Marek Mora: Zavedení eura není automatickou pojistkou pro lepší budoucnost

Náměstek ministra financí Marek Mora patří k nejuznávanějším ekonomům v Česku. Byl viceguvernérem České národní banky a roky se pohyboval i ve vysokých patrech evropských institucí. Ačkoliv kdysi patřil mezi zastánce eura, dnes už se do tohoto tábora nepočítá. „Už při vzniku eurozóny byla porušena celá řada pravidel. Dostalo se do ní mnoho zemí, které měly dluh přesahující 60 procent HDP, například Belgie, Španělsko či Itálie. Následně do EU vstoupily země, které při vstupu vyloženě klamaly, jako třeba Řecko,“ říká Mora. Členství v eurozóně podle jeho slov také automaticky nezaručuje větší semknutost zainteresovaných zemí. Naopak je častým zdrojem politického pnutí.

Když prezident Petr Pavel ve svém projevu zmínil zavedení eura, vyvolalo to velmi vášnivé debaty. Proč vlastně?

Je pravda, že ve spoustě otázek, které se teď vyrojily, jsme už mohli mít jasno. Přiznám se ale, že nemám přesnou odpověď na to, proč se ta debata teď tak rozvířila. Domnívám se, že jsou za tím z velké části zájmy českého byznysu, které jsou samozřejmě legitimní.

Za čtyři měsíce to bude přesně 20 let, co jsme vstoupili do EU. Tehdy jsme se zavázali přijmout euro. Proč se politici nikdy nedokázali rozhodnout ho přijmout, popřípadě si vyjednat výjimku, jako má Dánsko?

Vyjednávat výjimku je zbytečné, šlo by pro nás jen o ztrátu politického kapitálu. K našemu závazku euro jednou přijmout bych připomněl, že referendum ke vstupu do EU jsme měli v roce 2003, což bylo v době, kdy eurozóna teprve vznikala. Už při jejím vzniku ale byla porušena celá řada pravidel, včetně maastrichtských kritérií. Do euro­zóny se dostalo mnoho zemí, které měly dluh přesahující 60 procent HDP, například Belgie, Španělsko či Itálie. Následně do EU vstoupily země, které při vstupu vyloženě klamaly, jako třeba Řecko. To se pak projevilo při dluhové krizi eurozóny. Už v začátcích měnové unie tedy byl porušen Pakt stability a růstu v tom, že některé státy měly nadměrné rozpočtové schodky. V některých obdobích to byla dokonce většina zemí eurozóny, které tříprocentní roční schodek nedodržely. Když eurozóna vznikla, měla stát na pilířích, jako je rozpočtová disciplína jednotlivých států a zákaz ručení za dluhy jiných zemí. Nakonec ale vznikly nástroje jako třeba Evropský stabilizační mechanismus či za covidu vydaný společný evropský dluhopis. Když to shrnu, jde o úplně jinou měnovou unii, než do které jsme se referendem v roce 2003 zavázali vstoupit a přijmout euro.

Nelze mít na jedné straně pragmatický přístup eurozóny k vlastním pravidlům a na druhé mít přísný závazek ČR přijmout euro.

Takže nás to nezavazuje?

Osobně to vidím tak, že nelze mít na jedné straně pragmatický přístup eurozóny k vlastním pravidlům a k provádění měnové politiky a na druhé straně přísný právní závazek Česka přijmout euro. Přijetí eura je tedy otázka naší vlastní politické volby. Nakonec Švédi v roce 1994 také schválili referendem vstup do EU a měli tam stejné klauzule jako my. Euro také dodnes nepřijali, a dokonce si o euru udělali ještě jedno referendum, kde jeho přijetí odmítli.

Proč jsme ale za těch posledních 20 let s vážnou diskusí ani nezačali?

