Pavel Kubíček a Hanuš Salz, Češi, kteří oblékají snowboarďáky do koňského peří

Pavel Kubíček a Hanuš Salz se poznali v Plzni na střední škole a už jako teenageři začali realizovat své představy o ideálním životě. Nechtěli chodit do práce s pevnou pracovní dobou a toužili mít hodně času na svůj největší koníček, snowboarding. Založili proto oděvní firmu Stigma Distribution, která se specializuje na snowboardové oblečení pod značkou Horsefeathers. To dnes vyvážejí do desítek zemí světa včetně třeba Kanady nebo Japonska. Podnikání nakonec zabralo Salzovi s Kubíčkem víc času, než plánovali. Svůj sen proto dotáhli až v posledních letech. Běžné provozní řízení firmy předali kolegům a teď tráví část roku na sněhu či na mořských vlnách. K extrémním sjezdům na snowboardu totiž přidali i surfování. Na cesty přitom vyrážejí i po více než čtvrt století v jedné firmě stále společně.

Přiznám se, že jsem donedávna netušil, že je Horsefeathers česká značka. Setkáváte se s tím, že jsou lidé překvapení, když to zjistí?

Pavel Kubíček (P. K.): Ano, jsou často překvapení, že jsme česká značka. Je to asi dané tím, že jsme na trhu už dlouho, působíme i v mnoha zemích a máme anglický název. I když my to vnímáme trochu jinak. Kořeny názvu firmy a prvotní nápad pochází z Kanady, samotný vznik firmy a tvorba ucelených kolekcí probíhaly už v Česku.

Hanuš Salz (H. S.): Mám české i kanadské občanství. Rodiče emigrovali, když jsem byl ještě malý. Vyrůstal jsem tedy v Britské Kolumbii v Kanadě a tam to vlastně celé vzniklo.

Jak to vzniklo?

H. S.: V Kanadě jsem se v 80. letech potkal s partou lidí, kteří jezdili na skateboardu a snowboardu. Během roku 1989, kdy jsem začal jezdit i já, se objevila myšlenka vzniku Horsefeathers. V té době nám ale nešlo o založení firmy, byla to jen taková srandička. Na počátku byla slovní hříčka, ke které jsme v rámci školního projektu vymysleli design na triko.

Jak jste přišli na slovo „horsefeathers“?

H. S.: Kamarádovi táta postavil před domem minirampu na skateboarding. Jeho babička byla Britka a používala slovo horsefeathers (doslovný překlad je koňské peří, pozn. red.) na všechno, co se jí nelíbilo. Vyjadřovala tím, že je to nesmysl, blbost, absurdita. Toto slovo je britský archaismus, který se v Kanadě normálně nepoužívá. Nám se ale líbil a začali jsme ho používat, až se z toho stala hláška naší komunity.

Na počátku byla slovní hříčka, ke které jsme v rámci školního projektu vymysleli design na triko.

Jak jste se pak z Kanady dostal zpátky do Česka?

H. S.: V Kanadě jsem dokončil střední školu a v roce 1992 jsem přijel do Česka, abych si zlepšil češtinu a získal představu o své rodné zemi. Nastoupil jsem do posledního ročníku gymnázia v Plzni, kde jsem potkal Pavla. Zaregistroval jsem ho, protože nosil oblečení skateboardových a snowboardových značek.

P. K.: V 90. letech jsem jezdil na skateboardu, pak se k tomu přidal snowboarding. V těchto komunitách byla hodně specifická móda, takže jsme s Hanušem v záplavě lidí na gymnáziu poznali, že patříme ke stejné komunitě. Svým způsobem jsme se tak dali dohromady i díky oblečení. Hanuš se pak zmínil o myšlence „horsefeathers“ a postupně v nás vykrystalizoval nápad, že bychom mohli začít podnikat.

Co jste vyráběli na začátku?

P. K.: Prapůvodně jsme chtěli vyrábět snowboardová prkna a vázání, protože tady na začátku 90. let nebyly k dostání. Obnášelo to ale konstruktérský přístup a strojní vybavení a na to jsme neměli. Jelikož jsme se navzájem identifikovali podle oblečení, řekli jsme si, že bychom to mohli zkusit vyrábět. V první kolekci na jaře 1993 bylo 50 triček a 200 samolepek, které jsme tiskli u kamaráda v reklamce. Část triček jsme rozdali, část prodali. Na začátku jsme neměli konkrétní byznysovou vizi, bylo to hodně organické. Oba dva jsme chtěli pokračovat na vysokou, ale aktivity kolem Horsefeathers přešly v normální práci a času bylo najednou málo. Začali jsme šít snowboardové oblečení a všechno od plánování výroby přes sklad po distribuci jsme dělali jen ve dvou a ještě ke všemu z Hanušova bytu v pátém patře paneláku.

