Nevynalézej, co hned nezpeněžíš, přikazoval slavný Thomas Edison

Pragmatik, dříč a paličák, který měl rád peníze. Takový byl americký vynálezce Thomas Edison, jehož hlavu před sto lety redaktoři listu New York Times ocenili na 15 miliard dolarů. V té době šlo o astronomickou částku, která vyjadřovala zásluhy muže, který více než kdokoliv jiný přenesl Ameriku i celý svět z věku páry do století elektřiny. Známá je hlavně jeho žárovka, šlo však také o zařízení na výrobu proudu nebo o záznam zvuku a obrazu. Navíc byl člověkem, který spojil vynalézání s byznysem a založil první průmyslovou výzkumnou laboratoř. Životní dráhu „čaroděje z Menlo“ přiblíží další díl seriálu o slavných vynálezcích a podnikatelích.

Čaroděj z Menlo Parku

Thomas Alva Edison se narodil v roce 1847 v americkém Ohiu, kam jeho otec uprchl z Kanady. Thomas, protože byl stále nemocný, do školy chodil jen výjimečně. Číst, psát a počítat ho učila jeho matka, bývalá učitelka.

Byl ale velice zvídavým dítětem a většině věcí se naučil díky knihám sám. Fascinovala ho hlavně technika a hodiny doma trávil rozmanitými experimenty. K tomu byl podnikavý, už jako dvanáctiletý zorganizoval síť chlapců rozvážejících noviny, o které byl v dobách války mezi Severem a Jihem velký zájem. Prodával je ve vlacích jezdících z Port Huronu do Detroitu a vydělával obstojných 50 dolarů týdně. Měl tak peníze na nákup vybavení pro své pokusy s elektřinou a chemikáliemi. Podnikavost mu vydržela po celý život a stál u zrodu celkem 14 společností.

Koncem 60. let 19. století ho okouzlil telegraf. Jednak šlo o moderní technologii, na níž bylo neustále co zlepšovat, a k tomu se v bohatých telegrafních společnostech dalo velice slušně vydělat. K Edisonově cestě vzhůru nicméně hodně pomohla náhoda: na Wall Street se připletl do chaosu, který vypukl poté, když vynechal telegraf informující makléře o cenách zlata. Přístroj opravil a stal se okamžitě technickým ředitelem Společnosti pro oznamování zlatých kurzů.

Pak pracoval na zdokonalení telegrafu, šlo hlavně o vícekanálový automatický systém přenášející najednou čtyři zprávy přes jeden drát. Edison zlepšení prodal obřímu trustu Western Union a obdržel za něj 10 tisíc dolarů, mnohem více, než doufal. Peníze v roce 1870 vložil do své laboratoře v Newarku na předměstí New Yorku, známé také jako Menlo Park. Zaměstnával v ní velice pestrou společnost, často čerstvé přistěhovalce z Evropy. Takové, kteří ani neuměli anglicky.

Padesátce svých zaměstnanců vládl železnou rukou, když bylo například nutné dokončit práci, vzal klíč od dílny, zamkl a nikoho nepustil domů. Pravidelně se pracovalo v noci bez jakéhokoli odpočinku. Přesto od něj lidé neodešli, tmelem byly peníze. „Všichni jsme doufali, že zbohatneme,“ vysvětloval jeden z nich, Němec Johan Ott. Současně přiznal, že jeho děti vyrostly, aniž by je kdy viděl.

Už v Menlo Parku si Edison vytvořil charakteristický styl práce. Vyhýbal se složitým teoriím, a pokud hledal informace, dával před monografiemi přednost populárním článkům. Ačkoliv se po celý život pohyboval v blízkosti tak exaktní vědy, jakou je fyzika, neměl důvěru v matematiku. Tu – jak uvádí jeho životopisec František Jílek – považoval za chaotickou a moc ji také neovládal. Místo složitých propočtů spoléhal na donekonečna opakované experimenty, které stály za většinou jeho úspěchů.

Výsledek ovšem byl velkolepý: celkem přihlásil 2332 patentů a tisíce dalších si nechaly registrovat jeho firmy. Přitom mnoho vynálezů jiných, a to včetně objevů svých zaměstnanců, jen zdokonalil. Často však Edisonova zdokonalení byla zásadní, což se týkalo například telefonu. Až jeho uhlíkový mikrofon umožnil, aby se dalo mluvit na velké vzdálenosti a hlas zůstal srozumitelný. Hlavním dodavatelem nápadů byl jeho asistent, elektroinženýr William Hammer.