Měli jsme tu velmi silně protievropsky smýšlející politiky, včetně exprezidenta Václava Klause. Zároveň jsme viděli reálný vývoj situace v eurozóně, který nebyl vždy zcela uspokojivý. Pokud by byla eurozóna příběhem jednoznačného úspěchu, tak by ta diskuse u nás vypadala určitě jinak. Vedle toho tu Česká národní banka prováděla řadu let relativně dobře svou měnovou politiku. Roky jsme měli nízkou inflaci a poměrně silnou korunu. Koruna jako měna je nikdy nezklamala. Proto ani zájem lidí o alternativu ve formě eura nebyl takový. Samozřejmě že pro některé země hraje roli i geopolitický faktor, proč přijaly euro. Není náhodou, že se eurem platí ve Finsku či v pobaltských zemích a že první zemí Balkánu, která se do eurozóny snaží dostat, je Bulharsko. A tento faktor je pro nás jako pro zemi ve středu Evropy očividně slabší.

Bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma a zároveň poradce prezidenta Pavla prohlásil: „Jde o jednoduchou otázku, jestli dáme přednost větší ekonomické a politické integraci s jádrem EU, nebo ne.“ Stojí podle vás ta otázka skutečně takto jednoduše?

Skutečně je tu skupina lidí, kteří silně vnímají větší ohrožení možná i našeho dalšího směřování a mají snahu se k integračnímu procesu přivázat ještě pevněji. To je legitimní úvaha. Může jít o voliče pana prezidenta či skupiny lidí kolem něj, kteří se mohou obávat toho, co může ještě v Evropě přijít. Za sebe ale říkám, že toto uvažování není takto jednoznačné.

Je otázka, jestli se země díky euru začnou mít více rády, nebo spíše naopak, protože některé státy budou mít pocit, že více doplácí na ostatní.

Nejste příznivcem eura. Byl jste proti euru i v roce 2003, kdy jste do Bruselu poprvé nastoupil na Generální ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise?

Vůbec. Tehdy to bylo naopak a společnou měnu jsem podporoval. Věci se ale v čase zásadně posunuly. Když jsem se v roce 2010 vracel do Bruselu, tentokrát na Generální sekretariát Rady Evropské unie, a viděl jsem pak v přímém přenosu krizi eura, tak jsem změnil názor. Když jsem se jako student učil o tom, jak by měla fungovat evropská hospodářská a měnová unie, byl jsem pro euro. Nicméně realita byla dost jiná. A bohužel došlo na to, před čím už tehdy varovala řada ekonomů, zejména v Německu. Principy Maastrichtské smlouvy byly skoro všechny porušeny.

Hlavní problém společné měny je politický

Je hlavní argument proti politický, nebo ekonomický?

Dle mého názoru se jedná především o politický argu­ment. Původní koncept byl, že eurozóna bude klub vyvolených, kde všichni budou striktně plnit maastrichtská kritéria. Jak se ale eurozóna rozšiřuje – z 27 zemí EU je tam už 20 států, tlačí to na vznik fiskálních nadnárodních struktur. Tím, jak jsou státy různorodější, potřebují různé záchranné mechanismy, jako je Evropský stabilizační mechanismus či společný dluh. To nadále vytváří tlak na vytvoření fiskální unie, což s sebou nese i problémy. Pokud chcete mít takovou unii, tak musíte mít politickou autoritu, která bude o fiskálních parametrech takové unie rozhodovat. A já se ptám, zda jsme skutečně schopni a ochotni si na celoevropské úrovni vybrat politické lídry, kteří rozhodnou, jaká část daní půjde do společné evropské kasy či jak pak budou vypadat společné výdaje a kam přesně půjdou? Do toho tady vidíme snahy o další rozšíření EU. A všechny nové státy také budou mít závazek přijmout euro. To ale bude vyvolávat ještě větší tlaky mezi státy napříč unií.

Co tím myslíte?

