Dějiny ekonomiky: Průmyslová revoluce učinila z Velké Británie dílnu světa

Průmyslová revoluce položila základy moderní industrializované společnosti. A zajistila všem zemím, kterými prošla, hospodářský vzestup a prosperitu. V dalším díle seriálu o vývoji světové ekonomiky se týdeník Ekonom podívá, proč se zrodila koncem 18. století právě v Anglii, jak ji přetvořila ve světovou velmoc a jak se šířila dál celou Evropou od západu na východ. Starý kontinent se i díky ní definitivně rozloučil s feudalismem a v kombinaci s kapitalismem upevnil své postavení v soutěži s asijskými říšemi, Indií a Čínou.

Důsledek kapitalismu

Proč se průmyslová revoluce zrodila v Anglii? „Francouzi například převyšovali Brity v přírodních vědách, měli řadu výborných ekonomů, stavěli lepší lodě a Němci měli technické školy, kterým nebylo v Anglii rovných,“ uvádí ve své studii historik Zdeněk Jindra. Jenomže věda a technika, i když byly důležité, přece jen nehrály hlavní roli. Podle Jindry rozhodlo, že Anglie byla jedinou zemí, v níž se desítky let předtím rozvíjel kapitalismus zcela přímočaře. V jiných evropských státech jeho rozvoji bránil dožívající feudalismus a někde, včetně českých zemí, takzvané druhé nevolnictví. Systém, v němž poddaní byli robotou připoutáni k vrchnosti a nemohli se volně stěhovat za prací. Po církevní stránce reformovaná a kapitalisticky orientovaná Velká Británie poskytovala daleko větší prostor pro rozvíjení individuálních schopností, podnikavosti, vynalézavosti i hromadění majetku než katolické a hospodářsky reglementované režimy ostatních evropských zemí.

V roce 1830 první fáze průmyslové revoluce ve Velké Británii končila. Do Evropy se nový způsob výroby teprve přeléval.

Důležitým předpokladem nástupu průmyslu také byla agrární revoluce. Ačkoliv v Anglii kolem roku 1750 svobodní rolníci téměř vymizeli, bylo tam zemědělství, převedené na kapitalistickou bázi díky pokrokům v zemědělské technice a zejména v agronomii, efektivní. Navzdory poklesu množství lidí pracujících na polích mohla tehdy Anglie dokonce vyvážet obilí. Především byl dostatek potravin pro rostoucí populaci a pro zvětšující se města.

Splněna v ní byla i podmínka mít dostatek kapitálu − jen to umožnilo budování továren a jejich vybavení drahou technikou. K nahromadění potřebných peněz přispěly výnosy z kolonií, zejména z Indie, obchodování s otroky a zisky ze zámořského obchodu. Finanční prostředky k volnému použití byly v Británii větší a úroková míra při půjčování na investice naopak nižší než v kterékoliv jiné zemi. V tom jí nedokázal konkurovat ani někdejší obchodní soupeř Nizozemsko.

Británie měla ještě další výhody. Například množství vodních cest, včetně systematicky budovaných umělých kanálů, které umožňovaly levnou a pružnou dopravu. A měla bohaté zásoby železné rudy a hlavně uhlí a rovněž přístup k surovinám pro textilnictví, vlně a bavlně.

Bavlna jako začátek

Výchozím bodem průmyslové revoluce totiž nebyl těžký průmysl nebo doprava, jak tomu bylo později v jiných evropských zemích, ale právě textilní výroba. Jednak šlo o tradiční sukno, tedy zpracování vlny, protože Anglie byla odedávna zemí ovcí. Ale především o modernější bavlnářství, odvětví, v němž se manufaktury poprvé přeměňovaly na velké továrny. Přičemž Britové kontrolovali světový obchod se surovou bavlnou a část z ní dováželi ze zemí, kde její produkci zlevňovala otrocká práce.

