Zaměstnanci, kteří se věnují sportu, jsou asi o 30 procent méně nemocní. Téma obecného zdraví se objevuje v debatách o důchodech nebo rostoucích nákladech na zdravotnictví. Jenže statistiky jsou neúprosné: podle Státního zdravotnického ústavu zejména mladá generace stále více tloustne. Spolu s tím rostou i náklady na zdravotní péči, včetně léčby obezity.

„Kdyby se lidé víc hýbali, stát by dlouhodobě výrazně ušetřil ve zdravotnictví. Ale místo podpory prevence ji paradoxně brzdí. Přitom výdaje na zdravotní péči rostou rychlejším tempem než HDP,“ říká generální ředitel společnosti MultiSport Benefit Miroslav Rech. Karta, kterou firma nabízí jako volnočasový zaměstnanecký benefit, umožňuje každý den jeden volný či zvýhodněný vstup do vybraných sportovišť v celém Česku. Rech v rozhovoru popisuje, které pohybové aktivity mají Češi nejraději, v čem v této oblasti Česko zaostává a kolik stát stojí nemoci spojené s obezitou.

Sledujete, jaký dopad má MultiSport karta na nemocnost zaměstnanců?

V mnoha firmách porovnávají období před zavedením karty a po něm. Vychází z toho, že nemocnost dlouhodobě klesá. Nejvíc se to projevuje u větších zaměstnavatelů, kde i malá změna znamená velkou úsporu. Lidé méně chybí ve směnách nebo v týmech. V průměru jsou sportující zaměstnanci asi o 30 procent méně nemocní. Pro zaměstnavatele to znamená finanční úsporu, protože první dva týdny nemocenské nesou na svých bedrech. Podle dat Českého statistického úřadu vyplatili zaměstnavatelé v Česku předloni 38,4 miliardy korun na náhradách mzdy. Kdyby lidé více sportovali, mohli by tedy ušetřit až 11,5 miliardy ročně. Ze statistik navíc plyne, že nemocnost roste a že je dnes vyšší než v době covidu. Se stárnutím populace bude trend ještě výraznější.

V jaké míře zaměstnavatelé na kartu nejčastěji přispívají?

Ještě před covidem většina firem nabízela MultiSport kartu bez příspěvku. Dnes je situace jiná – přes 50 procent zaměstnavatelů na kartu přispívá, dalších 30 procent ji dokonce hradí celou. Jen asi 20 procent firem zatím vyčkává a nabízí ji jen sportovním nadšencům. Základní cena karty je 1600 korun, lidé nejčastěji doplácejí zhruba 500 korun. Právě tahle částka se ukazuje jako psychologická hranice. Pokud je spoluúčast zaměstnanců vyšší, motivace výrazně klesá. Do pětistovky jsou lidé ochotni to „zkusit“, je to pro ně akceptovatelné. Jakmile zaměstnavatelé sníží svůj příspěvek, okamžitě vidí pokles zájmu.

Nemocnost v průměru roste, je nyní vyšší než před covidem. Se stárnutím populace bude trend ještě výraznější.

Mám si představit, že ve firmách, kde kartu hradí zaměstnavatel zcela, ji pak mají úplně všichni?

Zpravidla ano. U těchto firem nejde jen o to, odškrtnout si, že mají MultiSport, a hotovo. Jsou to většinou podniky, kde s tím dál cíleně pracují. Sport je pro ně téma, kterým žijí – podporují zaměstnance, organizují společné aktivity, zapojují pohyb do teambuildingů, jdou třeba po práci společně na bowling. Posilují týmovou kulturu i spolupráci napříč firmou. Když do takové firmy přijdete, poznáte to na první pohled: na nástěnkách visí pozvánky na akce, jako je do práce na kole, firemní běh, tenisový turnaj nebo výzvy k soutěžení mezi týmy.

Ve firmách, kde přispívají jen zčásti, je to jinak? Jaký podíl zaměstnanců tam kartu využívá?

V těch často říkají, že chtějí podpořit své zaměstnance. Jedním dechem dodávají, že i oni by měli ukázat, jak si toho váží. Hodně záleží na postoji vedení – když je šéf sportovec, ve firmě to vypadá jinak. Když firma aktivně podporuje zdravý životní styl, zapojení zaměstnanců je větší. V některých oborech, jako jsou IT nebo farmaceutický průmysl, dosahuje využívání karty klidně i 60 procent ze všech zaměstnanců. U výrobních firem se podíl pohybuje spíše mezi 30 a 40 procenty.

