Statisíce Čechů přestávají vycházet se svými příjmy. V zemi žije dlouhodobě v chudobě kolem desetiny populace a do konce letošního roku toto číslo vzroste zhruba na dvojnásobek. S tím se může zvýšit i kriminalita. Podle sociologa a ředitele výzkumné společnosti STEM Martina Buchtíka to ale zatím není stav, který by výrazně ohrožoval fungování společnosti. Riziko, že k tomu dojde, vidí v příštím roce, kdy pro to budou optimální podmínky. „Do hry vstupuje nejen ekonomické hledisko, ale i politické,“ říká. Blíží se prezidentské volby, které bývají v Česku velmi emotivní, zároveň je pravděpodobné, že energetická krize nezmizí po této topné sezoně. Postupně se i proto bude podle sociologa objevovat prostor pro zformování radikálních hnutí, která by mohla společnost skutečně rozdělit. Může tak dojít k nárůstu střetů mezi lidmi a k narušení demokratického systému v Česku. Existuje ale řešení, jak společenskou krizi v zemi zvládnout.

Češi se podle vašeho srpnového průzkumu v souvislosti s válkou na Ukrajině a jejími důsledky na život tady obávají mnohem víc zdražování než vojenského ohrožení země. Dá se to vyložit tak, že Češi se víc bojí ztráty životní úrovně než války?

To, že v současné době, na rozdíl od března nebo dubna, panuje jednoznačně největší obava ze zdražování, je spojeno s nejistotou. Ta je v běžné populaci větší než v době ekonomické krize před deseti lety a zároveň se skutečně zvyšuje množství lidí, kteří přestávají vycházet s příjmy. Jsou jich statisíce. Ale nejde o jev, který by v tuto chvíli otřásl celou společností. Čili je to do značné míry záležitost určité negativní emoce, která je tažena hlavně tím, že v této situaci nedokážeme předvídat, co přijde. A také tím, že naši političtí představitelé, ať už koaliční, nebo opoziční, ale ani experti nám nedodávají jasný rámec, kam krize půjde a jak na nás může dolehnout. V momentě, kdy máte pocit, že vás něco ohrožuje, ale nevíte, do jaké míry, stresuje vás to vlastně ještě víc, než kdybyste něco věděl. Třeba jaká je šance, že přijdete vy nebo někdo z vašich blízkých o práci, i kdyby byla poměrně velká. Když tohle víte, můžete se připravit.

Takže obavy ze zdražování nyní překonaly obavy z vojenského ohrožení země kvůli větší nejistotě z budoucího vývoje cen?

Válečné ohrožení pro nás bylo v době, řekněme v posledních 25 letech velmi nízké. Česko je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, ve všech žebříčcích se umísťujeme v první desítce. Situace se radikálně změnila na konci února letošního roku, kdy pocit ohrožení vzrostl. Ale ukázalo se, aspoň pro veřejnost, že ten konflikt se bude držet v hranicích Ukrajiny a možná Moldavska, avšak nebude se přelévat za hranice NATO a do Evropské unie, takže v tu chvíli nemáme pocit, že bychom byli tolik vojensky ohroženi. Respektive tento pocit teď není ve zdejší společnosti dominantní.

Nejistota je v běžné populaci větší než v době ekonomické krize před deseti lety. Statisíce lidí přestávají vycházet s penězi.

Inflace v Česku nabrala rychlé tempo, podle červnového průzkumu STEM muselo 80 procent lidí začít šetřit a 65 procent se obává chudoby. Na druhou stranu šetření nejspíš není tak dramatické, když Češi například letos v létě utráceli za dovolené více než před covidovou pandemií. Jak to jde dohromady?

