Americký prezident Donald Trump ještě před nástupem do Bílého domu ohlásil velkolepý plán na připojení Kanady a Grónska. Pokud by jeho záměr vyšel, staly by se Spojené státy největší zemí na světě. Jejich rozloha by se více než zdvojnásobila na téměř 22 milionů kilometrů čtverečních. Po třech stoletích by tak padl primát Ruska, a i kdyby Vladimir Putin připojil celou Ukrajinu a třeba Bělorusko, tedy zbývající slovanská teritoria někdejšího Sovětského svazu, vládl by „jen“ nad 18 miliony kilometrů čtverečních.

Současně by Trump, který navíc chce Pásmo Gazy a obnovit vliv nad Panamským průplavem, jako novodobý rozmnožitel USA překonal prezidenty, kteří se o územní expanzi dosud zasloužili nejvíce. George Washingtona, Thomase Jeffersona a Jamese Polka či Andrewa Johnsona. Ti postupně získali východní část USA, nížinu na západ od řeky Mississippi, regiony vybojované na Mexiku a také Aljašku.

Expanze do Arktidy

Snaha o posílení bezpečnosti je hlavním důvodem Trumpovy snahy koupit Grónsko od Dánska. „Jeho nákup, jakkoliv se může zdát nepravděpodobný, má svoji historickou a geopolitickou logiku, protože by sjednotil severozápadní a severovýchodní křídlo arktické Ameriky pod deštníkem USA,“ tvrdí Barry Zellen z amerického Arktického institutu, organizace, která se zbývá bezpečnostní tematikou.

Dánsko, jehož autonomní součástí největší ostrov světa je, takový obchod ústy své premiérky Mette Frederiksenové jednoznačně odmítlo. Přičemž dánská vláda již naznačila zvýšení dotací, bez nich moderní život na ostrově zatím není myslitelný. Aaja Chemnitzová, jedna ze dvou zástupců Grónska v dánském parlamentu, podotkla, že většina jejích spoluobčanů o připojení k USA nestojí. K tomu dodala, že samotná Trumpova představa, že je možné si koupit cizí území, je krajně neuctivá. Tím spíše, že jak USA, tak Dánsko jsou členy NATO. Rovněž grónský premiér Múte Egede, zástupce padesátisedmitisícové populace, v níž převažují domorodí Inuité, je proti.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Trump však podobné odmítnutí slyšel již v roce 2019, kdy tuto možnost nadhodil poprvé, a přesto s požadavkem přichází znovu. Nespoléhá jen na politický a ekonomický nátlak. Pětaosmdesát procent obyvatel Grónska podle současného průzkumu společnosti Venian pro dánský deník Berlingske odmítá připojení největšího ostrova světa ke Spojeným státům. Gróňané nyní usilují o vypsání referenda o úplné nezávislosti na Dánsku, v roce 2008 se pro „větší samostatnost“ vyslovily tři čtvrtiny z těch, kteří dorazili k volebním urnám, tedy 54 procent voličů.

Navzdory tomu jsou podle Zellena obyvatelé ostrova rozpolcení v pohledu na to, jak by se země měla rozvíjet. Část požaduje „přírodní“ a regulované využívání půdy, vody a tradičních zdrojů k obživě. Jiní touží po modernitě a prosperitě a preferují tržní využití přírodního bohatství, které díky oteplování klimatu a ústupu ledovců bude dostupnější.

Američané chtěli Grónsko ze strategických důvodů koupit už v roce 1946. Nyní chce Dánsko posílit výdaje na obranu ostrova před Čínou a Ruskem.

Trump tudíž může sázet na to, že vliv právě těchto lidí při vyhlídce na americké investice a nové ekonomické příležitosti bude sílit. Úzkou hospodářskou a bezpečnostní spolupráci s USA ostatně předpokládá rovněž zmíněný premiér Egede. V Grónsku už byla objevena rozsáhlá ložiska železné rudy, zlata, uranu či ropy a zemního plynu. Velké možnosti pro byznys nabízí rovněž turistika.

Pro amerického prezidenta je však hlavní bezpečnost. Připojení ostrova má definitivně zastavit pronikání Ruska – to na svém severu obnovuje vojenské základny – a zejména Číny. Trumpův postoj je v souladu s aktualizovanou strategií Pentagonu, která loni označila právě Čínu za hlavní bezpečnostní problém v tomto regionu. Vojáci se přitom odvolávají na plány Pekingu v Arktidě, zveřejněné koncem minulého desetiletí, v nichž se hovoří o zájmu o dopravní cesty i nerostné zdroje. Čínské firmy se už také, zatím neúspěšně, pokusily otevřít v Grónsku doly.

