Regiony jsou zdrojem frustrace i radikalizace. Stát s tím ale nic nedělá, říká podnikatel a filantrop Martin Vohánka

Evropa ztratila schopnost vojensky se bránit. Podle filantropa a zakladatele společnosti Eurowag Martina Vohánky je to cena za uplynulých osmdesát let budování blahobytu. „Nejsme připraveni obětovat se anebo alespoň trochu snížit míru vlastního komfortu. I proto musíme v Evropě udělat vše pro to, aby se Ukrajina ubránila,“ dodává. Na novou válečnou realitu jsou podle Vohánky připravené jen dvě armády: ruská a ukrajinská. „Dnes je to hlavně o elektronickém boji, dronech, autonomních systémech a schopnosti sladit všechny složky do funkčního celku. Od logistiky přes zpravodajské informace až po rychlé zpracování poznatků z boje ve zbraňovém vývoji. Fikce filmu Terminátor se stává realitou,“ říká. V rozhovoru pro týdeník Ekonom dále vysvětluje, proč Evropa selhává v prohlubování jednotného trhu, jak vnitřní regulační bariéry brzdí inovace a proč bez zásadních změn ve vzdělávání a regionální politice Česko promarní svůj potenciál.

Koncem listopadu jste se vrátil z Ukrajiny, kam jste vezl sanitku. Co byl ten moment, kdy jste si řekl „Musím tam jet osobně“?

Přestože se považuji za informovaného člověka a sleduji pravidelné zprávy o tom, co se děje, tak právě díky jejich frekvenci člověk po čase otupí. Začne se to slévat do jednoho obrazu, který už nemusí být úplně pravdivý. Žádný podcast ani článek v novinách nenahradí vlastní zkušenost. Vnímal jsem to současně jako svůj občanský dluh. Válka na Ukrajině je nejzásadnější událost v novodobých dějinách Česka, s potenciálně zásadním negativním způsobem ovlivnit životy nás všech. Zároveň jsem tam nechtěl jet jako nějaký válečný turista.

Jak jste se ale dostal k tomu, že jste tam sanitku vezl osobně?

Dlouhodobě podporuji nadaci Post Bellum (organizace, která zaznamenává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století – pozn. red.) a ti mi říkali, že v rámci humanitární pomoci tam vozí sanitky, generátory a další vybavení. Zmínili se, že pokud se budou sanitky znovu odvážet, mohou mě vzít s sebou. Chtěl jsem být užitečný, takže sanitku, kterou jsem pro tuto misi i koupil, jsem sám odřídil.

Co jste tam viděl a co jste si z toho odnesl?

Vezli jsme sanitky přes Lvov až do Kyjeva. Co mě překvapilo jako první, byla ekonomická vitalita Ukrajiny. Vidíte to třeba na detailech v obchodech, kde je velké množství ukrajinských značek zboží. Rozhodně to není země, jejíž občané jen pracují u pásů zahraničních firem a přebalují cizí zboží. Jak by se mohlo zdát ze stereotypů, které jsme si vytvořili kvůli velkému počtu Ukrajinců v Čechách v dělnických profesích. Je tam velký podíl produktů od ukrajinských výrobců, kteří je sami vymysleli a uvedli na trh pod vlastní značkou. To ukazuje na ekonomický potenciál země. To jsou spolu s kulturní blízkostí dva z klíčových argumentů pro členství Ukrajiny v EU.

Reagovali Ukrajinci na to, když jste jim řekli, že jste z Česka?

Když jsme měli možnost s někým mluvit a řekli jsme, že jsme z České republiky, tak lidé najednou z toho každodenního formálního výrazu úplně roztají. Není neobvyklé, že po krátkém rozhovoru o pomoci, kterou vezeme, vám padnou kolem krku a se slzami v očích děkují. Prakticky každé oči, se kterými jsem se na Ukrajině setkal, prozrazují, jak silné trauma prožívají. Každá rodina má někoho na frontě nebo někoho již ztratili. Všichni prožívají nějaké příkoří způsobené válkou.

Změnila tahle zkušenost ještě nějak vaše vnímání toho konfliktu?

