Zemědělce čeká nejtěžší období od vstupu do EU, peněz z Bruselu ubude

Někdy mi připadáte jako rozhádané báby na trhu – poznámka senátorky Jarmily Smotlachové (ODS), která zazněla na březnové konferenci v Senátu o budoucnosti českého zemědělství, v sále vyvolala pobavené reakce. Padla ve chvíli, kdy se debata mezi zástupci různých zemědělských organizací začala znovu stáčet k výčitkám, kdo na systému vydělává víc a kdo naopak doplácí.

Smotlachová tak v jedné větě shrnula nejen atmosféru diskuse, ale i hlubší problém českého zemědělství. Sektor, který by měl řešit zásadní proměnu svého fungování, je rozdělený a často uzavřený do sporů o přerozdělování peněz.

Do jisté míry to odpovídá i tomu, jak zemědělce dlouhodobě vnímá česká veřejnost, tedy jako skupinu, která si především stěžuje a jejíž hlavní starostí je výše dotací pro příští sezonu.

Jenže právě v době, kdy se sektor přetahuje o podobu podpory, se zároveň mění podmínky, na kterých byl poslední dvě dekády postavený. Peněz bude méně, konkurence silnější a tlak na to, aby si zemědělství na sebe dokázalo vydělat, poroste.

Produkujeme, ale nevyděláváme

Zemědělství se na výkonu české ekonomiky podílí zhruba dvěma procenty HDP. Samo o sobě to není vysoké číslo.

Z pohledu hospodaření si ale sektor nevede špatně. „V průměru si každoročně polepší zhruba o půl miliardy korun. Po vstupu do Evropské unie jsme se dostali do černých čísel a stále to trvá,“ řekl ekonom Tomáš Maier z České zemědělské univerzity. Význam zemědělství navíc přesahuje samotná čísla. Farmáři zajišťují potravinovou bezpečnost, podílejí se na podobě krajiny a udržují život na venkově.

Problém je jinde než ve výkonu. Tuzemské farmy dlouhodobě nevytváří dostatečnou přidanou hodnotu, která podle dat ministerstva zemědělství dosahuje jen asi 39 procent průměru Evropské unie. Sektor tak sice produkuje, ale velkou část zisku inkasuje někdo jiný.

Typický příklad: čeští zemědělci vychovají tele a vypěstují pšenici. Obojí se vyveze do zahraničí, kde se dobytek vykrmí, porazí a zpracuje. Na český trh se vrací jako finální výrobek s násobně vyšší cenou.

Důsledky jsou viditelné i na číslech soběstačnosti. Zatímco u základních komodit se Česko pohybuje zhruba na 75 procentech, u potravin jako finálních výrobků klesá přibližně na polovinu. Jinými slovy, surovinu vyrobit umíme, ale nedokážeme ji v dostatečné míře proměnit ve výrobek, který by zůstal na domácím trhu.

Odráží se to i v mezinárodním srovnání. Podle Maiera patří Česko z hlediska zisku na hektar zemědělské půdy až na 21. místo v Evropské unii.

Problém přitom není jen ve výrobě, ale i v kapacitách dalších článků řetězce. Chybí zpracovatelské provozy i silnější postavení producentů vůči odběratelům.

Jedním z dalších důvodů je podle části odborníků i slabá organizace trhu. Zatímco v některých zemích zemědělci vystupují vůči odběratelům společně, v Česku často jednají každý sám za sebe.

„V Dánsku jde většina mléčné produkce přes jednu odbytovou organizaci. Tady zemědělec bojuje na jedné straně proti prodejcům osiv a hnojiv, na druhé proti potravinářům a řetězcům a na třetí straně proti ostatním zemědělcům,“ řekl Maier.

Problémem je i nadprodukce. Naposledy to bylo vidět u mlékařů, kterým ministerstvo zemědělství nedávno mimořádně urychlilo letošní výplatu dotačních záloh kvůli propadu světových cen mléka způsobenému právě jeho přebytkem. Ten tlačil cenu dolů a podle českých chovatelů ohrožoval jejich fungování.

Evropa se otevírá světu

Tlak na ceny přichází i z politiky. Evropa v posledních měsících výrazně zrychlila uzavírání obchodních dohod se zbytkem světa.

Pod tlakem obchodních sporů se Spojenými státy začal Brusel rychleji uzavírat dlouhodobě připravované dohody. Jen během několika měsíců podepsala Evropská unie smlouvy se zeměmi, kde žijí více než dvě miliardy lidí.

Vedle dohody s jihoamerickým blokem Mercosur jde například o Austrálii, Indonésii nebo Indii, rozšířila se i spolupráce s Kanadou.