Dánsko již v reakci na Trumpův požadavek oznámilo, že vynaloží 14,6 miliardy dánských korun (v přepočtu 49 miliard korun) na posílení své vojenské přítomnosti v arktické oblasti. To Washingtonu stačit nemusí.

Související

Ze strategických důvodů mají USA o Grónsko zájem už od roku 1867. USA tehdy od carského Ruska odkoupily Aljašku a jejich ministr zahraničí William H. Seward spolu s tím představil vizi o pronikání své země do celé polární oblasti. Do centra pozornosti amerických vojáků se opět Grónsko dostalo za druhé světové války, kdy Dánsko padlo do rukou nacistů a obranu ostrova převzala americká armáda. Zájem přetrval do začátku studené války, tentokrát šlo o obavu, že přes něj při konfliktu začnou létat sovětské bombardéry. V závěru roku 1946 americký ministr zahraničí James Byrnes dánskému protějšku Gustavu Rasmussenovi sdělil, že prodej by byl „nejčistším řešením“, a nabídl 100 milionů dolarů ve zlatě. Což by dnes představovalo více než 1,6 miliardy dolarů. Po vzniku NATO a utužení západního spojenectví z těchto plánů sešlo.

Nynější relevantní odhady ceny, propočítané na základě dřívějších koupí území, oscilují od miliard dolarů až po jeden bilion.

Obava z čínské Panamy

Strach z pronikání Číny na západní polokouli stojí rovněž za americkým nátlakem na neutrální Panamu a snahou znovu převzít správu Panamského průplavu. V tomto případě Trump pohrozil dokonce vojenskou silou, což ve 4,5milionové zemi vyvolává vzpomínky na americkou intervenci a svržení jejího neformálního vládce Manuela Noriegy v roce 1989. Podle OSN si to vyžádalo na 500 panamským obětí. Pravděpodobnější je však hospodářský nátlak – panamská ekonomika je totiž napojena na USA, a je proto snadno zranitelná hospodářskými sankcemi.

Trump tvrdí, že průplav je špatně řízen, je pro americké lodě drahý, a především že ho spravují Číňané. Odvolává se na smlouvu USA s Panamou, která připouští americký zásah ve chvíli, kdy by byl průplav vojensky ohrožen.

Americké stížnosti odmítá jak panamský prezident José Raúl Mulino, tak zástupci vedení průplavu. Faktem ale je, že dva přístavy na každém z jeho konců, ve městech Balboa a Cristobal, spravuje hongkongská společnost CK Hutchison Holdings, vlastněná miliardářem Li Ka‑shingem. Donedávna na tom americké úřady neviděly nic špatného, nyní Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio předpovídá, že by „Čína v okamžiku konfliktu kanál přiškrtila, což je přímou hrozbou pro národní zájmy a bezpečnost USA“. K tomu v Panamě roste hospodářský vliv Pekingu, čínské firmy CISCO a Landbridge tam budují infrastrukturu, například mosty přes průplav.

V Panamě USA mají i přívržence. Mezi ně patří starosta Panama City (kde žije polovina obyvatel země) a Trumpův obdivovatel Mayer Mizrachi. Tvrdí, že především je zapotřebí vzájemný dialog. „Konečně máme v USA prezidenta, který se o Panamu zajímá. To je podle mě skvělé,“ řekl britskému listu Guardian. 

Jde rovněž o peníze. V loňském roce průplav vydělal téměř pět miliard dolarů, což podle společnosti IDB Invest představuje 24 procent ročního příjmu celé země. Prochází jím totiž pět procent celosvětové námořní dopravy.

Američané mají zájem o Panamu více než sto let. V roce 1903 začali průplav stavět a Panama, k níž připluly americké válečné lodě, byla tehdy de facto odtržena od Kolumbie. Neomezené využívání vodního díla, nízké poplatky odváděné panamské vládě a existence průplavového pásma jako svrchovaného území USA, které zemi dělilo na dvě poloviny, ale v Panamě vyvolávalo napětí. Proto s ní prezident Jimmy Carter v roce 1977 uzavřel smlouvu o společné správě a předání průplavu a okolního území v roce 1999.

 

Vynucenou smlouvou s Mexikem získaly USA v roce 1847 území dnešních států Arizona, Colorado, Kalifornie, Nevada a Nové Mexiko. Předtím i Texas.

