K žádné jiné potravině nemají Češi tak emocionální vztah jako k pivu. Popravdě řečeno, k máločemu jinému mají Češi tak silný vztah. Vyplývá to možná z úlohy, jakou tenhle nápoj v naší historii hrál. Dějiny pití a výroba piva v Čechách jsou staré přes tisíc let. Jak oblíbeným nápojem našich dávných předků bylo, ostatně naznačuje jeho samotný název, odvozený od slova pít. Pivo zřejmě původně znamenalo prostě „to, co slouží k pití“.

Jak v jednom svém textu píše historik Petr Čornej: „Krčemné posezení u piva do značné míry suplovalo roli kazatelny, neexistujících masmédií a… vědeckých sympozií.“ S hospodským prostředím byly velmi těsně spjaty i počátky českého obrození. Hospody dlouho sloužily jako takřka jediná česká společenská střediska, byly jedním z mála veřejných míst, která nabízela prostor pro komunikaci v češtině, k šíření rozvíjející se české kultury a národních citů. Proto se také staly hlavními středisky scházení vlastenců a obroditelů. S trochou nadsázky se dá říct, že pivo se tehdy vedle jazyka a historie stalo dalším konstitutivním prvkem vlastenecké ideologie.

Související

Do značné míry to ostatně platí dodnes. Když mají Češi říct, co je pro jejich národ typické a na co jsou hrdí, málokdo zapomene zmínit právě pivo. Obliba tohoto nápoje se koneckonců odráží i v tom, že je u nás v přepočtu na počet obyvatel jedna z nejhustších sítí minipivovarů na světě. A právě o nich je hlavní téma tohoto dvojčísla.

Na závěr upozornění, příští týden Ekonom nevychází, na jeho další vydání se můžete těšit 10. srpna.

Přeji pěkné čtení.

Související