Míra propojení světa se začala hlavně kvůli pandemii covidu a válce na Ukrajině snižovat. Omezení globalizace by ovšem mohlo podle agrárního analytika Petra Havla přispět nejen ke snížení emisí v potravinových dodavatelských řetězcích, ale také ke zvýšení dostupnosti jídla v chudších regionech. V těch jsou zejména problémem vysoké ceny potravin, v Africe pak i jejich nedostatek. Naopak na Západě je potravin nadbytek. Havel si myslí, že snížení vývozu přebytků z bohatších zemí do méně rozvinutých částí světa by mohlo tamní zemědělce motivovat ke zvýšení vlastní produkce. Zásadní bude také podpora větší efektivity zemědělství. „Obrovský potenciál je například v nových biotechnologiích, zejména metodě editace genů,“ tvrdí Havel.

Loni světové ceny potravin podle údajů OSN vzrostly na historicky nejvyšší úroveň jak v nominálních, tak reálných hodnotách. Co bylo hlavní příčinou?

Rozhodujícím faktorem byla určitě válka na Ukrajině. Index FAO výrazně vyletěl v březnu minulého roku, tedy hned po zahájení válečného konfliktu, eskaloval kolem dubna, ale v listopadu už byl v porovnání se stejným měsícem roku 2021 na podobné úrovni. Začalo totiž působit několik faktorů. Zejména se uklidnila počáteční panika a také se podařilo dojednat alespoň částečné odblokování exportu potravin z Ukrajiny.

Když se podíváme trochu do historie, světové ceny potravin začaly výrazněji růst už v roce 2006 a pak koncem roku 2020. Proč došlo k těmto skokům?

Kvůli inflačním cílům centrálních bank rostou nominální ceny potravin ve světě dlouhodobě, i bez válek a energetických krizí. Jen nebyly tak obrovské výkyvy jako po začátku současného válečného konfliktu. Dalším důvodem zvyšování cen potravin je určitý nárůst napětí mezi nabídkou a poptávkou, protože na světě přibývají lidé, ale ve stejném tempu nepřibývá objem zemědělské produkce. Navíc se v posledních letech zvyšuje tlak na ochranu životního prostředí. Ubývají plochy, které by mohly být zemědělsky využitelné, protože jsou pod určitým režimem ochrany. Dalším faktorem, i když ne zásadním, je také to, že se vyspělý svět a některé organizace snaží zlepšit podmínky zemědělců v rozvojových zemích, zejména Afriky, aby dostávali slušnou mzdu. Tím se zvyšují náklady na produkci zemědělských surovin i v místech, kde dřív byly skoro nulové. Impulzem globálního růstu cen potravin je také skutečnost, že v celé řadě teritorií lidé konzumují potravin více, v širším spektru a jedí více dražších potravin. I když to tak v některých oblastech možná nevypadá, svět jako celek bohatne. Klasickým příkladem je Čína, kde místní už nechtějí jen dvě hrsti rýže, ale chtějí také kus masa, který zapijí pivem.

Na cenách potravin a burzovních cenách zemědělských komodit se v roce 2022 nepochybně podepsaly i spekulace.

Troufnete si odhadnout, jak se budou světové ceny potravin vyvíjet v příštích letech?

Předpokládám, že takový výkyv jako v roce 2022 nás v příštích letech nečeká. Je to do značné míry i psychologická záležitost. Když si lidé na takovéto konflikty zvyknou – pokud se to tak dá říct –, už tolik nepanikaří, nereagují tak emotivně a možná také spekulativně. Na cenách potravin a zejména burzovních cenách základních zemědělských komodit se v roce 2022 nepochybně podepsaly i spekulace. Na burzách komodit probíhají virtuální obchody a vztah mezi nabídkou a poptávkou tak ne vždy odpovídá realitě. Na druhou stranu je také třeba připomenout, že ačkoliv se zabýváme především válkou na Ukrajině, ve světě začínají doutnat ohniska dalších konfliktů. Klasickým příkladem je Čína a Tchaj‑wan, ale také Turecko a území Kurdů a další.

