Čeští zemědělci občas běží závod se svázanýma nohama

České zemědělství se potýká s řadou potíží. Má nízkou přidanou hodnotu, pokřivují jej dotace, jež dostávají i zemědělci, kteří na půdě reálně nepracují, a farmáři v EU se navíc potýkají se svazující regulací, která v jiných částech světa odpadá. O tom všem, ale třeba i o pronikání moderních technologií do tohoto konzervativního oboru jsme si povídali s Janem Šimkem, šéfem druhého největšího českého zemědělského holdingu J&T Zemědělství a ekologie (JTZE).

Z hlediska výměry půdy jste po Agrofertu druhým největším hráčem v Česku. Přesto říkáte, že koncentrace v českém zemědělství je ve srovnání s jinými obory minimální. Jak to jde dohromady s obrazem „agrárních baronů“, který se objevuje v médiích?

Pohled na koncentraci v zemědělském sektoru je v Česku opravdu trochu zkreslený. Ano, jsme druzí největší z hlediska výměry, ale v kontextu celého trhu obhospodařujeme necelé procento ze čtyř milionů hektarů zemědělské půdy. Největší hráč Agrofert má kolem tří procent. Dohromady tedy dva největší subjekty kontrolují jen čtyři procenta trhu. Srovnejte si to s maloobchodem, kde dva největší vlastníci supermarketů ovládají polovinu trhu. Zemědělství je ve skutečnosti extrémně fragmentované.

Zemědělci mají pověst věčných stěžovatelů. Když prší, je to špatně, když svítí slunce, také. Je to opravdu tak tvrdý byznys?

Je to především byznys s obrovskou nejistotou. V továrně si postavíte linku a řešíte „jen“ lidi a odbyt, čímž to samozřejmě nechci zlehčovat. V zemědělství můžete udělat všechno perfektně, ale jeden špatný týden v počasí vám zničí celoroční úsilí. Je to konzervativní obor i proto, že sklidit můžete jen jednou za rok. Pokud zkusíte nové osivo nebo hnojivo a sklidíte špatně, nevíte, jestli za to mohl ten přípravek, nebo sucho. Experimenty trvají roky.

PROMĚNY ZEMĚDĚLSTVÍ

Dále čtěte

• Zemědělce čeká nejtěžší období od vstupu do EU, peněz z Bruselu ubude
• Čeští zemědělci občas běží závod se svázanýma nohama
• Klima překreslí české zemědělství. Nejohroženější jsou malé farmy

Přesto se mluví o tom, že moderní technologie do zemědělství vtrhly ve velkém. Jak moc se liší dnešní kravín od toho před třiceti lety?

Rozdíl je propastný. Dnes jsou v traktorech GPS systémy standardem. Existují robotické dojírny, kde stroje krávy podojí samy, anebo například moderní dojírny s vyšším stupněm automatizace, které snižují množství manuální práce a zároveň zvyšují preciznost procesu. Efektivita je neuvěřitelná – dříve jeden člověk podojil 20 krav, dnes dva lidé obstarají tisícihlavé stádo. Díky tomu dokážeme přežít s cenami pšenice a mléka, které se za 20 let skoro nepohnuly, zatímco náklady na vstupy rostou s inflací.

Často se kritizuje, že české zemědělství má nízkou přidanou hodnotu. Vyvážíme suroviny – mléko a obilí – a dovážíme hotové výrobky jako maso a sýry. Proč to neumíme zpracovat doma?

To je bohužel smutná realita. Vyvezeme telata a obilí, v cizině se z toho obilí udělá směs, nakrmí se tím ta naše telata a my si pak koupíme jejich maso. Velký problém je v koncentraci zpracovatelského průmyslu. Největší česká mlékárna Madeta zpracuje asi milion litrů denně. V Německu má největší závod kapacitu šest milionů litrů, v Rakousku tři miliony. Jsou prostě větší, efektivnější a levnější. U nás byla historicky snaha mít v každém kraji jednoho menšího zpracovatele, což nám v dnešní globální konkurenci škodí. Samozřejmě vedle velkých zpracovatelů je správné mít desítky minimlékáren, které se mohou zaměřit na ne úplně masové produkty. Co ale slýchám od jejich majitelů, je velmi sporná ekonomika. Často musí dotovat tuto malovýrobu z něčeho jiného.

