Snížení rozdílu mezi mzdami mužů a žen je dočasné

Počet živnostníků v době šíření covidu‑19 neustále klesá a ženy se v létě naplno vrátily zpět na pracovní trh, odkud vypadly kvůli péči o děti, když byly zavřené školy. Pandemie jim v celkovém součtu přinesla vyšší mzdy, což snížilo rozdíl mezi ohodnocením žen a mužů z 19 na 13 procent. „Je to ale jen dočasný výkyv způsobený mimořádnými bonusy a přesčasy, které dostávali lidé ve veřejné správě a pečujících profesích, kde je větší počet žen. Brzy se to vrátí na původní úroveň,“ říká Dalibor Holý, který se na Českém statistickém úřadu (ČSÚ) věnuje tématům pracovního trhu a rovných příležitostí.

Co říkají čerstvá data za třetí čtvrtletí?

Mzdy nominálně sice hezky vyrostly, ale reálně je to o dost horší – jen o 1,5 procenta. Navíc inflace stále roste, takže růst kupní síly zaměstnanců nebude nijak velký, naopak se možná propadne do minusu. V některých odvětvích už to tak je.

Co se za dobu pandemie dělo na pracovním trhu?

Poslední dva roky je to nesmírně variabilní, záleží na oborech. Pro mě z toho vyplývá jedno poučení, které vystihuje anglické přísloví: Je lepší ten ďábel, kterého znáte. Nejhorší, co podniky zažívaly, byla nejistota a neustále se měnící podmínky. Nebyla to zdravotní rizika, protože covid postihuje nejvíce seniorní populaci, jak z hlediska úmrtnosti, tak i těžkých průběhů. Pracovně covidem nedotčená zůstala asi polovina zaměstnanců. Ta druhá se většinou musela urgentně digitalizovat nebo si sáhla na dno v první linii, jako zdravotníci nebo prodavači. Část lidí naopak zůstala zavřená doma a nudila se. Krize postihla ženy matky, které se vytratily z trhu práce, ale teď už jsou v plné míře zpět a jejich ekonomická aktivita je stejná jako v roce 2019. Největší ekonomické dopady měla první vlna covidu na jaře 2020, kdy byly zdravotní dopady úplně minimální. Byly naprosto zavřené hranice, propouštělo se, byly ohromné propady v odpracované době. Tehdy jsme začali při dotazování sledovat lidi, kteří byli propuštěni. Někteří, asi pětina, říkali, že se nemají kam vrátit – jejich obor byl neperspektivní, nebo dokonce zaměstnavatel už zkrachoval. Nucená fluktuace tehdy postihla především sebezaměstnané – tedy podnikatele, lidi, kteří pracují takzvaně sami na sebe. U nich vidíme ukončování živností, většinou se nechali zaměstnat.

Počet podnikatelů se s pandemií začal snižovat, jak vypadá teď?

Za 3. čtvrtletí vidíme meziroční pokles počtu podnikatelů takřka o 43 tisíc. Je ale více než kompenzován nárůstem počtu zaměstnanců o 74 tisíc. Je tu jasný přesun z jedné skupiny do druhé. Do roku 2020 byla práce na sebe symbolem pracovní svobody, teď je to synonymum pro velkou nejistotu. Tou tito lidé trpěli více po celý průběh pandemie a napříč všemi obory. V našich šetřeních jsme se na nejistotu záměrně zaměřili už na začátku a rozdíl byl vidět hned. Zatímco u zaměstnanců o ní hovořilo trochu více než třetina, u podnikatelů to bylo 63 procent.

Krize postihla ženy matky, které se vytratily z trhu práce, ale teď už jsou v plné míře zpět.

Nakolik se to týká lidí v takzvaném švarcsystému, tedy zastřených podnikatelů, kteří ve skutečnosti pracují v podřízeném vztahu k zaměstnavateli?

Přesně nevíme. Švarcsystém dokážeme zjistit pouze širším dotazováním, to zatím neděláme pravidelně. Udělali jsme to před třemi lety – na vrcholu konjunktury. Tehdy zaměstnavatelé dávali tak dobré podmínky, že sebezaměstnaným byl jen ten, kdo skutečně chtěl. Zjistili jsme tehdy, že 19 procent sebezaměstnaných uvádí, že o jejich pracovní době rozhoduje klient. Je evidentní, že míra švarcsystému závisí na ekonomickém cyklu. Co se týče podílu sebezaměstnaných, je Česko trochu evropská rarita. Máme jich mnoho. V podílu se můžeme poměřovat s Polskem nebo Rumunskem, tam ty vysoké počty ovšem tvoří soukromě hospodařící rolníci. U nás jsou to vesměs lidé ve službách a průmyslu.

Jak pandemie postihla ženy?

Hlavně v souvislosti se zavřenými školami. Z trhu práce je vytlačily rodinné podmínky, tradiční nastavení, že muž je živitel rodiny, a fakt, že muž má v drtivé většině v Česku vyšší mzdu. Takže doma s dětmi zůstaly právě ženy.

