Hospodářsky pochroumaná Evropská unie, vyčerpané Rusko a především zničená Ukrajina. Takový je výsledek rusko‑ukrajinské války, která před třemi roky začala útokem Moskvy na Kyjev. Konflikt se nyní snaží ukončit nový americký prezident Donald Trump, který si již domluvil setkání s ruským vůdcem Vladimirem Putinem. Na něm – zřejmě v Saúdské Arábii – by se nemělo jednat pouze o rychlém zastavení bojů a budoucím postavení Ukrajiny, ale také o dosud nepřátelských americko‑ruských vztazích. Válka by se tak letos mohla dočkat konce. Jak během tří let změnila světovou ekonomiku? Jak proměnila toky energií či změny v průmyslu?

Katalyzátor už narýsovaných změn

Konflikt, do něhož Západ podle analýzy amerického think‑tanku Brookings investoval v podobě vojenské i finanční pomoci více než čtvrt bilionu dolarů, urychluje celosvětové geopolitické změny. Tedy přerozdělení ekonomických a tím i politických sil s tím, že budoucí svět bude nejen velice konkurenční, ale i konfrontační .

Samotnou velikost světové ekonomiky ani tempo jejího současného růstu ruská válka na Ukrajině, i když na počátku vedla k výraznému růstu cen energie či potravin, mnoho nepoznamenala. Globální růst HDP analytici investiční banky Goldman Sachs odhadují pro letošek na 2,7 procenta, což se mnoho neliší od situace v předcovidové době. Došlo však ke změnám v rozložení hospodářské moci. „Poraženými ekonomikami jsou Rusko a někdejší motor růstu Evropské unie, tedy širší region Německa a s ním úzce provázané ekonomiky, jako je Česko,“ hodnotí dopady konfliktu Daniel Šitera z pražského Ústavu mezinárodních vztahů.

Evropská unie nyní vykazuje růst jen necelé jedno procento. Výkon Německa nebyl nijak oslnivý ani před covidem, avšak v roce 2023 se jeho ekonomika propadla podle údajů Mezinárodního měnového fondu o 0,3 procenta. Loni byl na nule a pro letošek čeká vzestup nanejvýš o 0,8 procenta.

„Odstřižení od ruského plynu a ropy vedlo k prudkému růstu cen energií, což zásadně podkopalo konkurenceschopnost německého průmyslu. Výrobní odvětví jako chemický a automobilový průmysl se dostala pod velký tlak,“ vysvětluje Šitera. Problémy podle něj umocnila agresivní průmyslová politika USA a konkurence ze strany Číny, která Německo předběhla v dodávkách zařízení pro zelenou energetiku, elektrovozů či v digitálních technologiích. Protože pomalu roste rovněž evropská dvojka Francie, nemůže slušný ekonomický výkon Polska či Španělska hospodářský úpadek unie kompenzovat.

S ním kontrastuje vzestup rozvojového světa, Indonésie, Vietnamu, Číny či některých afrických zemí.

Vůbec nejrychleji jde vzhůru Indie. Rovněž americký byznys obstál, v posledních letech rostl mezi dvěma a třemi procenty. Oproti starému kontinentu je jeho výhodou dostatek levné energie, přítomnost technologických gigantů nebo zmíněná průmyslová politika ve formě protiinflačního balíčku (Inflation Reduction Act), která lákala evropské firmy k přesunu za Atlantik.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Změnou související s válkou je přesměrování zahraničního obchodu, zejména s uhlovodíkovými palivy. Evropa se dokázala do značné míry vymanit z velké závislosti na ruském plynu, ten do značné míry nahradila vyšší těžba v Norsku a dodávky LNG z USA. Ty v přepočtu narostly z 19 miliard metrů krychlových na 56 miliard metrů plynu v roce 2023.

Zaplatila za to ale, a to doslova. „Ruská hybridní válka proti Evropě byla jedním z významných faktorů zdražení energií, ne ale jediným. Roli nepochybně sehrálo i odstavování jaderných elektráren v Německu a skokové zdražení emisních povolenek. Ovlivnit ceny mohla i sabotáž na plynovodu Nord Stream, o níž dosud nevíme, kdo za ní stojí,“ podotýká šéfekonom české pobočky UniCredit Bank Pavel Sobíšek.

