Socialistická ekonomika v Sovětském svazu a jeho evropských satelitech se zprvu zdála velkou výzvou západnímu tržnímu hospodářství. Přinesla rychlou industrializaci, zakrátko se však ukázalo, že plánování a centralizace nejsou ve srovnání s osobní iniciativou konkurenceschopné. A po politických změnách po roce 1989 bylo nutné socialistickou ekonomiku demontovat. Její vznik, úpadek i pokusy o reformy přiblíží další díl seriálu Ekonomu o vývoji světového byznysu.

Státní místo soukromého

Socialistickou ekonomiku – v evrop­ském smyslu – tvořil Sovětský svaz a na něm závislé země, které v letech 1945 až 1948 přešly do jeho sféry vlivu. Byla založena na likvidaci soukromého vlastnictví a jeho nahrazení vlastnictvím státním a v menší míře – hlavně v zemědělství – i družstevním. Podstatou byla i centralizace a detailní plánování, které nahradilo tržní vztahy.

Šlo vlastně o přenesení sovětské praxe vytvořené ve dvacátých a třicátých letech 20. století do střední Evropy a na Balkán. Spolu s tím byly na přímý pokyn sovětského vůdce Josifa Stalina omezeny obchodní kontakty se Západem, což vedlo k izolaci od jeho technologií a i finančních zdrojů. První předzvěstí byl v létě 1947 zákaz podílet se na americkém Marshallově plánu. A protože ekonomika byla založena na rychlé industrializaci, peníze na investice bylo nutné odčerpávat od populace, což zbrzdilo růst životní úrovně.

Hospodářství se vyvíjelo zcela jinak než na Západě. Tam státních zásahů a regulací ubývalo, v sovětském impériu naopak přibývalo, což omezilo iniciativu jak lidí, tak podniků. Místo nich o výrobě a investicích rozhodovaly plány a směrnice komunistických špiček, plánovacích institucí a hospodářských ministerstev. Pokud měli domácí, i když komunističtí národohospodáři jiné názory než sovětští poradci, museli ustoupit. Někteří z nich, v Praze například Ludvík Frejka, skončili jako sabotéři na popravišti.

Podstatný rozdíl tkvěl i v tom, že zatímco válkou oslabené západoevropské státy se mohly opřít o prosperující USA a jejich obchodní a finanční systém, Sovětský svaz byl poničený a vyčerpaný. Zprvu dokonce odčerpával zdroje, zejména z komunistické Německé demokratické republiky. V roce 1950 byl východoněmecký HDP na osobu poloviční oproti západnímu Německu. Podle propočtu amerického historika Paula Marera Moskva z východního Německa na reparacích odčerpala skoro 17 miliard dolarů, více než kolik představoval zmíněný Marshallův plán.

Růst stál hlavně na nasávání pracovních sil a statistiky hnaly vzhůru údaje o těžbě uhlí či výrobě oceli.

Sovětská obnova

Socialistická ekonomika byla nejúspěšnější na svém počátku. Sovětská obnova si získala mezinárodní uznání – už pět let po válce bylo hospodářství objemově o více než polovinu větší než před nacistickým útokem. I tak ovšem obnova neprobíhala tak, jak si plánovači vytyčili – americký úvěr ve výši deseti miliard dolarů, o němž se jednalo za války, nepřišel. V roce 1946 udeřilo sucho, neúroda a hladomor. Makroekonomickou rovnováhu obnovila měnová reforma, kdy byl také zrušen přídělový systém. Investovalo se však nikoliv do lehkého průmyslu, výroby spotřebního zboží a zemědělství, ale pod vlivem rozbíhající se studené války do těžkého průmyslu. Do zbrojovek, hutí a dolů a do nezbytné energetiky a dopravy.

Ekonomický historik Libor Žídek připomíná, že v roce 1950 činila sovětská průmyslová produkce jen 30 procent objemu průmyslu v USA a také produktivita práce byla ani ne třetinová. Což ukazovalo na základní problém sovětské ekonomiky jako celku – rostla jen díky neustálému zvětšování vstupů, tedy pracovních sil, energie a surovin. Nikoliv díky technologickému pokroku. Ještě horší byla situace v zemědělství, které se pouze vrátilo k předválečné úrovni. Z větší části bylo kolektivní, družstevní a státní a až na výjimky krajně neproduktivní. Bylo proto nutné ho doplňovat samozásobováním a pololegálním prodejem potravin mimo státní obchody na tržištích. Podle ekonomického historika Jozefa Faltuse se záhumenky, tedy pole a zahrady předané do osobního užívání rolníků, ačkoliv představovaly jen dvě procenta obdělávané půdy, na produkci masa a mléka podílely ze dvou třetin. U vajec, brambor, ovoce a zeleniny to bylo ještě více.

