkami?

Takové projekty by se neměly dělat jen na základě subjektivní zkušenosti. Samozřejmě se na tuto problematiku dívám citlivěji, ale nebyl to hlavní impulz k výstavbě našeho psychiatrického centra, ani jej nestavím, abych se tam sám léčil. Ale je pravda, že mé osobní zkušenosti přispěly k tomu, že děláme věci jinak.

Mohu se zeptat, s čím jste se léčil?

Trpěl jsem fobiemi. Psychický tlak na mě byl asi moc velký a moje hlava to nevydržela.

V pandemii koronaviru byla většina lidí zavřená doma a i kvůli tomu nyní více lidí trpí psychickými problémy. Je dobře, že se o tomto tématu nyní více mluví?

Ano, je. Koronavirus měl i další pozitivní přínos – společnost si uvědomila, že potřebuje kvalitní systém zdravotnictví. Také se teď jinak dívá na pracovníky ve zdravotnictví. Navíc je enormní zájem o studium zdravotnických škol. V Berouně asi pětinásobně proti období před pandemií.

V Česku jsou psychické problémy tabu, zatímco třeba v USA má pomalu každý člověk vlastního psychologa. Čím to je?

Je to otázka kultury. V Americe byly společenské vazby přerušeny a úloha rodiny tam upadá. Řeší proto psychické problémy spíše s odborníky, zatímco v jiných společnostech je lidé řeší přes rodinu, kamarády nebo známé. V Česku se lidé stále stydí mluvit o psychických problémech a schovávají je. V této oblasti je špatná informovanost, a proto zde chceme pomoct například prostřednictvím on‑line poradny a dalších nástrojů.

V areálu berounské nemocnice se toho staví víc. O co se jedná?

Dokončujeme mateřskou školu pro 60 dětí s rozsáhlou zahradou. Bude určena jen pro děti našich zaměstnanců. Také jsme dokončili stavbu nových operačních sálů, nových pokojů pro pacienty a márnici. Budou tam i důstojné místnosti pro rozloučení s nebožtíky. V areálu budeme také rozšiřovat centrum pro artroskopické výkony (endoskopická metoda používaná hlavně u onemocnění a úrazů kloubů – pozn. red.), které je momentálně největší v republice. Ročně tu děláme čtyři a půl tisíce operací. Dále plánujeme rozšířit nabídku o operace ruky nebo chodidel, výhledově také o jednodenní spinální mikrochirurgii.

Nesouhlasím s postojem „jsi chudý, tak umřeš, jsi bohatý, tak se tě snažíme zachránit“. Děláme jednu medicínu, pro všechny stejnou.

Další velký stavební projekt realizujete ve vaší nemocnici v Hořovicích, která se má téměř zdvojnásobit. Co vás vedlo k tak velkému rozšíření?

V Hořovicích máme velký přetlak pacientů. Chceme tady investovat jednotky miliard korun. Projekt rozšíření Hořovic jsme rozpracovali už před koronavirem, a když jsme skoro měli stavební povolení, reagovali jsme na novou situaci, protože jsme si uvědomili, že svět ani Česko nejsou na tuto pandemii připraveny. Proto jsme projekt předělali na nemocnici, která už připravená bude. Nechci přinášet špatné zprávy, ale když se podívám do historie, takové pandemie, jako je ta nynější, se objevují cyklicky. Naše nemocnice bude fungovat v „mírovém“ období normálně, ale budeme schopni operativně reagovat a velmi rychle ji dokážeme přeměnit na infekční pandemickou nemocnici.

Máte nějakou dohodu se státem, že bude moct během případné pandemie vaši nemocnici využívat?

Na takové dohodě pracujeme. S vedením Středočeského a také Plzeňského kraje připravujeme memorandum o spolupráci, abychom měli společný krizový plán a stanovili detaily, jak by nemocnice mohla fungovat v kontextu celého regionu, kdyby pandemie opět nastala.

S projektem pandemické nemocnice vám pomáhal i bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula. Podle Deníku N už projekt opustil. Jak vypadala vaše spolupráce?

Někdy má člověk vynikající myšlenku, ale musí mít zpětnou vazbu, jestli ji nepovažuje za vynikající jen on sám. Proto jsme pozvali několik odborníků, aby se na projekt podívali a řekli, jestli má smysl a plní vědecké předpoklady. Jedním z nich byl pan profesor Prymula. Projekt pandemické nemocnice s ním stále konzultujeme, protože to je jeden z největších odborníků, jakými tato republika disponuje.

Nyní vede nemocnici vašeho konkurenta Agel v Říčanech.

Necítím, že pan Chrenek je konkurent. Poskytujeme služby v jiných lokalitách a nemůžu říct, že by ve zdravotnictví probíhal nějaký tvrdý konkurenční boj.

Kdy budou vaše současné stavební projekty hotové?