To je asi pochopitelné. Dělníkům, kteří pracují celý den manuálně, už se po práci sportovat moc nechce.

Ve výrobních firmách opravdu často slyšíme: Naši lidé se celý den hýbou, po práci už nikam nepůjdou. Jenže pak se ukáže, že mají zájem třeba o relaxační aktivity, jako je bazén nebo wellness. Někde ve fabrice mohou mít lidé jednostranný nebo opakující se pohyb. Po práci mohou chtít zapojit i jiné svaly. Podobné je to u logistických firem. I když lidé celý den sedí v dodávce, neznamená to, že nemají chuť se po práci hýbat.

Ve firmách, kde zaměstnavatel nepřispívá vůbec nic, si kartu pořizují jen opravdoví fanoušci pohybu?

Podle odvětví se pohybujeme někde mezi 10 a 20 procenty aktivních uživatelů. Skuteční sportovci, kteří chodí cvičit pětkrát týdně, tvoří nejvýše sedm procent. Ale i lidé, kteří jdou jednou týdně na jógu a o víkendu plavat – často to bývají ženy –, v tom vidí smysl. Pro uživatele je pochopitelně důležité, aby se jim karta finančně vyplatila, a na to většinou stačí pár návštěv sportovních a dalších zařízení měsíčně. Často pro ně ale hraje roli jakéhosi spouštěče – je to něco, co je motivuje začít nebo pravidelně chodit.

Miroslav Rech (46)

Je generálním ředitelem společnosti MultiSport Benefit, která se specializuje na sportovní benefity pro zaměstnance. Ve firmě působí deset let. Dříve pracoval mimo jiné ve společnosti Edenred a vedl zastoupení značky BlackBerry pro Česko a Slovensko. Ve volném čase hraje golf, stolní tenis, šachy a jezdí na kole. Fandí fotbalistům Sparty Praha.

Miroslav Rech, generální ředitel MultiSport Benefit
Foto: Honza Mudra

Takže bez nějaké motivace lidé cvičit nezačnou?

V našich průzkumech lidé uvádějí jako nejčastější překážky, proč nesportují, nedostatek vůle a času. Následují zdravotní omezení různého charakteru a finanční náročnost sportovních aktivit. Tu jako hlavní důvod nyní uvádí 12 procent lidí, dvakrát více než před covidem. Spousta lidí říká: Kdybych měl parťáka, chodil bych. Ale sami si členství ve fitku za 1600 nekoupí, protože nevěří, že tam půjdou víc než jednou. Karty, které zahrnou víc možností, mohou pomoci, protože se nevážou na jedno místo ani na jeden sport. Člověk může najít, co ho baví. Je to šance na nový začátek, často se to rozjede v kolektivu, ve firmě nebo v rodině. Období těsně po covidu lidi motivovalo ke sportu, ale pak zájem částečně opadl. Teď vidíme, že se ke sportu pomalu vracejí. Téma zdravého životního stylu a pohybu je teď víc vidět a lidé si začínají uvědomovat jeho důležitost, možná i kvůli debatám o zvyšování věku odchodu do důchodu. Vidí statistiky, že průměrná délka života sice roste, ale už se moc neprodlužuje délka života strávená ve zdraví.

Jak jsou na tom jednotlivé věkové kategorie?

Lidé 50+ už nejsou jako před deseti lety. Často mají čas, chuť i prostředky starat se o sebe. Uvědomují si, že zdraví není samozřejmost, a chtějí si udržet kondici. Ne proto, aby uběhli maraton, ale aby zvládli vyjít schody bez zadýchání. Preferují spíš klidnější aktivity jako jógu, pilates nebo chůzi na páse. U lidí v produktivním věku je hlavní překážkou čas. Balancují práci, rodinu a hypotéku. Ale i u nich zájem o pohyb roste, jen pomaleji. Pokud jde o děti a teenagery, tam narážíme na nedostatek sportovišť. Zatímco v severských zemích je hřiště na každém rohu, u nás je to často jen povinné pískoviště u novostavby.

