Aktuální číslo časopisu Ekonom
Martin PetříčekPandemie koronaviru, narušené dodavatelské řetězce a válka na Ukrajině znovu rozvířily debatu o potřebě soběstačnosti. Má o ni stát usilovat za každou cenu? A v čem? Je výhodnější pokrýt produkci základních potravin z domácích zdrojů? Shoda nad těmito otázkami neexistuje. Týdeník Ekonom zjišťoval, jak moc je Česko soběstačné a do jaké míry má smysl o soběstačnost usilovat.
Jednoznačná odpověď neexistuje. „Když přijde taková extrémní situace, jako je válka nebo pandemie, kdy zůstane celý stát zavřený, tak se soběstačnost jeví logicky. Potravinová, energetická, léková soběstačnost. Krátkodobě je to velmi výhodné. Dlouhodobě to ovšem nic dobrého nepřináší,“ říká ekonom KPMG Adam Páleníček.
Pokud bychom chtěli soběstačnosti dosáhnout ve velkém měřítku, může to být podle Páleníčka rizikové. „Předlistopadový režim se snažil o částečnou soběstačnost a k prosperitě to nevedlo. Komplexní soběstačnost je úplnou chimérou, obzvlášť u tak malé země jako Česko. Soběstačnost v konečném důsledku způsobuje růst cen a obecný nedostatek. Vždyť situace na trhu i ve společnosti se stále a často nepředvídatelně mění. Jeden příklad: Ještě nedávno byla obří sháňka po rouškách, teď to však vypadá, že už nebudou potřeba,“ říká.
Pivaři mohou být v klidu. V produkci zlatavého moku je Česko v posledních třiceti letech více než soběstačné. Navíc se vaří z velké části z českých surovin.
U potravin či energií na tom není Česko z hlediska soběstačnosti zrovna nejlépe. Na rozdíl od energetických surovin se alespoň u potravin může Česko spolehnout z větší části na evropské země. Jako celek je Evropská unie soběstačná a podle propočtů České zemědělské univerzity by se to nemělo do budoucna příliš měnit. „Nějaká laťka pro minimální potravinovou bezpečnost by tu existovat měla. Za zdravých považujeme nějakých 70 až 75 procent podílu domácí produkce na spotřebě. Pod touto hodnotou stát riskuje. Mohou přijít neočekávané situace, jako je covid nebo krize na Ukrajině, kdy se dodavatelské řetězce zbortí, a pak některé zboží buď není, nebo se prodává draze,“ říká prezident Agrární komory Jan Doležal.
Jenže právě u potravin se závislost na dovozu dlouhodobě zvyšuje a na zmiňovaný podíl to domácí producenti dotáhnou jen v nemnoha případech. Přes postupný pokles udrželo Česko soběstačnost ve výrobě mléka a v produkci hovězího masa (ovšem jen díky poklesu spotřeby). V klidu mohou být i pivaři, v produkci zlatavého moku je Česko v posledních třiceti letech více než soběstačné. Navíc se vaří z velké části z českých surovin.
Jak je Česko soběstačné v potravinách
Ještě v polovině 90. let přitom dokázali tuzemští producenti pokrýt veškerou domácí poptávku u většiny potravinářských komodit. Změna trendu je dobře vidět třeba u vepřového masa. Ještě v roce 1998 dokázali čeští zemědělci pokrýt téměř celou domácí spotřebu, v roce 2020 to však už bylo jen 42 procent. Soběstačnost klesla i u drůbežího masa či sýrů a tvarohu. Sice se jich vyrábí víc, spotřeba ovšem narostla ještě výrazněji.
Hlavní roli hraje cena. Čeští zemědělci u komplikovanější produkce nedokážou kvůli nižší tuzemské podpoře konkurovat západním farmářům. Podle agrárníků se navíc situace může ještě zhoršit. Statkáři se stejně jako zbytek ekonomiky nyní potýkají s výrazným nárůstem nákladů, které však ve všech případech nemohou kvůli tlaku na výkupní ceny zohlednit. Například výkupní ceny kuřat se posledních deset let drží kolem 23 korun za kilo živé váhy.
Zástupci středně velkých zemědělců – kteří se zhruba ze dvou třetin podílejí na produkci českých potravin – navíc tvrdí, že chystaná změna dotační politiky povede k dalšímu výraznému snížení soběstačnosti a zvýšení dovozů. Dopadne podle nich hlavně na pěstování náročnějších plodin a na živočišnou výrobu. A pokud budou muset chovy dnes zavřít, není jisté, zda ještě někdy výrobu obnoví. Trvalo by to léta.
Dekáda narůstající závislosti
Česko je závislé také na dovozu energetických surovin, ale ne v takové míře jako většina evropských států. Unie dováží v průměru kolem 60 procent svých energetických potřeb, Česko je závislé na zahraničí z 39 procent. Zatímco evropský podíl se v posledních letech nijak výrazně neměnil, česká závislost během posledních deseti letech prudce stoupla. Ještě v roce 2010 závisela česká energetika na dovozu pouze z 25 procent. Nárůst tuzemské závislosti odráží tlak na dekarbonizaci a postupný odklon od uhlí. Vlastní zásoby této suroviny totiž pro Česko dosud z pohledu soběstačnosti představovaly hlavní výhodu.