A teď už dokonce 90 procent lidí deklaruje, že na něčem šetří, jenže nemáme dostatečně podrobná data na to, abychom řekli, kde přesně výdaje omezují. Pro jednoho může šetření znamenat, že si nekoupí nejdražší whisky, ale tu třetí nejdražší, kdežto pro jiné lidi to znamená, že už nemají třeba na čerstvou zeleninu nebo si nemohou dovolit koupit dostatek masa. Ale zároveň víme, že část lidí, 10 až 15 procent populace, je v této situaci dlouhodobě, tedy byla v ní i v době ekonomické konjunktury před covidem. My si totiž falešně představujeme, že česká společnost je jednolitá masa. Není, je složena z různých skupin, a ty jsou na tom velmi odlišně. Ovšem během covidu byla velká část populace schopná spořit, a to proto, že neměla některé typy výdajů. Bohatší část společnosti, což je zhruba 30 procent lidí, je zvyklá jezdit na více zahraničních dovolených ročně, což během covidu nebylo možné. Rostly jim tedy zásoby peněz, které nyní odčerpávají. Úspory jsme ale viděli i u lidí s průměrnými příjmy. Tudíž masivnější cestování je spíš odložená spotřeba, a rozhodně to není tak, jak občas hlásají novinové titulky, že by lidé jeli – s nadsázkou řečeno – na poslední karneval a pak byli připraveni zemřít. Cestovní ruch v podstatě dva roky neexistoval a lidé si teď vynahrazují, co nemohli dělat, protože cestování patří k jejich životnímu stylu a standardu.

Mnohem víc se propadu životní úrovně nebo chudoby obávají ženy než muži. Je to důsledkem toho, že mají nižší platy?

Ano, zejména u žen, které vychovávaly děti, se trest za to v jejich příjmech táhne až do důchodu. A také je to důsledkem existence specificky ohrožených skupin, v nichž jsou ženy zastoupené častěji. Jde o rodiče samoživitele, mezi nimiž je 90 procent žen, ale také o ženy ve vyšším důchodovém věku. Tím, že mají vyšší pravděpodobnost dožití než muži, častěji zůstávají osamělými vdovami a ty zároveň mají, opět systematicky, nižší důchody než muži. Množství lidí v opravdu ohrožených skupinách je ale mnohem menší než množství těch, kteří mají pocit, že ohroženi být mohou. Z našich dat vyplývá, že strašně důležité nejsou jen příjmy, ale také finanční závazky typu hypotéky. V momentě, kdy člověk splácí, cítí se být v mnohem větším ohrožení, než když má relativně nízký příjem, ale nemá finanční závazky. Psychologicky nejohroženější tak může být skupina domácností nebo lidí s relativně vysokými příjmy, kteří nikdy v minulosti takový pocit nezažívali, ale teď u nich právě kvůli finančním závazkům začínají propukávat.

Jaké dopady na chování lidí má a může v budoucnu mít vysoká inflace a pocit ohrožení chudobou?

Je potřeba si rozdělit společnost na různé skupiny. Zatímco v chudobě dřív bylo kolem deseti procent lidí, do konce tohoto roku jich bude přinejmenším výrazně ohrožen chudobou dvojnásobek, možná i víc. Tito lidé budou výrazně šetřit na jídle a jeho složení a budou omezovat veškeré nezbytné výdaje. Každopádně moc způsobů, jak tento problém vyřešit, tady není. Stát to nechtěl nebo nedokázal řešit ani v době konjunktury, takže těžko to bude řešit v této době. V Česku je stále hodně silné mezigenerační předávání ekonomického statusu. Například ve vzdělání. Pokud má člověk rodiče s vysokou školou, je dvoutřetinová šance, že také bude mít vysokou školu, ale pokud mají jeho rodiče učňák, pak se pravděpodobnost, že získá vysokoškolské vzdělání, pohybuje jen u 13 procent. To je pětinásobný rozdíl. Úroveň vzdělání je hodně provázaná s příjmem a vůbec ekonomickou rovinou.

Na druhou stranu ale data říkají, že jsme jednou z nejvíce rovnostářských zemí v Evropě.

Příjmové nerovnosti, tedy rozdíly v platech a mzdách mezi 20 procenty nejchudších a nejbohatších, u nás nejsou v globálním pohledu tak velké, ale rostou. Důležité je ale právě to mezigenerační předávání, které zvyšuje dlouhodobě frustraci určité skupiny obyvatel. I když to není jen naše specifikum.

KLÍČEM JE NEZAMĚSTNANOST

Jaké další důsledky na chování společnosti může mít zdražování a pocit ohrožení chudobou?

