U základu evropské prosperity stál kapitalismus v Nizozemsku a Anglii

Kapitalismus začal naplno fungovat v 16. a 17. století v severozápadní Evropě, v Nizozemsku a v Anglii. Okolnostmi, jak se tento efektivní, soutěživý, expanzivní a často i nemilosrdný hospodářský a sociální systém konstituoval, vyvíjel a šířil, se bude zabývat další díl seriálu týdeníku Ekonom o dějinách světového hospodářství. Kapitalismus je navíc fenomén, který starý kontinent nejvíce odlišil od okolního světa.

Kapitalistické revoluce

Hospodářské vztahy, v nichž šlo o kapitál, většinou v rukou velkých obchodníků, se vynořovaly od dávných dob. Ve staré Babylonii, antickém Římě, docela zřetelně v renesanční Itálii. Vývoj tímto směrem akcelerovaly zámořské objevy v 15. století, jejichž výnosy nekončily v domovských zemích mořeplavců, ve Španělsku a Portugalsku, ale v nizozemských a anglických městech. Kapitál tam − a nešlo přitom o nejvyspělejší regiony tehdejší Evropy − nalezl úrodnou půdu. Obchod dálkový se tam totiž protnul s rozsáhlým námořním obchodem s běžnými komoditami, hlavně s polským a ruským obilím a se dřevem. Ten už před rokem 1400 rozproudila německá hanza, dravý spolek s centrem v Lübecku.

Obchod se tam také propojoval se zdatným výrobním zázemím. Nizozemská města byla od raného středověku kvetoucími řemeslnickými středisky a později, díky rozsáhlé produkci sukna, žila v symbióze z anglickými dodavateli ovčí vlny, kteří jí prodávali až sedm tisíc tun ročně. Rozvíjel se tak textilní průmysl, jež hrál v byznysu klíčovou roli.

Na významu nabývaly i nové obory: stavba lodí, knihtisk a železářství, nezbytná podmínka pro existenci zdatného vojska. Beze zbraní nebyl možný obchod s Orientem a Amerikou, který díky ohromným výnosům kapitál rozhojňoval, koncentroval a přesouval do výroby. Roztříštěnou řemeslnickou produkci brzděnou cechovními regulacemi nahrazovala konkurenceschopnější výroba v manufakturách. Ty těžily ze soustředění mnoha pracovníků na místě a jejich specializace.

Výrobní postup se rozpadl na dílčí operace, což umožnilo zaměstnávat nekvalifikované pracovní síly. To na jedné straně zvyšovalo produktivitu a snižovalo ceny a objevovaly se i inovace. Například v odlesněné Anglii se stále více topilo uhlím, a to i v rozvíjejících se hutích. Na straně druhé začala růst města, protože do nich odcházeli pracovat venkované. Což dohromady znamenalo předzvěst zániku feudalismu: byznys prolamoval dosavadní izolaci jednotlivých regionů a vyžadoval ničím neomezované stěhování lidí za prací.

Infografika: U základu evropské prosperity stál kapitalismus v Nizozemsku a Anglii

Zvětšit přes celé okno

Nástup nových hospodářských poměrů se neobešel bez modernějšího politického uspořádaní, v němž už šlo o parlamentarismus a volby, byť limitované majetkovými poměry. Postupně nabývaly na síle i myšlenky ústavnosti, rovnosti lidí před zákonem, nebo dokonce o nahrazení monarchie republikou.

To vše ale bylo nutné vybojovat. Koncem 16. století se osvobodilo severní Nizozemsko. Jih, dnešní Belgie, zůstal habsburský, emigrovalo odtud na sever asi 150 tisíc lidí, většinou právě těch podnikavých a s obchodními kontakty. A po roce 1640 padla moc aristokracie a absolutismu v Anglii. V obou případech šlo o krvavý zápas, tedy o skutečné revoluce, pokud pod nimi chápeme náhlou změnu systému vynucenou tlakem zdola. Právě razantní nástup lidí profitujících z nového způsobu podnikání k politické moci byl hlavní příčinou, proč se tentokrát kapitalismus, na rozdíl od středověké Itálie, prosadil. Ta, i když po staletí šlo o hospodářskou velmoc, naopak podlehla postupné refeudalizaci.