Až do roku 1881 Edisona živilo zdokonalování telegrafu. Pak však všechny velké americké telegrafní společnosti ovládl koncern Atlantic and Pacific Company milionáře Jaye Goulda. Konkurence v tomto oboru na dvacet let zmizela a spolu s tím se rázem snížily investice do nových technologií.

„Telegrafie už nemůže učinit žádný krok kupředu, obrátil jsem se k jiným věcem,“ komentoval situaci později Edison, který v důsledku telegrafického monopolu zcela nečekaně se svou laboratoří balancoval na pokraji krachu. Usilovně ale pátral, kam by napřel své úsilí a na čem by opět mohl začít vydělávat.

Světlo do každé rodiny

Záchranou se stala žárovka. Edison se inspiroval obloukovou svíčkou, kterou v roce 1870 předvedl ruský vynálezce Pavel Jabločkov. Obloukovky ale svítily příliš jasně, bodaly do očí a přišly na šestinásobek plynového lustru.

Edison se s pomocí zmíněného Ham­mera vydal jiným směrem: na konci úmorných pokusů byla v roce 1879 skleněná baňka, uvnitř které ve vzduchoprázdnu nezářil elektrický výboj, ale doběla rozžhavený vodič, takový, který proudu klade velký odpor. V prvních žárovkách zářil uhlík v podobě zuhelnatělého bavlněného vlákna, papírového proužku a později i třísky bambusu. Při neustálých pokusech ale přišel na to, že lepší bude wolframové vlákno.

Edisonova žárovka začala získávat širokou popularitu nejen v USA, ale i v Evropě, a dokonce v dnešním Česku. Mahenovo divadlo v Brně, otevřené v roce 1882, bylo první veřejnou budovou na světě, která jeho elektrické lampy používala.

Vynález žárovky proslavil Thomase Edisona po celém světě. Místo elektrického výboje v ní zářilo rozžhavené vlákno, nejprve uhlíkové, později wolframové.

Foto: Getty Images

K rozjetí žárovkového byznysu bylo třeba velkých peněz, a tak se vynálezce musel spojit s finančníky a hlavně s bankéřem Johnem Pierpontem Morganem. Vznikla tak společnost Edison Electric Light Company, která sice nesla Edisonovo jméno, vynálezce v ní ale o ničem nerozhodoval. Musel tak hodně ustoupit od svých dřívějších slov z doby, kdy se zabýval zdokonalováním telegrafu: „Vynalezeno mnou a pro mě, nikoli pro nějaké kapitalisty s prázdnou hlavou,“ prohlásil. Kapitalisty mínil dravé finančníky a majitele obřích železničních společností, které později Edisonův životopisec Matthew Josephson uvedl do historie jako „loupeživé barony“.

Žárovky byly součástí velkorysé elektrifikace USA, do níž se Edison s velkým nasazením zapojil. V podobě konstrukce a výroby rozmanitých zařízení, jako byla dynama, elektrické rozvody, transformátory či pojistky. To celé se neobešlo bez sporu s jeho společníky, protože především bankéř Morgan se zajímal pouze o žárovky a vše ostatní chtěl ponechat jiným a inkasovat od nich za licence.

U zrodu General Electric

S tím se Edison nehodlal smířit. Vypůjčil si milion dolarů a přestavěl starou stodolu na továrnu, kde se vyrábělo vše od generátorů až po kabely. Postavil i první elektrárnu uprostřed New Yorku. Poháněla ji pára a její výkon byl 600 kW. Stejnosměrný proud o napětí 110 voltů zpočátku šel k 59 zákazníkům na Manhattanu, zakrátko jich už bylo desetkrát tolik. Dohromady u nich svítilo 10 164 žárovek.