Podpora sportu se redukuje na dotace a honbu za medailemi.Kluby v regionech však chátrají, chybí kvalitní infrastruktura.

 

Souvisí to s nedostatečnou podporou sportu v Česku?

Někdy se podpora redukuje na dotace a honbu za medailemi. Malé sportovní kluby v regionech chátrají, školní tělocvik je minimální a děti tráví čas spíš u mobilů než venku. Chybí kvalitní infrastruktura a dlouhodobá strategie. Tělocvik dvě hodiny týdně nestačí, zvlášť když půlka třídy má omluvenku. Zároveň vnímáme, že stát postrádá jasnou koncepci, jak motivovat obyvatele ke zdravému životnímu stylu. Škrtnout miliardu pro sport nikoho nepálí, přitom dlouhodobě se to projeví ve vyšších nákladech na zdravotnictví a nižších daňových příjmech. Chybí podpora spolků, klubů a škol, které by dětem i dospělým pomáhaly najít vztah k pohybu. Nestačí jen přidat peníze – potřebujeme systém a inspiraci třeba ze zemí, kde sport je běžnou součástí každodenního života. Podle našeho aktuálního průzkumu si 58 procent lidí myslí, že stát nedělá pro motivaci ke sportu dost. Mezi uživateli multisportky je to dokonce 70 procent.

Co konkrétně by tedy pomohlo?

Zvýšit časovou dotaci tělocviku nad dvě hodiny týdně dává rozhodně smysl – děti budou mít víc energie a pozornosti ve výuce. Jenže nestačí jen přidat hodiny. Často chybí kvalitní zázemí a motivovaný pedagog. Realita na školách bohužel bývá taková, že suplující učitel hodí míč do tělocvičny a „tělocvik“ končí. Přitom síť komerčních sportovišť roste a mnohá z nich zejí během dne prázdnotou. Jsou plná ráno, lidé cvičí před prací, pak přes oběd a znovu se začínají plnit zhruba od čtyř. Dopoledne, případně brzy odpoledne, kdy mají školy výuku, jsou zařízení téměř nevyužitá. V tom vidím obrovský prostor pro spolupráci – školy by mohly sportoviště využívat a komerční subjekty by získaly větší vytíženost. Naše sesterská firma Form Factory spolupracuje se školami a poskytuje trenéry i odborníky. Ale klíčová je systémová podpora, samotné iniciativy soukromých firem nestačí.

Dávalo by smysl, aby pojišťovny zvýhodnily lidi výměnou za doložený pohyb. Například přes chytré hodinky.

Nejde tedy jen o motivaci. Co všechno by mohl ještě udělat stát?

Začnu u benefitů, kterým rozumím nejvíc. Vládní konsolidační balíček loni zavedl strop u volnočasových benefitů. To neměl dělat. Odvíjí se od poloviny průměrné mzdy, což je zhruba 24 tisíc korun ročně. Mnohé firmy by rády přispívaly víc, ale nemohou – jakmile benefit přesáhne limit, zaměstnanec ho musí zdanit a odvádět z něj pojistné. Přitom stát na tyto aktivity sám nijak nepřispívá. Od letoška funguje další daňově zvýhodněný balíček – zdravotní. U něj je limit dvojnásobný. Jenže to už řeší následky. Místo toho, aby stát motivoval lidi k pohybu a prevenci, podporuje ve větší míře fázi, kdy nastane problém, kdy už „hoří“. Tohle není koncepční přístup.

Proč?

Kdyby se lidé víc hýbali, stát by dlouhodobě výrazně ušetřil ve zdravotnictví. Ale místo podpory prevence ji paradoxně brzdí. Přitom výdaje na zdravotní péči rostou rychlejším tempem než HDP. Mezi lety 2010 a 2022 stouply takřka na dvojnásobek, z 303 miliard korun na 595 miliard korun. Výkon ekonomiky se za stejnou dobu zvýšil pouze o 75 procent. Podle analýzy společnosti Moore Czech Republic, která vychází z dat Mezinárodního měnového fondu, budou v roce 2035 celkové výdaje na řešení problémů s nadváhou a obezitou dosahovat 321 miliard korun. To jsou všechny náklady spojené s léčbou cukrovky, problémů se zády nebo klouby, případně výdaje za lázně a podobně. Nadváhou trpí minimálně 70 procent dospělých mužů a zhruba polovina žen. A podle studie World Obesity Atlas má být v roce 2030 obézních téměř 2,7 milionu lidí. Navíc obezita roste rychleji napříč dětskou populací, což naznačuje, že problém se bude spíš zhoršovat.