V tuhle chvíli předpokládáme, že v nejbližším půlroce poroste spíš emocionální frustrace. V republice je 10 milionů lidí a během podzimu se do vážných problémů dostanou řádově statisíce. Přestože to je vážný problém, z pohledu sociologie to není něco, co by samo o sobě ohrožovalo fungování společnosti, společenský řád nebo že by hrozil rozpad. Větší dopady ale přijdou v příštím roce a budou hodně souviset s tím, jestli začne prudce stoupat nezaměstnanost, tedy s krachováním podniků. V nejbližším půlroce to nepředpokládáme díky tomu, že hlad po pracovní síle je veliký. Bude se to ale dít individuálně na symbolických příkladech, které mají kulturní nebo identitní hodnotu pro určité regiony nebo pro vnímání toho, co je to Česká republika. Typicky třeba sklárny. To je obor, na který jsme hrdí a zároveň je zapuštěný v konkrétních regionech. Navíc je to velmi specializovaná činnost. Takže když například nemáte daleko do důchodu a jste skvělý sklář, máte určitý status. Pak ale zkrachuje vaše sklárna a jít jezdit s ještěrkou do skladu je těžké nejen z příjmového hlediska, ale i pro vaši identitu. Tím pádem pro váš psychologický stav. Třeba v době ekonomické krize, kdy byli nezaměstnaností nejvíce ohroženi právě manuálně pracující lidé s nižším vzděláním, v jejich rodinách nadprůměrně narůstal počet rozvodů.

Psychologicky nejohroženější skupinou může být skupina lidí s relativně vysokými příjmy, ale finančními závazky, kteří nikdy pocit ohrožení nezažívali.

Jaký vývoj ve společnosti očekáváte v příštím roce, pokud by vysoká inflace vydržela, dál by se zhoršovala ekonomická kondice státu a došlo by k propouštění?

Nejférovější by asi bylo nastínit několik scénářů možného vývoje a k nim přiřadit pravděpodobnost, s jakou by mohly nastat. Každopádně do hry vstupuje nejen ekonomické hledisko, ale i politické. V lednu budou prezidentské volby, které bývají vůbec dnes nejsledovanějšími a nejemotivnějšími volbami v Česku. Navíc budeme do poslední chvíle v napětí, jestli bude kandidovat Andrej Babiš, případně kdo ho nahradí. To bude mít důležitý vliv na podobu kampaně. Můžeme očekávat, že v ní budou strany chtít rozhicovat skupinu svých podporovatelů a také odradit mělké voliče hlavních soupeřů. To vrazí už do takhle rozjitřené ekonomické atmosféry další důležitý prvek. Zároveň je česká veřejnost trochu vedena představou, že je potřeba přečkat nejbližší topnou sezonu a pak problém zmizí. Jenže je velmi pravděpodobné, že nejde jen o jednu sezonu, ale třeba o dvě, tři nebo i čtyři. Postupně se proto bude objevovat prostor pro zformování nějaké nové politické síly, a to jak nesystémové radikální, tak na straně potenciálních voličů současné vládní koalice, protože poroste frustrace z toho, jak si v krizi počíná. Vláda je sestavena z pěti stran, takže bude těžko hledat kompromisy.

Martin Buchtík

Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy vystudoval sociologii, během doktorského studia se zaměřil na metodologii sociologického výzkumu. Přednášel na Institutu sociologických studií FSV, řídil Centrum pro výzkum veřejného mínění na Akademii věd, vedl tým sociálního a politického výzkumu agentury Median a od roku 2018 je ředitelem neziskové organizace STEM, Ústav empirických výzkumů.

Sociolog a ředitel výzkumné společnosti STEM Martin Buchtík
Foto: Lukáš Bíba

V jakém časovém horizontu předpokládáte, že by se toto mohlo dít?

Nová politická síla, která bude relevantní a může změnit to, o čem se mluví a jak se o tom mluví, může v této atmosféře vzniknout během půl roku až devíti měsíců. Kdyby se Andrej Babiš stal prezidentem, vstoupí do ní i spousta dalších zajímavých okolností. Bude, nebo nebude se snažit průběžně převést parlamentní systém na poloprezidentský? Bude, nebo nebude se snažit víc než Miloš Zeman vstupovat do procesů specifickým výkladem ústavy? Bude, nebo nebude případně hnutí ANO bez svého jednoznačného lídra, který by seděl na Hradě a alespoň formálně by se musel tvářit nadstranicky, schopné udržet takové množství voličů?

