Ještě před pár lety hrál zemní plyn v úvahách o budoucnosti evropské energetiky i průmyslu důležitou roli. Už před válkou na Ukrajině však začaly po celé Evropě sílit hlasy, že bez rychlého odchodu od plynu nebude dekarbonizace úplná. S ruskou agresí získaly tyhle plány další impulz.

Optimisté tvrdí, že kombinací úspor v domácnostech i ve firmách, dodávek plynu odjinud a využitím alternativních zdrojů lze zastavit odběr této suroviny z Putinova Ruska v zásadě hned. Připouštějí, že úplné embargo na ruský plyn, který aktuálně tvoří necelé dvě pětiny evropské spotřeby, by přineslo drobnou recesi. Ovšem nic, s čím by se kontinent nevyrovnal. Například nedávná studie univerzit v Kolíně nad Rýnem a Bonnu v takovém případě predikuje pokles německé ekonomiky o 0,3 až tři procenta. A Evropa by navíc díky tomu mohla rychleji upustit od využívání této suroviny v dlouhodobém měřítku.

Existují však i jiné scénáře, podle kterých by zastavení dodávek přineslo mnohem hlubší propad, pokud by plyn přestal nyní proudit. Úplné a okamžité odstřižení od ruských dodávek plynu a ropy má po Evropě řadu podporovatelů, vyzval k němu také Evropský parlament. „To by ovšem znamenalo velkou recesi a kromě jiného by to byl asi konec EU financování pomoci Ukrajině i konec šancí na posílení vlastní bezpečnosti,“ říká energetický analytik Michal Šnobr.

Z takového šoku by se Evropa vzpamatovávala mnoho let, a navíc by nevratně přišla o řadu průmyslových oborů. Efekt by se dále velmi pravděpodobně přelil i do dalších odvětví. Sice by se kontinent jedné závislosti zbavil, ale rázem by si na jiných frontách vytvořil řadu dalších. Paradoxně by bylo také nejspíš nutné omezit investice do vývoje vlastních nových technologií, bez nichž se širší dekarbonizace sotva uskuteční.

Nedá se ani vyloučit, že případné odstavení dodávek a malé zásoby dál vyšponují ceny. U burzovně obchodovaných komodit to tak funguje vždy, jakákoliv nejistota a byť jen zdání nedostatku tlačí ceny nahoru. Už teď je přitom zemní plyn přibližně šestkrát dražší než před rokem a Evropa se kvůli drahým surovinám potýká s dlouho neviděnou inflací. Další přifouknutí může roztočit spirálu zdražování, kterou už se běžnými nástroji nemusí podařit zastavit.

Konečná spotřeba zemního plynu v ČR podle sektorů (údaje za rok 2020, v %)

Zvětšit přes celé okno

Týdeník Ekonom zmapoval, která odvětví jsou na plynu nejvíc závislá, koho by omezení dodávek postihlo nejvíc. A kde už existují životaschopné alternativy. Zemní plyn se totiž využívá takřka všude. Neslouží jen k přímému vytápění, ale také pro výrobu elektřiny a tepla a jako surovina v chemickém průmyslu. Nezapočítáme‑li spotřebu plynu v elektrárnách a teplárnách, připadá na domácnosti 36 procent a na průmysl 39 procent odběrů suroviny. Zhruba čtvrtina spotřeby průmyslu připadá na výrobu takzvaných nekovových minerálů – tedy například skla, cementu, vápna či omítek.

Největší podíl na spotřebě zemního plynu v průmyslu má výroba skla, cementu, vápna či omítek. Významnou oblastí je i potravinářství a chemický průmysl.

Hrozba rostoucích nákladů ve výrobě

V lindavské sklárně Ajeto ze skupiny Lasvit dělá celkový podíl energií v nákladech zhruba 50 procent, samotný plyn přibližně třetinu. Využívá se zejména pro vytápění pecí. „Už před lety jsme investovali do nádrží s kyslíkem, který přimícháváme k plynu a tím trochu šetříme. Jenomže i kyslík podražil, získává se totiž pomocí elektřiny,“ popisuje Tomáš Kolder z Lasvitu. Jistá alternativa k plynu ve sklárnách existuje, někde používají elektřinu, jde však o menší provozy a menší pece.