Náboženství nebo rodina?

Vedle politických a ekonomických aspektů se vysvětlení nástupu kapitalismu hledá v rovině idejí. Rozšířený zůstává názor, že jeho podmínkou bylo protestantské náboženství, které na rozdíl od katolicismu klade důraz na osobní iniciativu. V tomto vynikal zejména kalvinismus. To však nevysvětluje předchozí italskou podnikavost − města jako Florencie, Milán či Benátky navzdory svým bankám a manufakturám zůstala katolická. Navíc se podle britského historika Richarda Tawneyho rozmanité formy protestantismu prosadily teprve poté, co o ně už existující kapitalistické vrstvy projevily zájem.

Pokus o vysvětlení okolností nezbytných pro vznik kapitalismu a jeho úspěšnost nedávno předložil francouzský demograf a sociolog Emmanuel Todd. Nový systém se podle něj zrodil tam, kde z dávných dob přežívala takzvaná nukleární rodina. Uspořádání, v němž muži a ženy mají rovnoprávné postavení a kde děti po dosažení dospělosti rychle odcházejí do světa. A v němž lze majetek odkázat pouze jednomu potomku a není nutné jej dělit.

Právě tak tomu mělo být ve zmíněném severním Nizozemsku a Anglii, kde zakořeněné rodinné vztahy nebránily přesunům pracovní síly a současně umožnily hromadit majetek. V severní Francii existovaly rovnostářské tendence a v Německu pružné přizpůsobování poměrům brzdila tradiční rodinná autorita. Ta se však hodila později, kdy se už kapitalismus etabloval a ve své další fázi pro sofistikovanější výrobu vyžadoval kázeň a vzdělání. Pak naopak delší dozor rodičů nad dětmi a jejich přísná výchova přinášely v ekonomice výhody.

Naopak byznysu moc nenahrávaly rovnostářské poměry na Balkáně a ve východní Evropě. A už vůbec ne model mezilidských vztahů na Blízkém východě, který bránil prosazování nových myšlenek. Protože v tamní rodině hraje prim její hlava, sociální evolucí v nich došlo k podřízení žen mužům a k preferenci sňatků mezi příbuznými. Navíc Emmanuel Todd tvrdí, že nejde jen o dávnou minulost, ale že tyto vzorce chování fungují dodnes.

Monopolní kapitalismus

Počátky kapitalismu byly drsnou dobou. Jeho hybateli byly velké obchodní společnosti. V Anglii většinou začínaly pod ochranou státu − ta skončila až v 18. století − a často se v jeho jménu zapojovaly do válečných konfliktů. Námořní obchod od pirátství dělila jen tenká linie a obchodní firmy si za častých válek vylepšovaly bilance loupením na nepřátelských lodích.

Usilovaly také o monopolní postavení, především podle regionů, z nichž dovážely zboží. A mohly si pak diktovat ceny. Vůbec tedy nešlo o aplikaci liberálních principů, ale o tvrdě a úředně uplatňované výsady. Anglický zahraniční obchod ovládaly Společnost dobrodružných kupců, Východní, Moskevská, Africká, Levantská a Východoindická společnost. Ta z nich byla největší a tvořila stát ve státě s vlastní armádou. Na jedné straně anglické lodě pluly do Indie a Číny, na druhé vozily osadníky, většinou zmíněné kalvinisty, puritány, na severoamerické pobřeží. Tam, kde později vznikly USA. Anglickému obchodu pomáhalo i to, že už v roce 1571 byla v Londýně otevřena burza a nastal rozkvět tamního obchodního centra, City.

Nizozemští obchodníci zase drželi v rukou dvě třetiny baltského obchodu. Na moři měli v 17. století přes 3,5 tisíce obchodních lodí, které přepravovaly ročně 600 tisíc tun nákladu, tolik co koráby všech ostatních evropských konkurentů dohromady. V zemi proto prosperovaly stovky loděnic. Nemalý význam měl rybolov, jen velryb nizozemští harpunáři u Špicberků lovili každoročně kolem 1200.