Školku v Berouně otvíráme během příštího měsíce, nové operační sály a budovu na jednodenní chirurgii také. Centrum duševní rehabilitace otevřeme na podzim 2023 a máme připravených přibližně 30 dalších projektů. Například nový centrální příjem by měl být hotový v příštím roce. V podobném časovém horizontu rozšíříme také administrativní budovu. A aby toho nebylo málo, rozšiřujeme své pole působnosti – v Hořovicích i v Berouně budeme stavět nová datová centra. Doufám, že je dokončíme a uvedeme do provozu maximálně za rok a půl.

V příštích čtyřech letech jde o investice téměř šesti miliard korun, z toho čtyři miliardy budete financovat úvěry. Žene vás k takovým půjčkám a dalšímu rozšiřování holdingu potřeba podnikatelského adrenalinu?

Ne, snažíme se vytvořit funkční celek, ukázku toho, jak by mohlo zdravotnictví fungovat, aby bylo bezpečné, efektivní, dostupné a příjemné pro pacienty. Aby to ostatní viděli, musíme tuto ukázku udělat v plné parádě a na to jsou potřeba určité investice.

Až toto vše dokončíte, bude ten funkční celek hotový?

To dnes nemohu říci. Ale nemáme imperialistické sklony ani takovou sílu, ani tolik odborníků, abychom tento celek rozšiřovali na další a další místa.

V pandemii se zastavily běžné výkony a všechno se soustředilo na boj s covidem. Jak vás to ovlivnilo?

Provoz jsme zastavili, jen když přišel vyloženě příkaz. Jinak jsme normálně operovali, proto byl loni propad naší „produkce“ jen 10 procent. Společnost si příliš neuvědomovala, že jsme sice bránili, aby lidé neumřeli na koronavirus, ale lidé umírají i na jiná onemocnění.

Říkáte, že se vaše výkony loni snížily o desetinu, ale ve výroční zprávě za rok 2019 uvádíte, že jste měli v roce 2019 konsolidované výnosy 3,3 miliardy korun a na webu prezentujete obrat za rok 2020 ve výši čtyř miliard, což by byl meziroční nárůst asi o pětinu.

Jedna věc je produkce v nemocnicích, ale my jsme mezitím vyrostli, protože jsme do holdingu přidali další firmy, takže naše loňské konsolidované výsledky jsou za větší objem firem. Tento rok budeme mít opět nárůst, protože jsme koupili další firmy a přidali další provozy, takže předpokládám, že za rok 2021 budou naše tržby více než 4,5 miliardy korun.

Jaké firmy jste koupili?

Přidali jsme například distribuční firmu Mediservis, kam jsme vstoupili kapitálově. Do našeho portfolia jsme vložili také další poskytovatele ambulantní zdravotní péče.

Do Česka jste se dostal v roce 1984 v rámci programu na podporu chudých studentů. Podařilo se vám vystudovat Vysokou školu ekonomickou a stal se z vás podnikatel. Odvíjí se váš život tak, jak jste si ho naplánoval?

To ne. Chtěl jsem plánovat, ale nikdy se mi to nepovedlo. Celý můj život je sledem různých náhod, na které jsem přistoupil. Když se mi něco zdálo dobré, tak jsem to dělal. I to, že jsem vstoupil do zdravotnictví, je absolutní náhoda.

V roce 1989 jste musel do Řecka do armády a pak jste se vrátil do Česka a pracoval tu pro obchodní firmu s potravinami a kosmetikou. Tam jste nechtěl zůstat?

Byli jsme i vyhlášeni jako nejlepší distribuční firma roku. Když už jsem tuto práci dělal, dělal jsem ji pořádně, ale nenaplňovala mě. Příležitost se přeorientovat jsem okamžitě využil. Kamarád prodával přibližně v roce 1998 podíl v poliklinice v Praze 4, já jsem ho koupil a uviděl jsem v poskytování zdravotnických služeb hlubší smysl.

Nová poliklinika v Berouně bude bezpapírová a stejně už funguje naše poliklinika v Nových Butovicích.

Byl pro vás handicap, že jste neměl vzdělání ve zdravotnictví?

Samozřejmě. Nevěděl jsem o jeho fungování absolutně nic. Mám ale takový názor, že všechny věci mají v podstatě stejnou logiku. I zdravotnictví je vlastně poskytování služeb a ty musí být kvalitní, bezpečné, dostupné a efektivní. Jen musíte respektovat specifika té služby. Nic nedělám sám. Mí spolupracovníci jsou velcí znalci problematiky a na základě jejich doporučení budujeme to, co budujeme.

Hlavním momentem v rozvoji vaší firmy byla privatizace nemocnic v Hořovicích a Berouně v roce 2007. Jak jste ji tenkrát financoval?

Mé ambice byly větší. Podali jsme privatizační projekty skoro na všechny nemocnice, které byly tehdy k mání, nakonec jsme dosáhli na dvě. Měl jsem nějaké své peníze, ale to bylo minimum. Získal jsem úvěry od Komerční banky.

