Prvorepubliková ekonomika: Od premiantství k úprku kapitálu

Meziválečné Československo, respektive jeho ekonomika se stala etalonem, s nímž se poměřuje i současná česká společnost a hospodářství. Pohled na domácí poměry v letech 1918 až 1938 je proto námětem dalšího dílu seriálu o vývoji ekonomiky. Šlo o dobu, kdy se ukazovalo, zda je český národ schopen samostatného života. V této zkoušce obstál, musel však čelit ohromným problémům – nejen hospodářským, ale i mezinárodním. A těsné sepětí se světem a velkou politikou ovlivňuje českou prosperitu dodnes.

Strojírenská mocnost

Československo v roce 1918 přišlo o snadný přístup na rozsáhlé trhy, protože po rozpadu Rakouska‑Uherska se nástupnické státy ohradily vysokými cly. Situaci komplikoval i poválečný rozvrat a obtíže s převedením militarizované ekonomiky na civilní výrobu. Nová vláda proto vsadila na stabilizační politiku: rychlým oddělením nové české koruny od rakouské měny se podařilo zkrotit inflaci, která ve střední Evropě vyrostla do závratné výše.

Důležitým krokem bylo také počeštění průmyslu a finančního sektoru prostřednictvím nostrifikace, tedy nuceným přenesením sídla firmy do Československa. To vedlo k převodu akcií podniků s centrálami ve Vídni do domácích rukou. Ani tak se o ryze české ekonomice moc mluvit nedá. Češi majetkově drželi jen třetinu hospodářství, druhou měli Němci v pohraničí a poslední třetinu představoval židovský kapitál.

Československá ekonomika byla založena na malých a středních firmách, protože podniky do 500 lidí zajišťovaly 80 procent zaměstnanosti. Existovalo jen 16 společností s více než 2500 zaměstnanci, ty však razily cestu technologickému pokroku a hnaly vpřed výrobu i export. Rozhodující roli hrály dva na evropské poměry silné strojírenské koncerny − plzeňské Škodovy závody a převážně pražská společnost ČKD.

Na omezeném domácím prostoru jim bylo těsno, a proto se dostaly do závislosti na státních zakázkách a vládní obchodní politice. Škodovka, tradiční producent děl a těžké vojenské techniky, se s pomocí francouzského kapitálu, konkrétně společností Schneider et Cie, vypracovala v druhou největší evropskou zbrojovku. Dodávala zbraně nejen dvousettisícové československé armádě, ale rovněž spojenecké Jugoslávii a Rumunsku, i zemím v Pobaltí, Latinské Ameriky a do Číny. Její šéf Karel Loevenstein měl vynikající politické konexe. A i díky tomu vybudoval z podniku impérium. Nejprve získal Spojené strojírny Ruston, pak část akcií státní Zbrojovky Brno, proslulého výrobce ručních palných zbraní. Kapitálově spřízněna byla i třinecká Báňská a hutní společnost. Vrcholem se stala v roce 1925 fúze Škodovky a mladoboleslavské automobilky Laurin & Klement a vybudování leteckého závodu Avia. Za krize, v roce 1932, Škodovy závody založily dceřinou obchodní společnost Omnipol, přes niž se za zbraně neplatilo penězi, ale zbožím.

Podle ekonoma Colina Clarka bylo meziválečné Československo, co se týče objemu průmyslové výroby na obyvatele, na 17. místě na světě.

Za vznikem ČKD, největšího civilního strojírenské podniku, stála Živnostenská banka, která jeho jednotlivé součásti nejdříve majetkově ovládla. A v její režii se nakonec Českomoravská – Kolben v roce 1927 spojila se společností Daněk. Výrobní sortiment byl široký, od zařízení pro potravinářský průmysl přes výrobu dopravní techniky a elektrotechnických komponent až po zbraně.

Živnostenská banka přitom ovládala na 60 průmyslových podniků. Vedle ČKD šlo například o cukrovary Schoeller nebo ústeckou chemičku Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ve spolupráci se státem budovala i muniční závody. Ve dvacátých letech také jako největší finanční ústav v zemi spoluvytvářela hospodářskou politiku státu. Její dlouholetý vrchní ředitel Jaroslav Preiss stál za úspornými a protiinflačními opatřeními Aloise Rašína i za obdobnými kroky řady dalších ministrů financí.