Jak na omezení obchodu s Evropou reagovalo Rusko? Především se snaží export plynu přeorientovat z Evropy do Číny, už od roku 2019, kdy Gazprom spustil plynovod Síla Sibiře. Větší dodávky měl zajistit další plynovod, avšak Peking váhá. Loni podle výpočtů Mezinárodní energetické agentury dodalo Rusko plynovody do Evropy 32 miliard metrů krychlových, do Číny 31 miliard metrů. Moskva se však Evropy jen tak vzdát nechce, byť Brusel na unijním území do budoucna prosazuje úplný zákaz ruských paliv. Důležitou trasou je nyní plynovod TurkStream přes Turecko a Bulharsko. Ruský plyn ale přichází i ve zkapalněné podobě, Německo loni podle listu Financial Times navýšilo jeho nákupy šestinásobně. Celkem do Evropy takto šel ekvivalent dalších 23 miliard krychlových metrů plynu. Umožňuje to flotila asi 50 tankerů registrovaných v zemích, které sankce vůči Rusku neuplatňují. Loni podle Mezinárodní agentury pro energii dodávky ruského plynu do EU klesly na 40 procent úrovně roku 2021.

Co se týče ruské ropy, hlavním odběratelem se už stala Čína. Ta z Ruska v roce 2023 dovezla rekordních 107 milionů tun, více než od tradičních dodavatelů, Saúdské Arábie a Iráku. Celkově Rusku čelícímu západním sankcím hodila záchranné lano: odebírá 31 procent ruského exportu a čínské zboží zase představuje 38 procent ruského dovozu. Přesto má sbližování obou velmocí meze. Analytik Kuan Kuej‑chaj z Institutu mezinárodních a strategických studií při Pekingské univerzitě to vysvětluje tím, že mezi ruskými elitami nadále kvůli dávným kulturním a náboženským tradicím převažuje eurocentrické smýšlení.

Související

Proti obchodní izolaci Ruska se postavil i rozvojový svět. Vedle politických důvodů šlo o hospodářský pragmatismus, konkrétně třeba obavy z nedostatku potravin: Rusko je jednak největším vývozcem obilí na Blízký východ a do Afriky. K tomu je vedle Číny největším výrobcem a vývozcem hnojiv. Pro Indii byl jejich dovoz jedním z faktorů, který pomáhá udržovat tradiční přátelské vztahy. Význam ovšem hraje i vyvažování čínského vlivu na Moskvu a nákup zbraní a paliv. Odběr ruského uhlí narostl na desetinásobek. „Prudký nárůst našeho obchodu by neměl být považovaný za dočasný jev,“ uvedl indický ministr zahraničí Subrahmanjam Džajšankar.

Jak vnímají válku na Ukrajině lidé v Asii či Latinské Americe? „Nezajímá je to. Jejich firmy obchodují s Ruskem, protože jim takový byznys přináší výhody. I v zemích jako Brazílie nebo Turecko mohou požadovat levnější suroviny,“ říká politický geograf a specialista na geopolitiku Libor Jelen z Univerzity Karlovy.

Pokud jde o západní zboží, přichází teď do Ruska přes prostředníky, jako jsou zmíněné Turecko, Kazachstán či Uzbekistán. Mnoho západních firem také v Rusku zůstalo, příkladem je třeba kosmetická značka Avon Products, britská skupina Reckitt vyrábějící léky či potravinářský gigant Unilever. Podle analýzy Kyjevské ekonomické školy zůstává v Rusku téměř 2200 nadnárodních společností, jen kolem 1600 firem své ruské aktivity ukončilo či podstatně omezilo. Alexandra Prokopenková, spolupracovnice moskevského think‑tanku Carnegie Russia Eurasia, připomíná, že rostoucí mzdy a lepší ekonomická situace podnítily spotřebitelské výdaje, což z Ruska dělá v očích západních společností, zejména těch ze spotřebního sektoru, atraktivnější trh.

Zbrojovky na vzestupu

V Evropě válka částečně pozměnila strukturu ekonomiky. „Z ruské agrese benefitovali zpočátku dodavatelé nových zdrojů energií, jako jsou fotovoltaické elektrárny nebo tepelná čerpadla. Pomyslný pohár pro vítěze se však postupně přesouvá do rukou zbrojního průmyslu a na něj navázaných odvětví. Utrpěla ostatní energeticky náročná odvětví, jako je těžký a chemický průmysl,“ říká ekonom České spořitelny Michal Skořepa.

Hlavní je opravdu zbrojení. Stockholmský institut SIPRI uvádí, že armádní výdaje v roce 2023 narostly po očištění od inflace o 6,8 procenta na 2,4 milionu dolarů, přičemž se země NATO na této sumě podílely 55 procenty. Výdaje rostou dál, jak ze strachu Evropy před Ruskem, tak v důsledku celosvětového geopolitického neklidu.

K tomu USA evropské členy NATO nutí, aby vydávaly na obranu ne dvě, ale rovnou pět procent HDP. Americký ministr obrany Pete Hegseth to zdůvodňuje tím, že spojenci musí převzít odpovědnost za konvenční bezpečnost na kontinentě, aby se USA mohly soustředit na hrozbu ze strany komunistické Číny.

