Dvacátá léta minulého století posunula ekonomiky vyspělých zemí vpřed tak jako nikdy před tím. Jaké byly příčiny a co tato doba znamenala, přiblíží další díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového hospodářství.

Nešlo jen o vzestup USA, obnovu Německa nebo start právě vzniklého Československa. Jednalo se i o úsvit moderní civilizace založené na konzumu: rozvoj automobilismu, vzestup služeb, rádiové vysílání a filmový průmysl. Nebo manažerskou revoluci, nákupy spotřebního zboží na úvěr a nástup střední třídy.

Hospodářský vzestup nezastavil ani poválečný protekcionismus, ani inflace. Prosperita, o níž národohospodáři i politici začali tvrdit, že díky vědeckému přístupu k ekonomice vydrží už navždy, však byla podpořena dříve nevídaným pumpováním peněz do ekonomiky na podporu poptávky. To nakonec vedlo k ohromným potížím jak v samotném byznyse, tak v celé společnosti.

Automobilem k pokroku

Svět po první světové válce měl dvě tváře. Jednak vyčerpanou a rozbitou Evropu, která jako celek přišla o průmyslové prvenství, jednak prosperující USA. Americké firmy v roce 1920 podle meziválečného ekonoma Vladimíra Klimeckého obstarávaly 47 procent průmyslové produkce světa. Zatímco ty evropské klesly z předválečných 53 na 41 procent.

Po krátké poválečné recesi nastal v USA rychlý vzestup. Američtí podnikatelé vydělali na válečných dodávkách a měli dostatek prostředků na modernizaci a zavádění nových technologií. Růst nezastavila ani mělká recese uprostřed desetiletí, a tak se produkce v letech 1923 až 1929 zdvojnásobila. A to při mírné nezaměstnanosti, která nepřekračovala dvě procenta. V průmyslových závodech se objevily montážní pásy. Zaváděly se nové manažerské metody a s rozvojem ohromných akciovek také došlo k oddělení vlastnictví od řízení.

Seriál
Dějiny ekonomiky

Jednotlivé díly vycházejí počátkem každého měsíce.

září: Evropa si dělí svět
říjen: Česká ekonomika za monarchie listopad: První světová válka
prosinec: Zlatá dvacátá léta
leden: Světová hospodářská krize

Výsledkem byla vyšší produktivita a vzestup mezd na jedné straně a pokles cen na druhé. Obojí se slilo do vyšší poptávky a spotřebitelského boomu. Ten podpořily zcela nové potřeby. Lidé začali kupovat ve velkém ledničky, daleko častěji navštěvovali obchody s konfekcí či restaurace s rychlým občerstvením. Žhavou novinkou bylo rádio. Už v roce 1923 v USA vysílalo 500 stanic a do roku 1930 mělo 40 procent Američanů doma rozhlasový přijímač. V oboru se dokázali prosadit noví lidé, na jeho lídra se vypracoval podnikatel běloruského původu David Sarnoff, zakladatel NBC. Kariéru odstartoval po americku – odvysílal slavný boxerský zápas v těžké váze mezi Jackem Dempseym a Georgesem Carpentierem.

Zámořský byznys byl nicméně spojen hlavně s automobilismem. Už ve dvacátých letech připadal jeden osobní vůz v průměru na pět Američanů. Což v západní Evropě bylo k vidění až o 30 let později. V roce 1929 z výrobních pásů v USA sjelo 5,6 milionu automobilů, za pouhé desetiletí se jejich produkce zdesetinásobila.

Rozrůstalo se průmyslové impérium Henryho Forda, který vytlačil ze svého obřího závodu v Rouge River ostatní akcionáře a přeměnil ho v rodinný podnik. Pak k němu přidal doly na uhlí, železnou rudu a bauxit, naftová pole v Kalifornii, kaučukové plantáže v Brazílii, lesy, vysoké pece i slévárny. Přerušil naopak kontakty s bankami, které považoval za vyděračské podniky, protože chtěl být nezávislý. V roce 1925 vlastnil více než 50 firem a k tomu rozsáhlou síť prodejců, i v Evropě a Latinské Americe.

Dokázal snižovat ceny a přitom platit nadprůměrné mzdy, bylo to ovšem vykoupené vysokou intenzitou práce. Tu umožnily stupňovat výzkumy inženýra Fredericka Taylora zaměřené na racionalizaci pohybů při obsluze strojů a soustava úkolových mezd a rozmanitých ekonomických stimulů včetně pokut a trestů. Jeho prací se v Československu inspiroval ve zlínských obuvnických závodech i Tomáš Baťa.

Henry Ford byl tvrdý šéf. „Platím nejvyšší mzdy, mám proto právo vybírat si a diktovat, rozhodovat neomezeně o tom, co je dobré pro podnik, pro dělníky a zaměstnance. Nesnáším odbory – tedy nebudou,“ prohlásil. Důsledkem tohoto přístupu navzdory vyšším mzdám – jeho dělník si za roční odměnu mohl koupit dvě fordky – byla vysoká fluktuace.