Evropa přitom v energetických zdrojích spoléhala zejména na Rusko. V roce 2020 připadala na tuto zemi zhruba čtvrtina dovozů ropy a ropných produktů, takřka 45 procent ze všech importů zemního plynu a kolem 60 procent zahraničních dodávek uhlí a ostatních energií. Snaha o odstřižení dodávek vedla spolu s vysokými cenami k navýšení výroby elektřiny z uhlí na úkor plynu. Například v Německu stoupla za první tři měsíce roku výroba v uhelných elektrárnách meziročně o 10 procent, zatímco z plynu se elektřiny vyrobilo o pětinu méně. V absolutní hodnotě jde zhruba o 3,5 terawatthodiny.
Závislost Česka na dovozech energií
Evropa nyní spoléhá, že se k větší soběstačnosti při výrobě energie dopracuje pomocí obnovitelných zdrojů. A některé země, včetně Česka, sázejí také na jádro. Jenže v obou případech se nahradí jedna závislost jinou, byť samozřejmě nebudou nutné nepřetržité dodávky paliva. Fotovoltaické panely se sice v Evropě vyrábějí, ovšem jen v malém. Kontinent je jejich největším světovým importérem. Ročně se do Evropy dovezou solární technologie za osm miliard eur, zejména z Asie. Tři čtvrtiny importu pocházejí z Číny.
Také jaderné palivo se do českých elektráren dováží zpoza hranic, pro oba zdroje aktuálně z Ruska. V Temelíně má ruský TVEL od roku 2024 nahradit dvojice dodavatelů – americká společnost Westinghouse a francouzská Framatome. Westinghouse má výrobní závod ve Švédsku a v minulosti již palivové soubory do Temelína dodával. Společnost Framatome je jediným výrobcem se sídlem v Evropské unii. V Dukovanech však bude případná náhrada složitější. Pro tamní reaktory nikdo jiný komerční palivo nenabízí.
Před několika lety se mluvilo o výstavbě závodu na výrobu jaderného paliva v Česku, plány však nakonec vzaly za své. Česko by totiž případný provoz zřejmě neuživilo, muselo by se jednat o závod pro více států. Navíc nyní už se v Česku uran netěží, v posledním dole Rožná na Vysočině skončila komerční těžba v roce 2016. Nějaké zásoby uranové rudy v Česku ale stále jsou. Například poblíž Brzkova na Jihlavsku, případné obnovení těžby ale naráží na velký odpor místních.
Nedostatek surovin i léků
Z velké části to platí – a to nejen pro Česko, ale pro celou Evropu – i pro ostatní suroviny. Ani na výrobu solárních panelů by nebylo dostatek zdrojů. Hlavní problémy odhalila pandemie a konflikt na Ukrajině je ještě prohloubil.
Závislost Česka na dovozu energií v posledních deseti letech rostla. Kvůli dekarbonizaci se ztrácí význam vlastních zásob uhlí.
„Rusko, Bělorusko a Ukrajina jsou zdrojem řady surovin, které je obtížné či nereálné nahradit v krátkém čase, a bude to navíc často i mnohem dražší či logisticky náročnější. Typickým příkladem je železná ruda, kterou mohou firmy kromě těchto zemí složitě dovážet z Austrálie či Jižní Ameriky,“ říká ředitel Sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy ČR Bohuslav Čížek.
Zranitelnost Česka v základních surovinách a vstupech pro průmysl je do určité míry logická. Česko jako otevřená ekonomika dováží řadu základních surovin, ty pak vstupují postupně i do dalších výrobků. Svaz průmyslu podle Čížka proto usiluje, aby se z toho důvodu energetická a surovinová bezpečnost řešila na ministerské úrovni.
Česko je zejména krátkodobě zranitelné v základních surovinách a vstupech pro průmysl, jako jsou kovy, vzácné plyny i minerály a chemické látky. Podle informací týdeníku Ekonom se podniky aktuálně potýkají například s nedostatkem uhličitanu draselného, který je klíčový pro sklářský průmysl a využívá se hojně i v chemii. Problémy jsou i s dodávkami surové ocele. Mezi šéfy firem se mluví také o nedostatečných dodávkách hliníku, mědi, titanu a vzácných plynů, jako je neon. A chybí třeba i polyuretan či epoxid.
Bilance pohybu zboží přes hranice
Expert KPMG na zahraniční investice a investiční pobídky Jan Linhart připomíná také nedostatek zdravotnických potřeb a hrozbu chybějících léků. „V oblasti léků je závislost na dodávkách ze zahraničí velká. Konkrétní přípravky je možné vyrábět pouze v určitých továrnách, takže není reálné vyrábět veškeré potřebné léky v České republice. Nicméně otázka strategických zásob a koordinace na úrovni Evropské unie by právě v této oblasti mohla vést k větším zárukám dostupnosti léků,“ říká Linhart.
V klidných časech přitom politiky nic nenutí přemýšlet nad hypotetickými hrozbami, které plynou z možného přerušení dodávek. Linhart upozorňuje, že je třeba se dívat na soběstačnost komplexněji. „Oblast strategických zásob řeší pouze malou část našich potřeb,“ říká Linhart.
Na druhou stranu úplná soběstačnost není možná ani žádoucí. „Trh si bude hledat nová řešení. Nadále budeme muset některé suroviny dovážet, firmy však hledají alternativy vstupů. Stát bude muset pomáhat zejména v podpoře investic spojených s diverzifikací, s hledáním nových trhů, včetně těch importních,“ říká Čížek ze Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