Svět reálného socialismu

1947
Sovětský vůdce Josif Stalin odmítl účast SSSR i zemí v jeho zájmové sféře na americkém Marshallově plánu. Místo toho byla v Moskvě v roce 1949 založena Rada vzájemné hospodářské pomoci. Ta měla pomoci vzájemnému obchodu socialistických zemí a koordinaci jejich národohospodářských plánů.

1950
Byla ukončena poválečná obnova sovětské ekonomiky. Tamní průmyslová produkce ale dosahovala jen 30 procent americké a ani ne třetinová zůstala i produktivita práce. Po propuknutí Korejské války se znovu zvýšily vojenské výdaje.

1956
Československo se sovětskou pomocí rozjelo civilní jaderný program. Ve stejné chvíli čelilo nezájmu ostatních socialistických zemí o své zbraně a stroje. Později kvůli politické roztržce mezi Moskvou a Pekingem přišlo o rozsáhlá odbytiště v Číně.

1961
Symbolem ekonomického růstu v SSSR byl kosmický program. V dubnu vzlétl do vesmíru první člověk – Jurij Gagarin. O osm let později však američtí astronauti vstoupili na povrch Měsíce, což bylo důkazem přetrvávající ekonomické a technologické převahy USA.

1965
V SSSR spustili takzvanou Kosyginovu reformu, která měla modernizovat ekonomiku a uvolnit ruce podniků. Straničtí konzervativci ji ale zastavili a v roce 1968 zlikvidovali i radikálnější reformy v Československu.

1971
Evropské socialistické země přijaly program ekonomické integrace po vzoru sjednocující se západní Evropy. Cíle se ale nepodařilo naplnit.

1980
Hospodářské potíže východního bloku se změnily ve stagnaci. Sovětská ekonomika zaostávala za západní o 20 let, rostly problémy s ekologií a země jako Polsko a Maďarsko se masivně zadlužily na Západě. I československá ekonomika prakticky přestala růst.

Uhlí, ocel, cement

Výchozí podmínky sovětizovaných zemí byly rozdílné – od průmyslového východního Německa a Československa po chudé Bulharsko. Sovětský model přicházel do všech stejně, prostřednictvím znárodňování a kolektivizace. Největší odchylkou bylo zachování soukromého zemědělství v Polsku v zájmu uklidnění napjaté politické situace.

Kvantitativní ukazatele zprvu šly rychle nahoru, rychle totiž rostla průmyslová výroba a tím i národní důchod. Hospodářský vzestup však podobně jako v SSSR stál na nasávání pracovních sil a statistiky hnaly vzhůru údaje o stoupající těžbě uhlí, výrobě elektřiny, železa a oceli, kyseliny sírové či cementu. Růst skutečné životní úrovně byl podstatně nižší, nerozvíjely se například služby, a tak se do statistik raději ani nezahrnovaly.

Výroba se monopolizovala, což snižovalo její kvalitu. K tomu se kvůli izolaci od vyspělých zemí nedařilo aplikovat nejnovější poznatky v elektrotechnice a kybernetice či při výrobě plastů nebo léků. Západ navíc prostřednictvím kontrolního výboru COCOM bránil exportu technicky nejvyspělejších výrobků do socialistických zemí. Konkurenceschopnost si sovětský blok zachoval prakticky jen při výrobě zbraní.

Zemědělství rostlo hlavně v Rumunsku a Bulharsku, kde mu pomohlo zavádění dříve neznámých zemědělských strojů a hnojiv. V Polsku a Československu ale stagnovalo.

Sen o integraci

Socialistické státy obchodovaly hlavně mezi sebou a nejvíce pak se Sovětským svazem, odkud odebíraly ropu a zemní plyn. Kvůli usnadnění výměny už v roce 1949 vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci, jakási obdoba pozdější bruselské integrace.

Na začátku šlo o politickou stafáž, protože obchod se stejně odvíjel od dvoustranných smluv. A o nástroj sovětské velmocenské politiky. Například Československu, které patřilo do šestice zakládajících zemí, Moskva přidělila úlohu producenta oceli, strojů a zbraní. Nakonec ale muselo vyrábět vše, což brzdilo specializaci a modernizaci a snižovalo efektivitu. Šlo vlastně o politický úkol – pomoci Moskvě se zbrojením a k tomu o internacionální povinnost přispět k hospodářskému a sociálnímu pozvednutí zaostalejších zemí východního bloku.

Pro Prahu to znamenalo utlumení zbývajícího exportu na Západ a na druhé finančně nevýhodné vývozy na opačnou stranu i bezplatné předávání technologických poznatků a patentů. Když však po smrti Josifa Stalina došlo k politickému uvolnění, přestaly mít spřátelené státy zájem o československé zboží, o zbraně a stroje, protože si do té doby vybudovaly vlastní průmyslové podniky.

Nakonec se přikročilo ke koordinaci národohospodářských plánů, v praxi však tato snaha přinesla především hádky. Balkánští pohlaváři dál snili o velkých ocelárnách a automobilkách, nové zbrojovky vyrostly v Polsku a strojírenské podniky v Maďarsku. Československým strojařům nezbylo než se spoléhat na rozsáhlý sovětský trh.