I když se o tom mluvilo v médiích, na začátku jsem nechápal, jak moc válka Ukrajince semkla. Před válkou se tam hojně mluvilo rusky, ruština byla běžná i ve školách. A pak přišel únor 2022 a všechno se změnilo. Dnes tam všichni mluví ukrajinsky. Na jednu stranu u Ukrajinců cítíte obrovskou únavu z války, ale zároveň velmi silné odhodlání zemi ubránit. A co jsem si odnesl z toho já? Pokud dnes v Evropě existuje armáda, která dokáže kontinent účinně bránit, pak je to ta ukrajinská.

Proč?

Protože se zásadně změnil způsob boje. Jestliže do roku 2022 hrály velkou roli tanky a těžká technika, dnes už tomu tak není. Dnes je to hlavně o elektronickém boji, dronech, autonomních systémech a schopnosti sladit všechny složky do funkčního celku. Od logistiky přes zpravodajské informace až po rychlé zpracování poznatků z boje ve zbraňovém vývoji. Fikce filmu Terminátor se stává realitou. Když se podíváte na evropské armády, jejich architektura stále odpovídá konvenčním válkám minulosti. V Evropě jsou dnes na novou realitu připravené jen dvě armády: ruská a ukrajinská. Technologický náskok, který Rusko získává právě tím, že aktivně vede válku, je velmi nebezpečný. Zároveň problém je, že my v Evropě nejsme připraveni obětovat se anebo alespoň trochu snížit míru vlastního komfortu. To je dobře vidět na české diskusi o rozsahu pomoci Ukrajině. Putin je oproti tomu schopen poslat miliony lidí na smrt, přičemž běžní Rusové se prostě přizpůsobí, protože jsou zlomení permanentním vykořisťováním elitami a zblblí všudypřítomným štvaním k válce proti Západu. A to je zásadní Putinova strategická výhoda.

Jak moc jsou Ukrajinci v rámci technologií inovativní?

Obrovsky. Vezměte si, jak se první dva roky války dokázali přes značnou materiální deprivaci efektivně bránit. Ale samozřejmě se adaptovalo i Rusko. Evropa tuhle zkušenost nemá. To je cena za to, že tu osmdesát let budujeme blahobyt a nečelili jsme s výjimkou Jugoslávie válce. Nemáme na co navázat. Ztratili jsme imunitu v podobě odolnosti a odhodlanosti bránit se. Nepochybuji, že NATO intenzivně komunikuje s ukrajinskými vojáky a snaží se jejich zkušenost převést do svých plánů. Jenže jedna věc je plánování a druhá je praxe. I proto musíme v Evropě udělat vše pro to, aby se Ukrajina ubránila, protože tím se ubrání celá Evropa.

Martin Vohánka

V roce 1995 založil společnost W.A.G. (později Eurowag). Patří k největším českým filantropům, je zakladatelem nadace Blížksobě. Je jeden z iniciátorů Druhé ekonomické transformace.

Foto: Václav Vašků

Stojíte v čele veřejně obchodovaného Eurowagu – společnosti, která poskytuje po celé Evropě řešení prakticky všeho, co se týká nákladní dopravy. Řešil jste, že kdyby se vám něco stalo, byl by to problém pro firmu i akcionáře?

Samozřejmě to neprošlo bez povšimnutí. Nešlo jen o právníky, ale i o naše bezpečnostní oddělení od kyberbezpečnosti po fyzickou bezpečnost. Řešil jsem to i s předsedou představenstva, který sídlí v Londýně. Ví, že jsem vlastenec, a tak chápal, proč to chci podniknout. Že tím můžu pomoct. Popsal jsem mu plánovaná bezpečnostní opatření omezující možná rizika a to ho snad trochu uklidnilo. Když jsem tam jel, vědělo o tom jen minimum lidí. Zároveň musím říct, že jsme měli velké štěstí. Když jsme tam byli, probíhaly rozhovory mezi Kyjevem a Američany, takže byl v zemi relativní klid. Hned následující noc po našem odjezdu zahynulo v Kyjevě při náletech šest lidí.

Na londýnskou burzu jste s Eurowagem vstoupili v roce 2021. Proč jste volili nejprve zahraniční trh a teprve po dvou letech český? Udělal byste to dnes stejně?