Setkávali jste se s předsudky, že jako mladí snowboarďáci a „volnomyšlenkáři“ nebudete spolehlivými obchodními partnery?

P. K.: Naši obchodní partneři na tom byli stejně, většina z nich byla také z oblasti skateboardingu nebo snowboardingu. Ale když jsme potřebovali financování, byli jsme za exoty. Jednak naše branže byla bankéřům neznámá, vůbec netušili, jak funguje, jednak jsme nevypadali jako běžní podnikatelé.

Snowboarding tehdy ještě nebyl příliš známým sportem, jak se vám dařilo se prosadit?

P. K.: Ze začátku jsme byli hodně oddělení od komerčního světa, v 90. letech byl snowboarding malý, komunitní trh. Kolem přelomu tisíciletí ale zažily boardové i obecněji akční sporty obrovský boom a do branže se dostalo spousta lidí, kteří už to dělali hodně byznysově. Byly to rychlé projekty, kdy investoři chtěli vložit peníze do oboru, který frčí. S krizí v roce 2008 až 2010 se pak ukázalo, kdo to chce dělat doopravdy a pro koho to byl jenom byznys model na vydělání peněz a pak po sobě nechal spáleniště. V těch letech se trh hodně pročistil. V Americe i Evropě zkrachovala řada firem na oblečení, mizely skateboardové a snowboardové prodejny a v Praze proběhla mezi těmito obchody doslova čistka. A po spoustě firem zůstaly pohledávky. To se táhlo až do roku 2013.

Část triček jsme rozdali, část prodali. Na začátku jsme neměli konkrétní byznysovou vizi, bylo to hodně organické.

Jak jste z tohoto období vyšli vy?

P. K.: Pro nás to bylo hodně těžké období. Před vypuknutím krize jsme měli rekordní obrat kolem 180 milionů korun. Byla to ale bublina, která praskla.

H. S.: Tušili jsme, že se v Česku byznys může zredukovat. Jenom v Praze bylo přes padesát prodejců skateboardového a snowboardového vybavení, což bylo snad nejvíc na světě na počet obyvatel. Proto jsme měli v plánu jít víc do zahraničí, jenže ekonomická krize byla globální. Redukce boardových obchodů přišla i v evropských zemích, kde jsme se rozjížděli. Hodně vztahů se tak zpřetrhalo. Když se pak po krizi situace uklidnila, začínali jsme řadu obchodních vztahů budovat nanovo a už to nebylo tak komunitní. Začali jsme spolupracovat i s velkými odběrateli. Tenkrát totiž došlo k velké změně na trhu. Zatímco dřív byli skateři a snowboardisté považováni za někoho na okraji společnosti, najednou z toho byl olympijský sport, snowboardování bylo vidět všude a začalo se to prolínat s dalšími akčními sporty. Dřív se lidé obvykle věnovali naplno jen jednomu sportu. Dneska je ale běžné, že si člověk občas zaleze na stěně, o víkendu vytáhne horské kolo, v zimě jede na lyže i snowboard.

Pavel Kubíček a Hanuš Salz

Foto: Matej Slávik

Před 20 lety, když došlo k boomu snowboardingu, se předpokládalo, že popularitou dohoní lyžování, což se ale nestalo. Nemrzí vás kvůli byznysu, že se ze snowboardingu nestal masový sport?

H. S.: Tak to úplně není. Jednu dobu byl snowboarding dost v útlumu, pak jeho obliba zase rostla a asi před pěti lety došlo díky generačnímu efektu k velkému návratu snowboardingu. Naše generace, která na snowboardu začínala v 90. letech, to předává dál svým dětem.

A vy dva jezdíte pořád na snowboardu nebo jiných „prknech“?

H. S.: Oba jezdíme pořád na snowboardu a také na surfu, to nás hodně propojuje. Občas jezdíme na surfové výlety po světě, ale nejsme žádní profíci.

P. K.: Na to, aby člověk jezdil opravdu dobře, je potřeba hodně času, který by nám pak chyběl k tomu, abychom mohli rozvíjet značku.

Podnikáte spolu přes čtvrt století, přesto jezdíte na tyhle sportovní cesty pořád spolu?

H. S.: Jezdíme. Teď během koronaviru jsme spolu ale spíš šlapali do svahu, protože vleky a lanovky byly zavřené.

Byli jsme za exoty. Jednak naše branže byla bankéřům neznámá, jednak jsme nevypadali jako běžní podnikatelé.