V Česku stále přežívá taková ta romantická představa malého zemědělce, který s láskou obhospodařuje své políčko. Není to ale z čistě ekonomického pohledu spíš přežitek?

Pokud mluvíme o klasických komoditách, které tvoří páteř našeho zemědělství, je ta romantika v přímém rozporu s ekonomickou realitou. Samozřejmě existují výjimky – u ovoce nebo zeleniny se dá i v menším měřítku hospodařit velmi efektivně. Ale u pšenice a dalších polních plodin zkrátka neúprosně fungují úspory z rozsahu. S rostoucí velikostí podniku klesají náklady na jednotku produkce. Logika věci je neúprosná. Tím samozřejmě nechci útočit na malé rodinné farmy. Já sám si u nich rád koupím dobrý sýr, ale realita je taková, že drtivá většina lidí nakupuje v supermarketech výrobky od velkých producentů.

S tím souvisí i další mýtus, že co je z malé farmy, musí být nutně zdravější nebo kvalitnější. To přece není automatické pravidlo, že?

Rozhodně není. U malých provozů narážíte na jeden zásadní problém a tím je rozkolísaná kvalita. Velké mlékárny nebo zpracovatelské závody mají nastaveny extrémně přísné kontrolní mechanismy. Tam se zkrátka nesmí stát, aby z linky odešel výrobek, který je nekonzistentní nebo v horším případě zkažený. Mlékárna po nás vyžaduje mléko v naprosto konstantní kvalitě, hlídá se například přesný počet somatických buněk. Pro malý provoz je technologicky i personálně mnohem těžší takové stability dosáhnout. Často mi malí farmáři potvrzují, že jejich největší boj se supermarkety je v tom, že po třech měsících výrobek chutná nebo vypadá trochu jinak. Nemusí být špatný, ale už není identický a řetězec jim ho okamžitě vrátí.

Jak si vlastně vede evropské zemědělství v globálním srovnání? Neujíždí nám vlak?

Ujíždí. Evropa byla historicky nejpokročilejší, ale v posledních dekádách stagnuje. Farmy v Severní a Jižní Americe nebo Austrálii nás předbíhají v efektivitě. Velkým problémem jsou evropské dotace, které z oboru dělají tak trochu skanzen. Všichni ekonomové se shodnou, že dotace by obecně neměly sloužit k udržení výroby s nižší přidanou hodnotou. Přitom fungují tak, že větší dotace poskytují subjektům, které toho vyrábí méně anebo méně efektivně. Je to podobné, jako byste dávali dotaci všem malým obchodům, abyste je podpořili proti velkým supermarketům, nebo malým automobilkám proti velkým.

V našem konkrétním případě tvoří dotace asi osm až devět procent tržeb a jsou nižší než součet pachtů a daně z nemovitosti. Existuje ale řada zemědělců, u kterých dotace tvoří 90 až 100 procent tržeb. Třeba když má někdo pár hektarů a pořídí si tam stádo ovcí nebo koní. Samozřejmě nic proti chovu koní, ale nemyslím, že je to něco, co by měl stát dotovat až do sta procent příjmů. To je, jako byste si otevřel restauraci a po státu chtěl, aby vám ji dotoval bez ohledu na to, zda tam chodí nějací hosté. Další věc je, že v Evropě jsme svázáni legislativou, kterou zbytek světa neřeší. Počítali jsme si, že kdybychom mohli pěstovat pšenici podle jihoamerických pravidel týkajících se různých přípravků a postupů, naše náklady by byly o třetinu nižší. Pokud chceme volný obchod se skupinou jihoamerických zemí Mercosur, musíme mít i srovnatelné podmínky pro výrobu. Jinak je to jako běžet závod se zavázanýma nohama.