K velkým odběratelům zemního plynu patří také potravináři, na jeho spotřebě v průmyslu se podílejí téměř 14 procenty. Třeba pekaři pro vytápění pecí či pivovarníci. V Plzeňském Prazdroji ho spolu s vlastním bioplynem využívají pro produkci páry. „Celkově představuje zemní plyn zhruba 40 procent spotřebovávané energie na výrobu piva a sladu v našich pivovarech. Část ohřevů v pivovaru v Plzni je nově zajištěna parou vyráběnou spalováním biomasy, kterou nakupujeme od Plzeňské Teplárenské,“ říká technický ředitel Plzeňského Prazdroje Pavel Šemík. Na úplné odstřižení to však nestačí.

Spotřeba paliv a energií v domácnostech (v %)

Zvětšit přes celé okno

Zcela nezbytné jsou nepřetržité dodávky zemního plynu pro chemickou výrobu, která spolu s petrochemií stojí za osminou průmyslové spotřeby. Například společnost BASF využívá v Evropě přibližně 60 procent nakupovaného zemního plynu k výrobě energie (páry a elektřiny), která je potřebná při výrobě. Zbytek slouží jako surovina k výrobě základních chemických látek, z nichž vznikají produkty téměř pro všechna průmyslová odvětví. „Zemní plyn bohužel nelze jednoduše v krátkodobém horizontu nahradit v chemické výrobě, a to ani jako surovinu, ani jako zdroj energie,“ říká Jan Procházka ze společnosti BASF. Alternativu nelze podle lidí z petrochemického průmyslu použít ani v rafineriích, kde se plyn využívá na ohřívání vstupních surovin na teploty v řádech stovek stupňů, aby proběhla požadovaná chemická reakce.

U výrobců minerálních hnojiv tvoří zemní plyn přibližně 90 procent variabilních nákladů. Jednou by ho mohl nahradit biometan. Metan je přitom jednou z hlavních složek zemního plynu. U dusíkatých hnojiv, jejichž výroba je velmi energeticky náročná, se pro syntézu čpavku počítá i s využitím vodíku. „Na této technologii řada výrobců pracuje, například Agrofert. Jde ale o investičně a provozně velmi drahé technologie. Základní problém je desetkrát vyšší energetická náročnost. Nelze tedy očekávat masivní náhradu dříve než kolem roku 2050,“ říká prezident Svazu chemického průmyslu Petr Cingr.

Související

Bez zemního plynu se neobejde ani výrobce keramických obkladů a dlažeb Lasselsberger. Ročně spotřebuje vyšší stovky gigawatthodin. Kvůli zdražení komodity se během posledního roku podíl energií na výrobních nákladech zvedl z 25 až 30 procent na aktuálních 50 až 55 procent. „Museli jsme to promítnout do cen pro koncové zákazníky, stouply v postupných krocích zhruba o 30 procent. Nezdražují jen energie, ale i ostatní vstupy. Většina z nich je vázána na energeticky náročnou výrobu,“ říká šéf Lasselsbergeru Roman Blažíček.

Podíl zemního plynu na výrobě elektřiny a tepla (v %)

Zvětšit přes celé okno

I v případě keramické výroby zůstávají alternativy k zemnímu plynu zpravidla jen na papíře. Výrobci strojů a zařízení, tedy pecí a sušáren, ani nejsou podle Blažíčka nijak motivovaní, aby nové technologie vyvíjeli. Dosud není jasné, kam bude vývoj v oboru směřovat, zda převládne vodík, nebo elektřina, či ještě něco jiného. A jak dlouho bude trvat, než se postaví potřebná infrastruktura.

Zemní plyn lze nahradit vodíkem či biometanem. Alternativ však v dohledné době nebude dost.

„Rádi bychom investovali a snižovali energetickou náročnost. Je však jediná cesta: Koupit novou pec na zemní plyn, která má nižší spotřebu než ta starší. Jenže životní cyklus těchto zařízení je dvacet let a kdoví, jak to v té době bude se zemním plynem,“ říká Blažíček.

Na řadu výrobců by navíc případné omezení dodávek plynu dopadlo zprostředkovaně. Například v sušickém výrobci dveří Solodoor ho využívají k vytápění, na dvou pracovištích je však třeba kvůli technologickým postupům držet teplotu kolem 20 °C. To se dá nějak vyřešit, horší je, že mohou vypadnout subdodávky. „Mnoho našich dodavatelů používá ve výrobě zemní plyn, například výrobci deskových materiálů a výplní dveří. Bohužel neexistuje jiná, rychle dostupná alternativa materiálů, které používáme, a proto je ta situace těžko řešitelná. Nikdy jsme neměli potřebu zjišťovat, jak moc jsou naši dodavatelé závislí na zemním plynu. A to se dnes mění,“ říká šéf firmy Martin Dozrál.

