Československá ekonomika se za čtyřicet let reálného socialismu propadla do druhé ligy. Zatímco za první republiky byla v mezinárodním srovnání co do výše HDP na hlavu podle analýzy britského ekonoma Anguse Maddisona na dvacátém místě, v roce 1989 přešlapovala na 37. místě. Zrod československého socialistického hospodářství, prosazení centrálního plánování, budování těžkého průmyslu i marné pokusy o reformy přiblíží další díl seriálu Ekonomu o vývoji byznysu.

Socialismus v době svého nástupu vyvolával u nemalé části domácího obyvatelstva naděje. Ekonomové, inženýři i intelektuálové si od něj slibovali rychlou modernizaci, běžní lidé prosperitu, která vystřídá mizérii z doby druhé světové války. Navíc v souladu s levicovou vlnou, která se tehdy prohnala celou Evropou, žádali nastolení sociální spravedlnosti. O ní mluvil také prezident Edvard Beneš, jenž stál u obnovení republiky a očekával dalekosáhlé změny jejího uspořádání.

Znárodnění rozhodlo

Prvním krokem k socialistické ekonomice bylo ve vyspělém světě rozsahem ojedinělé znárodnění v říjnu roku 1945. Šlo asi o 70 procent průmyslu a týkalo se všech větších podniků. Cestu k němu otevřel fakt, že Československo leželo v sovětské zájmové sféře. Šlo však o koncept populární v té době i ve Francii či Velké Británii. Kdo z domácích politiků chtěl hlasy voličů, musel mluvit o státním průmyslu, pozemkové reformě a sociálních programech pro slabé. Ať šlo o levici, nebo pravý střed. Oponentura chyběla, protože k pravici se hlásící strany byly v letech 1945 až 1948 zakázány.

Znárodnění usnadnil odsun Němců a konfiskace jejich rozsáhlého majetku v pohraničí. Pozdější znárodnění českých firem už počítalo s náhradami, ty se však nakonec stejně nevyplácely. Vyvlastněné společnosti vláda zařadila do národních podniků řízených hospodářskými ministerstvy. K tomu byla už před komunistickým převratem v únoru 1948 zřízena Hospodářská rada vlády a hlavně Státní úřad plánovací.

Po převzetí moci komunisté změnili relativně málo, znárodnili už jen malé podniky, obchody, restaurace a hotely. Na začátku 50. let došlo dokonce na živnosti. Přišla rovněž třetí pozemková reforma, která zlikvidovala soukromá hospodářství nad 50 hektarů, a hned poté začala kolektivizace venkova. Do družstev museli i drobní rolníci, kteří krátce předtím od státu dostali příděly půdy.

Ekonomická revoluce zakrátko začala požírat ty, kteří znárodnění a socializaci výroby vehementně prosazovali. Když například nevyšel plán proniknout s průmyslovým zbožím na americké trhy, kde se měly získat nedostatkové devizy na nákupy strojů, skončili jeho tvůrci jako sabotéři na popravišti.

Ekonomika zůstala málo efektivní, spotřebovávala mnoho materiálu a energie. Byla náročná i na lidskou práci a ve velkém ničila přírodu.

Ocelová koncepce

Od roku 1950 komunisté za pomoci poradců z Moskvy zavedli sovětský ekonomický model. Byl založen na detailním centrálním plánování, existenci velkých státních podniků a přednostním rozvoji těžkého průmyslu, který měl zajistit rychlé zbrojení.

Centrální plánování bylo rozložené do tří etap. V rámci první se ujasňovala koncepce výroby na příštích pět let a stanovovaly úkoly pro všechna odvětví národního hospodářství. Částečně v naturální podobě a částečně pomocí peněz. Ve druhé fázi své plány stanovovaly takzvané výrobně hospodářské jednotky, tedy oborové podnikové svazy, a prostřednictvím ministerstev je projednávaly se státní plánovací komisí. Výsledkem většinou byly korekce původního příliš optimistického obecného plánu. Ve třetí fázi se na všech úrovních zpracovávaly roční prováděcí plány, což v praxi vedlo k velkým meziresortním i mezipodnikovým bojům o investice, suroviny a pracovní síly.

Čtyři desetiletí socialismu

1945
Poválečné Československo znárodnilo přibližně 70 procent svého průmyslu. Tento krok usnadnila předchozí konfiskace německého majetku v pohraničí. Založeny byly první plánovací instituce a ekonomika se už řídila dvouletým plánem.

1948
Komunistický převrat přinesl definitivní zánik soukromého hospodářství. Znárodněny byly i malé podniky, obchody a další služby. Na venkově začala kolektivizace, která vystřídala předchozí předávání půdy drobným rolníkům. Plánovat se začalo po sovětském vzoru.

