Kolonialismus ponížil zámořský svět, zmodernizoval však jeho ekonomiku

Před více než stoletím si Evropa rozparcelovala zbytek světa. Vyspělé země se staly hospodářským a mocenským centrem, jejich několikrát rozsáhlejší a lidnatější kolonie a polokolonie surovinovým přívažkem a místem, kde se Britové, Francouzi či Němci přetahovali o prestiž. Jak takové uspořádání vzniklo, fungovalo a co metropolím i ovládnutým regionům přinášelo, ukáže další díl seriálu Ekonom o vývoji byznysu.

Nejde přitom o zaprášenou minulost, důsledky kolonialismu jsou živé dodnes. Střet modernity, kapitalismu s feudalismem a kmenovými společenstvími vlastně nikdy neskončil. Ukazuje to i neslavný odchod armády USA a jejích spojenců z Afghánistánu, který se pronikání západních vlivů brání už půldruhého století.

Koloniální horečka

Po polovině 19. století odstartovala nová fáze západní expanze. Při té první si koloniální impéria v honbě za zlatem a kořením vybudovali Španělé a Portugalci – šlo zejména o Latinskou Ameriku. Tato území se ale začátkem století osamostatnila. Stejně tak Velká Británie přišla o část svých severoamerických kolonií, které se proměnily v USA. Mezi lety 1757 a 1859 ale dobyla Indii a o něco dříve Nizozemci ovládli Indonésii. V závěru 19. století přišla na řadu Afrika, kde propukly závody, kdo se zmocní většího území. Ke starým koloniálním mocnostem, Británii a Francii, se přidávali noví zájemci, Belgičané, Italové a Němci. Ti také pronikali do Tichomoří, kde se střetávali s obdobnými zájmy Japonska a USA. A společně se většina těchto mocností spolu s Ruskem tlačila do Číny.

Do jisté míry šlo o hospodářský anachronismus. Už zakladatel liberální ekonomie Adam Smith v závěru 18. století dokazoval, že v době rozvíjejícího se světového obchodu jsou kolonie zbytečné a představují pro své vlastníky zátěž. V praxi ale vítězily představy politiků, vojáků a konkrétních byznysmenů, které hájil i britský konzervativní premiér Benjamin Disraeli se slovy, že kolonie jsou milníky na cestě vpřed.

Evropané do zámořských zemí bez průmyslu, které žily ještě ve středověku, přinesli pokrok a po staletích stagnace i ekonomický růst.

„Bílý muž“ tak ovládl skoro celý svět. V roce 1876 kolonie pokrývaly podle statistik německého geografa Alexandra Supana 17 milionů kilometrů čtverečních, do roku 1913 se v důsledku záboru Afriky rozrostly o dalších 22 milionů kilometrů čtverečních. Největší koloniální velmocí se stala Velká Británie, na druhém místě byla Francie, na třetím místě Rusko, které disponovalo rozsáhlými koloniemi vnitřními. Především ve Střední Asii, o jejíž definitivní podmanění se dobytím Kokandu, města v dnešním Uzbekistánu, v roce 1876 postaral generál Konstantin von Kaufmann.

Byznys nade vše

Hlavní důvody koloniální expanze – navzdory Smithovým pochybnostem – byly hospodářské. Zdaleka největší firmou ve Velké Británii byla Východoindická společnost, která ovládla a hospodářsky vytěžovala Indii a vydržovala v ní dvousettisícovou armádu. Situace se změnila až po protibritském povstání v letech 1857 až 1859, kdy správu Indie převzala londýnská vláda.

V Africe se Britové zmocnili území při Guinejském zálivu, Nigérie a Ghany, ta byla vhodná pro plantážní zemědělství, například pěstování kakaa. V Egyptě zase šlo o bavlnu a strategickou polohu, protože na jeho území ležel Suezský průplav, který zkracoval a zlevňoval námořní spojení do jižní a východní Asie.

Po nalezení diamantů v roce 1867 a zlata v roce 1884 narostl zájem Britů o Jižní Afriku. Aktivní byl podnikatel Cecil Rhodes, zakladatel těžební společnosti De Beers Mining Company, která v závěru 19. století ovládala 90 procent světového obchodu s diamanty. Rhodes stál i za búrskými válkami, v nichž Britové po těžkých bojích zlikvidovali konkurenci v podobě dvou republik, Transvaalu a Oranžska, které založili přistěhovalci z Nizozemska. Rhodes snil dokonce o vytvoření celistvého britského pásu kolonií od Kapského Města po Káhiru, nicméně do Afriky přicházeli rovněž jiní.

