Pět věcí, kterých lidé před smrtí nejvíce litují, a poučení, které si od nich vzít

Umět se učit z vlastních chyb je skvělá schopnost. Jak ale říká investor Warren Buffett, umět se učit z chyb druhých je ještě lepší. A v některých případech to ani jinak nelze. Mezi ně jistě patří příležitost poučit se z toho, čeho lidé nejvíce litují, když se jejich čas nachýlil. Málokdo má rád, když jej někdo poučuje a zejména když je to z titulu vyššího věku a s tím spojených zkušeností. Přesto ale lze ve výpovědích umírajících nalézt pět principů týkajících se financí a osobního života, které stojí za to dodržovat.

O tématu vyšla už řada knih, kdy mezi nejpopulárnější patří Čeho před smrtí nejvíce litujeme od australské paliativní pečovatelky Bronnie Wareové. Někteří čtenáři si sice stěžují, že je kniha psaná více o autorčině životě než věnovaná pacientům, nicméně i tak z ní lze poučení vydestilovat. A doplnit je mohou myšlenky ze zatím nepřeložené knihy Die with Zero od Billa Perkinse, který je mimo jiné také manažerem hedgeového fondu, filmovým producentem nebo hráčem pokeru.

Podle Wareové lidé před smrtí nejčastěji litují nedostatku odvahy žít autenticky podle svých přání, a ne podle očekávání ostatních, ať už je nastavuje rodina, pracovní kolektiv nebo sociální bublina. Zkrátka chybou je neplnit si své sny. Stejného tématu se týká hned několik pravidel z Perkinsovy knihy, ve které klade důraz na to, aby se člověk nebál utrácet za zážitky. Podle něj je klíčem ke štěstí snažit se umřít s nulou na bankovním účtu – se zážitky a zaopatřenou rodinou. Pokud podle Perkinse člověk umírá s plnou peněženkou, někde udělal chybu.

U spořících a investujících lidí je prý typické, že své úspory a bohatství v čase neustále zvyšují bez ohledu na věk. Přitom by ideálně měl člověk co nejvíce utrácet za zážitky ve svých 20 nebo 30 letech, kdy se těší dobrému zdraví, a akumulovat bohatství až později. Vrcholem by pak mělo být období ve věku 55 až 60 let a následně by měl majetek zase klesat. Nutno podotknout, že kniha je psaná pro jedince, kteří mají slušné výdělky a žijí poměrně strohým způsobem života. Nejde o výzvu k nezodpovědnému rozhazování peněz.

Stejně tak se ale nejedná o výzvu, aby lidé kašlali na své potomky a nic jim nenechali. Naopak Perkins zdůrazňuje, aby se bohatství předávalo dětem dříve než na smrtelné posteli. Vzhledem k dnešní délce dožití děti často dědí ve věku 60 let, kdy má pro ně majetek zlomek hodnoty co dříve. Bývaly by jej potřebovaly o 25 let dříve, kdy budovaly rodinu. V Česku mají mimochodem potíže s předáváním majetku i bohaté rodiny, kde rodiče mívají občas pocit, že by měli své potomky a jejich nakládání s bohatstvím řídit i ze záhrobí.

Lítost nad chybějícími zážitky a autentičtějším životem pak podle Wareové doplňuje postesk, že daný člověk věnoval přespříliš času práci na úkor jiných aktivit. Většina ze starých lidí prý byla přesvědčena, že kdyby zjednodušili svůj životní styl a lépe se rozhodovali, nepotřebovali by pravděpodobně tolik peněz, za kterými se jinak tak moc honili. Mezi typicky chytré rozhodování pak konkrétně Perkins řadí umět pracovat s rizikem, kdy přímo vyzývá, aby se lidé nebáli hlavně v mládí rozumně riskovat, zkoušet podnikat a jít štěstí naproti.

Umírající pacienti také litovali toho, že potlačovali během života své skutečné pocity a nevyjádřili svůj názor proto, že se chtěli vyhnout konfliktu a mít raději klid. Ve výsledku se v nich hromadil hněv, hořkost, zášť, což se posléze negativně projevilo na jejich zdraví. Podle Wareové pochopili někteří lidé až příliš pozdě, že upřímnost a konfrontace je základ zdravých vztahů a potlačovat své pocity je zlá cesta. Samozřejmě důležité je obojí provádět s respektem.

Se zmíněnými souvisí i zbylá dvě přání, a to je věnovat se více svým přátelům a být prostě šťastný. Podle Wareové jsou lidé na smrtelné posteli přesvědčení, že být šťastný a spokojený v životě je do značné míry osobní volba bez ohledu na sociální status nebo majetek.

A jak jsou na tom se spokojeností Češi? Podle výzkumu společnosti Kantar je spokojených se svým životem celkově 54 procent dotázaných, s rodinným 60 procent, s pracovním 49 procent a se společenským 46 procent respondentů.

Nejspokojenější je přitom část populace, kterou výzkumníci nazývají bezstarostnými. Je jich kolem 13 procent, vzděláním i příjmy jsou průměrní, vyhledávají různorodé aktivity a nové zážitky. Potřebují mít kolem sebe mnoho přátel. Rádi cestují po světě a i jinak se snaží mít rozhled. Jen o něco méně jsou se životem spokojení lidé ze skupiny zodpovědní, kteří jsou spíše introverty a plánovači, vyhledávají společnost chytrých lidí, tvrdě pracují, ale snaží se o balancování práce a volného času. Patří mezi ně 14 procent populace.