1963
Ekonomika založená na centrálním plánování, těžkém průmyslu a nasávání nových zdrojů surovin, energie a pracovních sil náhle poklesla o dvě procenta, což vedlo k politickým změnám.

1968
Reformní komunisté v čele s ekonomem Otou Šikem připravili hospodářské reformy založené na zavedení socialistického trhu a osamostatnění podniků. V reálu se uskutečnila jen liberalizace velkoobchodních cen, všechny ostatní kroky, včetně zavedení podnikové samosprávy, byly odvolány po likvidaci pražského jara.

1971
Sjezd KSČ potvrdil takzvanou normalizaci, což v ekonomice znamenalo obnovení centrálního řízení, dirigistického plánování a přednostní orientaci zahraničního obchodu na Sovětský svaz.

1980
Ekonomika přestala růst – kromě narůstající makroekonomické nerovnováhy byl velkou ranou fakt, že ceny vývozu v letech 1970 až 1980 stouply v průměru o 60 procent, zatímco ceny dovozu o 85 procent. Prodej pod cenou byl důkazem technologického zaostávání.

1989
Po polovině 80. let se začala připravovat další ekonomická reforma. Měla dát větší samostatnost podnikům a umožnit drobné soukromé podnikání, hlavně ve službách. Dříve než se naplno spustila, komunistický režim v listopadu 1989 padl.

V praxi se ukazovala díla mohutných a politicky preferovaných podniků, které si jak na úrovni vedení KSČ, tak i u plánovačů dokázaly prosadit své zájmy. Tento lobbing přežil do konce komunistického režimu a mezi silné hráče patřily kromě dolů například Vítkovické železárny.

Byrokratické plánování automaticky vedlo k potlačení tržního mechanismu a umělému stanovování cen. Ty určoval na základě politické objednávky státní cenový úřad. Navíc byly fixní a měnily se opožděně a jednorázově v případě disproporcí. Makroekonomická nerovnováha si už v roce 1953 vynutila drastickou měnovou reformu. Ta vymazala inflační peníze, za něž nebylo v obchodech v důsledku utlumení lehkého průmyslu a málo výkonného zemědělství co koupit. Spolu s ní se posílilo rovnostářství – ceny základního zboží a především potravin se po celou dobu komunistického režimu dotovaly z peněz za prodej předraženého zboží luxusního. Za něj se považovalo i lepší oblečení nebo běžná elektronika.

Detailní plány se týkaly ekonomiky, která byla na rozdíl od Polska, NDR i Maďarska téměř stoprocentně zestátněná, a to včetně služeb. Mimo zůstávalo jen asi pět procent zemědělské produkce. Vzniklo tak jednosektorové hospodářství – v roce 1960 v zemi fungovalo jen 6553 soukromých živností. Zatímco znárodněný průmysl do množství produkce rychle rostl, zemědělství dlouho přešlapovalo na místě. Předválečnou úroveň překročilo až v roce 1965.

K tomu podle ekonoma Libora Žídka docházelo ke změně struktury ekonomiky. Ta se monopolizovala, což tehdejší ekonomové pokládali za pozitivum, protože v konkurenci mezi podniky viděli jen zbytečné náklady a národohospodářské plýtvání. Koncentrován proto byl také finanční sektor, a to natolik důsledně, že sloučením centrální banky a dosavadních komerčních ústavů vznikla monobanka.

Orientaci změnil zahraniční obchod. Ze západních trhů se z tří čtvrtin převedl na socialistické země. To vedlo k poklesu kvality produkce, protože požadavky nových zákazníků byly daleko měkčí. Když však zhruba po deseti letech i „bratrské“ státy vybudovaly průmysl, klesla poptávka po československém zboží. To se pak vyváželo především do Sovětského svazu. To sice znamenalo docela stabilní přísun levnějších surovin, ale současně ohromnou ekonomickou (pokud jde o zahraniční obchod, tak přibližně 40procentní) a politickou závislost na Moskvě.

Rozvíjelo se zejména těžké strojírenství a zbrojovky a s nimi spojené hutě, doly a elektrárny. Tradiční lehký průmysl, včetně textilu a sklářství, stál v první polovině padesátých let let na okraji zájmu.

Ekonomika jako celek nicméně rostla sedmi‑ až osmiprocentním tempem díky tomu, že nasávala další vstupy. Zůstávala však málo efektivní. Spotřebovávala příliš mnoho materiálu a energie, jejímž hlavním zdrojem bylo hnědé uhlí, byla náročná na lidskou práci a dopravu a ve velkém ničila přírodu.

