Prosperitu vrátila Západu poválečná liberalizace a americká pomoc

Obnova kapitalistické ekonomiky po druhé světové válce je dodnes vzorem, jak překonat potíže, které se zdají být nepřekonatelné. A jak obnovit v krátké době prosperitu. Jaké podmínky musí být pro tuto operaci splněny a jaké mohou být její podoby? Tomu se věnuje další díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového byznysu. Díky tomu, že se ekonomové a politici tehdy dokázali poučit a nezopakovali chyby po ukončení prvního světového konfliktu 1918, zajistili nejdelší období ekonomického růstu a sociálního vzestupu v dějinách. Jejich postup může být inspirací i dnes.

Poválečný propad

Druhá světová válka přinesla ohromné škody. Největší pohromu znamenala pro východní Evropu a Čínu, drtivý byl však také její dopad na západní Evropu.

Ve Velké Británii i po válce přetrvával přídělový systém a v západním Německu propukl skutečný hlad. V rozvrácené Francii a Itálii se k moci drali komunisté a v troskách byla jediná asijská průmyslová země, Japonsko. Belgie se podle amerického ekonoma Richarda Baldwina výší HDP propadla na úroveň roku 1924, Nizozemsko k roku 1911, Rakousko dokonce až do 80. let 19. století.

Při pohledu na tuto mizerii sovětský ekonom a Stalinův prominentní poradce Jevgenij Varga předpovídal Západu rozklad a revoluci.

Ve stejnou dobu již ale začínala působit opatření, která takovému vývoji měla čelit. S ročním předstihem se v létě 1944 v Bretton Woods na východním pobřeží USA dohodli zástupci 45 zemí bojujících proti Německu, Itálii a Japonsku na poválečném měnovém řádu. Což mělo zabránit recesi a návratu k celním bariérám. Prim v tomto projektu měli američtí ekonomové a diplomaté, kteří pamatovali meziválečný New Deal a jeho zásahy státu do ekonomiky a podíleli se na fungování válečného hospodářství. Dospěli k názoru, že i volný trh musí mít naplánovaný řád a že kapitalismus nelze efektivně spravovat jen na národní úrovni. „Hospodářské zdraví každé země je věcí, která se týká všech jejích sousedů, blízkých i vzdálených,“ prohlásil americký prezident Franklin D. Roosevelt.

Hospodářský vzestup táhly nové technologie. Naplno se rozbíhala auto­matizace a vytlačovala pracující do služeb.

Hrálo se i o to, kdo nad celým systémem získá kontrolu: získali ji Američané, kteří od té chvíli disponovali polovinou průmyslové výroby světa. Nově vzniklý Mezinárodní měnový fond pomáhal fixovat národní měny na dolar směnitelný za zlato. Slavný britský ekonom John Keynes se svým plánem na zavedení jednotné světové měny, bancoru, musel ustoupit.

Dolar umožnil exportovat americké zboží a kapitál do západní Evropy. Znamenalo to nejen nové investice, ale rovněž politický patronát nad zeměmi, které o americkou pomoc stály. Vše se však rozběhlo až poté, co v USA a pak i na mezinárodní úrovni byla opuštěna představa o přísném potrestání válečných protivníků, tedy fašistických mocností. Což veřejnost ve Velké Británii a Francii přijímala s velkými obtížemi. Ke změně postoje přispěla studená válka a narůstající animozita mezi Washingtonem a Moskvou.

Jak se zvedala ekonomika západního světa v letech 1950 až 1973 (HDP na osobu v dolarech z roku 1990)

Zvětšit přes celé okno

Marshallův plán

Klíčovým projektem se stal plán, který v létě 1947 vyhlásil tehdejší ministr zahraničí a dřívější náčelník štábu pozemní armády George Marshall. Američané jeho prostřednictvím napumpovali do válkou poničených zemí za čtyři roky 12,5 miliardy dolarů, každoročně asi dvě procenta svého HDP. Spolu s tím si ale vymohli odstranění většiny vnitroevropských obchodních bariér a postupnou integraci starého kontinentu.

V padesátých letech se propojil evropský těžký průmysl po obou březích Rýna, o něco později vzniklo Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní Evropské unie. To vše vedlo k vytvoření stabilní poptávky po průmyslové produkci a pomohlo rozběhnout továrny. Význam mělo rychlé začlenění Německa do světového obchodního systému a jeho hospodářské oživení. Výsledkem byl vzestup evropské průmyslové produkce o 35 procent za pět let.

Nešlo jen o výsledek rozvojových projektů a vládních dotací. Stejnou váhu měl odchod od řízené válečné ekonomiky a celková liberalizace. V Evropě nešlo o snadnou záležitost, protože poválečná levicová vlna nejprve vedla k rozsáhlému zestátňování. Ukončily ho po několika letech až rozpačité hospodářské výsledky znárodněných firem.