Jak a kde nejvíc ovlivňuje ceny potravin při vypuknutí válečných konfliktů a podobných krizí panika typu „musím rychle nakoupit jídlo do zásoby, kdyby v obchodech došlo“?

Panika je rozhodně významným faktorem cenotvorby. U spotřebitelů nastává zejména v chudších zemích, kde je riziko, že některé komodity nebudou, a může nastat skutečně hlad. Evropa vyprodukuje přebytek potravin, takže tady panika takový problém není. Nastala jen dočasně v některých regionech.

Když se zaměříme na chudší oblasti světa, jsou tam příčinou nedostupnosti potravin spíš vysoké ceny, nebo primární nedostatek zemědělských surovin?

Nedostatek potravin je ve světě menší problém než to, že si lidé nemohou jídlo dovolit. Velice špatné je to především v Africe, kde je hlad jak kvůli cenové nedostupnosti, tak kvůli nedostatku potravin.

Přes snížení z rekordních úrovní jsou ceny potravin ve světě stále vysoké a jídlo je tak hůř dostupné. Hrozí, že lidé budou jíst méně kvalitní stravu a to se pak odrazí na jejich zdraví?

Hrozí to zejména tam, kde byli lidé do teď zvyklí na kvalitnější potraviny, tedy spíš ve vyspělejších zemích. Tam, kde je fyzická i cenová dostupnost potravin nízká, nemají lidé moc na výběr. Například v Česku už vidíme, že lidé nakupují levnější zboží, a u něj je vyšší pravděpodobnost nižší kvality. Hlavně je ale problém v tom, že lidé vynechávají celé skupiny potravin, typicky ovoce a zeleninu nebo živočišné bílkoviny. V takovém případě ale organismu postupně začne něco chybět, takže se zvyšuje riziko nemocí a vyšších nákladů na zdravotní péči. To je špatné řešení, které se nevyplatí ani státu, ani spotřebiteli. Samozřejmě se to nějakou dobu dá vydržet, ale nemělo by to být dlouhodobé. Daleko lepším řešením než vynechávat programově celé skupiny potravin je omezit objem potravin čili kupovat si raději o něco méně, ale snažit se zachovat kvalitu a zejména široké spektrum stravy.

Související

Zmínil jste, že svět jako celek bohatne, díky tomu se dlouhodobě dostupnost potravin zlepšuje. Stále si ale 42 procent globální populace nemůže dovolit zdravou stravu a podvýživou trpí devět procent obyvatel planety. Je reálné, že se z tohoto problému jednou svět vymaní?

Planeta je schopná uživit osm miliard obyvatel i víc, navíc populační exploze se zplošťuje. Náprava stavu možná je, ale je k tomu potřeba udělat celou řadu opatření, a to společně, ne jednotlivě, aby mohla působit synergicky. K tomu bude potřeba shoda minimálně rozhodujících hráčů na planetě, která bude složitá.

Petr Havel

Je agrární analytik a novinář. Od roku 1993 působí v médiích, byl mimo jiné šéfredaktorem rádia Echo, zástupcem šéfredaktora České tiskové agentury a šéfredaktorem Agrárních novin. Na problematiku zemědělství, potravinářství a životního prostředí se specializuje více než 25 let. Od roku 2011 je šéfredaktorem a majitelem zpravodajského portálu Naše voda. Je také držitelem ceny Nadace Antonína Švehly.

Co konkrétně tím myslíte?