Podívejte se, jak už dnes vypadají některé fiskální transfery na úrovni jednotlivých států EU. Peněžní podpora může ve státě nebo regionu buď podpořit změnu hospodářské struktury, a nakopnout je tak k růstu, nebo je naopak zakonzervovat. A to může způsobit politické pnutí. To se děje například v Belgii, kdy vlámská část země tvrdí, že posílá Valonům obrovské částky, a tato část země není schopná se sama o sebe postarat. Podobně na příkladu Německa vidíme, jak bývalá východní část země stále neroste a navzdory štědré podpoře za někdejším západním Německem stále zaostává. Vidíme, že na východě Německa pak ve volbách posiluje populistická Alternativa pro Německo. Ve Vlámsku má dnes zase největší podporu strana Vlaams Belang, jejíž lídr otevřeně říká, že pokud vyhraje, tak se Vlámsko oddělí od Belgie. Podobné pnutí se může vytvořit i v rámci EU, nakonec se mohou vzpouzet „chudší“ nebo i „bohatší“ země nebo třeba sever proti jihu. Je tedy otázka, jestli se země díky společné měně začnou mít více rády, nebo spíše naopak, protože některé státy budou mít pocit, že více doplácí na ty ostatní. Tedy ani větší integrace nemusí znamenat lepší budoucnost, jak se může na první pohled zdát.

Koruna ve své dlouhé historii, s výjimkou roku 1953, nepřinesla Čechům žádný velký otřes. Proto ji mají dlouhodobě rádi.

Proč je podle vás v posledních letech rada ČNB spíše euroskeptická?

Pravděpodobně si uvědomuje spoustu nevýhod měnové unie, včetně nemožnosti provádět nezávislou měnovou politiku. Není to přitom z obavy, že by si ČNB sama vypustila rybník a počet lidí v bankovní radě klesl. To se v minulosti v centrálních bankách zemí eurozóny nestalo a i s eurem by měla svých povinností dost.

Před zavedením eura bychom museli vstoupit do bankovní unie. V čem vidíte její zápory?

Není ještě dodělaná a také je nevyzkoušená nějakou větší krizí. Navíc by dohled u systémově důležitých bank, tedy těch minimálně tří největších, najednou spadl přímo pod ECB, která by tím nad nimi získala rozhodovací pravomoc. Pokud jde o vstup do bankovní unie před přijetím eura, nikdo z ČNB by neseděl v rozhodovacím orgánu, měli bychom pouze hlas poradní.

Proč Češi tolik lpějí na koruně?

Těžko říct, o některých faktorech už jsme mluvili. Ale určitě svou roli hraje i to, že koruna ve své dlouhé historii, s výjimkou roku 1953, nepřinesla Čechům žádný velký otřes. Ani po první světové válce, kdy v sousedním Německu byla hyperinflace. Koruna byla stabilní i v 80. a 90. letech, na rozdíl třeba od Maďarska či Polska. Vlastně jsme tu nikdy neměli období velké nestability či že by koruna ztratila dlouhodobě na hodnotě.

Marek Mora (52)

V roce 2003 nastoupil na Generálním ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise. Byl mimo jiné i poradcem premiéra Jana Fischera. Od roku 2010 působil v Generálním sekretariátu Rady Evropské unie. Od února 2017 do února 2023 byl členem bankovní rady ČNB. Od dubna 2023 působí jako náměstek na ministerstvu financí.

Foto: Honza Mudra

Má tedy smysl vstupovat do eurozóny, ve které jsou dlouhodobě země více zadlužené oproti těm mimo eurozónu? Co by to znamenalo pro naše veřejné finance?

To přesně nevíme. Současný hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Pierre‑Olivier Gourinchas odhadl, kolik stály záchranné operace na začátku desetiletí států, jako je Řecko, Portugalsko, Irsko a Kypr. Podle jeho výpočtu jen Řecko dostalo čistou pomoc ve výši 44 procent HDP roku 2010, což v absolutním vyjádření znamenalo 102 miliard eur. A tyto náklady nesly záchranné instituce typu Evropského mechanismu stability, jehož by se Česko jako stát eurozóny muselo stát akcionářem a do nějž by muselo vložit asi 47 miliard korun. Ty by nám vydělaly víc, kdybychom je investovali na trhu, než když je vložíme do záchranného fondu.

Český rozpočet skončil loni schodkem 288,5 miliardy korun. Není v tom ovšem započítáno 18 miliard ze Státního fondu dopravní infrastruktury, které si fond půjčil. Teď navíc hrozí, že pokud stát prohraje u Ústavního soudu, bude muset vynaložit kolem 20 miliard na doplacení valorizací penzí. Jak byste takový schodek zhodnotil?