Ve spolupráci se SSSR se východisko z potíží hledalo i v jaderném programu spojeném s pozdějším budováním domácích atomových elektráren. Do něj se zapojily plzeňské Škodovy závody, ČKD Praha nebo Sigma Olomouc. V případě investičních celků, hutí, cukrovarů a cementáren mířil československý export na rozvojové země, například na Indii. Nadějné obchody s komunistickou Čínou na počátku šedesátých let zhatila politická roztržka mezi Moskvou a Pekingem.

Rozhýbání vzájemného obchodu měl zajistit takzvaný převoditelný rubl – peněžní jednotka pro vypořádání zahraničního obchodu v rámci východního bloku. Zásadní posun ale nepřinesl, dál převažovala výměna zboží za zboží. Daleko úspěšnějším projektem se stal ropovod Družba a také propojení elektroenergetické soustavy.

Marné reformy

Ve srovnání se Západem, zejména s USA, západním Německem a Japonskem, socialistická ekonomika zaostávala. Reakcí byly pokusy o reformy. V SSSR k nim byla impulzem potravinová krize, protože v roce 1963 bylo nutné začít s dovozem obilí z USA a Kanady. Změny prosazované předsedou vlády Alexejem Kosyginem a ekonomem Jevsejem Libermanem – šlo o prognózování, větší samostatnost podniků, oprášení pojmu zisk a hledání nástrojů k motivaci k práci – zprvu obnovily hospodářský růst. Vyvolaly však odpor konzervativců obávajících se obnovy tržních vztahů a politické liberalizace. Byly tak zastaveny. Stejní politici kolem Leonida Brežněva zlikvidovali v roce 1968 za pomoci půlmilionové invazní armády i podstatně hlubší reformy v Československu. Nejvíce z reformních kroků přežilo v NDR a v Maďarsku.

Seriál
Dějiny ekonomiky

Jednotlivé díly vycházejí počátkem každého měsíce.

Květen: Ekonomika druhé světové války
Červen: Poválečná obnova
Červenec: Socialismus jako výzva
Srpen: Emancipace třetího světa
Září: Rudé Československo

V sedmdesátých letech se SSSR v těžbě ropy či produkci oceli dotáhl na USA, avšak plánovaná ekonomika technicky zastarala a ustrnula. Plány se neplnily, nepřekonatelným problémem zůstávalo zemědělství a potraviny se dál musely dovážet. Jediným zdrojem deviz byl vývoz ropy a zemního plynu na Západ. Za ropné krize v sedmdesátých letech získal sovětský režim navíc 150 miliard dolarů, což na čas prodloužilo jeho existenci.

Kvůli falšovaným statistikám byly obtížně vyčíslitelnou zátěží vojenské výdaje. V SSSR rozhodně byly enormní. Podle sovětského ekonoma a disidenta Borise Altšulera v roce 1971 pohlcovaly až 40 procent národního důchodu a převyšovaly osobní spotřebu. Nakonec však začal stagnovat i se zbrojením provázaný kosmický program. Na počátku se jednalo o výkladní skříň režimu, vrcholem bylo vypuštění prvního člověka do vesmíru v roce 1961. Jenomže v příštích osmi letech SSSR prohrál s USA závod o Měsíc.

Přesto na přelomu 60. a 70. let minulého století řada západních ekonomů soudila, že socialismus má budoucnost. Například americký keynesiánec John Galbraith psal o konvergenci, postupném sbližování socialismu s kapitalismem a prolnutí plánu a trhu, jehož výsledkem bude „nový industriální stát“. Mýlil se. O deset let později už celá socialistická soustava erodovala.

I hospodářské systémy jednotlivých zemí se začaly rozcházet. V Polsku a Maďarsku částečně obnovovali trh a začali si ve velkém půjčovat na Západě. V roce 1988 tento dluh představoval polovinu jejich HDP. Rumunsko před krachem zachránilo jen drastické snížení životní úrovně. Vedení NDR zase stále více spoléhalo na hospodářskou výpomoc ze západního Německa. V Československu i SSSR se komunisté marně upínali na opatrné reformy, na perestrojku prosazovanou posledním sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem.

Co tedy bylo příčinou neúspěchu socialistického experimentu? Podle ekonoma Libora Žídka potlačení iniciativy a neexistence trhu, oddělení od světového hospodářství a neschopnost centrálního plánu smysluplně alokovat zdroje.

Největších hospodářských úspěchů socialismus dosáhl v době, kdy ještě ve světě převažovaly technologie z meziválečných let a druhé světové války. Nové trendy, zejména automatizace a elektronizace, už komunisté zachytit nedokázali. A tak se životní úroveň přestávala zvyšovat, rostly ekologické škody a nakonec, zejména v SSSR, klesal i věk dožití. Obrazně řečeno se socialistické země propadaly do třetího světa.

Související