Otevírání trhu ale vyvolává odpor části zemědělců, kteří se obávají dopadů na evropskou produkci. Například podpis smlouvy s Mercosurem vyvolal na přelomu roku desítky protestů po celé Evropě.

Podle europoslankyně Veroniky Vrecionové (ODS), předsedkyně zemědělského výboru Evropského parlamentu, ale důvod k obavám není. „Je to smlouva, která se vyjednává 25 let. Dnes už se zemědělci opravdu nemají čeho bát. Zemědělci v Jižní Americe musí splňovat stejné fytosanitární podmínky jako ti evropští,“ uvedla na konferenci.

Za hlavní problém nepovažuje dovozy ze třetích zemí, ale rostoucí regulaci. Část zemědělců ale tuto jistotu nesdílí. Obávají se, že velkým producentům z Jižní Ameriky nebudou schopni cenově konkurovat. I proto se během nedávných protestů objevovalo heslo, že unie „prodává své zemědělství za obchod s auty“.

S obavami zemědělců do určité míry souzní i ministr zemědělství Martin Šebestyán (za SPD). Připouští, že Evropa se nemůže uzavřít světu, zároveň ale varuje, že bez změny chování spotřebitelů bude český sektor podobný tlak jen těžko zvládat.

„Když budeme srovnávat české a evropské zemědělce se zbytkem světa, do budoucna nemohou být konkurenceschopní kvůli odlišným podmínkám. Jsou pak jen dvě možnosti. Buď je budeme dál podporovat, nebo si budou muset najít zákazníka,“ řekl na konferenci.

PROMĚNY ZEMĚDĚLSTVÍ

Dále čtěte

• Zemědělce čeká nejtěžší období od vstupu do EU, peněz z Bruselu ubude
• Čeští zemědělci občas běží závod se svázanýma nohama
• Klima překreslí české zemědělství. Nejohroženější jsou malé farmy

Méně peněz z Bruselu

Na vyšší podporu se ale zemědělci budou moci jenom těžko spolehnout. Víceletý evropský finanční rámec pro roky 2028 až 2035 se stále projednává. Už teď je ale jasné, že peněz na zemědělství bude méně.

Podle některých odhadů by měly peníze na společnou zemědělskou politiku klesnout nominálně zhruba o třetinu, po započtení inflace dokonce až o polovinu.

Změna se přitom netýká jen objemu peněz, ale i toho, na co je bude možné použít. Podle návrhů Evropské komise už z evropského rozpočtu nepůjde financovat část aktivit spojených se zpracováním zemědělské produkce, ale ani některé další oblasti jako pozemkové úpravy, poradenství nebo rozvoj venkova.

I proto ministerstvo počítá s tím, že bude muset hledat jiné zdroje podpory, včetně národních nebo kohezních fondů.

Změna nepřijde skokově. Jednání o nové podobě společné zemědělské politiky se protahují a podle ministerstva je pravděpodobné, že dojde k přechodnému období. „V budoucnu se ale budeme daleko méně moci spoléhat na evropský rozpočet,“ upozornil Šebestyán. Pro sektor postavený na dotacích je to zásadní změna.

Báby na trhu

Na tom, jak na tuto situaci reagovat, se ale zemědělci neshodnou. Český agrární sektor je dlouhodobě rozdělen mezi střední a velké farmy reprezentované Agrární komorou a Zemědělským svazem a malé rodinné podniky sdružené v Asociaci soukromého zemědělství. Obě skupiny se sice do určité míry prolínají, mnoho porozumění mezi nimi ale nenajdete.

Nejviditelněji se to teď ukazuje na debatě o redistributivní platbě. Ta byla zavedena s cílem přesunout část přímých dotací k menším farmám. Vedle základní platby na hektar dostávají zemědělci ještě bonus na prvních 150 hektarů. Čím větší podnik je, tím menší část jeho výměry na tento bonus dosáhne a průměrná podpora na hektar mu klesá.

Právě to dlouhodobě kritizují střední a větší podniky. Ministerstvo jim nyní vychází vstříc. Podle návrhu Martina Šebestyána by se hranice mohla posunout až zhruba na 400 hektarů. Celkový objem peněz by se ale neměnil, jen by se rozpočítal mezi větší výměru.

Změnu podporují Agrární komora i Zemědělský svaz. Asociace soukromého zemědělství je proti. Podle jejího předsedy Jaroslava Šebka by šlo o oslabení nástroje, který měl posílit menší farmy.

Na to, aby české zemědělství ustálo tlak, který ho čeká, ale žádná redistribuce stačit nebude. A dokud se nedokáže shodnout ani na tom, jak si rozdělit peníze, bude výrok o „rozhádaných bábách na trhu“ platit víc, než by si sami zemědělci přáli.