V roce 1885 stál belgický král Leopold II. u zrodu Svobodného konžského státu. Přes vzletný název šlo o jeho osobní kolonii, která nabyla podoby teroristické mašinerie nutící domorodce k dodávkám kaučuku, po němž ve světě raketově rostla poptávka. Zatímco v Bruselu měl Leopold pověst filantropa, v Kongu se lidé v jeho službách dopouštěli brutálního násilí. Kaučuk a slonovinu si vynucovali zabíjením a mrzačením rukojmích a vypalováním vesnic i úrody. V důsledku masakrů, hladomorů a epidemií v regionu zahynulo za dvacet let deset milionů lidí a tamní populace klesla na polovinu. Po stížnostech spisovatelů a cestovatelů včetně Marka Twaina a Arthura Conana Doyla mocnosti sestavily mezinárodní komisi, která Leopolda II. donutila předat državu – ovšem za finanční náhradu – belgickému státu.

Infografika: Kolonialismus ponížil zámořský svět, zmodernizoval však jeho ekonomiku

Zvětšit přes celé okno

Hospodářské příčiny mělo připojení Havajských ostrovů k USA. Na nich se nejprve usídlili američtí pěstitelé cukrové třtiny. Ač představovali nepatrnou menšinu, s pomocí amerických jednotek svrhli v roce 1893 domorodou královnu Liliuokalani, vyhlásili samostatnou republiku a požádali o začlenění do USA. Americký prezident William McKinley tomu několik let bránil, nakonec ale souhlasil. Havaj se stala takzvaným zámořským teritoriem. Ve stejné době Američané po válce proti Španělsku ovládli Filipíny a získali dominantní hospodářský vliv nad Kubou a jejím cukrem.

O suroviny šlo i při japonském ovládnutí Koreje. Nastupující velmoc je potřebovala pro rozrůstající se těžký průmysl a zbrojovky, protože doma uhlí ani rudy neměla. Později je získala ještě v čínském Mandžusku, o něž se utkala s Ruskem.

Obchodní důvody měla i parcelace Číny po polovině 19. století. Ta se sice kolonií nestala – žilo v ní kolem půl miliardy lidí, a tak představovala příliš velké sousto –, byla však rozčleněna na jednotlivé zájmové sféry. Do její jižní části pronikla Francie, Britové si vymínili bohaté povodí řeky Jang‑c’‑ťiang a Tibet, Němci a Japonci domény na severním pobřeží nedaleko Pekingu a Rusko v severní Číně. Američané přišli až později a usídlili se v Šanghaji.

Hospodářské důvody měla francouzská expanze do severní Afriky – do Alžírska. I když vítězná koloniální válka v roce 1830 měla Francii zbavit také politického napětí. Armáda ovládla zemi, panovníka Karla X. ovšem stejně smetla liberální revoluce. Alžírsko i tak zůstalo francouzské a během následujících desetiletí se na jeho pobřeží usídlily stovky tisíc francouzských kolonistů.

Ke snížení společenského napětí posloužila Britům nově objevená Austrálie. Už první kolonizační expedice v roce 1788 přivezla vězně. Vzápětí přišel Londýn s nařízením, že odsouzený, který zůstane po vykonání trestu v Austrálii, tam získá vlastní půdu. Dovoz trestanců skončil až v roce 1868.

Důvody k expanzi ovšem byly také prestižní, to byl případ Německa a jeho opožděných záborů v Africe a Tichomoří. Berlín přitom nelitoval výdajů a riskoval i krvavé střety s domorodci bez ohledu na to, co se o tom jinde píše v novinách. Jiným motivem byla geopolitická prevence, snaha získat území dříve, než ho obsadí konkurent. Francouzi tak předběhli Italy v Tunisku a podobně se závodilo i jinde v Africe.

Britové zase svedli tři afghánské války – v letech 1838, 1878 a 1919 –, aby získali toto hornaté území ve snaze zabránit carskému Rusku, které kvůli bavlně dobylo sousední muslimskou Střední Asii, a pak i bolševikům v přístupu do Indie. Po počátečních úspěších vždy utrpěli porážku, bránu ke své nejbohatší kolonii však opravdu uzavřeli.