Je možné zvrátit škodlivé zdravotní trendy?

Vedle těch věcí, o kterých jsme se bavili, bych zmínil ještě nutnost mluvit o tom ve veřejném prostoru. Může to znít jako drobnost, ale má to obrovský vliv. Má smysl ukazovat, že jít s dětmi o víkendu na kolo nebo si jít zaplavat má smysl. My podporujeme pořad Extrémní proměny, v němž obézní lidé hubnou. Velký potenciál vidím také v pojišťovnách. Některé už dnes nabízejí příspěvky na preventivní péči, ale lidé je často nevyužívají, protože systém je složitý nebo je limit směšně nízký. Příspěvek 500 korun ročně na pohyb, když permanentka stojí měsíčně tisíce, není motivace. Pak vznikají absurdní situace. Když jedna pojišťovna začala přispívat na dentální hygienu a lidé toho začali využívat, najednou měla problém, že ji to stojí hodně peněz. To je přece špatně. Pokud stát i pojišťovny myslí prevenci vážně, nestačí jen symbolické příspěvky. Stačí se podívat na výplatní pásku, a kolik každý z nás odvádí na zdravotní pojištění.

Nejrychlejším tempem nyní roste trénink v posilovně a fitness. Je to i díky dostupnějším sportovištím, přibývají fitka.

Co dalšího by mohly udělat pojišťovny?

Do budoucna by dávalo smysl i zvýhodnění lidí, kteří se prokazatelně hýbou. Dnes už s tím pracují některé komerční pojišťovny, třeba NN nebo Mutumutu nabízejí levnější životní pojištění výměnou za doložený pohyb, například přes chytré hodinky. Tenhle nástroj může být pro mnoho lidí spouštěčem. Nestačí jen motivovat jedním směrem, je potřeba odstraňovat různé bariéry, které lidem brání se do pohybu pustit. Je to kombinace malých impulzů.

Které sporty Češi dělají?

Mezi nejoblíbenější aktivity stále patří chůze, její popularita však v posledních letech klesá. Dále výlety, cyklistika, běh a plavání. V posledních letech nejrychlejším tempem roste trénink v posilovně a fitness. Je to i díky dostupnějším sportovištím, fitness center postupně přibývá a cvičební plocha roste. Pokud máte fitko za rohem, odpadá jedna z hlavních bariér. Více si v nich uvědomují, jak důležitá je vstřícnost vůči nováčkům. Často jsou tam ochotni vás napoprvé provést, ukázat základy cvičení nebo vysvětlit správnou techniku. Problémem ale zůstává plavání. Bazény chybí skoro všude – staví se málo, provoz je drahý a často je dotovaný městy. Komerční provozovatelé si pomáhají drahými doplňkovými službami, jako jsou různé atrakce, což žene ceny nahoru. V našich průzkumech bazény pravidelně vítězí jako nejžádanější infrastruktura.

Jak funguje váš byznysmodel? Kolik sportovištím platíte?

Majitelé se snaží motivovat lidi k nákupu měsíčního členství, a proto bývá jednorázový vstup záměrně drahý, třeba 300 korun, aby se vyplatilo spíš dát 1600 korun za permanentku na celý měsíc. My ale nejsme jednorázový návštěvník, jsme dlouhodobý partner. Stejně jako sportoviště nechceme, aby člověk přišel jednou a už se nevrátil. Naopak – chceme, aby chodil pravidelně. Proto domlouváme výhodnější ceny za vstup, než je běžná sazba. Přirovnávám to ke službě Booking.com – hotel může být prázdný a platit náklady, nebo může mít obsazeno za rozumnou cenu. Sportoviště si vybírá, my nikoho nenutíme. A zájem o spolupráci mají často sami provozovatelé, protože vědí, že jim pomáháme vyplnit volné kapacity.

Některá sportoviště cílí na úzké segmenty. Ale pokud chcete dělat masový produkt, musíte přijmout, že lidé chodí s multisportkou.

