Sovětský experiment: Průmyslový vzestup za cenu lidských obětí

Před sto lety se v bolševickém Rusku, pozdějším Sovětském svazu, rozebíhal experiment se socialistickou ekonomikou. Jeho první kroky, výsledky i ohromné oběti, které si vyžádal, připomene další díl seriálu týdeníku Ekonom o hospodářských dějinách. Zestátněná a plánovaná ekonomika sice v Sovětském svazu i celém východním bloku později selhala, avšak po desítky let představovala pro liberální kapitalismus vážnou výzvu. A tak úplně nezmizela. Některé její prvky, i když podstatně modifikované, jsou k vidění v komunistické Číně.

Chybné předpoklady

Podle filozofa Karla Marxe měl být kapitalismus vystřídán novým ekonomicko‑sociálním systémem, komunismem, nejprve v průmyslově nejvyspělejších zemích. V jeho době ve Velké Británii či Německu. V důsledku chaosu způsobeného první světovou válkou ale revolucionáři prosazující představu o hospodářství bez firem v soukromém vlastnictví převzali v listopadu 1917 moc v Rusku. Velké a lidnaté, ale současně hospodářsky zaostalé zemi bez většího množství průmyslových dělníků, kteří měli být nositeli této změny. Ty nahradila strana profesionálních revolucionářů, bolševici v čele s Vladimirem Leninem.

Jejich prvním krokem byl převod šlechtické půdy do rukou drobných rolníků a zestátnění podniků. O organizaci ekonomiky chyběly jasnější představy, a proto bolševici převzali a dál rozvinuli model válečné ekonomiky, propracované v té době v císařském Německu. Což znamenalo centralizaci řízení a byrokratické plánování. Navíc – částečně v důsledku krvavé občanské války a souvisejícího úplného rozvratu hospodářství – potlačili trh. Nový systém nazvali válečným komunismem a začali ho vydávat za předobraz zcela rovnostářské budoucnosti. Radikálové dokonce počítali se zrušením peněz.

Bolševikům se tak podařilo zkoncentrovat zdroje a vyhrát občanskou válku, příkazové hospodaření však nedokázalo zásobovat města potravinami ani spotřebním zbožím. Od toho byl krůček k masové nespokojenosti a vzpourám jak vlažnějších příznivců revoluce, tak rolníků, postižených státními rekvizicemi.

Průmyslník Henry Ford pomohl vybudovat automobilku GAZ. Prvním jejím modelem byla kopie Fordu Model A.

Proto Lenin po třech letech prosadil nečekaný obrat, novou ekonomickou politiku, známou pod zkratkou NEP. Znamenalo to uvolnění centrálního řízení, opatrný návrat k trhu a především právo rolníků disponovat úrodou a prodávat ji, ať už státu, nebo přímo zákazníkům.

Počítalo se i se soukromou správou menších firem. Avšak zájem bývalých podnikatelů nebyl velký, protože bolševici nechtěli připustit možnost pronajaté podniky dědit. Nad vším také dál dozorovala všemocná strana a v jejím zastoupení státní plánovací úřad, Gosplan, a hospodářská ministerstva. A právě tato kombinace osobní iniciativy a trhu a současně dozoru komunistické strany a státních institucí je typická pro současnou Čínu. NEP válkou a revolucí rozbitou ruskou ekonomiku oživila. Pokrok byl ovšem pomalý a teprve na přelomu let 1926 a 1927 objem ekonomiky Sovětského svazu, který nahradil někdejší carskou říši, dosáhl předválečné úrovně.

HDP Ruska, Německa a Velké Británie v letech 1928 až 1940

Zvětšit přes celé okno

Sovětský svaz v té době zůstával podle britského ekonomického historika Davida Dykera rozvojovou zemí, charakterizovanou nízkými investicemi a vysokým podílem obyvatelstva pracujícího v zemědělství.

Zdálo se, že liberalizace ekonomiky i společenského života bude pokračovat, což vyvolávalo odpor pravověrných bolševiků. I řada západních ekonomů a politiků, včetně tehdejšího československého ministra zahraničí Edvarda Beneše, se ale domnívala, že doba marxistických experimentů končí a v Rusku dochází k renesanci kapitalismu.

Nepovská obnova základu ekonomiky – zemědělství, které zaměstnávalo tři čtvrtiny tamního obyvatelstva – měla své meze. Podle tehdejší statistiky se v porovnání s carskou dobou snížily osevy obilnin a klesly hektarové výnosy, což při demografickém růstu znamenalo pokles sklizně na obyvatele na pouze 77 procent roku 1913. Vázlo zásobování měst potravinami, rostl sociální neklid i politické napětí.