Co z takové vyhlídky vyplývá pro současnost?

Teď nevidíme žádné velké ohrožení. Samozřejmě, prezidentská volba může vyvolat hrozbu stávek, může hodně rozhicovat společnost, ale ohrožení vidíme případně až v dalším roce.

V jakém smyslu hovoříte o ohrožení?

Není ani tak geopolitické ve smyslu, že bychom se najednou přimkli k Rusku. Mimochodem to bude celoevropsky obrovská otázka. Největší hrozbou pro Ukrajinu je únava veřejného mínění v evropských státech. Politická reprezentace tam má podle všech zpráv poměrně jasný kurz, ale co se týče podpory Ukrajiny, právě veřejné mínění může jednotlivé politiky i třeba v průběhu volebních kampaní napříč státy Evropské unie velmi znejistit. V momentě, kdy přestane aktivně podporovat Ukrajinu, tak Rusko válku vyhrálo. Já jsem ale mluvil o druhém typu ohrožení, a to je rozdělení společnosti. Možná to přirovnání vyzní jako klišé, ale použiju ho. Třicetkrát křičíte, že se někdo topí, ale on se nikdo netopí. A pak to řeknete pojedenatřicáté, kdy se opravdu někdo topí, a on vás už nikdo nevnímá. Teď česká společnost rozdělena není. Možná je fragmentarizovaná na menší skupiny, které se mezi sebou různě přelévají, ale vyjma politických lídrů neexistuje velká skupina lidí, kterou bychom mohli označit za učebnicové nácky nebo komunisty nebo konzervativce nebo liberály. Jenže jak říkám, podmínky pro vznik velkého silného protestního antisystémového hnutí budou příští rok optimální.

Zatímco v chudobě dřív bylo kolem 10 procent lidí, během tohoto roku bude ohrožen chudobou dvojnásobek.

Co myslíte konkrétně rozdělením společnosti a co by to mohlo vyvolat?

Za trvání samostatné České republiky, tedy za posledních 30 let, se kumulují předpoklady pro to, aby se společnost radikalizovala a dala se do pohybu. Po dlouhé době konjunktury přišel covid, který zasadil poměrně velkou míru frustrace ve společnosti. Do toho pořád trvá rozdělení společnosti podle toho, jestli máte, nebo nemáte rád Miloše Zemana a Andreje Babiše. Teď přichází ekonomická krize a svízelná ekonomická situace bude prohlubovat frustraci a vzájemné nepochopení toho, v jaké životní situaci se jednotlivé skupiny společnosti nacházejí, a bude se vytrácet schopnost vést dialog. Hrozí eroze demokratického režimu, se kterým sice nejsme stoprocentně spokojení, ale nějakým způsobem funguje. Máme multistranický systém, který nutí politiky vyjednávat. Hrozí ale, že když jedna z názorových stran zvítězí o jeden nebo dva procentní body, bude zemi válcovat svým směrem bez dialogu.

Mohlo by to tedy vést například k větším nepokojům a střetům mezi lidmi?

Ano, k nepokojům a občanské neposlušnosti, což ale může být legitimní postup. Konečný výsledek neumíme popsat, protože v momentě, když se společnost přehoupne přes kritické zlomové body, může se stát leccos a vývoj se pak nedá dlouhodobě predikovat.

Česko má stále velmi nízkou nezaměstnanost. Jakou roli hraje v kontextu hrozby rozdělení společnosti a nepokojů?

Udržení rozumné míry nezaměstnanosti je klíč k tomu, abychom prošli společenskou krizí v klidu. Ekonomicky to nechci hodnotit, protože na to jsou povolanější, ale nízká nezaměstnanost dlouhodobě přispívá k sociální soudržnosti.

Vzdělání rodičů zpětinásobuje šanci, že budete mít vysokou školu. A to je pak hodně provázané s příjmem.

Jak nyní lidé hodnotí počínání současné vlády v boji proti vysoké inflaci?