Dnes jsme svědky procesu deglobalizace, který začal už před pandemií covidu, rozjel se ale hlavně během pandemie a také kvůli válce na Ukrajině. Začínají se víc vytvářet specifické ekonomické celky, které zavádějí zvýhodňující strategie. Evropa přijala environmentální strategii, kvůli které bude zboží importované z jiných částí světa více zdaněné. Spojené státy vytvořily zákon, který sice neříká, že znevýhodňuje mimoamerickou produkci, ale zvýhodňuje tu americkou. „America first“ tak pokračuje po Trumpovi i v podání Bidena, jen se tomu říká jinak. Je zřejmé, že Rusko hledá a najde minimálně v Číně a dalších zemích asijského kontinentu významnější obchodní partnery. Do toho tady máme stále ještě z období covidu omezení různých transportních možností – létá méně letadel, jezdí méně lodí, dodávky se zpožďují. Proces deglobalizace je nepochybný, přičemž důsledkem bude, a už je, vyšší preference regionální produkce.

Co to může přinést v oblasti zemědělství a výroby potravin?

Nové ekonomicko‑obchodní celky budou uzavřenější, což znamená několik věcí. Když jste uzavřený v této „bublině“, nemáte tolik zahraniční konkurence, tím pádem musíte na daném území vyprodukovat víc. Díky tomu ušetříte emise a další náklady spojené s transportem. Zároveň podpoříte domácí nebo v daném teritoriu působící producenty a ti pak mají motivaci se rozvíjet a víc vyrábět. Evropa, Severní Amerika a částečně Čína potřebují uplatnit svou nadprodukci mimo vlastní území, proto přebytky vyváží, a to hlavně do chudších zemí, což tyto oblasti nemotivuje k tomu, aby samy vyráběly. Proto je tam velká rezerva mezi tím, co lze vyprodukovat, ale co se zatím nevyprodukovalo. Deglobalizace by tak měla ve finále vést k vyšší produkci zemědělských surovin a potravin v rámci bublin, tedy nových ekonomicko‑obchodních regionů, které v současné době vznikají. To lze považovat v dlouhodobém výhledu za částečné řešení potravinové bezpečnosti planety.

Ústav zemědělské ekonomiky a informací spočítal, že v některých chudších regionech světa lze produkci zvýšit i desetinásobně.

Dalším bodem je efektivita práce. Ta je právě zejména v rozvojových zemích oproti Evropě a Americe velmi malá. Přibližně před pěti lety Ústav zemědělské ekonomiky a informací spočítal, že v některých chudších regionech světa lze produkci zvýšit až desetinásobně. K tomu je ale zapotřebí, aby se tam začaly zavádět technologie a přístupy, které k tomu povedou.

Jaké technologie a přístupy to jsou?

Obrovský potenciál je například v nových biotechnolo­giích, zejména metodě editace genů.

Je editace genomu organismů méně kontroverzní téma než genetická modifikace?

V Evropě je pořád tato problematika zatížena emocemi, které vzbudily v 90. letech některé organizace, jimž se podařilo přesvědčit téměř celou Evropu, že genetická modifikace je nepřirozená věc a bude mít fatální dopady na zdraví lidí a přírodu. To se ale neprokázalo. Vývoj GMO plodin byl navíc tak přísně kontrolovaný, že možná rizika prakticky vylučoval.

Myslíte v Severní Americe, kde je pěstování těchto plodin velmi rozšířené?

Nejen tam, Amerika je spíš symbol. Kromě Evropy se zabývají genetickou modifikací prakticky všechny světové regiony. Nicméně vývoj šel dál a dnes máme i editaci genů. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco při genetické modifikaci se vkládají kvůli zlepšení vlastností geny z cizího organismu, při editaci se použijí jen geny z dotyčného orga­nismu – buď se něco doplní, nebo se vystřihne riziková část. Bohužel ale evropská legislativa říká, že modifikace a editace genů jsou na stejné úrovni, a proto má editace také nálepku rizikovosti. Vědecký vývoj v Evropě existuje, ale v komerční produkci se nesmí používat. Přitom prakticky celý svět editaci genů uznává, a dokonce v roce 2020 získaly dvě dámy, které metodu rozvinuly, Nobelovu cenu.

