Češi byli o Velikonocích svědky nejen toho, jak jim zvony uletěly do Říma, ale také znamení − v posledních 20 letech už rovněž tradičních −, jak jim ujel vlak. Alespoň co se týče přijetí společné evropské měny, tedy eura.

Nejdřív se v noci ze čtvrtka na pátek ministři financí Evropské unie dohodli, že k oživení ekonomik evropských států postižených koronavirovou krizí bude mimo jiné možné si vzít půjčky z takzvaného ECM neboli záchranného fondu eurozóny. To je největší balík peněz, který dnes unie nabízí, v přepočtu jde o 6,5 bilionu korun. Má to ale nemilý háček. Ze zdroje, za nějž společně ručí 19 zemí používajících jako měnu euro, logicky nebudou moci čerpat státy mimo eurozónu. Takže máme smůlu.

A do toho bulharský premiér Bojko Borisov na Velký pátek oznámil, že jeho země se koncem dubna přihlásí do "čekárny na euro", tedy do mechanismu směnných kurzů ERM-2. Bulharsko se k tomu chystá už dlouho, teď ale pochopilo, že nastal pravý čas. Bojkov nepokrytě přiznává, že jde právě o miliardy eur na oživení ekonomiky, které budou mít po odeznění pandemie k dispozici členské státy eurozóny včetně zemí, jež budou zařazeny do ERM-2.

Selský rozum napovídá, že totéž by právě teď mělo udělat i Česko. Zrovna dnes bychom byli politicky žádanou "euronevěstou", protože otřesené unii by přišel vhod silný impulz, jak dál. Kdyby se s Bulharskem přihlásilo k euru Česko, nejen že by to zpevnilo evropskou měnu, ale posílila by i pozice českých politiků v unii, protože díky nim by sedmadvacítka osiřelá odchodem Velké Británie našla kus ztraceného sebevědomí. Setřásli bychom pověst potížistů a získali v době nouze výhodné miliardy. Tleskali by naši exportéři, vyvážející převážně za eura. A plus by to bylo i kvůli silné česko-německé ekonomické provázanosti. Jistě se ptejme, co za to − jenže žádné nevýhody se na obzoru nerýsují. Snad jen že bychom se názvem měny přestali lišit od okolních států a ručili bychom za finanční průšvihy řeckého typu. Nejde však o žádnou léčku, jak nás zničit. Naopak bychom získali jistotu, že ani nás eurozóna nenechá padnout, kdyby někdy řecký scénář postihl českou státní kasu.

Jenže kam na Čechy se selským rozumem, že. Ačkoliv splňujeme kritéria pro přijetí eura, politicky se u nás z myšlenky účasti na společné měně stala mrtvola. A to jen proto, že politická reprezentace v posledních dvou dekádách odkládala a zpochybňovala euro tak tvrdošíjně, až to veřejnost začala papouškovat. Mainstreamu už nepřijde divné, že máme prezidenta, který se považuje za eurofederalistu, i vládu, jež si říká proevropská, ale nemáme euro a už ani stanovený termín jeho zavedení. Loni dokonce kabinet přestal od ministerstva financí požadovat do té doby pravidelné zprávy o připravenosti země na přijetí eura.

A důvod odmítání? U veřejnosti jen banálně nostalgický − že bychom přišli o starou dobrou korunu. Řadě politiků ovšem vadí hypotetická ztráta kontroly − v dnešním globalizovaném světě beztak spíš fiktivní − nad měnovým vývojem a vůbec nad vládnutím. A to ve prospěch nadnárodních evropských struktur. V tom už hrají roli geopolitické sympatie k Západu, či Východu. Každopádně smutným výsledkem je, že se většinově hlásíme k pravidlu, které bylo v minulosti spíš úsměvnou esencí sobectví: co je tvoje, to je moje, co je moje, do toho ti nic není. O výhodné eurounijní peníze stojíme, ale nahlížet do peněženky, kam finance od Evropy ukládáme, si nenecháme. Z českého poloevropanství nečiší jen obyčejný nacionalismus, ale nacionalismus na cizí účet. Neboli vyčuránkovství.

Právě teď je však ideální čas tohle prokletí z klausovsko-zemanovské éry prolomit. Koronavirus je čarou přes všechny evropské rozpočty. Začne se psát nová kapitola. Unie buď zabere a posílí, nebo zamíří k rozpadu. Česku se nabízí šance být motorem a premiéru Andreji Babišovi možnost z fleku přebít máslo střetu zájmů na své hlavě. Chce to ale rychle vzkřísit původní záměr a přeskočit přijetím eura z nejistého okraje unie rovnou do jejího středu.

Související