Rozhodnutí jít nejprve na zahraniční burzu bylo správné. Spíše jsme řešili, zda zvolit Londýn, nebo Amsterodam. Chyba byla ale v načasování. Na trh jsme vstoupili v říjnu 2021, tedy ve chvíli, kdy se v důsledku růstu úrokových sazeb a cen energií začalo výrazně zhoršovat klima na finančních trzích. To byl první problém. Druhým bylo to, že Eurowag zrovna zahajoval obří transformaci. Čekaly nás masivní investice a bylo jasné, že v dohledné době nebudeme vyplácet dividendy. A to trhy – obzvláště ty evropské – nesou velmi nerady. Obecně je problém evropských trhů ten, že nesnášejí riziko. Jenže Evropa i celý svět prochází velkou technologickou revolucí a schopnost přijímat riziko je klíčová. Z tohoto pohledu byl Eurowag spíš symptomem širšího problému. A poslední faktor – možná klíčový – byl nízký free float, tedy množství akcií dostupných na trhu. U nás to bylo jen 18 procent, zatímco za zdravé minimum se považuje kolem 40 procent. Pokud je volně obchodovatelných akcií málo, většina fondů o obchodování nestojí, takže se s nimi moc neobchoduje.

Eurowag prochází transformací v technologickou firmu. V roce 1995 jste začínali jako prodejci petrolejářských produktů, později jste přidali platební řešení. Jste dnes technologická firma?

Jednoznačně ano. Dnes má Eurowag přes dva tisíce zaměstnanců a z toho je osm set inženýrů. Pokud jde o naše příjmy, více než z poloviny pocházejí z platebního styku a dalších 40 procent tvoří software. Už dávno nejsme jen prostředníkem plateb na základě cizích technologií, ale nabízíme vlastní, námi vyvinutá řešení. Vyvíjíme jak hardware, tak spoustu softwaru.

Co tedy vlastně přesně děláte?

Každý, kdo chce v Evropě podnikat v silniční automobilové dopravě, se může připojit na platformu Eurowag, kde má vše na jednom místě. Dnes dopravci fungují v džungli nesourodých systémů – účetnictví, správy vozidel, plánování tras, evidence zakázek či různých navigací. Postupně všechny tyto funkcionality spojujeme do jedné platformy. Chceme, aby to fungovalo podobně jako u Uberu. Jejich řidič také nepřemýšlí o marketingu, o tom, kde sežene zákazníky, ani o tom, jak a co naúčtuje. Všechno za něj řeší platforma.

Co je podle vás dnes největší překážka evropské kamionové dopravy?

Jednoznačně nedostatečná digitalizace. I náročný reporting by byl výrazně jednodušší, kdyby nebyla potřebná data roztříštěná v mnoha systémech, které spolu nekomunikují. Spousta firem proto není schopná růst. Víte, jak velká je průměrná dopravní firma v Evropě? Má sedm kamionů. Když se jich zeptáte, proč jich nemají dvacet nebo třicet, často řeknou, že to zkusili, ale nebyli to schopní uřídit. Důvodem je právě množství dat a administrativy, kterou musí sledovat a vyhodnocovat.

Jednu věc ale vaše firma nevyřeší: nedostatek řidičů. Jak daleko jsme od autonomních kamionů?

Autonomní vozidla určitě přijdou. V nákladní silniční dopravě ale mluvíme spíše o horizontu deseti a více let. Začne se tím, že kamiony pojedou na dálnici v kolonách s řidičem, který nebude muset aktivně zasahovat. Až nakonec přijde to nejtěžší, první a poslední míle, a tedy manévrování v úzkých uličkách kolem výrobních závodů a jejich areálech. Problém klesajícího počtu řidičů ale do našeho menu také patří. Naše platforma totiž necílí jen na zlepšení ekonomické situace dopravních firem a ekologizaci provozu, ale právě i na přilákání nových lidí do odvětví.

Jak toho chcete dosáhnout?

Věříme, že pokud zjednodušíme procesy a odstraníme komplexitu, o které jsem mluvil, můžeme dopravní profesi zatraktivnit podobným způsobem jako Uber. Když řidič nebo malá firma dostane jednoduché řešení a férový výdělek, může to přilákat nové lidi. Už dnes v kamionové dopravě chybí v Evropě půl milionu řidičů. Do roku 2028 bude chybět 800 tisíc. To je velký problém.