Pod dojmem Edisonových podnikatelských úspěchů Morgan, tehdy už nejmocnější americký bankéř, změnil názor, firmu koupil a spojil ji s konkurencí, společností Thomson. V roce 1892 tak vznikl obří podnik General Electric. Edisonovi v něm zprvu slíbili královský plat – půl milionu dolarů ročně – po pár letech ale dostal výpověď. Jednak proto, že s ním nebylo snadné vyjít. Jak šlo o peníze, byl stejně ostrý jako přední američtí finančníci a velkopodnikatelé. Roli sehrálo i to, že si nenechal poradit a sázel dál na stejnosměrný proud. Ten byl sice pro uživatele relativně bezpečný, avšak obtížně se přenášel na větší vzdálenost. Proto ve válce proudů začala vítězit elektřina střídavá, kterou propagoval vynálezce Nikola Tesla a průmyslník George Westinghouse.

Zbraně vynalézat nebudu

Edisonovo renomé v prohrané válce proudů utrpělo. Vynálezce ale už měl jméno a dostával velké peníze za stovky patentů a ze svých majetkových podílů ve firmách, u jejichž vzniku stál. Jen za akcie společnosti General Electric, z níž ho vytlačili, utržil dva miliony dolarů.

Znovu hledal nové pole uplatnění a nakonec se vrhl na těžbu železné rudy a doufal, že při ní uplatní svoji metodu elektromagnetického třídění. Když se chystal uzavřít první kontrakty s ocelárnami, objevil se nečekaný konkurent: petrolejový král John Rockefeller. Šlo do značné míry o pomstu, Rockefeller se stále nemohl smířit s tím, že Edisonovy žárovky srazily zájem o jeho petrolej. V Minnesotě otevřel obří doly, které rudu prodávaly za polovinu ceny, takže Edisona jako těžaře rychle odrovnal.

Ten se stáhl do své továrny na vynálezy, kterou v roce 1887 otevřel ve West Orange. Šlo o komplex mnoha budov včetně chemické laboratoře, knihovny a načas i filmového studia. Ani tentokrát nešlo jen o výsledky jeho vlastního bádání, ale o práci desítek najatých vynálezců a systematické nákupy cizích objevů. Přičemž platil zákaz zabývat se čímkoliv, co by nešlo okamžitě zpeněžit.

Bez ohledu na takové omezení zaměstnával pět tisíc lidí a záběr laboratoře byl vskutku široký. Šlo třeba o zdokonalené fonografy, předchůdce gramofonů, tedy o vynález, k němuž dospěl už dříve a který osobně předvedl americkému prezidentovi. Veřejnost uchvátil i předchůdce biografu – kinetoskop, přístroj, v němž každý v kukátku spatřil pohyblivé obrázky. Zařízení dal instalovat v pasážích, kde lidé mohli sledovat krátké filmy. Nešlo o lacinou zábavu, pár minut přišlo na 25 centů, tolik co lístek na divadelní estrádu. Založil i společnost Motion Picture Patents Company a nechal natočit 1200 krátkých filmů, které ukazovaly vše od akrobatů přes přehlídky až po akce požárníků.

Film se však ubíral jiným směrem, místo kinetoskopů se od roku 1895 začalo prosazovat promítání filmů projektorem na plátno. U jeho počátků stál někdejší vynálezcův spolupracovník William Dickson. Sám Edison plátnu nevěřil, obával se totiž, že projekce pro něj jako pro výrobce kinetoskopů budou ztrátové.

S malým obchodním úspěchem experimentoval s dobíjecí baterií, v níž viděl zdroj elektřiny pro elektromobily. Jeho plány ale nevyšly, o což se postaral Henry Ford a jeho laciná auta se spalovacími motory.

Později si Edison zakládal na tom, že jeho vynálezy neslouží k zabíjení. „Jsem hrdý na to, že jsem nikdy nevynalézal zbraně,“ tvrdil i za první světové války a s ní spojeného vlasteneckého vzepětí. Filozofii nenásilí přenášel do svého vztahu ke zvířatům, takže se stal vegetariánem.

V druhé polovině života Edison rád cestoval a v roce 1911 navštívil také české země. V Praze debatoval s podnikatelem Emilem Kolbenem, který kdysi v jednom z jeho závodů za Atlan­tikem sbíral zkušenosti. Setkal se rovněž s vynálezcem a průmyslníkem Františkem Křižíkem, který se stejně jako on nechtěl vzdát snu o stejnosměrném proudu.

Když Edison, zosobnění amerického snu o chlapci z prostých poměrů, který vlastní pílí zbohatl, v roce 1931 zemřel, tak v den jeho pohřbu v USA na chvilku zhasli světla.