Ztrácely také častěji práci?

Ne. Záviselo to na vlnách, jak zasahovaly různá odvětví. U nás máme ženskou a mužskou ekonomiku, muži u nás pracují víc v průmyslu a ženy ve službách. Když se zavřely továrny, postihlo to muže, když obchody, postihlo to ženy.

Novinkou tohoto roku je snížení rozdílu mezd u mužů a žen. Co to způsobilo?

Je to bohužel možná jen dočasná záležitost. Způsobilo to zvyšování výdělků v platové sféře, rostly tarifní tabulky a na jaře měli obří odměny lidé ve zdravotnictví a sociální péči. A jestli teď nová vláda oznamuje, že se bude šetřit, výdělky ve státním sektoru budou zaostávat. Protože tam pracuje víc žen, rozdíl se brzy zase zvětší. V tržním prostředí se víc vyjednává a změny jsou pozvolné, zatímco stát dělá změny skokové.

Jaký je aktuální mzdový rozdíl?

Poslední údaj za 3. čtvrtletí říká, že průměrná žena si vydělala o 13 procent méně než průměrný muž. Před pěti lety to bylo 19 procent. Jde o mediánová měsíční čísla. Záleží ale, který ukazatel sledujete. U průměrné mzdy je rozdíl vyšší. Ženy jsou na škále více zastoupeny poblíž minimální mzdy, jen málokdy na druhém konci. Asi devět z deseti topmanažerů jsou muži. Extrémy průměr hodně ovlivní. Mzdový rozdíl, byť jiný, najdete u měsíčních výdělků a u těch, které jsou závislé na počtu odpracovaných hodin. Protože za přesčasy, kterých dělají muži víc, se platí příplatek.

Rozdíl je ve všech parametrech. Čím je způsoben?

Tradičním rozdělením rolí. Muž je živitel rodiny, takže musí jít pracovat, zatímco žena pracuje, jenom když to vynáší. Není k tomu tak moc nucena. To vidíme u rozdílných měr nezaměstnanosti bezdětných. Takové ženy mají nízkou míru nezaměstnanosti a muži zase vysokou. Bezdětné ženy jsou vnímány jako dokonalejší pracovnice ve srovnání s matkami. Musí se živit samy. Proč trpí větší nezaměstnaností bezdětní muži, můžeme spekulovat. Pravděpodobně je otec od rodiny vnímán jako výkonnější.

Ukazují data nějaké stírání rozdílů?

Někde se stírají, někde se naopak prohlubují. Do některých typicky mužských povolání se dostávají ženy (třeba vojáci a policisté) a do některých ženských zase muži (třeba zdravotní sestry, prodavačky, švadleny). Informační technologie se od žen čistí. Ještě před čtvrtstoletím v nich byla třetina žen, teď je to mnohem méně. Opačně třeba v řízení letového provozu žádné ženy dlouho nepracovaly, teď už tam jsou.

Jak se vyvíjí míra vzdělání u mužů a žen?

Za poslední desetiletí se zásadně změnila. Už delší dobu na vysokých školách studuje více žen než mužů. Podíl absolventů je nyní 60 ku 40. Tuhle statistiku dělám 26 let a pamatuji si, že to bylo diametrálně jinak. Zajímavé ale je, že se tato změna vůbec nepropsala do výdělku. Je tu silná role rodin i škol, které vedou děti k tradičním rolím. Častěji vidíme dívky v pečovatelských oborech, ve školství a zdravotnictví, chlapce zase v technických oborech a v informatice.

Jak jsme na tom v Česku se zaměstnaností mladých a těch nejstarších?

Mladí čím dál déle studují. Když jsem na ČSÚ v roce 1996 začínal, obrovská část populace začínala pracovat už od 15 let. Dnes do věku 20 let nepracuje téměř nikdo, je to pět procent. Máme tady obrovskou skupinu, říká se jí ošklivě Husákovy děti. Je jim dnes kolem 45 let, a až budou v důchodu, budou je ty mladší a slabé ročníky muset živit, což bude problém. Pokud se nepromění ekonomika tak, abychom mohli pracovat do vyššího věku. To už se do určité míry děje – digitalizace šetří námahu. Máme u nás na úřadě státní službu, která je až do 70 let, a řada lidí to využívá. Ale horník to udělat nemůže. U manuál­ních profesí musí nahradit těžkou rutinu robotizace.

Zvětšuje se skupina lidí, kteří pracují déle?

Ano. V roce 2010 pracovalo 76 tisíc lidí starších 65 let, do roku 2019 se tato skupina zdvojnásobila. Déle pracují hlavně lidé v profesích, které nejsou manuální – takzvané bílé límečky. Často to tak mají lidé v dobře placených a kvalifikovaných pozicích. Požádají si o souběh a žijí si velmi dobře, protože mají jak důchod, tak i mzdu.