Navíc bolševici v čele s Josifem Stalinem, který se po smrti Lenina prodral k moci, ustoupili od snu, že se Rusko stane roznětkou světové socialistické revoluce. Opustili představu, že na domácí ekonomice tolik nezáleží, protože po celkovém vítězství nově ustavené dělnické vlády vyspělých zemí Moskvě pomohou. Místo toho se rozhodli pro rozvoj vlastního státu. Pro průmyslovou výstavbu, založenou na vybudování několika desítek gigantických podniků, jejichž seznam byl zveřejněn na stranické konferenci v roce 1925.

Peníze od rolníků

Protože na investice nebylo možné získat zahraničními půjčkami – jednání s Francií, Velkou Británií, USA i Německem během roku 1927 nevedla k cíli – prosadil Stalin plán, aby modernizaci zaplatili rolníci daněmi a uměle nastavenými cenami. Podle historika Michala Reimana se například v roce 1933 od rolníků vykupoval metrák žita za 5,7 rublu a státním mlýnům se prodával za 22,2 rublu. Rozdíl šel do státního rozpočtu.

Obilí bylo klíčové i jinak, sovětská vláda ho, až pět milionů tun ročně, vyvážela za dumpingové ceny na západní trhy. Získávala tak devizy na nákup strojů a odměny západním poradcům a inženýrům.

Protože se rolníci ožebračování bránili, rozhodl se Stalin nahradit jejich soukromá hospodářství postupně mechanizovanými zemědělskými družstvy. Tedy kolchozy a v menší míře státními statky. Koncem 20. let tak na venkově de facto vypukla krvavá občanská válka. Vláda nakonec kolektivizaci prosadila prostřednictvím policejních represí, deportací a poprav. Což o život připravilo statisíce majetnějších rolníků.

Zmatek způsobený špatným hospodařením kolchozů, nezájmem zbývajících soukromých rolníků o vyšší úrodu a rekvizicemi obilí vyvolal hladomor. Ten ještě zhoršila neúroda zaviněná špatným počasím. V obilnářských oblastech, na Ukrajině a v jižním Rusku, si podle britského sovětologa Roberta Daviese vyžádal šest milionů obětí.

O tom, že sovětské zemědělství strádalo, svědčila i dobová čísla. Produkce obilí bez ohledu na to, že na pole skutečně přijížděly první traktory, šla dolů. Mezi lety 1928 až 1932 klesla podle oficiálních, a tedy přikrášlených statistik ze 73 na 70 mi­lionů tun. Propadly se i stavy dobytka, hovězího z 60 na 34 milionů kusů, a na polovinu, na 17 milionů, klesl rovněž počet koní.

Na tomto pozadí probíhala první pětiletka, která položila základy sovětského těžkého průmyslu. Na Donbase vyrostl kramatorský a gorlovský strojírenský závod, v Luhansku obří podnik na výrobu parních lokomotiv. Ještě větší byly Uralský závod těžkého strojírenství, Magnitogorský hutní kombinát na Urale a kuzněcký důlní a hutní komplex na západní Sibiři. Strojírenství rostlo i v tradičních ekonomických centrech, v Leningradě, dnešním Petrohradě, a Moskvě. V ní se vyráběla strategicky důležitá kuličková ložiska.

Přibližně pět stovek velkých továren bylo počátkem třicátých let postaveno na základě smlouvy s firmou amerického průmyslového stavitele Alberta Kahna. Ve Stalingradě také vyrostl obří traktorový závod, který byl předtím sestaven v USA, rozebrán a pak převezen do SSSR. Na dodávce se podílelo 80 amerických firem. A v Nižním Novgorodě pomohl průmyslník Henry Ford postavit automobilku GAZ. Prvním modelem, který sjel z jejích linek, byla kopie Fordu Model A.

Podle staršího elektrifikačního plánu se budovaly tepelné elektrárny a přehrady, největší z nich na Ukrajině, Dněprostroj, který se na plný výkon rozběhl v roce 1939. Klíčovou dopravní stavbou byla turkestánsko‑sibiřská železnice, která spojila hospodářské jádro státu se Sibiří a Střední Asií. Ta se orientovala na textilní průmysl a produkci bavlny.

Ne všechny plány vyšly. Německý automobilový konstruktér Ferdinand Porsche, který do Sovětského svazu přicestoval v roce 1932, se nakonec odmítl podílet na plánu rozběhnout tam výrobu levného automobilu. Raději se dal do služeb Adolfa Hitlera a výsledkem byl Volkswagen Brouk.

