Bylo jí skoro osmnáct, to je na kočku požehnaný věk. Poslední měsíce to s ní už bylo zlé, máma se jí ale snažila prodloužit život, jak jen mohla. Ač má hluboko do kapsy, bez mrknutí oka platila tisíce korun za léky, které jejímu životnímu parťákovi mohly dát ještě alespoň malou naději. Dopadlo to, jak muselo, a tak do mámina bytu přibyla další malá kočičí urnička. A já vím, že kdyby přece jen ještě nějaká jiskřička naděje kdesi svítila, utratila by za ni celý důchod, i kdyby pak sama neměla co jíst. Kdo to nezažil, nepochopí, možná se nad tím i ušklíbne. My ostatní víme, že, řečeno s klasikem, člověk se prostě stává navždy zodpovědným za to, co k sobě připoutal. A taky že láska ke zvířeti si někdy nezadá s láskou ke člověku. A jelikož je za tímhle tématem také velký byznys, napsali jsme o něm.
Přeji pěkné čtení.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr Kain