Britské bavlnářství se koncentrovalo v hrabství Lancashire. Nebylo zatíženo starými tradicemi a jeho prudkému rozvoji vycházela vstříc i móda, protože bavlněné výrobky nabývaly na oblibě a výborně se prodávaly po Evropě. Ke zdokonalování produkce pomáhala konkurence: na jedné straně šlo o souboj se stále vyžadovaným suknem, na druhé o soutěž s indickou ruko­dělnou výrobou kartounů, mušelínů či kalika. Tento souboj už měl globální dopady − zatímco úspěšnější Británie bohatla, bengálští tkalci umírali hlady.

K „textilní“ výhře nad Orientem, dominujícím po staletí, přispělo, že britští podnikatelé v textilním průmyslu rychle obraceli kapitál. V továrnách navíc bylo možné ve velkém zaměstnávat ženy a děti, vyplácet jim nižší mzdy a srážet tím výrobní náklady. A konkurovat tak například i v Indii cenou.

Rozvoj textilního průmyslu ovšem nebyl možný bez vynálezů a konstrukce strojů, které uměly nahradit lidskou práci. Právě tam jsou začátky průmyslové revoluce. Přelomem se stal spřádací stroj vynalézaný Samuelem Cromptonem mezi lety 1774 a 1779, který nahradil 200 kolovratů. O něco později sestavil vynálezce Richard Cartwright mechanický tkalcovský stav, který opět znásobil produktivitu práce. A za několik let stroje dokonce uměly tkát i mnohobarevné vzory.

Nástup páry

Z bavlnářství se stroje přelily do vlnařství, plátenictví, hedvábnictví a pletařství. První z nich ještě poháněla síla vody, tu však nahrazoval parní stroj. Ten se ostatně stal symbolem průmyslové revoluce. K jeho konstrukci vedla dlouhá cesta, rozhodující byla zdokonalení Jamese Watta v letech 1769 až 1784, po nichž byl sedmkrát efektivnější než předtím. Teprve to umožnilo jeho masové nasazení v dolech a továrnách. V roce 1800, kdy Wattovi končil patent na konstrukci parních strojů, dosahoval jejich souhrnný výkon pěti tisíc koňských sil, v roce 1840 to již bylo 620 tisíc koňských sil. Výroba strojů ze železa, z litiny a oceli byla impulzem pro hutnictví a strojírenství. Objevil se soustruh nebo stroj na výrobu šroubů. S rozvojem těžkého průmyslu rostlo ve Velké Británii používání uhlí. V roce 1800 ho tam vytěžily deset milionů tun, což představovalo 90 procent světové produkce. Ještě rychleji rostla výroba železa, která se mezi lety 1740 a 1840 zvýšila z 20 tisíc na 1,4 milionu tun.

Železo a parní stroj zcela proměnily dopravu. V roce 1815 vyjela první lokomotiva a dřevěné plachetnice se začaly nahrazovat parníky, první přeplul Atlantik už v roce 1819. Stavba železnic nebyla myslitelná bez silných akciových společností, které jako jediné dokázaly pro tyto finančně náročné projekty získat dostatek peněz. Spolu s tím vznikaly akciové banky, které se ale teprve postupně za desítky let staly jak ve Velké Británii, tak v Evropě a USA centry hospodářského života. Mezi nejúspěšnější od počátku patřil nadnárodní finanční dům Rothschildů. Rychleji se šířily informace a nešlo jen o oblibu velkých tištěných deníků, ale i o telegraf. V tomto případě ovšem Britové první nebyli a využívali cizího vynálezu. První telegrafní linka na elektromagnetickém principu totiž byla vybudována v USA v roce 1844 a vedla z Washingtonu do Baltimoru.

S rozvojem průmyslu se měnila britská obchodní politika. Od 20. let 19. století se v londýnské City začala prosazovat myšlenka svobodného obchodu. Což bylo přirozené, protože v té době britskýma rukama procházela polovina zboží, s nímž se mezi státy obchodovalo. V důsledku hospodářského liberalismu se v Británii rušily privilegované monopolní společnosti, které o dvě století dříve stály u zrodu kapitalismu. Monopol Východoindické společnosti na obchod s Indií padl v roce 1813 a o dvacet let později i na obchod s Čínou.