Šikův marný pokus

Narovnat nepoměr mezi těžkým a spotřebním průmyslem, obnovit hospodářskou dynamiku a zastavit technologické zaostávání měly reformy. Pokoušely se zjednodušit a zefektivnit plánování, zapojit do něj například i počítače. Současně dát více samostatnosti státním podnikům a na jejich úrovni posílit zájem vedení, konstruktérů i dělníků usilovněji pracovat a více si vydělat.

První přišla roku 1958 takzvaná Rozsypalova reforma. Nebyla však úspěšná: i když byla jen kosmetická, rozkolísala zaběhnuté poměry. Znejistělé hospodářství stagnovalo, a v roce 1963 dokonce kleslo o dvě procenta. Což byl v dějinách československého socialismu ojedinělý úkaz.

Lékem měla být důslednější změna, jejíž návrh dostal na starosti komunistický ekonom Ota Šik. Ačkoliv šlo o v mládí zapáleného komunistu, neváhal veřejnosti ukázat, jak hluboko ekonomická i životní úroveň za dvacet let budování socialismu zaostala za vyspělým světem, zejména za západním Německem.

Od roku 1966 byla omezena role centrálního plánu. Snížit se měly dotace podnikům a obnovené banky měly vynucovat návratnost úvěrů. Příjmy firem i jejich zaměstnanců se měly stát závislé na jejich výkonech. Potichu se začala připouštět nezaměstnanost. V čele velkých podniků měly stát samosprávy tvořené z jedné třetiny zaměstnanci, z druhé odborníky a z poslední zástupci státu, respektive připravovaného Fondu národního majetku. U menších podniků se předpokládalo družstevní, a dokonce soukromé vlastnictví. I ceny měly začít vznikat na tržním základě. Jediným konkrétním krokem celé reformy ale byla kromě omezení plánovaných ukazatelů jen úprava velkoobchodních cen na počátku roku 1967. Ta ovšem vedla k inflaci a stát ihned postaru začal zisky zbohatlým podnikům odčerpávat.

Ostatním reformním krokům zabránila invaze armád zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V následujících měsících zastrašená vláda připravené plány stornovala. Nastoupila normalizace, v ekonomické oblasti obnovení důsledného centrálního plánování a vynucení disciplíny jak podniků, tak jejich zaměstnanců.

Bezradní komunisté

První polovina sedmdesátých let byla hospodářsky docela úspěšná. Jednou z příčin byl nástup výroby spotřebního zboží a také osobních automobilů z podniků, do nichž se na úkor dolů a hutí více investovalo v průběhu šedesátých let. Výrazem prosperity byla bytová výstavba a další sociální programy na podporu populačního růstu. Počet živě narozených dětí na tisíc obyvatel se zvýšil z 14,9 v roce 1968 na 19,5 v roce 1975.

Úspěchem bylo i hospodářské a sociální vyrovnání Slovenska českým zemím, což se ovšem neobešlo bez rozpočtových přesunů mezi Prahou a Bratislavou. Začala se budovat i jaderná energetika, což ale při spoléhání na domácí podniky nebylo možné bez ohromných investic.

Seriál
Dějiny ekonomiky

Jednotlivé díly vycházejí počátkem každého měsíce.

Červenec: Socialismus jako výzva
                    Rudé Československo
Září: Emancipace třetího světa
Říjen: Vítězství liberalismu
Listopad: Vzestup a pád globalizace

Celkově však šlo stejně jako v SSSR a dalších zemích východního bloku o extenzivní růst, přes stranické proklamace se nedařilo do výroby zavádět vědu a výzkum, což se projevilo v technologickém zaostávání výroby a nabízené produkce. Tatra 613 nebyla mercedes a ani magnetofon Tesla se nemohl měřit s obdobným výrobkem od japonské Sony. Nezvyšoval se ale jen ekonomický odstup za vyspělým západním světem. Markantní začal být také rozdíl, pokud šlo o zdraví. Například muži v sousedním Rakousku se v průměru dožívali o pět let vyššího věku.

Po roce 1980 se zastavil hospodářský růst a pod hrozbou katastrofy začalo komunistické vedení připra­vovat opatrné reformy. Ty však z obavy přihlásit se k dědictví roku 1968 zůstaly polovičaté a většinou pouze na papíře.

Co tedy bylo výsledkem čtyřiceti let budování socialistické ekonomiky v Československu? Podle analýzy z prosince 1989 Prognostickým ústavem ČSAV, který se pak stal líhní hospodářských ministrů v reformních vládách, hlavně rozsáhlý, ale zastaralý průmysl, který ztratil kontakt s vyspělým západním světem. Odstranění státního vlastnictví a centrálního plánování se pak stalo předmětem náročné transformace obnovující trh i soukromé podnikání. Návrat ke kapitalismu nakonec zabral celá 90. léta.

Související