Na zbrojní konjunktuře se podílejí i české firmy. Skokově rostly tržby zbrojovky Czechoslovak Group, a to ze 14 miliard korun roce 2021 na 43 miliard korun v roce 2023. Podle analýzy Hospodářské komory ČR nyní domácí zbrojovky vytváří jedno procento českého HDP a zaměstnávají 20 tisíc lidí přímo a dalších 30 tisíc u subdodavatelů. „Inovační projekty, jako je vývoj radarových systémů, vojenských vozidel, ručních palných zbraní či moderní munice, potvrzují potenciál českého průmyslu hrát klíčovou roli na mezinárodní scéně,“ ujišťuje šéf sekce obranného průmyslu Hospodářské komory Lubomír Kovářík.

Zbrojí se také jinde. Vzestup prodejů vykazuje v posledních třech letech britská společnost BAE Systems, jejíž produkce roste více než desetiprocentním tempem. Ani tak nestíhá plnit objednávky, loni uvedla, že objem nevyřízených zakázek dosáhl 74,1 miliardy liber, tedy 2,2 bilionu korun. Výrobu zvyšují i francouzský Thales, německý Rheinmetall či švédský Saab. Za Atlantikem pak americké giganty Lockheed Martin a General Dynamics.

Vyčerpaní soupeři

Tři roky trvající válka přibrzdila ruskou ekonomiku. Ta sice od jejího počátku narostla o desetinu, přesto nyní čelí vysoké inflaci a čeká se její zpomalení. Zatímco loni ruský HDP stoupl o 3,6 procenta, letos i v příštím roce má jít podle odhadů MMF o poloviční hodnotu. Podle Aliny Polyakové z amerického Centra pro evropské politické analýzy jde o důsledek vysokých výdajů na válku, které výrazně ubraly na státních investicích do civilního průmyslu.

Největší dopad má válka na Ukrajinu. Zpráva OSN hovoří ke konci loňského roku o více než 12 tisících mrtvých civilistů a americký list The Wall Street Journal s odvoláním na americké vládní zdroje o 80 tisících padlých vojácích. Ze země uprchlo více než osm milionů lidí a ta utrpěla i ohromné hospodářské škody. Jen pro rok 2022 je agentura Bloomberg vyčíslila na 136 miliard dolarů, přičemž se ve stejnou chvíli HDP propadl o 29 procent. Průmyslová výroba ztratila 37 procent a v následujícím roce dalších 15 procent. Vedle úbytku zákazníků i kvůli ruskému záboru průmyslových oblastí na Donbase. Nové investice zůstávají zmrazené s ohledem na vysoká rizika, takže kromě zbrojní výroby (40 procent zbraní si Ukrajina už vyrábí sama) a IT roste prakticky jen zemědělství a potravinářství. Polovina ukrajinských státních výdajů přitom jde na obranu.

S ohledem na ekonomiku a s přihlédnutím k omezenému množství lidí, které je reálně možné odvést do armády, analytici think‑tanku Brookings pochybují, že je možné dál zvyšovat ukrajinskou vojenskou sílu. To si uvědomuje i prezident Volodymyr Zelenskyj, který už prohlásil, že je ochoten jednat s Putinem.

Jak ale mír na východě, sjednaný za asistence Donalda Trumpa, může vypadat? Hranice, třeba i provizorní, zřejmě povedou tam, kde stojí armády. Což znamená, že si Moskva, která ovládá 18,5 procenta Ukrajiny, podrží Krym a část čtyř regionů ve východní části, Chersonu, Záporoží, Luhanska a Doněcka. Možná s malými úpravami, protož Kyjev bude usilovat o návrat některého z pro ni klíčových území za region, který zatím ovládá v Kurské oblasti. Ukrajina podle vyjádření z amerických vládních míst rovněž nevstoupí do NATO a zůstane bez jaderných zbraní. Rusko možná na oplátku nebude bránit jejímu vstupu do Evropské unie. Do hry vstupuje také Trumpův požadavek na americkou účast při budoucím využití ukrajinského nerostného bohatství, což má být odměna za pomoc, kterou Washington zatím Kyjevu poskytl.

S obnovou Ukrajiny by měl pomoci především Brusel, který ji také již přislíbil. „V okamžiku, kdy utichnou zbraně, se může v tak zničeném regionu generovat ohromný potenciál k obnově. Podobně jako tomu bylo v Praze po povodních v roce 2002. Vezměte si, jak vypadal Karlín tehdy a jak vypadá dnes,“ připomíná politický geograf Michael Romancov. Podmínkou podle něj však je, že Ukrajina při rozdělování evropských peněz dokáže eliminovat dříve rozšířenou korupci.