V Amsterodamu ale byl i zájem o exotické země, klíčovým podnikem se stala od roku 1602 Východoindická společnost, která vytlačila Portugalce z obchodu s kořením. Rostl význam amsterodamské burzy, na které se určovaly ceny komodit pro celou Evropu. Navazovala na ni od roku 1609 rovněž Amsterodamská banka, která půjčovala nejen obchodním firmám, ale i městům, nizozemské vládě a řadě evropských monarchií.

Slabostí Nizozemska, které kolem roku 1700 bylo dvakrát bohatší než Německo a o polovinu bohatší než Anglie, byl však jeho obchodnický a lichvářský charakter. Zboží se v něm, na rozdíl od textilní a železářské velmoci, jakou byla právě nedaleká Anglie, nevyrábělo, ale jen z celého světa ve velkém dováželo. Což trochu připomíná dnešní Západ a jeho obchodní vztahy s lacinými asijskými producenty.

Obchod s černými otroky přinášel ohromné zisky. Panovala představa, že právě otrokářství je motorem pokroku.

Boj o moře

Obě expandující země se v druhé polovině 17. století střetly ve třech námořních válkách. Šlo o konflikty obřích rozměrů, v nichž proti sobě bojovaly stovky plachetnic a desetitisíce vojáků a námořníků. A vyspělejší, ale menší Nizozemsko prohrálo.

Bez ohledu na vzájemné konflikty zbylo oběma stranám sporu dost sil na výboje v zámoří. Nejprve šlo o útoky na španělské državy v Americe a později o budování vlastních koloniálních říší. Anglické (od roku 1707 britské − po vzniku jednotného ostrovního království) v Severní Americe a Indii, nizozemské v Indonésii. Připojila se i Francie, ačkoliv ekonomicky pokulhávala a rozvoj kapitalismu v ní v důsledku panovnického absolutismu zaostával. Australský historik David Day proto tvrdí, že u základů moderní civilizace stojí hlavně dobývání, loupeže a masakry.

Ohromné zisky západoevropským podnikatelům přinášel obchod s černými otroky, který převzali od Portugalců. Panovala dokonce představa, že právě koloniální otrokářství je motor pokroku: pro zemi obchodníků mělo být předpokladem prosperity, otrokům samotným zase údajně otevíralo cestu k civilizaci. Podobná tvrzení byla obsahem řady anglických, francouzských i španělských merkantilistických spisů. Skotský liberál a ekonom Adam Smith sice namítal, že otrok je ze své podstaty nákladnou a neefektivní pracovní silou, neboť sám není motivován k aktivitě, ale takové názory definitivně převážily až později.

Podle dnešních odhadů evropští otrokáři přes Atlantik dovezli v 17. století dva a o století později šest milionů Afričanů. Přičemž každý pátý z nich na lodi zahynul.

Z koloniálního obchodu napojeného na otrockou práci − šlo o tržby za samotné otroky, cukr, tabák a stavbu potřebných lodí − pocházela v roce 1750 desetina britského národního produktu. Spolu s kořistěním v koloniích šlo o jeden z důvodů, proč právě Británie v té době ekonomicky převyšovala například habsburskou monarchii. Ta se totiž musela spoléhat na zemědělství, a navíc se teprve vzpamatovávala z finančního zatížení, které pro ni představovaly náklady na nekonečné války s Turky. Hranicí mezi vyspělou a zaostalou částí starého kontinentu, hospodářskou, sociální i politickou, se stalo Labe.

Na cestě k průmyslu

Západoevropský kapitalismus se stal centrem pokroku, což ukazuje i rozvoj vědy. V Anglii například žil fyzik Isaac Newton, v Nizozemsku astronom a vynálezce kyvadlových hodin Christiaan Huygens. Právě exaktní znalosti opřené o matematiku a o zkoumání přírody se staly základem, z něhož koncem 18. století ve Velké Británii vyrostl zcela nový a zásadní fenomén, průmyslová revoluce.

Ta v krátkém čase přinesla ohromný rozvoj výroby a tím dříve neobvyklý civilizační náskok, který si Evropa a USA, kam průmyslová revoluce rychle prosákla, vydobyly před ostatními národy. A přinesla vlastně i zrod moderního světa založeného na technologiích, inovacích a neustálém soupeření.