Česko je v potravinách nesoběstačné. U většiny komodit platí, že tuzemští farmáři nevyprodukují takové množství základních potravin, které Češi snědí. V posledních letech se přitom situace v tomto směru zhoršovala. A jak říká prezident Agrární komory Jan Doležal, chystané změny dotační politiky mohou závislost na dovozech ještě zvýšit. Vláda chce od příštího roku snížit dotace pro střední a velké farmáře. Ubere podporu farmám přes 400 hektarů, největší podíl na produkci v Česku přitom mají střední farmy mezi 500 a 2000 hektary.

Jaký vliv má konflikt na Ukrajině na českého spotřebitele a na potravinovou bezpečnost?

Spotřebitel to pozná zejména v cenách potravin. Už před začátkem konfliktu přišlo několik událostí. Skokově, o stovky procent, zdražila minerální hnojiva, která se dovážela převážně z Ruska či Ukrajiny. Evropští výrobci hnojiv jsou závislí na zemním plynu, jeho cena také prudce rostla. Zvyšovaly se i ceny pohonných hmot. Platí to pro celou Evropu. Zemědělcům nezbývá nic jiného než svou produkci prodat výrazně dráž.

Do jaké míry už se tyto vlivy promítly?

Větší cenový šok nás teprve čeká. Je tu určitá setrvačnost, existují dlouhodobé smlouvy a několik měsíců trvá, než se vyšší ceny vstupů projeví. Bude záležet i na tom, kolik plodin se nakonec letos na Ukrajině sklidí a kolik se toho vyveze. Přes přístavy na jihu země u Černého moře to teď není možné, jiné cesty zase nemají takovou kapacitu. A také za jaké ceny. Africe může hrozit hladomor a tamní vlády se budou snažit sehnat potraviny za každou cenu.

Evropa nevyužívá svůj produkční potenciál, jak by mohla. Spíše naopak. Před sedmi lety se vyprodukovalo 152 milionů tun pšenice, nyní je to 138 milionů tun.

Dá se odhadnout, jak moc mohou ještě ceny růst?

Ceny jsou už nyní extrémní. Tuna pšenice běžně stála kolem 3,5 tisíce až pěti tisíc korun, teď se pohybuje mezi sedmi a deseti tisíci. V období sklizně, v červenci, v srpnu mohou ceny ještě stoupnout, nedá se vyloučit skok i o vyšší desítky procent. Pokud se na Ukrajině nepodaří založit porosty, jak bylo běžné, může být výpadek výraznější. Platilo by to i pro další plodiny, které se pěstují na Ukrajině – slunečnice, kukuřici, sóju i další. A protože jsou to zároveň i krmiva, zdražení by se přeneslo i na živočišnou produkci.

Co by mělo dělat v takové situaci Česko, případně Evropa?

Buď si nějak pomůžeme z domácích zdrojů. Nebo – a tím se už se zabývají unijní instituce – můžeme rozvolnit pravidla pro dovoz z Jižní a Severní Ameriky. I na ně však doléhají stejné problémy jako v Evropě, i v Brazílii musí méně hnojit kvůli nedostatku a vysoké ceně hnojiv. Sama Evropa svůj produkční potenciál nevyužívá, jak by mohla. Před sedmi lety se vyprodukovalo 152 milionů tun pšenice, nyní je to 138 milionů tun. Je tu spíše snaha produkci snižovat.

Jan Doležal

Vyrůstal na rodinné farmě v obci Březinka na Chrudimsku, kterou vlastní jeho rodiče. V červnu 2020 byl zvolen prezidentem Agrární komory ČR. Předtím působil tři roky jako její tajemník, komoru zastupoval hlavně na jednáních v Bruselu.

Proč?

Zčásti to souvisí s klimatickou změnou, mnohem víc však s nižším využíváním přípravků na ochranu rostlin. Z hlediska udržitelnosti je to asi správná záležitost, ale jsme kvůli tomu závislejší na dovozech z oblastí, kde to vůbec neřeší, kde používají i přípravky, které jsou už v Evropě zakázané. Možná by Evropa měla nyní svůj pohled na zemědělství trochu vyvážit a místo zelené „neprodukce“ více podporovat zelenou produkci. Třeba podporou pokročilých metod šlechtění, aby plodiny byly odolnější vůči suchu, nebo upřednostňováním precizního zemědělství. To Evropa zatím moc nedělá.

Může se pod tlakem aktuální situace přístup změnit?

Část členských států o změnu v některých oblastech usiluje. Evropa ovšem zatím nevnímá současnou situaci jako ohrožení potravinové bezpečnosti a rozvolnění závazků – jako například nejméně 25 procent plochy v režimu ekologického zemědělství či ponechání tří procent orné půdy úplně mimo produkci – nechystá.

Čím to vysvětlit?

Velká část politiků ze západních zemí unie vnímá, že je lidé zvolili, aby prosazovali udržitelnost. Navíc tamní domácnosti se s prudkým růstem cen energií, potravin i pohonných hmot vypořádají lépe než domácnosti z východních zemí. Pokud se však naplní černé scénáře a na Ukrajině by se letos sklidilo výrazně méně, mohlo by se to změnit. Evropská komise tvrdí, že chce dělat potravinovou diplomacii, tedy pomocí dodávek potravin získávat politický vliv v zemích závislých na dovozech potravin, mezitím ale Čína masivně skupuje potraviny. Do poloviny roku 2022 bude podle amerického ministerstva zemědělství Čína vlastnit 69 procent světových zásob kukuřice, 60 procent zásob rýže a 51 procent zásob pšenice. Přitom je to jen pětina světové populace.

A hrozí, že by na podzim v Evropě potraviny chyběly?