Podařilo se vám tedy splnit si sen, který jste si plánovali na začátku: že vedle práce budete mít hodně času i na zábavu, respektive na cestování a ježdění na prknech?

H. S.: Přesně tak. A také jsme si díky covidu ověřili, že všechno lze řešit i on‑line odkudkoliv. I z tohohle pohledu se to pro nás vlastně vyvinulo dobře.

P. K.: Byla období, kdy jsme pracovali 16 hodin denně, takže teď si chceme trochu vynahradit tu hromadu času, kterou jsme byznysu věnovali, a víc si užívat.

H. S.: Nechci být jako Babiš, který ve svém věku pracuje 16 hodin denně sedm dní v týdnu a ještě se tím chlubí. Myslím si, že lidé jsou na planetě i od toho, aby žili a užívali si, ne jen pracovali. Také dnes už víme, že nejsme středobodem naší firmy, který ví všechno nejlíp. To je častý problém ve firmách, kdy majitelé a manažeři se považují za nenahraditelné. Na druhou stranu to neznamená, že chceme z firmy zmizet.

Jak se dnes podílíte na chodu a řízení firmy?

P. K.: Od začátku se řízení firmy vykrystalizovalo tak, že Hanuš se víc orientoval na obchod a marketing a já měl na starosti hlavně výrobu, design a v poslední fázi jsem se posunul víc i k maloobchodu, i když stále platí, že jsme především velkoobchodní firma. Dneska se podílíme hlavně na plánování strategie a detaily smluv už neřešíme.

Jaký podíl na vašem obratu má export?

H. S.: Je to kolem 60 procent.

V kolika zemích se prodávají vaše produkty?

H. S.: Je to kolem třiceti zemí. Různě se to ale přeskupuje. Samozřejmě na nás působí různé ekonomické regulace nebo geopolitické záležitosti. Například na Ukrajině naše prodeje nejdřív vylétly, pak přišla válka a všechno se vypnulo, teď to zase vypadá dobře.

Prodáváte i mimo Evropu?

P. K.: Ano, máme i neevropské distribuční kanály od Kanady po Tchaj‑wan nebo Japonsko. Třeba v Kanadě se po pokusech, které nevypadaly zrovna ideálně, nyní rozvíjí náš obchod velice dobře.

H. S.: Japonsko je specifický stát, který udává trendy na asijském trhu a na ně pak navazují v Jižní Koreji, Číně a dalších zemích. Pro spoustu značek je tak cílem se tam dostat. Když se tam firma uchytí, dostane možnost být kreativní, protože Japonci jsou hodně otevření novým stylům. Jsou mnohem méně konzervativní než řada evropských zemí.

Do jakých zemí byste se chtěli dostat?

P. K.: Pro náš segment je hodně lákavé usadit se dobře na skandinávském trhu, protože je braný jako progresivní a specifický. Obrovská výzva je chytit se ve Spojených státech. To se nepovedlo i výrazně větším značkám, než jsme my.

H. S.: Prodáváme tam slušně, ale jen přes e‑shop. Je složité tam najít dobrého distribučního partnera a zároveň získat slušnou marži. Americký trh je hodně cenově konkurenční, marže tam jsou obecně nižší a nám se tam nedaří najít ideální průsečík mezi náklady a výdaji.

H. S.: Teď se ale chceme soustředit hlavně na německo‑rakouský trh. Už tam prodáváme dlouho, ale tím, jak je to velký, bohatý a nám podobný trh, máme velkou šanci se tam prosadit víc. Proto tam také rozjíždíme spolupráci s jedním německým Američanem narozeným v Japonsku. Jmenuje se Ethan Morgan a v německo‑rakouském prostředí je to populární snowboardová osobnost.

Uvedli jste, že jste hlavně velkoobchodní firma, ale v Česku máte i tři obchody a e‑shop. Budete vlastní prodej rozšiřovat?

P. K.: Připravujeme také nový model, bude to něco mezi výdejnou, obchodem a showroomem. Naší strategií ale určitě není rozvíjet síť klasických kamenných obchodů, to je hodně náročná disciplína.

V čem?

P. K.: V dnešní době je hodně těžké sehnat lidi. A najít do sítě obchodů desítky lidí, kteří by navíc byli naladěni na naši filozofii a nemuseli bychom jim nic vnucovat, je extra složité. Nechceme fungovat jako velké obchodní sítě, které nutí prodavače v obchodech, aby zákazníky tlačili kupovat si další a další věci. Samozřejmě musíme pro životaschopnost firmy generovat nějaký zisk, ale nechceme tento rigidní maloobchodní model, kdy prodavači zpívají písničku, které nevěří, a zisk je pán situace. Nechci tento model shazovat, funguje dlouhá léta po celém světě a někdo je s ním spokojený. Ale aby náš zaměstnanec automaticky nabízel třeba energetickou tyčinku k nákupu, protože mu to oběžník ráno sdělí mailem, opravdu nechceme.