Pozitivně zhruba půlka voličů vládních stran a pak už v zásadě nikdo. Dohromady je to kolem 20 procent lidí. To je jednoduché hodnocení, ale když se ptáme v širším kontextu, je to trochu složitější. Byla by na tom jiná vláda lépe? Pravděpodobně ne. Může vláda udělat něco lépe? Velmi pravděpodobně ano. A co je také důležité: myslí si volič vládní strany, že by byla vláda Andreje Babiše úspěšnější? Ne, nemyslí. Sice není spokojený s tím, co se tady děje, asi ve smyslu „je to trochu Kocourkov a ať se konečně dohodnou“, ale pořád je pro něj lepší tady nemít hnutí ANO, nedejbože s podporou SPD.

ŠEDÁ EKONOMIKA SE ROZROSTE

Vrátím se ještě k otázce, jak budou lidé reagovat na zdražování. Podle amerického profesora kriminologie Richarda Rosenfelda vyšší inflace obvykle vyvolává zvýšení kriminality, protože roste poptávka po levném zboží, které v obchodech není, což motivuje k větší aktivitě černý trh a zloděje. Hrozí toto v Česku?

Drtivá většina lidí se vždycky snaží dosáhnout svých cílů v souladu se společenskými normami. Češi se považují za ty, kdo pravidla často obcházejí, ale ve skutečnosti je spíše drobně očůráváme, než že bychom je ignorovali a záměrně porušovali. Samozřejmě se to trochu nosí a vlastně se tím často i chlubíme, ale kvůli drobnému obcházení pravidel nehrozí rozpad sociálního řádu a vůbec společnosti. Na druhou stranu část lidí bude přicházet do situace, kdy podle pravidel nebude moci legálně dosáhnout svého statusu nebo toho, co potřebuje anebo co si předsevzala. Těchto lidí bude přibývat. Uvidíme to hlavně v šedé ekonomice, že někdo někomu dá na ruku peníze za nějakou službu nebo se něco přeprodá a ošmelí. Vyloženě kriminalita je v této souvislosti extrémní projev. Může narůstat, trh se bude zvětšovat, ale přímo propad do černé ekonomiky se bude týkat jen jednotek tisíc lidí. Pro sociologa je to problém, kterému je potřeba zabránit nebo s ním pracovat, ale zase to není něco, co by ohrožovalo chod společnosti. Nebude se dít to, že by najednou statisíce lidí vyšly do ulic a začaly páchat kriminální aktivity.

Ohrožení společnosti uvidíme až v příštím roce. A to je vznik nějaké síly, která nemusí být politická, ale může to být protestní hnutí.

Jaké skupiny obyvatel mohou přejít na černý trh? Jsou to vždy hlavně ty nejchudší?

Ano, anebo ty nejfrustrovanější. Kriminalita je široká záležitost. Jedna věc je, jestli člověk krade housky z hladu, a jiná, když jde vykrást obchod s elektronikou.

Má zdražování dopad i na to, že by se lidé snažili být soběstačnější, a teď nemyslím energeticky, ale například že by si víc pěstovali vlastní zeleninu, pořizovali si kvůli tomu třeba zahrádky v městských zahrádkářských koloniích, chodili do lesa na dříví a podobně?

Dojít k tomu hypoteticky může. Zahrádkaření má samozřejmě samozásobitelský efekt a může drobně posílit. Nemyslím si ale, že by lidé začali pěstovat zeleninu z nuly na sto. Teď mi kamarádi vyprávěli, že si pořídili kurník se slepicemi a jedno vajíčko je zatím vyšlo na osm tisíc korun. Umím si ale představit, že zejména na vesnicích bude větší tlak na něco ve smyslu směnného obchodu, nebo spíš sousedské výpomoci.

V poslední době rostl zájem o nákup použitého zboží v secondhandech a antikvariátech. Snaží se lidé chovat ekologicky, nebo prostě šetří?

V zásadě existují tři rozměry: buďto šetříte osobně ekonomicky, nebo je to ekologické, nebo rozhoduje sociální rozměr, tedy chovat se podle volby „nechci, aby čínské nebo bangladéšské děti musely pracovat v továrnách“. V datech jednoznačně vidíme, že v Česku je naprosto dominantní ekonomický rozměr.

Související