Tak extrémní situace by přijít neměla. Může však nastat pokles produkce některých plodin, například brambor. Bez použití draselných hnojiv sklidíte polovinu. Pokud to nebudou mít zemědělci čím ošetřit nebo pokud budou hnojiva extrémně drahá, raději do risku nepůjdou. Nemají jisté, že obchodní řetězce na výrazně vyšší cenu kývnou, začnou více koukat po dovozu, který ale bude nejspíš také chybět. Navíc u brambor se od příštího roku odbourává přímá dotace.

K čemu to povede?

Roste počet podniků, které zvažují omezení náročnější produkce. Proč by pěstovaly brambory nebo jablka, když mohou dělat jednoduchou polní výrobu, pěstovat pšenici nebo řepku, které mohou díky současným cenám prodat se ziskem. Spousta náročnějších oborů je v ohrožení, protože se to nevyplatí. Platí to i pro živočišnou výrobu, hlavně chov prasat a drůbeže. Bude to znamenat, že potravinová soběstačnost v těchto oborech dál klesne.

Pro potravinovou bezpečnost považujeme za zdravých nějakých 70 až 75 procent podílu domácí produkce na spotřebě.

Platí to i pro další evropské státy?

Každá vláda to vnímá trochu jinak, někde mají zemědělství jako prioritu, jinde se klade větší důraz na fiskální odpovědnost. Například Polsko historicky podporuje venkov a zemědělce výrazně víc. Současná česká vláda se v podpoře krotí. Je to však v rozporu s programovým prohlášením, kde se píše o pestré krajině a lokálních potravinách. Pokud nyní nepodpoříme citlivé sektory, nebudeme mít ani jedno.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Existují tedy vedle potravin ve státních hmotných rezervách nějaké nouzové scénáře, pokud by došlo na nejhorší?

To je otázka spíše na ministerstvo. Zpočátku reagovalo, že se nic neděje, že máme všeho dost. Z přehledu soběstačnosti plyne, že toho moc nemáme. Je tu dost pšenice a řepky, ale na jednotném trhu nelze někomu bránit, aby něco vyvážel. Zemědělec zpravidla nerozhoduje, kde pšenice, kterou vypěstoval a prodal, nakonec skončí. Nicméně myslím, že nahlížení na strategickou důležitost lokální produkce nebo sledování bilance se už trochu mění. Nemluví se o omezení vývozu, ale o tom, že by stát uzavíral se zemědělci opce na budoucí nákupy. Jinými slovy, rezervoval by si část produkce, kterou by mohl přednostně odkoupit, pokud by se situace nevyvíjela dobře. Dnes Správa státních hmotných rezerv vypíše tendr a musí nakoupit co nejlevněji. A zemědělcům se do toho moc nechce, protože na volném trhu mohou prodat lépe.

Má vláda u klíčových plodin usilovat o soběstačnost?

Nějaká laťka pro minimální potravinovou bezpečnost by tu existovat měla. Za zdravých považujeme nějakých 70 až 75 procent podílu domácí produkce na spotřebě. Pod touto hodnotou stát riskuje. Mohou přijít neočekávané situace, jako covid nebo krize na Ukrajině, kdy se dodavatelské řetězce zbortí, a pak některé zboží buď není, nebo se prodává draze.

U většiny komodit tuto „zdravou“ hranici nedosahujeme, třeba u vepřového je soběstačnost kolem 43 procent. Je šance ji nějak zvýšit?

V živočišné výrobě bychom se měli snažit zamezit dalšímu propadu. Zatímco soběstačnost EU se ve vepřovém mase za posledních 25 let zvýšila zhruba o deset procent, v Česku spadla na méně než polovinu. Podobné je to u drůbežího. V roce 1996 jsme museli dovážet jen pět procent drůbežího, dnes musíme dovézt 40 procent. Když zemědělec s chovem jednou skončí, jen velmi těžko se vrací zpátky. Kvůli změnám dotační politiky přitom podle našeho průzkumu hodlá 30 procent chovatelů vepřového letos ukončit chovy, dalších 43 procent je chce omezit. To znamená, že by soběstačnost spadla až někam k 20 až 25 procentům po roce 2023.

Na druhou stranu u jablek jsme podle statistik soběstační téměř na 80 procent.

Ale nenechte se zmást. To neznamená, že v obchodě budou čtyři z pěti jablek s českým původem. Do statistiky se započítávají také jablka, která skončí v lisovně a dělají se z nich nápoje na vývoz, a to včetně jablek padaných od silnic a ze zahrad. U hovězího masa soběstačnost stoupla na 105 procent. Je to však tím, že se z něj stala luxusnější komodita a jeho spotřeba za poslední tři dekády klesla z 30 kilogramů na méně než devět kilogramů na osobu ročně. Ty jsme schopni saturovat z vlastních zdrojů, ale produkce jde dolů.

Je možné zobecnit, co za dlouhodobým poklesem tuzemské soběstačnosti v potravinách je?

Tržní mechanismy vedou k příklonu k jednodušším výrobám. Na jednotném trhu se dá cokoliv dovézt a kvůli stále nižším dotacím naši zemědělci hůře cenově konkurují ostatním zemím. V roce 2004 jsme nastoupili do rozjetého vlaku. Unie se už tehdy orientovala protiprodukčně. Reagovala na předchozí nastavení zemědělské podpory vázané naopak na produkci, tehdy se mluvilo o horách másla a potocích mléka. A dnešní podoba Green Dealu je vyústěním toho protiprodukčního směru, přičemž Česká republika je v podpoře „neprodukce“ bruselštější než Brusel. Výsledkem je, že toho hodně musíme dovážet a soběstačnost klesá.

Související