Co čekáte od nové vlády?

Mám několik poznatků, kdy se dva týkají zahraniční politiky a dva politiky vnitřní. Potěšilo mě čtení kapitoly programového prohlášení nové vlády týkající se obranyschopnosti. Je tam uvedena celá řada položek, které byly dosud zanedbávány. Obecně si myslím, že Česko musí urgentně pracovat na připravenosti, a to nejen armádní, ale i civilní. Umíme se skvěle vypořádat s tornády, povodněmi a naše složky integrovaného záchranného systému patří mezi nejlepší v Evropě. Co nám ale chybí, je připravenost na jiný typ krizí. Nemluvím nutně o konfliktu přímo na našem území. Ale i o možných situacích na východním křídle NATO anebo zásadním zhoršení situace na Ukrajině. To by bezpochyby přineslo nečekanou a velkou zátěž pro obyvatele i firmy, v podobě velkých migračních vln, přesunů vojsk, ale i vysokého počtu paralyzujících kybernetických útoků a sabotáží klíčové infrastruktury země. Na to dnes připraveni nejsme.

Co s tím?

Teď je na lídrech státu, ale i krajů či na ředitelích a majitelích firem, aby se tím začali zabývat a připravovat se. Klíčové přitom je přesvědčit o tom obyvatelstvo. Vysvětlit jim, co mohou v takové situaci dělat a jak mohou přispět, jak se v takové situaci postarat o své blízké. Zkušenost nejen ze zahraničí ukazuje, že v momentě, kdy lidé tyto kompetence mají, strach z neznáma se zmenší a společnost je klidnější. Některé body v tomto smyslu v programovém prohlášení jsou a je to velmi dobře.

Jaké další body v programovém prohlášení považujete za klíčové?

V oblasti zahraniční politiky je to rozhodně další prohlubování evropské spolupráce. Dnes v EU existují vnitřní takzvané necelní bariéry. U zboží zasahují zhruba 50 procent obchodu, u služeb 100 procent. Je to důsledek toho, že místo prohlubující se integrace tu máme 28 „regulatorních ostrovů“. To není takový problém pro velké globální firmy s armádami právníků. Problém je to pro malé a střední podniky – přičemž právě ty jsou motorem ekonomiky a inovací. Když taková firma vytvoří výbornou službu v Česku a chce ji nabídnout i za hranicemi, narazí hned za Rozvadovem na odlišnosti a speciality. Uvedu příklad: Eurowag podniká asi v sedmi oblastech. Jednou z nich jsou finanční služby. Pokud chci poskytovat dopravcům financování oproti jejich pohledávkám, v sedmi zemích na to musím mít speciální a těžko dostupnou licenci. Nikdy jsme nepochopil proč, když ve zbylých 20 státech to jde bez toho. A právě bariéry tohoto typu představují pro Evropu zásadní problém. Výsledkem je dražší služba, pomalejší zavádění a méně prostoru pro inovace. Zejména u technologických firem, jejichž úspěch je v principu postaven na rychlém škálování.

Proč tu ty bariéry tedy pořád jsou?

Když mluvíte s jednotlivými profesními asociacemi, tak zjistíte, že ty to často nechtějí měnit, protože národní legislativa do určité míry chrání jejich členy proti konkurenci.

Jakou roli mají hrát podnikatelé v politice nebo veřejné debatě? Vy společně s několika dalšími jste například členem takzvané Druhé ekonomické transformace, která do debaty o tom, co by stát mohl zlepšit, často vstupuje.

Nejdřív si musíme uvědomit kontext. Mluvíme o polykrizi. Znamená to, že se potýkáme současně s celou řadou velkých změn – jak lokálních, tak globálních. Naše instituce jsou přitom primárně nastavené na podporu stability a na omezování rizik. Nejsou připravené procesně ani kompetencemi na zvládání množství velkých výzev a změn současně.

Takže podle vás samotní politici na to nestačí a potřebují pomocnou ruku byznysu?