Síť kamenných poboček tedy rozšiřovat nechcete. Budete se víc zaměřovat na on‑line prodej?

P. K.: Ano, tato koncepce je lákavá. E‑shop máme už od roku 2009 a shodou okolností těsně před tím, než vypukla pandemie, která eskalovala právě úspěch on‑line prodeje, jsme zrovna spustili novou verzi našeho e‑shopu s novou strukturou. Takže jsme byli na pandemii vcelku dobře nachystaní.

Jaký podíl měl před pandemií prodej přes e‑shop na celkovém obratu a kolik má dnes?

H. S.: Dřív to bylo do 15 procent, teď to bude přes 30 procent.

Jak funguje vaše výroba? Měli jste někdy vlastní stroje?

H. S.: Na začátku jsme měli dva šicí stroje, ale došli jsme k závěru, že vlastní výrobu nejsme schopní ukočírovat. Je to technicky hodně náročné.

P. K.: Tak jsme dělali vlastní designové návrhy a všechno zboží jsme si ze začátku nechávali šít v Česku.

A dnes?

P. K.: V současnosti si necháváme podle našich návrhů šít hlavní technické produkty, což je především svrchní snowboardové oblečení, v Asii. Dnes se tam koncentrují veškeré výrobní platformy materiálů, technologie lepení švů, membrán a podobně. My konkrétně máme partnery na Tchaj‑wanu. Část oblečení jsme si dřív nechávali šít v Číně, kde se ale obrovsky zdražila výroba, a to i u našich produktů vyšší kategorie. Asi před pěti šesti lety jsme ji proto začali přesouvat do jihovýchodní Asie, hlavně Vietnamu a Kambodži, což se loni ukázalo jako šťastné řešení kvůli logistice, protože Čína spadla do obrovského lockdownu. Země jihovýchodní Asie nebyly tak postižené.

Dějí se tu absurdní věci: na jednu stranu létáme do vesmíru, na druhou se prodává zboží, které je po pár použitích nefunkční.

V posledních měsících se ale právě vietnamské továrny zavírají a západní firmy, které tam vyrábějí, mají problémy.

P. K.: Ano, přelilo se to a nás to silně postihlo, stejně jako další evropské nebo severoamerické firmy, které ve Vietnamu využívají obrovské výrobní kapacity. Postihlo to giganty jako Nike nebo Adidas. Když se zavře na pár týdnů továrna, tak sebelepší plánování nepomůže, protože na výrobu navazují další procesy, jako třeba jízdní řády lodí, na nichž se rezervuje prostor mnoho měsíců dopředu.

Vyrábíte také něco v Evropě?

P. K.: Ano, chtěli jsme udržet výrobu co největší části streetwearu, což jsou třeba mikiny nebo trika, v Evropě a to se podařilo, takže logistický problém se netýká celého našeho portfolia. Pořád vyrábíme něco i v Česku, hlavně jsou to doplňky, třeba čepice nebo ponožky. Stále tu existují dobří a zodpovědní výrobci.

A plánujete zvýšit výrobu v Evropě?

H. S.: U technického a funkčního oblečení, které vyrábíme v Asii, to není možné, nejsou tu kapacity ani technologie.

P. K.: I kdybychom dokázali v Evropě najít partnera, který by byl schopný tu vyrábět naše snowboardové oblečení, což asi není úplně nereálné, stejně se sem musí dostat materiál z Asie. I když je dnes výrobce evropský, tak jako tak používá v 95 procentech materiál z Asie. Třeba membrány si nechává vyrábět prakticky celý svět jen v Číně. Takže i tak vás doběhne logistika. Třeba velcí výrobci kol uvažují o částečném přesunu do Evropy. U kol je výroba do značné míry automatizovaná, kdežto při šití oblečení stále převažuje lidská práce. Textilní výroba asi bude jednou z posledních oblastí, ve které se prosadí roboti.

Jak se v oblečení projeví současný důraz na udržitelnost?

H. S.: Do popředí zájmu se dostává kvalita. My také nechceme vyrábět věci, které se můžou za chvíli vyhodit do popelnice. Myslím si, že udržitelnost se prosadí tak, že se budou víc a víc vyrábět věci, které dlouho vydrží. Nevěřím, že rychlá móda a obecně levné věci, které se hned rozbijí, budou dál populární jako dnes. Teď se tu dějí absurdní věci: na jednu stranu létáme do vesmíru, na druhou se tady prodává zboží, které je po pár použitích nefunkční.