Eurozóna je měnová unie některých členských zemí Evropské unie, které souhlasily s odstoupením od vlastní měny ve prospěch jednotné - eura. Eurozóna je dalším krokem v evropské integraci - cílem je vytvoření jednotného a silného ekonomického a politického spolku. Vzorem jsou USA, kde americký dolar reprezentuje sílu a jednotnost celého federativního uskupení.
Do eurozóny patří momentálně (květen 2012) 17 států EU. Eurozóna vznikla jako bezhotovostní zóna 1. ledna 1999 a prvními členy byly Rakousko, Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko - tyto země ale své domácí bankovky a mince nahradily až k 1. 1. 2002.
Pro vstup do eurozóny musí nové země splnit tzv. Maastrichtská kriteria.

Výhody členství

• Silná, stabilní měna odolnější spekulačním tlakům
• Euro se stalo světovou měnou číslo 2
• Členské země se stávají transparentnější při srovnávání cen
• Eurozóna pomáhá vzájemnému obchodu nulovými transakčními náklady. (Nemusí se s poplatkem měnit mezi dvěma měnami)
• Snížily se náklady na zajištění proti měnovému kurzu u dvou partnerů z eurozóny
• Nevýhody členství
• Země ztrácí svojí nezávislost v měnové politice
• Země se musí se podřídit Evropské centrální bance (ECB)

Tyto patrně malé nevýhody jsou kardinálním problémem pro dnešní eurozónu. Teoreticky vzato, měnová unie může fungovat pouze u zemí, které jsou cyklicky i strukturálně velmi podobné. V eurozóně ale platí jen ona cykličnost. Strukturálně jsou totiž země podstatně odlišné - mají naprosto odlišnou úroveň cen, mezd, produktivity práce...

Příklad 1:
U tranzitních ekonomik typu Česka, Polska, Slovenska, Litvy a Lotyšska bylo před krizí tempo růstu HDP vyšší než ve zbytku Evropy.

U zemí, které takto rostly a měly svou vlastní měnu volně směnitelnou (ČR, SR, P), cenová hladina vzrostla jen mírně a růst se projevil především v posílení domácích měn. Naopak v Litvě a Lotyšsku, které měly své měny fixované na euro, se rychlý růst projevil v bobtnající inflaci.

Příklad 2:
Dnes nejproblematičtější země eurozóny - Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie jsou podle ekonomů státy s chronicky špatnou rozpočtovou disciplínou. To se už v minulosti pravidelně projevovalo ve znehodnocení jejich domácí měny.

Před vznikem eurozóny se ve směnárnách kupovalo 100 drachem, 100 peset...; rozpočtové schodky se projevovaly v růstu inflace a poklesu domácí měny. Ekonomika fungovala, protože doma všem mzda rostla, navenek na tom ale byli všichni stejně, protože ztrácela domácí měna.

Teď, když měna ztrácet nemůže, vzrostla kvůli deficitům cenová hladina a politikům nezbývá než vysvětlit občanům, že si mají snížit mzdy. Tomu se ovšem brání, protože mají pocit, že by zchudli. Když chudli předtím (poklesem domácí měny), neměli to tolik "před očima" a nikomu nic nechybělo.