Neuskutečnil se ani projekt vedení Baťových závodů spustit v SSSR ve velkém výrobu bot.

Za jakoukoliv cenu

Výsledky industrializace byly přes všudypřítomnou megalomanii, nerealistické plány, rozestavěnost a inflaci, impozantní. Tím spíše, že ve stejné době vyspělý Západ drtila světová hospodářská krize. Objem průmyslu se už za první pětiletky zvýšil na dvojnásobek a těžkého průmyslu dokonce na trojnásobek. Přičemž průmysl jako celek získal v sovětské ekonomice asi 70procentní podíl. Jinou věcí bylo, že produkce často nebyla kvalitní a v obchodech chybělo spotřební zboží.

Zato ve výrobě surového železa a oceli se Sovětský svaz dostal ve 30. letech na první místo v Evropě, před ním zůstaly už jen Spojené státy. Rostla těžba uhlí, nafty, želené rudy i barevných kovů. Od roku 1931 stoupal význam zbrojní výroby: investice do ní dosáhly už tehdy výše jako do celého civilního strojírenství.

Měnila se i sociální struktura. Rostla města, počet dělníků se zdvojnásobil z 12 milionů v roce 1929 až na 23 milionů v roce 1933. Přibývalo středoškoláků a vysokoškoláků. Mladá technická inteligence přitom patřila k hlavním oporám režimu a zaplňovala na závodech i úřadech mezery vzniklé neustálými čistkami.

Ty zprvu nesnížily ohromnou fluktuaci řadových dělníků, které si státní podniky navzájem přetahovaly. Rovněž pracovní nasazení bývalo nízké. Sovětští plánovači proto ustoupili od mzdové nivelizace a noviny začaly připomínat nejen vysoké výdělky úderníků socialistických soutěží práce, ale také manažerů a vědců pobízených státními vyznamenáními.

Motorem industrializace v mrazivých a liduprázdných regionech byla práce milionů vězňů z pracovních lágrů, známých pod označením gulag. Za první ukázku, co tyto tábory spravované tajnou policií „dovedou“, označuje ruský historik Oleg Chlevňuk stavbu bělomořsko‑baltského průplavu. Ten od roku 1930 v krutých podmínkách stavělo 100 tisíc vězňů. Čtvrtina z nich při tom zahynula.

Ze dřiny příslušníků někdejších privilegovaných vrstev, zbohatlíků z dob NEP, odbojných rolníků i Stalinových odpůrců z řad bolševiků po celá třicátá léta rostly říční průplavy a železnice. Vězni postavili i metalurgické středisko za polárním kruhem v Norilsku a na Sibiři těžili dřevo, asi 13 procent sovětské produkce, barevné kovy či zlato na Kolymě.

Nešlo jen o manuální práci, podíleli se třeba na geologickém průzkumu a pracovali v konstrukčních kancelářích. Což byl v závěru třicátých let případ Sergeje Koroljova, pozdějšího šéfkonstruktéra sovětských kosmických raket. Pro řadu jiných byl gulag zastávkou při cestě na popraviště. Například pro ekonoma Nikolaje Kondratěva, tvůrce teorie tvrdící, že hospodářský vzestup probíhá prostřednictvím dlouhodobých inovačních vln. Za nepovské politické „oblevy“ jezdil přednášet do západních zemí, pak ale byl uvězněn a v roce 1938 zastřelen. V té době byli fyzicky likvidováni rovněž další zbývající odpůrci industrializace a kolektivizace. Za takzvaného velkého teroru v letech 1937 a 1938 bylo popraveno více než 700 tisíc lidí.

Propaganda vše tajila, nicméně sám Josif Stalin o pár let později, v srpnu 1942, přiznal britskému premiéru Winstonu Churchillovi v nočním rozhovoru v Moskvě, že mrtvých byly celkem miliony. A tvrdil, že šlo o daň za modernizaci země.

Příprava na válku

Hospodářský vzestup pokračoval také za dalších pětiletek a byl nepopiratelný. Ačkoliv srovnatelná tempa růstu přes pět procent ročně vykazovalo i Japonsko. Už v polovině třicátých let sovětská ekonomika co do objemu zůstávala jen za USA.

Lidé z toho mnoho neměli. Vrcholily přípravy na novou válku, kolem roku 1940 už zbrojení pohlcovalo pětinu sovětského národního produktu. Hlavním nepřítelem bylo bez ohledu na společné rozdělení Polska nacistické Německo, které pod diktaturou Adolfa Hitlera prožívalo vlastní hospodářský zázrak.