Ford nezískal na výrobu automobilů monopol a časem dokonce ztrácel, protože se orientoval na prodej co nejlevnějšího a nejjednoduššího vozu, modelu T. Avšak požadavky bohatnoucích Američanů se měnily.

Hlavním konkurentem se stal koncern General Motors, který sdružoval původně samostatné firmy jako Buick, Oldsmobile, Pontiac nebo Cadillac. I ten využíval velkovýrobu a jednotnou prodejní a servisní síť. Současně ale vsadil na diferencovanou poptávku, jak na malý lidový vůz, větší modely pro střední třídu, tak na luxusní auta pro bohaté. Vyšší ceny vyvažovalo pohodlí a technické novinky, například samočinný startér místo kliky. Společnost se rychle dostala pod kontrolu newyorských bank a její zakladatel William Durant dopadl špatně. Byl z ní vytěsněn a na stará kolena se živil uklízením. K mobilitě chudých Američanů přispěl trh s ojetinami. Čeští inženýři, kteří u Forda pobývali na stáži, byli ohromení, že starý model šlo pořídit za dvacet dolarů, dvacetinu původní ceny.

Německou ekonomiku nejprve rozvrátila hyper­inflace, později však ožila za pomoci štědrých amerických půjček.

Americký sen

Automobilismus se stal hybatelem dalších změn. Pomohl všemožným dodavatelům, pro jeho rozvoj bylo zapotřebí ropy, musely se stavět tisíce kilometrů asfaltových silnic. Umožnil dojíždět za prací, v novinách se také hned objevily fotografie parkovišť před továrnami plných vozů zaměstnanců. Lidé se mohli stěhovat na okraje velkoměst, s čímž byla spojena výstavba rodinných domů na předměstí. Do nich se stěhovaly nejen „bílé límečky“, ale i lépe vydělávající dělníci. Zájem o vlastní bydlení se promítl do spekulační horečky, jen v Kalifornii nabízelo služby 62 tisíc realitních makléřů a majitelé realitek zadávali v tamních rozhlasových stanicích 40 procent reklamy.

Zlaté desetiletí

1919

Podíl Evropy na světovém průmyslu poklesl z předválečných 53 na 41 procent. Panoval v ní nedostatek pracovních sil – Francie přišla kvůli válečným ztrátám o deset procent a Velká Británie o pět procent mužské pracovní síly. Dovoz zboží z USA do Evropy desetinásobně převyšoval vývoz za Atlantik.

1921

Na síle nabyl americký izolacionismus. Nový zákon omezil imigraci a jeho zpřísnění koncem desetiletí ji prakticky zastavilo. V roce 1900 přicházelo do USA 12 přistěhovalců na 1000 obyvatel, po přitvrzení podmínek pro vstup jich bylo dvacetkrát méně.

1923

Hyperinflace v Německu znehodnotila vklady a rozvrátila hospodářství. Zatímco v roce 1913 dolar přišel na 4,2 marky, v listopadu 1923 stál 4 200 000 000 000 marek. Ekonomika propadla na polovinu předválečné produkce.

1925

Velká Británie znovu dosáhla výše svého předválečného HDP. Francii se to podařilo už v roce 1923, Německu, s pomocí amerických půjček ve výši jedné miliardy dolarů, až v roce 1927.

1927

Henry Ford nechal v Detroitu a New Yorku představit svůj nový osobní automobil, model A, který po 18 letech nahradil Ford T. Novinkou bylo i nerozbitné přední sklo. Ještě před vystavením firma získala na vůz, který zatím nikdo neviděl, přes půl milionu objednávek.

1928

Počet příslušníků svobodných povolání, zejména právníků, lékařů a terapeutů, se v poválečném desetiletí v USA zvýšil o pětinu. Nejlépe prosperovaly advokátní kanceláře pracující pro velké společnosti.

1929

Po říjnovém propadu na newyorské burze majitelé akcií v USA přišli o 30 miliard dolarů. Tato suma více než trojnásobně převyšovala válečné dluhy Evropy vůči americkým bankám. Akcie vlastnilo osm procent Američanů.

Automobily se také stále více kupovaly na úvěr a tato praxe přeskočila do dalších odvětví. Půjčky už nebyly jen věcí bank, poskytovat je byli ochotní samotní výrobci a obchodníci. Podle dobového odhadu tak probíhalo 15 procent z celkového objemu nákupů. Spokojeni byli jak podnikatelé, kterým se zvýšil odbyt, tak zákazníci. Ti si zase mohli pořizovat spotřební zboží dříve, než by si na ně našetřili. Nadšeni byli rovněž ekonomové, podle nichž splátkový prodej posiloval a prodlužoval hospodářskou konjunkturu. A centrální banka vysokou poptávku po léta přiživovala rozsáhlým pumpováním peněz do ekonomiky.

Důležitou věcí pro rozvoj amerického průmyslu se stala standardizace. „Normalizace ve výrobě, dopravě i životních podmínkách znamená úsporu sil. V každém výrobním oboru se produkuje jen malý počet rozličných typů, které však jsou po přesném výběru a přezkoušení jejich užitných vlastností důkladně a pečlivě vypracovány,“ zaznamenal poznatky z návštěvy amerických podniků německý ekonom Theodor Lüddecke.