Už se vám je podařilo splatit?

Měl jsem plán, že budu v 55 letech bez úvěru. Skoro jsem toho dosáhl, teď se ale bez něj neobejdu, takže mám další mezník – budu bez úvěru, až mi bude 65 let. Doufám, že tentokrát dodržím slovo, aby děti nemusely platit za mě.

„Je nedůstojné, že někdo musí obvolávat známé, doprošovat se nebo přinést dárečky, když potřebuje lékařskou péči nebo zákrok,“ říká šéf zdravotnického holdingu Akeso Sotirios Zavalianis.

Foto: Matej Slávik

Vybudoval jste velkou firmu, ale v rozhovoru pro Hospodářské noviny jste uvedl, že se ztotožňujete s komunismem. Jak to jde dohromady?

Komunista jsem nikdy nebyl, ale pořád jsem členem řecké socialistické strany PASOK. Romantické myšlenky o fungování společnosti z mládí mi zůstaly. Má firma je sice velká, ale pořád je to rodinný podnik a lidé, kteří u nás pracují, nejsou jen nástrojem k dosažení zisku. Mají své potřeby a chtějí mít životní jistoty. Proto jsme koupili levně pozemky a pro zaměstnance postavili asi 100 bytů, připravujeme dalších 130, pak přijde dalších asi 800. Development není náš core byznys, takže naši zaměstnanci budou mít byty přibližně za poloviční cenu, než kolik by je stály jinak.

Co říkáte jako socialista na to, že nyní z českého parlamentu vypadly tradiční levicové strany?

V sociální demokracii byla ideologie jen zástěrkou prosazení osobních cílů. Lidé nejsou blbí, proto jim to ve volbách takhle nandali. Sociální demokracie je jedním z hlavních politických směrů v Evropě a její myšlenky tady jsou potřeba. Tím myslím, že bychom měli chránit lidi, kteří nejsou z nějakých důvodů schopni se o sebe postarat. Věřím v sociální stát, i proto se mi líbí Evropa, protože to je poslední sociální území na světě.

Léta se v Česku debatuje, jestli mají mít lidé možnost si připlatit za kvalitnější lékařskou péči, nebo má vládnout totální rovnostářství. Co si o tom myslíte?

Vůbec mi nevadí, že někdo má mercedes a někdo fabii, ale před Bohem a ohledně zdraví bychom si měli být rovni. Poskytujeme služby bezplatně v rámci veřejného zdravotního pojištění, ale někdo chce lepší jídlo, někdo větší pokoj a může si i u nás připlatit. S postojem „ty jsi chudý, tak umřeš, ty jsi bohatý, tak se tě snažíme zachránit“ ale nesouhlasím. Proto i tam, kde nabízíme nějaké placené služby, říkáme, že umíme dělat jen jednu medicínu, pro všechny stejnou.

V Česku je ale medicína „dvourychlostní“. Lidé často hledají kvalitní lékaře přes známé a neoficiálně za to i platí.

To by se mělo postupně měnit. Je nedůstojné, že někdo musí obvolávat známé, doprošovat se nebo přinést dárečky, když potřebuje lékařskou péči nebo zákrok.

Do vašich nemocnic se lidé nedostávají přes známé?

Lidé nejsou dokonalí, takže se to může stávat. Snažíme se ale takový přístup eliminovat.

Říká se, že český zdravotnický systém je finančně neudržitelný, chybí v něm peníze. Měla by se zavést větší spoluúčast pacientů na jeho financování?

Nejjednodušší je pumpovat další a další peníze do systému, a když už to nejde, zvýšit příjmy ze soukromých zdrojů. To umí udělat každý blbec. Ale jak systém nastavit, aby se peníze používaly efektivně? Já říkám, že v systému je peněz na zdravotnictví dostatek a mohl by být udržitelný. Naši zaměstnanci mají o pět až šestnáct procent lepší platební podmínky než v ostatních zařízeních, na druhou stranu jejich efektivita a nasazení je mnohem vyšší. Lidé potřebují vědět, že za tím, co dělají, jsou dobré úmysly. Pořád věřím, že lidé jsou lepší, než jak se ukazují.

I vaše nasazení je stále vysoké. Co z toho máte? Relaxujete nějak?

Celý život mám představu o dokonalosti světa. Myslím si, že všechno musí být co nejdokonalejší. Tak jsem kolem sebe vybudoval dokonalé vězení a jsem v něm dobrovolným vězněm. Neustále mám touhu z něj utéct, pokaždé se ale vrátím zpátky. Myslím, že to tak zůstane. Téměř veškeré zisky, které jsem za ty roky až do dnešního dne měl, jsem investoval zpátky, zejména do nemocnic. Kromě tří bytů a auta nemám příliš rozsáhlý majetek.