Rabování, nebo pokrok?

Do jaké míry přispěly kolonie k bohatství metropolí? Podle britského ekonoma Anguse Maddisona jen málo. Z Indie se v 70. letech devatenáctého století do Británie přelévalo jedno procento místního HDP, což představovalo i jedno procento britského HDP. Vedle toho ale nadvláda nad Indií znamenala blahobytný život pro desítky tisíc britských důstojníků, policistů a úředníků, kteří kolonii spravovali.

Podstatně vyšší životní standard než domorodci vykazovali i Nizozemci žijící ve „své“ Indonésii. Zatímco průměrný domorodý Malajec měl roční příjem na hlavu ve výši 50 guldenů, průměr bílých osadníků představoval 2163 guldenů.

Evropané však do zámořských zemí bez průmyslu, které žily ještě ve středověku, přinesli i pokrok a po staletích stagnace ekonomický růst. Podle švýcarského historika třetího světa Rudolfa von Albertiniho potlačili nekonečné války a kmenové rozepře a pomáhali navzdory jednotlivým výstřelkům modernizovat společnost. Zakazovali i otrokářství a některé barbarské rituály, například upalování vdov v Indii. Ve vlastním zájmu stavěli železnice a přístavy, postupně kolem křesťanských misií rostly školy a nemocnice. Synové loajálních náčelníků a velmožů o něco později (a v omezeném počtu) začali studovat na evropských univerzitách.

O ekonomickém přínosu kolonialismu už v 19. století psal ekonom a filozof John Stuart Mill, který po 30 let pracoval pro Východoindickou společnost. Připomínal lepší veřejnou správu a národohospodářské aspekty včetně vzniku nových pracovních příležitostí. V Indii se skutečně rozvíjela hutní výroba a počátkem 20. století se v Bengálsku těžilo asi 16 milionů tun uhlí. Vznikaly i základy moderního bavlnářského průmyslu. Vedle britských podnikatelů se do kapitalistického podnikání zapojila část tamních elit, ať šlo o bohaté obchodníky či aristokraty. A počet obyvatel Indie od roku 1820, kdy představoval 209 milionů, narostl za koloniální éru na dvojnásobek.

Západ byl však současně při své expanzi nemilosrdný. Ve jménu vyšší civilizace a křesťanství v Africe a Tichomoří likvidoval místní kulturu, v řadě případů přinesl chaos, zchudnutí řemeslníků vystavených ze dne na den konkurenci strojů a s tím spojené hospodářské těžkosti. Ani britské koloniální správě se nepodařilo zlikvidovat v Indii hladomory, které opakovaně zabíjely miliony obyvatel hustě zalidněných regionů, naposledy v roce 1943, za druhé světové války. Kolonialisté přinášeli vyspělejší zemědělství a dovedli místní rostlinnou produkci na světový trh. Problémem, který ale v Africe a Indii komplikoval dostupnost běžných potravin, se stala deformace produkce. Plantážníci se orientovali na monokultury plodin, o něž byl zájem na západních trzích, ať šlo o cukrovou třtinu, banány nebo čaj. O obilí zájem neměli.

Evropané do zámořských zemí bez průmyslu, které žily ještě ve středověku, přinesli pokrok a po staletích stagnace i ekonomický růst.

Domorodí zemědělci v Africe navíc často přišli o půdu a změnili se v pouhé nádeníky bez jakéhokoliv vlivu. Pozemky bývaly v kmenovém vlastnictví a náčelníci, kteří je po staletí jen spravovali, o ně přicházeli v důsledku podvodných a pro ně nesrozumitelných smluv.

V samotné Evropě už kolem roku 1900 sílilo u veřejnosti přesvědčení, že počínání v koloniích má k morálce a svobodné hospodářské soutěži daleko. Musely však přijít dvě světové války, které starý kontinent fatálně oslabily, aby západní mocnosti svá koloniální impéria „rozpustily“. V případě kolonií francouzských a portugalských se to neobešlo bez urputných bojů, ať šlo o Vietnam, Alžírsko či Angolu.

K dekolonizaci kromě národně osvobozeneckého hnutí podpořeného nakonec Sovětským svazem přispěl tlak amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta (1882–1945), hájícího v zájmu USA svobodný obchod. Ten svému spojenci Winstonu Churchillovi neváhal do očí říci, že Britské impérium je přežitek, který musí zmizet.