Dvacátá léta, nejprve v USA a pak jinde v západním světě, přinesla technologické změny. Nešlo ani tak o nové vynálezy, ale důsledné využití starších objevů a patentů. V daleko větší míře se začala používat kuličková ložiska, což zvýšilo efektivitu strojů, či nerezavějící ocel. Nově se zaváděly první umělé hmoty. Začínalo se také létat, nejprve s poštovními letadly. Šířila se syntetická vlákna a mílovými kroky postupovala elektrifikace průmyslu i celé společnosti.

Měnila se celá sociální struktura – zaměstnanců v továrnách ubývalo a ti se začali přesouvat do služeb a přibývalo i státních úředníků. Lidé utráceli v kinech, za gramofonové desky a na piknicích a večírcích. Noviny kupovali kvůli senzacím, velký zájem měli o módu a ženy ve velkém začaly navštěvovat kosmetické salony. Přibývalo ale také rozvodů, návštěv u psychiatrů a propukla sexuální revoluce.

Výsledkem prosperity byl americký sen, představa, že tvrdou prací a vlastním přičiněním lze zbohatnout nebo alespoň slušně žít. Netýkal se ale všech. Dařilo se akcionářům i zaměstnancům automobilek, stavebních, potravinářských a oděvních firem, ropných rafinerií, ve farmacii i zábavním průmyslu. V kamenouhelných dolech, bavlnářství či železniční dopravě naopak převládala stagnace. Dotýkala se rovněž zemědělství, respektive jeho tradičního základu v podobě drobných farmářů. Ti při poklesu výkupních cen nedokázali čelit konkurenci velkých mechanizovaných hospodářství.

Veřejné pohoršení vyvolávala všudypřítomná korupce a vysoká kriminalita. Obojí bylo spojeno od roku 1920 s prohibicí a rozsáhlým pašováním alkoholu. To se stalo nejrychlejším způsobem, jak zbohatnout. Nešlo jen o byznys gangsterů, jako byl Al Capone, ale i dravých obchodníků. Například Josepha Kennedyho, otce budoucího prezidenta JFK.

Nejistá Evropa

V Evropě byla situace daleko méně skvělá. Jako celek dlouho stagnovala, nejrychleji v ní rostlo pár menších zemí. Nejvíce, díky bankám a přesnému strojírenství, Švýcarsko. Pokud jde o růst národního důchodu na osobu, tak se na druhé místo vyšvihlo Československo. To těžilo z kombinace silného průmyslu, výhodné geografické polohy a přílivu zahraničního kapitálu, například francouzského.

Samotná Francie patřila k úspěšnějším státům. Poptávku roztáčela obnova válkou rozbitých severních regionů a díky velmocenské pozici, kterou Paříž najednou hrála, se vytvořil prostor pro francouzský kapitál ve střední a jihovýchodní Evropě. V čele expanze stál průmyslový a zbrojní podnik Schneider, který ovládly podobně zaměřené plzeňské Škodovy závody.

Velká Británie stagnovala. Měla sice robustní základ daný dlouhou průmyslovou tradicí, musela však přepustit pozici centra světového finančnictví a obchodu New Yorku. Navíc byla u bank na opačné straně Atlantiku těžce zadlužená. Její elity byly nadto zahlceny starostmi s uchováním obrovitého koloniálního impéria, v němž se mnozí, v čele s Mahátmou Gándhím v Indii, domáhali samostatnosti.

Pro Evropu bylo klíčové Německo. Jeho ekonomiku zprvu rozvrátila hyperinflace, po jejím zastavení a získání rozsáhlých amerických půjček silný průmysl opět ožil. Ačkoliv se musel přeorientovat, protože na základě mírových smluv nesměl vyrábět zbraně. Díky modernizaci za pár let dokázal vytlačovat z evropských trhů konkurenci, což na Balkáně pocítily české firmy. Německá prosperita byla křehká a podvazovala ji povinnost platit vysoké váleční reparace, zejména ve prospěch Francie a Belgie. Což odsávalo velké peníze ze státního rozpočtu a omezovalo sociální výdaje. Důsledkem bylo politické pnutí a nenávist k Západu.

Na východ od německých hranic se ve dvacátých letech z konjunktury netěšili vůbec. Nově vzniklý Sovětský svaz se z revoluce a občanské války vynořil rozvrácený a ekonomické úrovně bolševiky rozmetané carské říše dosáhl až koncem dvacátých let. Ekonomicky stagnovala do chaosu uvržená Čína a o mnoho lepší nebyla situace v koloniální Indii. Jedinou asijskou zemí, které se dařilo, bylo poevropštělé Japonsko. Jeho vzestup se však okamžitě promítl do expanzivních plánů zaměřených na celou východní Asii.

V Evropě a USA byl hospodářský úspěch naopak spojen s řadou mírových snah. To se však mělo rychle změnit. Protože zlatá dvacátá léta v roce 1929 náhle ukončil hluboký ekonomický propad, světová hospodářské krize.

Související