Průmyslová revoluce ovšem měla ohromné sociální a politické dopady. Britské obyvatelstvo se zdvojnásobilo na 17 milionů lidí a ve velkém se stěhovalo do měst. Ukázkou byl Manchester, kde se počet obyvatel mezi lety 1760 až 1840 zdesetinásobil. Obyvatelstvo se nově rozvrstvilo − v roce 1831 se už jen čtvrtina Britů živila zemědělstvím, průmysl zato zaměstnával kolem 40 procent populace. K tomu rostl počet zaměstnanců v dopravě a obchodu i počet úředníků. K podobným poměrům se v Česku dospělo až za meziválečné republiky.

Skupinu nových byznysmenů, jejichž jádrem byli investoři z řad velkých pozemkových vlastníků, landlordi, úspěšní loďaři a obchodníci, doplňovali také technici a inženýři, kteří se dokázali vypracovat. Vedle sebevědomých podnikatelů, kteří napodobovali životní styl aristokratů, cestovali po celém světě za obchodem a kulturou, vznikal početný průmyslový proletariát. Jeho životní podmínky, zejména pokud šlo o úroveň bydlení, hygienické a zdravotní poměry nebo stravu, však byly katastrofální. A po desítky let zůstávaly horší oproti tomu, jak o jednu dvě generace dříve žili jejich předchůdci pracující v malých manufakturách.

„Kdysi zdatní muži jsou kolem čtyřicítky považováni za práce neschopné, děti vyrůstají zbídačené a deformované, tisíce z nich se kvůli vyčerpání z práce nedožijí 16 let,“ napsal ve dvacátých letech 19. století novinář a poslanec William Cobbett. Špatné sociální podmínky vedly ke konfliktům s majetnými a s úřady. Zprvu dělníci při stávkách rozbíjeli stroje − po vzoru Neda Ludda, podle něhož braly stroje lidem práci a výdělek. Toto hnutí vrcholilo kolem roku 1810, později se průmysloví dělníci začali organizovat. Zlomem bylo zrušení zákazu odborářských sdružení v roce 1832.

Neprivilegované vrstvy se současně domáhaly politických práv a jejich požadavky se slily s úsilím řady myslitelů a politiků. Výsledkem byla série reforem, během nichž se rozšiřovalo volební právo, omezené zprvu jen na majetné. K tomu se zvyšoval tlak na omezení dětské práce a zkrácení pracovní doby, která trvala až 14 hodin denně.

Vzor pro celý svět

Po roce 1830 první fáze průmyslové revoluce ve Velké Británii končila. Zatímco se ostrovní království změnilo v průmyslovou dílnu světa, nový způsob výroby postavený na strojích, páře a železnicích se teprve přeléval dál. Nejprve do Belgie, severní Francie a USA. Od třicátých let 19. století do Německa a habsburské monarchie, tedy také do českých zemí.

Období mezi roky 1840 a 1850 bylo na celém kontinentě dobou vzniku velkých závodů. V Anglii šlo o strojírenskou společnost Armstrong, ve Francii se zrodil Schneider-Creusot a v německém Porúří ocelářský gigant Krupp. Ve všech případech šlo o firmy, které vyráběly také zbraně. Průmyslová výroba v západní Evropě v té době rostla ročně zhruba o tři procenta. Jižní a východní část kontinentu se ovšem opožďovala. Do Ruska si průmysl našel cestu až koncem 19. století.

Ještě později se šířil v Asii. Moderní vývoj nedokázalo zachytit Turecko, Indie ani Čína. Ačkoliv ta po staletí zůstávala prvořadou hospodářskou mocností a několikrát se v ní objevily náběhy ke kapitalismu. Ještě kolem roku 1800 se podle západních historiků životní úroveň v jejích nejvyspělejších regionech příliš nelišila od té v Anglii. Pak však Čína kvůli chybějící průmyslové revoluci začala zaostávat. Vládci v Pekingu si to nechtěli připustit, šokujícím procitnutím pro ně byla až drtivá porážka v první opiové válce v letech 1839 až 1842. Britské křižníky snadno rozstřílely dřevěnou čínskou flotilu a vynutily si tak souhlas s masovým a výnosným dovozem drog.

V té době už ale britská ekonomická dominance pomalu končila. Na obzoru se vynořovali konkurenti, Německo a za Atlantikem USA.