Na některých sportovištích si ale stěžují, že jim přichází hodně držitelů karet a výnosnost pak není taková, jako kdyby zaplatili plný vstup. A zároveň s vámi spolupracují, protože vidí, že se bez toho neobejdou.

Jsou sportoviště, která s námi nespolupracují a mají skvělou výsledovku. Jde o to, jak atraktivní službu nabízíte a jestli ji umíte prodat. Pokud je sportoviště prázdné bez MultiSportu, nebude problém v nás. Na druhé straně jsou ta, co celý byznysmodel staví na našich uživatelích, protože vědí, že lidé tu kartu nezahodí. A když ze sportoviště slyšíme, že se na nás cítí příliš závislí, radíme jim: budujte silnější doplňkový prodej. My nejsme váš marketing. Pokud u vás nefunguje polovina sprch nebo se na recepci nikdo neusměje, není to věc MultiSportu. K tomu bych přidal, že držitelé karty často utrácejí víc než běžní zákazníci za služby. Koupí si vodu, tyčinku, vezmou si trenéra. Ale musí se jim to nabídnout. Sportoviště, která k tomu přistupují aktivně, na tom vydělávají. Hlavní věcí zůstává, že většina lidí by bez té karty vůbec necvičila. My je motivujeme přijít, oni z toho mohou mít příjem. Jen je potřeba přemýšlet byznysově, ne jen porovnávat částku za jednorázový vstup.

Karta MultiSport je nyní platná na 2200 místech. Na kolik se můžete dostat?

V Česku je kolem pěti tisíc sportovišť. Pro nás vidíme potenciál zhruba u 3,5 až čtyř tisíc z nich. Nemáme ambici být úplně všude. Víme, že některá sportoviště cílí na úzké segmenty. Třeba Next.Move otvírá v Praze exkluzivní fitka s cílem oslovit specifickou klientelu. Ekonomicky mi to podle dostupných informací moc nevychází, ale začátky bývají těžké. Balance Club Brumlovka s námi nespolupracuje, protože má vlastní byznysmodel. Jsou v kancelářské oblasti a prodávají členství firmám pro management. A funguje jim to. Ale pokud chcete dělat masový produkt, jako jsme my, tedy takový Albert v oblasti sportu, musíte přijmout, že lidi chodí s multisportkou, stravenkami a chtějí dostupnost.

Kartu má nyní zhruba 300 tisíc lidí. Jaký je strop v tomto případě?

V Česku je asi 4,5 milionu zaměstnanců a to je náš teoretický strop. Když jsem v roce 2015 do MultiSportu nastupoval, bylo tu 25 tisíc karet. Tehdejší vedení chtělo firmu posunout z „garážového start‑upu“ do fungující firmy se strukturou a procesy. Řekl jsem jim: Dejte mi deset let a já vám k tomu přimaluju nulu. Trvalo to devět let. A dnes jsme ještě dál. Teď připravuju firmu na další růst. Chci přimalovat další nulu, tedy mířit ke dvěma až třem milionům karet. Ale buďme realisty, v aktuálním prostředí to nejde. Nemáme produkt pro seniory, chybí širší podpora třeba ze strany pojišťoven a bez zaměstnavatele to prostě nejde tak jednoduše.

V Česku jsou statisíce podnikatelů, OSVČ. Plánujete se zaměřit i na ně?

To by se určitě dalo, ale musel by to být zcela jiný produkt, cenotvorbu bychom museli postavit úplně jinak. Nevylučuju to, ale ani nechci nic potvrzovat. B2C segment je určitě zajímavý, má peníze a chuť se o sebe starat. Dnes ale MultiSport funguje jako B2B služba. Kdybychom šli do B2C, musela by vzniknout samostatná divize nebo nový brand. I teď máme případy, kdy firma MultiSport odmítá, ale její zaměstnanci by o kartu zájem měli a my jim aktuálně nic nabídnout nemůžeme. Uvažujeme o tom do budoucna, ale minimálně do konce příštího roku to není na programu. Zatím se díváme spíš na jiné segmenty – třeba právě seniory nebo studenty. Pro ně jsme nedávno spustili vlastní produkt. Kartu si platí sami a zatím jich ji využívá přes 3800.

Související