Jako ekonom mám obecně s peněžním plněním státního rozpočtu a absolutní výší jeho schodku problém. Důležitější je sledovat poměrové ukazatele centrální vlády, kde jsou peníze Státního fondu dopravní infrastruktury započítané, a navíc je to očištěné o příjmy z evropských peněz. Tam očekáváme, že za loňský rok bude schodek veřejných financí asi 3,6 procenta HDP. Pokud jde o Ústavní soud, uvidíme. Ale nejde jen o těch 20 miliard. Pokud by vláda prohrála, znamenalo by to výrazné zvýšení základu výdajů na důchody, což by mělo v následujících letech dopad v řádu stovek miliard.

To ale stále nejsou tři procenta, která bychom neměli podle maastrichtských kritérií překročit.

Pro nás je teď klíčové, že bychom se tento rok v ukazatelích stanovených Maastrichtem dostali na úroveň 2,2 procenta HDP. Uvidíme konečně dopad naší fiskální konsolidace a na evropské poměry bude Česko vycházet ve statistikách velmi dobře.

Prosadit současný konsolidační balíček bylo poměrně složité i uvnitř vlády. Přijde ještě nějaký další?

Balíček typu, jaký prošel teď, určitě nebude. Takhle velkou věc už není možné do konce volebního období znovu prosadit. Co ale bude doufám následovat, je pokračující konsolidace. Zákon o rozpočtové odpovědnosti ukládá, že musíme zlepšovat strukturální saldo o 0,5 procentního bodu ročně. Letos tedy na 2,75 procenta, přičemž výpočty nám ukazují, že to bude ještě méně. V roce 2025 má být saldo 2,25 procenta. V roce 2026 by pak měl strukturální schodek dosáhnout úrovně 1,75 procenta, než dosáhneme maximálního salda jednoho procenta HDP, jak stanovuje zákon. To znamená, že i další vlády budou muset snižovat schodek. Uvidíme, jakou cestou půjdou, jestli přes zvyšování příjmů, či snižování výdajů.

Uvažuje ministerstvo financí o změnách například u daní z příjmů fyzických osob či zdanění OSVČ? Strukturální schodek vzniklý zrušením superhrubé mzdy je tu pořád ve výši desítek miliard korun.

Národní rozpočtová rada říká, že kdyby fiskální situace zůstala v současné podobě nezměněná v budoucnu, budeme mít stále schodek kolem dvou procent. Jak jsem ale řekl, zákon nám ukládá, že ve snižování schodku musíme pokračovat. Ta úsporná opatření ale nepůjdou formou dalšího konsolidačního balíčku, budou se odehrávat při sestavování rozpočtu, což si musí určit vláda. Nicméně u té současné nevidím žádný záměr dělat to v podobě dalšího růstu daní, nejspíš to bude muset být v podobě snižování státních výdajů.

Takhle se ale Česko stamiliardových schodků nezbaví.

Ano, vypadá to strašidelně, ale 100 miliard v roce 2024 není i kvůli inflaci stejné číslo jako 100 miliard v roce 2019. Hezké to není, ale proto je dobré dívat se právě na ty relativní poměrové ukazatele vůči HDP a skutečně letos počítáme se schodkem veřejných financí 2,2 procenta HDP.

Pokud mimořádná daň, tak pro všechny

Na ministerstvo financí jste nastoupil až poté, co byla schválena takzvaná daň z nadměrných zisků. Jak ji nyní hodnotíte? Primárně výnos z ní zaplatil ČEZ a u bank, od kterých se čekaly jednotky miliard, se vybraly stovky milionů korun. Byla špatně nastavená? Mělo by se něco takového v budoucnu opakovat?

Nechci hodnotit, zda někdo něco nastavil špatně, protože jsem u toho nebyl. Byla to ale mimořádně bouřlivá doba, kdy moc nešlo předvídat, co bude, a zároveň šlo o novou nevyzkoušenou daň. Když se podíváte na jednotlivé sektory, tak banky měly oproti ostatním jednu výhodu, a to, že si tu daň mohly snížit právě zvýšením úročení na spořicích účtech klientů. Nyní se ale zdá, že banky použily i jiné instrumenty. Osobně jsem od začátku říkal, že pokud chtěl stát udělat daň z mimořádných výnosů, tak ji měl udělat plošně všem, nikoliv sektorově a nikoli jen určitým bankám. Tedy všem firmám, kterým zisk mimořádně vzrostl.