Určitě. Instituce samy o sobě nejsou na změny připravené. Navíc témat a jejich hloubky je tak moc, že by bylo od počátku neodpovědné si myslet, že všemu mohou rozumět. Ideální fungování vypadá tak, že politici určují směr, byznys hledá konkrétní řešení a instituce nastavují jasná pravidla. Jenže dnes tu probíhá převážně dialog mezi politiky a institucemi a byznysový hlas v něm často chybí. Hlavní myšlenka Druhé ekonomické transformace je transparentně komunikovat s politiky nadoborové problémy, které nesouvisí s našimi jednotlivými byznysy, ale ovlivňují celou ekonomiku. Problémem českých politických stran je, že nemají ekonomické think‑tanky, které by pro ně taková řešení připravovaly.

Kde je podle vás hranice toho, jak daleko by měl sahat aktivismus podnikatelů?

Začal bych nejdřív vyjasněním, co aktivismus znamená. V Čechách získal neprávem nálepku něčeho apriori negativního. Z mého pohledu jde o situaci, kdy zvednete jeden úplně konkrétní problém, který ti u moci ignorují či ho neuměli, nebo nebyli ochotni řešit. Jde o důležitou zpětnou vazbu politikům. Problematickým se podle mě stává pouze tehdy, ignoruje‑li při prosazování potřeby a pohledy ostatních, takzvaných stakeholderů. A proto, pokud se zástupci byznysu věnují řešení společenských anebo ekonomických problémů země, pracují inkluzivně s politiky a institucemi a transparentně sdílejí své motivy a know‑how, tak o žádnou nepravost nejde. Naopak se jedná o jeden ze zdrojů civilizačního pokroku.

Zmiňoval jste, že máte čtyři body, co čeká Česko. Co jsou ty dva body, které se týkají samotného Česka?

První je, že musíme zintenzivnit práce na transformaci vzdělávacího systému. Je to sice dlouhodobý úkol, ale každý rok se toho dá hodně udělat. Dnes se Česko v mezinárodních srovnáních celkové životní úrovně pohybuje kolem 30. místa na světě. Naše nejlepší univerzita se ale přitom umisťuje ve světových žebříčcích kolem 300. místa. Naše země není bohatá na energie ani nerostné suroviny, musíme proto stavět na intelektu, pracovitosti a kompetencích lidí. Naštěstí tu už máme ekosystém organizací pomáhajících státu se změnami, ale i řadu schopných úředníků v dotčených institucích. Přál bych si, aby ministr školství byl v každé vládě tím nejschopnějším.

A ten poslední bod?

Tím je vyřešení problémů v regionech. Já sám jsem z Mostu, tedy z jednoho z nejpostiženějších regionů. Jsem šokovaný tím, že i přes rostoucí frustraci a radikalizaci těchto regionů a rozevírající se nůžky s centry, žádná vláda neuchopila toto téma jako ucelený program a skutečnou prioritu.

A vaše řešení?

Musí to být koordinovaný přístup státu, krajů, obcí, sociálních a vzdělávacích institucí a také lokálních a nově příchozích podnikatelů. Když se podíváte na příklady úspěšných transformací, typicky regionů po kolapsu těžkého průmyslu, měly jedno společné, a to nový ekonomický program. Nedávno jsem se vrátil z Mostu, kde jsem přednášel, a když se bavím s místními, žádný takový plán tam neexistuje. Těžba ustupuje a zdejší chemický průmysl sám o sobě žádnou změnu nenastartuje.

Neřeší ale něco z toho evropské fondy?

Fondy samy o sobě nejsou správná odpověď, i když peníze samozřejmě pomáhají. Dotace totiž zvyšují závislost. Podstatná je vize založená na sumě na sobě navazujících konkrétních opatřeních. Je třeba zavést fiskální pobídky pro firmy formou zrychlených odpisů, nižší zdanění nízkopříjmových skupin, motivovat obce k podpoře podnikání zvýšením podílu na jejich daních. Ideální by k tomu byl vznik regulatorních sandboxů, tedy prostředí, kde mohou firmy testovat nové technologie, ale s mírnějším nebo dočasně upraveným regulačním režimem. Jednoduše, aby se v těchto regionech dalo víc experimentovat a aby byly atraktivní pro start‑upy. Další věcí je infrastruktura – nejen dopravní, ale i urbanistická. Například centrum města Most tvoří unikátní socialistická architektura, ale často zeje prázdnotou. Pokud bychom pozvali špičkové architekty, i takové město by mohlo být cool pro mladé lidi.