Sázky na dražší, ale čistější alternativy

Mnohé evropské státy ve svých strategických dokumentech sázejí na rychlý rozvoj vodíku a biometanu. S ním se podle náměstka ministerstva průmyslu René Neděly dříve počítalo hlavně pro dopravu, nyní se s ním počítá spíše pro teplárenství, mohl by nahradit i část současné dodávky zemního plynu. Cestou podle něj mohou být i syntetické plyny.

„A vedle obnovitelných zdrojů je tu obrovský apel na oblast energetické účinnosti a snižování spotřeby. Ve chvíli, kdy je velmi pravděpodobné, že ceny energií nebudou klesat, tento cíl nabývá na významu. Jediná šance je omezit spotřebu, k tomu je vhodné využít evropské prostředky nebo národní zdroje,“ řekl Neděla na začátku dubna na 15. Mezinárodním energetickém fóru Klubu finančních ředitelů.

Biometan, což je „vyčištěný“ bioplyn, má srovnatelné vlastnosti se zemním plynem. Bez dalších investic ho lze přepravovat existujícími plynovody. Dá se využít všude, kde se dnes využívá zemní plyn. Jenže jeho produkce nebude ani v budoucnu dostatečná. Bioplynky obvykle zpracovávají odpad ze živočišné výroby (hlavně kejda či chlévská mrva) či cíleně pěstovanou biomasu (kukuřici). A ze vzniklého bioplynu v kogeneračních jednotkách vyrábějí elektřinu a teplo. Jen tři téměř ze šesti stovek bioplynových stanic fermentují potravinářský odpad.

Jednou z nich – která zároveň jako jediná v Česku posílá vyrobený a vyčištěný plyn do běžné sítě – je bioplynka v Rapotíně na Šumpersku ze skupiny EFG. „Před vypuknutím války na Ukrajině jsme měli v plánu zprovoznit do roku 2026 pět biometanových stanic. Nyní usilujeme o to, abychom produkčních míst uvedli do provozu více,“ říká výkonný ředitel Energy financial group Tomáš Voltr.

Teoreticky lze pro výrobu biometanu upravit zhruba 150 dalších bioplynových stanic, které jsou do dvou kilometrů od plynovodu. U každé by se jednalo o investici za desítky milionů korun. Případně by musely vzniknout nové. Optimistické odhady samotných provozovatelů bioplynek počítají se 150 až 200 stanicemi, které mohou dodat přibližně půl miliardy metrů krychlových biometanu ročně. Tedy asi čtvrtinu nynější roční spotřeby zemního plynu v českých domácnostech.

Ve výrobě vodíku s využitím obnovitelných zdrojů, tedy hlavně fotovoltaických elektráren, vidí budoucnost především Německo. Spoléhá na to, že s větším rozšířením prudce klesne cena elektrolyzérů a tím i samotného vodíku. Ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck dokonce v lednu ohlásil zdvojnásobení cíle pro instalovaný výkon elektrolyzérů v rok 2030, protože se počítá, že na něj přejde většina průmyslových odvětví, včetně například ocelářství.

Hutě nyní vedle zemního plynu používají do velké míry vlastní „odpadní“ plyny jako koksárenský a vysokopecní plyn. Nejde to však úplně všude. První projekty, které počítají s nahrazením zemního plynu vodíkem, už existují. Například ArcelorMittal hodlá v Hamburku tento čistý plyn využívat pro redukci železné rudy. V testovacím provozu ovšem půjde o „šedý“ vodík, tedy vyrobený s pomocí zemního plynu. Až v další fázi se počítá s jeho nahrazením „zeleným“ vodíkem z obnovitelných zdrojů.

Mnozí podnikatelé v energeticky náročných odvětvích však spíše tvrdí, že příliš rychle vynucovaný Green Deal může znamenat konec řady průmyslových odvětví v Evropě. „Pokud nebudou dostupné alternativní technologie a pokud na nás bude vyvíjen takový tlak, že to nebudeme schopni utáhnout, tak ztratíme konkurenceschopnost a výroba skončí. A nastoupí mimoevropští výrobci s výrazně vyššími emisemi, kteří nebudou pod takovým tlakem a budou vyrábět levněji. Proto tvrdím: Čím rychlejší a hůře připravený bude odchod od fosilních paliv, tím bude i dražší a nakonec se zvýší i emise skleníkových plynů,“ varuje Blažíček z Lasselsbergeru.

Související
Zobrazit
Zobrazit
Zobrazit