Vývoj HDP na hlavu v Československu v letech 1920 až 1937 (v dolarech roku 1990, na základě parity kupní síly)

Zvětšit přes celé okno

Velkou strojírenskou firmou byla i společnost Ringhoffer – Tatra, která byla úspěšným vývozcem železničních vagonů.

V důlním a hutním průmyslu si ještě z dob monarchie ponechal prim židovský kapitál. Vítkovické železárny, včetně kamenouhelných dolů na Ostravsku, patřily rodinám Guttmannů a Rothschildů. Severočeské hnědouhelné doly zase Petschkům, kteří byli až do svého úprku před nacismem pokládáni za nejbohatší domácí podnikatele.

Amerika ve Zlíně

Nejprogresivnějším domácím podnikem byly obuvnické závody ve Zlíně. V nich Tomáš Baťa zavedl organizaci podle amerických vzorů a spustil velkovýrobu bot. Srazil ceny a vyřídil domácí konkurenci. Mohl si pak dovolit pětidenní pracovní týden a platit vyšší mzdy. Ty v roce 1937 dosahovaly výše 39 korun za den, zatímco republikový průměr byl na 27 korunách.

Nijak výrazně se Baťovy firmy nedotkla ani světová hospodářská krize, která naopak urychlila expanzi do zahraničí. Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik po tragické smrti zakladatele převzal, v cizině vybudoval řadu poboček a závodů a těsně před válkou zaměstnával 42 tisíc lidí v Československu a 23 tisíc za jeho hranicemi.

Lehký průmysl byl pak koncentrován v německém pohraničí. Šlo zejména o textilky, keramické podniky a sklářství. To si na čas vydobylo postavení světové jedničky, exportovalo 40 až 50 procent své produkce, luxusní a uměleckou výrobu téměř celou. Všechny tyto podniky ve třicátých letech těžce postihla hospodářská krize. V některých pohraničních okresech tehdy zůstalo bez práce 70 procent lidí.

Z menších a středních podniků vynikli například výrobci zemědělských strojů, třeba firma Kovařík‑Wichterle v Prostějově a podobné strojírny v Roudnici a Brandýse nad Labem. Jejich produkce měla význam pro mechanizaci zemědělství. Věhlasu dosáhla i vsetínská firma na výrobu elektromotorů Josefa Sousedíka, která v době největší slávy zaměstnávala 350 lidí. Či dvojice moderně řízených oděvních podniků Nehera a Rolný.

Problémem zato byly automobilky. Značky Škoda, Praga či Walter sice přicházely s technicky zajímavými vozy, ty však kvůli malým sériím a dovozu součástek zůstávaly drahé a jejich odbyt na domácím trhu zajišťovala jedině vysoká cla. Kupovali je majetní, pro střední vrstvy to byl nedostupný luxus. Prosadit se také nedokázali výrobci zařízení pro domácnost, například chladniček a vysavačů.

Vysoká cla nepomohla ani vládou protežovaným zemědělcům a potravinářskému průmyslu. Zatímco v roce 1924 Československo dodávalo na světový trh 14 procent cukru, v roce 1937 šlo jen o dvě procenta.

Evropský premiant

Československo zdědilo z dob monarchie 70 procent průmyslu, a i když jeho technická úroveň za sousedním Německem zaostávala, šlo o pevný základ exportu a zdroj síly celého státu. V prvním desetiletí průmysl rychle rostl a do roku 1929, na vrcholu prosperity, narostl oproti roku 1913 skoro o tři čtvrtiny. V sousedním Rakousku jen o 18 procent.

Podle ekonomického historika Vlastislava Laciny šlo o výsledek skutečnosti, že za konjunktury české zboží pronikalo na světové trhy a že za relativní politické stability rostla domácí spotřeba. Navíc jednotlivé prvorepublikové vlády provozovaly vcelku pragmatickou hospodářskou politiku, která deset let dokázala reagovat na měnící se situaci. Země jako celek těžila i z toho, že se stala součástí tábora, který vyhrál první světovou válku, a že bez omezení mohla prodávat zbraně.