Další úsporná opatření typu konsolidačního balíčku už nebudou. Zákon nám ale ukládá, že musíme šetřit dál.

I zbrojařům?

Všem, nehledě na sektor. Jde o to, že by se zdaňoval mimořádný zisk, který by nebýt geopolitické situace nebyl.

Je to tedy nástroj, který je v pořádku, pokud ho vláda využije?

V mimořádné situaci, v jaké jsme byli, třeba i kvůli cenám energií, na tom nic špatného nevidím. Je to jakási forma progrese ve zdaňování právnických osob, jak jsme to dřív znali u zdanění osob fyzických. Jsem ale proti sektorovosti všeobecně. Když už se ale zavádí, tak výnos má sloužit ke specifickým výdajům, jako to bylo například teď, kdy výnos šel na kompenzace u vysokých cen energií. Teď ministr financí Zbyněk Stanjura řekl, že si na přelomu března a dubna uděláme vyhodnocení této daně, kdy se rozhodne, jestli je s ní třeba pokračovat. Záležet bude také na politickém rozhodnutí koalice.

Dlouhodobě se ukazuje, že města a kraje sedí na stovkách miliard korun, aniž by je investovaly. Nedávalo by případně smysl změnit rozpočtové určení daní? Popřípadě obcím peníze, pokud je do určité doby neproinvestují, sebrat? Ostatně se to teď stalo u daně z nemovitosti. Uvažuje o tom ministerstvo financí?

Rozpočtové určení daní je politikum. Po zkušenostech s konsolidačním balíčkem nebude velká vůle s tím něco dělat, protože jsou tu dva protichůdné tlaky – obce versus vláda, zastoupená ministerstvem financí. Pokud se bavíte s obcemi, tak ty si myslí, že by měly dostat ještě víc. My na ministerstvu financí si myslíme opak, a to právě z důvodů, které jste zmínil. Obce mají jako celek každoročně přebytky, kumulovaně teď mají na účtech asi 400 miliard korun. Na druhou stranu máme ale jako vláda spoustu výdajů kvůli tomu, že tu máme hodně malých škol či malých nemocnic. Na rozdíl od debaty o zavedení eura, tohle jsou ta zásadní témata české politiky, která máme řešit. Sem se má napřímit pozornost vlády.

Letos má inflace klesnout ke dvěma procentům. Patříte k táboru, který věří, že už tam zůstane, nebo se spíše ztotožňujete se skupinou ekonomů, kteří se obávají opětovného růstu inflace, například kvůli tlaku na prosazování zelené politiky v kombinaci se stagnací evropské ekonomiky?

Může se to stát. Jsou faktory, třeba ten, který zmiňujete, které by mohly inflaci znovu oživit. Zrovna u Green Dealu už teď vidíme, že se sundává noha z plynu, a bude zajímavé sledovat, jak bude pokračovat s novou Evropskou komisí. To jsou nákladové faktory. Já ale patřím k táboru lidí, kteří tvrdí, že inflace je primárně poptávková a má ji hlídat primárně centrální banka. Pozitivní zprávou je, že inflace by skutečně letos mohla klesnout a výrazně zpomalit k dvouprocentnímu cíli, což jen potvrzuje, že nezávislá měnová politika a sazby fungují.

Proč firmy nejsou tak optimistické a inflaci vidí na tříletém horizontu kolem pěti procent?

To je vždy těžké. Centrální banka necílí na tříletý horizont. Já to spíše čtu tak, že tím vyjadřují jistou míru nedůvěry v ČNB. Nejvíce mi u ČNB je líto, že v době, kdy inflace byla stále vysoká, tedy někdy do jara loňského roku, neukázala žádnou míru odhodlání tato očekávání zkrotit. Šlo by primárně o signál. Ale to je pryč. Na druhou stranu bych průzkumy mezi firmami úplně nepřeceňoval. Vnímání firem se může změnit ve chvíli, kdy uvidí, že inflace padá.