Genetická modifikace i editace mají i pozitivní environmentální efekty. Zvyšují výnosy, takže ke stejné zemědělské produkci stačí méně půdy. Hospodářské rostliny jsou také odolnější vůči škůdcům, takže nepotřebujete tolik chemických prostředků. Prostřednictvím těchto nových technologií lze i zvýšit v hospodářských plodinách a dnes už i v hospodářských zvířatech podíl pro člověka vhodných a přínosných látek. Geneticky editované rostliny jsou navíc schopné absorbovat víc uhlíku. To vše je veřejně známo a doloženo, neschopnost Evropy reagovat na tyto údaje ale bohužel znamená, že jí v této oblasti už skoro ujel vlak – nejen technologicky, ale také environmentálně.

Jakou roli hraje při zvyšování dostupnosti potravin ekologické hledisko? Odborníci například upozorňují, že cestou k omezení potravinových krizí je zvýšení udržitelnosti zemědělství, zmiňují třeba bezorebné obdělávání půdy.

Říká se, že na planetě žije příliš mnoho lidí. Hlavní problém není v tom, kolik nás je, ale jak se chováme. Proto věřím, že lze najít soulad mezi zemědělskou produkcí a ochranou přírody, ale je to možná ta největší výzva. Lze očekávat, že se svět bude více atomizovat, což bude sice špatné pro mezinárodní obchod a šíři nabídky produktů v obchodech, na druhou stranu se tím sníží emise, zvýší se lokální produkce a to je ve své podstatě pozitivní. Abychom problém hladu vyřešili, musíme víc využívat technologie, jako je genová editace, ale zároveň postupovat k přírodě šetrně, například preferovat stálý vegetační pokryv půdy, což v krajině zadržuje více vody, zabraňuje erozi a ochlazuje plochu, nebo využívat regenerativní zemědělství.

Říká se, že na planetě žije příliš mnoho lidí. Hlavní problém není v tom, kolik nás je, ale jak se chováme.

Co si pod tím máme v praxi představit?

Základním cílem regenerativního zemědělství je udržet a zlepšovat kvalitu půdy a prostředkem k tomu jsou právě bezorebné technologie nebo využívání meziplodin. Obecně řečeno jde o to, pokud možno s půdou moc nehýbat, neotáčet ji, jen kypřit, střídat na ní plodiny a podobně. Regenerativní zemědělství je důležité i proto, že tímto způsobem lze v půdě udržet mnohem více uhlíku než konvenčními postupy s oráním. Protože se konkurenceschopnost, odbyt zemědělských produktů a potenciál zpracování zemědělské produkce bude v budoucnu odvíjet čím dál víc od uhlíkové stopy, pro evropské zemědělce je důležité se s pojmem regenerativní zemědělství seznámit. Časem od nich bude vyžadována produkce s dokladem o tom, kolik uhlíku dokáže příslušný zemědělský postup udržet v půdě. Už dneska například ve Finsku existuje něco jako uhlíková burza, což v praxi znamená, že když zemědělec doloží, že používá určité technologie a postupy, může získat finanční ohodnocení. Počítá se s tím, že to bude podobě fungovat na úrovni celé Evropské unie.

Je cestou k lepší obživě lidstva i biozemědělství?

Je to určitě legitimní součást zemědělství a plocha, kde se budou pěstovat rostliny nebo chovat zvířata v režimu bio, poroste. V současné době je ale při bioprodukci nižší hektarový výnos a je potřeba víc vody. To jsou parametry, které takovou produkci zdražují. Na druhou stranu i něco ušetříte, protože například nepotřebujete průmyslová hnojiva. Zatím ale ekonomická negativa převažují nad environmentálními pozitivy, a to nejspíš ještě pár let potrvá. Abychom uživili planetu, potřebujeme spíš konvenční zemědělství, ale upravené tak, abychom Zemi nezničili.

Související