Přesto mezi Československem a vyspělým západním světem zůstávala citelná mezera. Podle propočtu britsko‑australského ekonoma Colina Clarka zůstávalo, co do výše průmyslové výroby na obyvatele, na 17. místě světa. Její roční meziválečný průměr dosahoval výše 455 dolarů na hlavu, zatímco v USA šlo o 1397 dolarů. Pro samostatné české země (tedy bez Slovenska a Podkarpatské Rusi) propočet činí 550 dolarů na osobu, což je o něco více než pro Rakousko s 511 dolary. Československo tehdy průmyslovou úrovní předstihlo Itálii a blížilo se Francii.

Strach z Hitlera

Po nadějném rozběhu ale přišel zlom v podobě světové hospodářské krize. Roky 1930 až 1935 proběhly ve znamení hlubokého ekonomického poklesu, jenž navíc nevystřídalo oživení. Ještě v roce 1937 byla ekonomika méně výkonná než v roce 1929 a průmysl zůstával na 96 procentech vrcholné úrovně. Předkrizové úrovně dosáhlo jen zemědělství, což svými intervencemi zařídila nejsilnější vládní strana, o venkov opření agrárníci.

Podle historika Laciny ekonomické těžkosti prohloubila vláda svými chybami. Například opožděná devalvace, ke které se stát po velkých politických i ekonomických debatách odhodlal až v roce 1934. Chyběl i kapitál, ten se totiž z celé střední Evropy začal stahovat po pádu vídeňské banky Kreditanstalt v roce 1931. A kvůli nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu a s tím spojené hrozbě války se již nikdy nevrátil. V prvé řadě to platilo pro kapitál židovský. Jako první, už na podzim roku 1933, se stáhla rodina Guttmannů, která odprodala kamenouhelné doly v Orlové. Následoval útěk Rothschildů a v roce 1938 prodali za 100 milionů dolarů severočeské hnědouhelné doly Živnostenské bance Petschkové. Pro zmíněnou banku šlo o nejhorší obchod v historii, za pár měsíců, po mnichovském odtržení pohraničí, je musela pod cenou prodat do německých rukou.

Přesto se prvorepublikové vlády snažily krizi čelit. Jednak nucenou kartelizací a také rozvojovými programy. Jedním z nich byla elektrifikace, která začala již v době prosperity. Pomáhala jí i legislativa, zákon o takzvaných všeužitečných elektrárnách. Šlo o podniky, kterým stát pomáhal půjčkami a v nichž třetinu kapitálu vlastnila obec, třetinu stát a poslední díl soukromníci. Zprvu se na elektrárny napojovala města, za krize se dostalo i na venkov. K roku 1937 již bylo v Čechách elektrifikováno 61 procent obcí s 88 procenty obyvatel, na Moravě dokonce 75 procent obcí a 90 procent obyvatel. Na Slovensku postupovali pomaleji, přesto Bratislava byla spotřebou elektřiny na obyvatele v polovině třicátých let před Prahou.

Pokusem rozhýbat investice byla i „Půjčka práce“ z roku 1933, emise státních dluhopisů úročených na pět procent. Vynesla přes dvě miliardy korun a kromě elektrifikace venkova šla na výstavbu silnic, regulaci řek a budování letišť.

Uzbrojená ekonomika?

Ekonomové a historikové se dodnes dohadují, zda výdaje na armádu v době nacistického ohrožení domácímu hospodářství zvýšením poptávky pomáhaly nebo ho odčerpáním peněz na normální investice brzdily. V roce 1937 šlo vojákům 5,1 miliardy korun, devět procent národního důchodu. A v roce 1938 to mělo být 11 procent.

Například státní Ředitelství opevňovacích prací se stalo největším podnikem v zemi. A i další zbrojení bylo možné jen za pomoci státního dluhu, jehož výše dosáhla tří čtvrtin ročního národního důchodu. Podle některých názorů šlo o keynesiánskou podporu pomocí vysokých veřejných výdajů. Historik Antonín Klimek však tvrdí, že předmnichovské Československo stálo v posledním roce své existence před finančním krachem.