V tomto tisíciletí Panama investovala pět miliard dolarů do nových plavebních komor, což umožnilo průjezd větších lodí. Problémem naopak je nedostatek vody daný dlouhotrvajícím suchem. Tu je do něj nutné čerpat z okolních řek a jezer, což znamená náklady a zvyšování poplatků za využití průplavu. Nedostatek vody a omezená kapacita vedou k úvahám o konkurenčním průplavu přes nedalekou Nikaraguu. Než byl tento projekt zmražen, stála za ním opět Čína, respektive další hongkongská privátní společnost HKND Group.

Trump ovšem požaduje i území mimo severoamerický kontinent. Po jednání s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem projevil zájem o Pásmo Gazy, ovšem bez palestinského obyvatelstva. S tím, že USA srovnají zničené budovy se zemí a „zajistí ekonomický rozvoj, který poskytne neomezený počet pracovních míst. Trumpovou představou je vznik jakéhosi Azurového pobřeží Blízkého východu s letovisky pro turisty z celého světa. Znamenalo by to však trvalé přesídlení téměř dvou milionů Palestinců, přičemž sousední Egypt ani nedaleké Jordánsko je nechce. Podle listu The Jerusalem Post ale zatím předložil jen úvodní nabídku pro další vyjednávání. Hlavním cílem pak je nikoliv Gazu obsadit, ale donutit arabské země, aby se zapojily do řešení situace uvnitř ní.

Dávný sen o Kanadě

Boj o Kanadu Trump zahájil uvalením cel, byť s odloženou platností. Přitom opakuje, že by této zemi prospělo, pokud se stane jedním ze států USA: Kanaďané by pak platili nižší daně a těšili se z vojenského pohledu větší bezpečnosti. Také v tomto případě končící kanadský premiér Justin Trudeau vzkázal, že jeho země novým státem Unie nebude.

V případě Kanady oživuje Trump dávné sny. A to hned „otců zakladatelů“, kteří na přelomu 18. a 19. století předpokládali, že nově vzniklé USA, původně jen pruh území na pobřeží Atlantiku, postupně obsáhnou celou Severní Ameriku. Pro prvního amerického prezidenta George Washingtona totiž USA byly rodícím se impériem.

Podle britsko‑amerického historika Nialla Fergusona se tyto „vize kontinentálního impéria staly do značné míry během jediného století skutečností“. Současně připomíná, že nešlo ani tak o impérium založené na dobývání, ale pořízené hlavně za peníze.

Na počátku stála koupě francouzské Louisiany od Napoleona v roce 1803, která zdvojnásobila plochu tehdejších USA. Na jejím území později vzniklo 13 států Unie. „Výměna pozemků o rozloze zhruba dvou milionů čtverečních kilometrů za 11,2 milionu dolarů v čerstvě vytištěných amerických federálních obligacích byla pro Francouze východiskem z finanční nouze,“ připomíná motivaci francouzského souhlasu Ferguson. Od slábnoucího Španělska zase USA odkoupily Floridu.

Došlo k tomu rovněž na války. Za konfliktu s Velkou Británií v letech 1812 až 1815 Američané krátce okupovali Toronto, záměru připojit Kanadu učinila přítrž silnější britská armáda. Anexi Texasu si vynutili tamní anglicky hovořící osadníci podporovaní americkou vládou, kteří jej odtrhli od Mexika a požádali o připojení k USA. Ty se pak dostaly do konfliktu s Mexikem a po vítězství amerických vojsk, která došla až do mexického hlavního města, padaly v Kongresu návrhy na anexi celé země. Nakonec došlo na minimalističtější variantu, protože Mexičanů bylo téměř tolik co Američanů: vynucenou smlouvou Washington za 20 milionů dolarů získal území dnešních států Arizona, Colorado, Kalifornie, Nevada a Nové Mexiko. Prakticky ve stejné chvíli byl od Britů odkoupen Oregon na Tichomořském pobřeží. V roce 1867 od Rusů Aljaška za 7,2 milionu dolarů.

Současně začínala expanze do zámoří. V závěru 19. století už američtí zákonodárci souhlasili s připojením vzdálených Havajských ostrovů v Tichém oceánu. Stáli za tím američtí pěstitelé cukrové třtiny, kteří nejprve ve spolupráci s misionáři donutili k abdikaci domorodou královnu Liliuokalani. Pak vyhlásili republiku a požádali o začlenění ostrovů do USA. Po čtyřech letech debat – bylo nutné především překonat odpor „domácích“ výrobců cukru – uspěli až s pomocí argumentu, že v případě nezájmu obsadí Havaj Velká Británie či Rusko. V roce 1898 přinesla nová území vítězná válka se Španělskem. Portoriko a tichomořský ostrov Guam v poklidu a trvale, Filipíny dočasně a jen za cenu krvavých bojů s místním obyvatelstvem.