Průměrná roční inflace se loni vyšplhala na 15,1 procenta a byla tak druhá největší v historii samostatného Česka. Znehodnocuje jak mzdy a platy, tak úspory. Poklesu životní úrovně lidé čelili i za nesnadné transformace socialismu v kapitalismus na počátku devadesátých let. O peníze přišli vinou inflace také za první světové války a v důsledku nacistické okupace a znovu za komunistické měnové reformy roce 1953.
Rašínova lekce
Před více než sto lety inflaci v českých zemích – stejně jako v celém Rakousko‑Uhersku – roztočila první světová válka. Pohřbila uměřenou politiku vídeňské centrální banky, protože vláda začala využívat emisí peněz k financování válečného úsilí. Během čtyř let objem oběživa v bankovkách v Rakousko‑Uhersku narostl ze dvou na 30 miliard korun a ještě vyšší byl objem válečných úvěrů. Cenová hladina základních potřeb v českých zemích narostla osmkrát, mzdy ale stouply jen třikrát, což znamenalo ohromný propad životní úrovně.
S koncem války a rozpadem habsburské monarchie se inflace nezastavila, zvrat přinesla až měnová odluka prosazená ministrem financí Aloisem Rašínem. Ten v březnu 1919 při takzvaném kolkování oddělil novou československou korunu od padající rakouské měny. Tím se republika odřízla od hyperinflace, konkrétně od rakouské centrální banky, která dál pokračovala v emisích úvěrů i peněz. Zavedení koruny bylo spojeno se zadržením poloviny peněz domácností, šlo o 2,5 miliardy korun, přičemž tyto prostředky byly převedeny na státní dluhopisy s jednoprocentním úročením. Z nich se peníze uvolňovaly postupně a sloužily rovněž ke splácení nově zavedené dávky z majetku. Ta odčerpávala přebytečnou kupní sílu a hlavně výdělky spojené s předchozími válečnými dodávkami.
Cenová hladina i tak zůstávala vysoká. Inflaci, která ještě první rok po odluce dosahovala 77 procent, stlačila až následná vládní politika zpevnění koruny. Tu Alois Rašín prosazoval i v zájmu nejmocnějšího finančního ústavu v zemi, Živnostenské banky. Jejím dlouholetým zaměstnancem před nástupem na resort financí ostatně byl.
Inflaci po roce 1918 zlikvidovala měnová odluka od Rakouska a revalvace nové koruny, která ale zbrzdila ekonomiku.
„Rašín ale byl extremistickým bojovníkem proti inflaci, jeho protiinflační a revalvační program byl opačným extrémem dnešní rozhazovačnosti, a dusil růst a zaměstnanost,“ tvrdí s odstupem století ekonom a někdejší centrální bankéř Pavel Kysilka. Výrazná deflace a s ní spojené drahé úvěry totiž přispěly k poválečnému útlumu, z něhož se ekonomika vymanila až v roce 1924. Silná měna navíc nebyla možná bez půjček z Velké Británie a USA a rozpočtových škrtů a doprovázelo ji sociální napětí. Samotného Rašína, dříve než ho prezident Tomáš G. Masaryk stačil odvolat z úřadu, v lednu 1923 smrtelně postřelil levicový atentátník Josef Šoupal.
Pád cen za krize
Přes dobovou kritiku nejen ze strany levice, ale rovněž od českých průmyslníků včetně Tomáše Bati umožnilo zpevnění domácí měny rychlou stabilizaci hospodářství. Okolní středoevropské státy se ve stejné době propadly do finančního chaosu, o jehož hloubce svědčí, že například jedna nová rakouská koruna se po jeho odeznění měnila za deset tisíc starých korun. V Německu dokonce nová marka měla hodnotu bilionu marek inflačních.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později