Liberální zůstalo hospodářské centrum světa, USA. Regulace tam se skončením války vymizela a tamní byznys ještě od státu dostal darem nejen rozsáhlá odbytiště, ale i za veřejné peníze vybudované výrobní kapacity. Americká prosperita padesátých let byla spojena s vládou prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ač voják, se slovy, že generálové nerozumějí inflaci, nedovolil nadměrně zvyšovat vojenské výdaje. A i když souhlasil se zásahy na podporu poptávky, přece jen sociální výdaje udržoval v patřičných mezích. Peníze raději dával na infrastrukturní projekty. Například ze strategických důvodů a na základě federálního zákona z roku 1956 budovaných dálnic, které nahrazovaly železnice a vyvolaly novou automobilovou horečku.

Životní úroveň v USA rostla s ekonomickým výkonem firem a využitím moderních technologií, které vstupovaly do domácností a roztáčely masovou spotřebu. Ať šlo o chladničky či televizory nebo produkci filmových studií.

Evropské oživení

Obnovoval se i starý kontinent. Na počátku stála devalvace 19 evropských měn v čele s librou v roce 1949, která podle ekonoma Libora Žídka narovnala válkou zdeformované měnové vztahy. Přispěla k růstu evropské produkce a vzestupu vnitřního obchodu. Do konce roku již produkce západoevropských zemí většinou dohnala předválečnou úroveň.

Tahounem se stalo západoněmecké hospodářství. Tomu pomohl zmíněný Marshallův plán, základem hospodářského zázraku se však stala ekonomická reforma, kterou prosadil ministr hospodářství Ludwig Erhard. Důležitá byla deregulace a silná marka zavedená uprostřed roku 1948. Obchody se ihned zaplnily dříve nedostatkovým zbožím, protože v době řízených cen je podnikatelé odmítali zásobovat. Průmysl okamžitě narostl o 50 procent. Měl ostatně silný základ – podle ekonomického historika Wolfganga Königa byly výrobní kapacity na území západního Německa v roce 1945 navzdory ohromným válečným škodám větší než v roce 1938.

Německo se vracelo na světové trhy a většinou vyváželo kvalitní a technicky náročné výrobky. HDP mezi roky 1950 a 1958 rostl v průměru o osm procent. Navíc až do roku 1955 západní Německo nemělo armádu a nemuselo zbrojit. O to víc se stavěly školy, nemocnice, kina či sociálně podporované byty.

„Dnes vede německý dělník pohodlný život. Jí dobře a jeho jídlo – ačkoliv německá kuchyně postrádá eleganci francouzské – je zdravé a chutné. Kupuje dobré oblečení a dobře obléká svou ženu a děti. Obecně má peníze nazbyt na televizní přijímače, víkendové výlety a fotbalové zápasy,“ zhodnotil v roce 1963 vývoj britský novinář Terence Prittie, dopisovatel Manchester Guardian. Faktem, o němž se moc nemluvilo, bylo, že na špici hospodářského zázraku stáli lidé, kteří si zadali s nacismem. Nejbohatším německým byznysmenem se stal hlavní akcionář koncernu Daimler‑Benz Friedrich Flick, který zbohatl již na dodávkách pro válečnou mašinerii třetí říše a na arizaci. Po roce 1945 za válečné zločiny strávil pět let ve vězení.

Na opačném konci světa zažilo hospodářský zázrak Američany poražené Japonsko. Plán tamní obnovy narýsovala ještě okupační správa. Důraz kladla na zastavení inflace a obnovu průmyslu, zejména těžby uhlí, ocelářství, energetiku a stavbu lodí. Pomohly i finance na modernizaci podniků. Poptávku po ostrovní produkci posílila korejská válka. Zájem byl o automobily, což otevřelo například prostor pro společnost Toyota.

Prosperita přicházela i jinam. Do Itálie díky přestavbě Říma, Milána a Turína a rozvoji průmyslu v údolí řeky Pád. A Švýcaři, zejména díky bankám, se svými výdělky dotáhli na Američany.

Bouřlivý rozvoj automobilismu pomáhal petrolejářským zemím. Ve Venezuele, v té chvíli třetím největším producentu ropy na světě, HDP na osobu v roce 1960 dosáhl 9646 dolarů (po přepočtu na tuto měnu v roce 1990). Byl tak sice nižší než v USA, ale vyšší než v západním Německu.

Limit růstu

Následující 60. léta se stala šťastným věkem celé kapitalistické ekonomiky. Pomáhala i geopolitika – Západ se zbavil nákladů na správu bývalých kolonií a přitom si tato území udržel jako zdroje laciných surovin. Železná opona ho oddělila od chudé východní Evropy, což v době poválečné obnovy vedlo ve vyspělých zemích k žádoucí koncentraci kapitálu a vysokým investicím. Vzestup však hlavně táhly nové technologie. Naplno se rozbíhala automatizace, zejména v automobilkách, která vytlačovala pracující do služeb. Z armády do byznysu přicházely počítače, polovodiče, bouřlivě se rozvíjela elektronika. K šíření informací přispěl rozvoj televize a telefonizace. Produktivitu zvyšovaly i takové věci jako kontejnerizace nákladní dopravy, kterou v USA začal od roku 1956 ve velkém zavádět podnikatel Malcom McLean. Nebo nasazení vysokozdvižných vozíků do skladů. Pokroky činila i medicína, zejména šlo o antibiotika a vakcíny a prodlužoval se aktivní věk. Vynalezena byla i antikoncepční pilulka, která ženám usnadnila plánovat kariéru.

Na rozdíl od předválečné doby nastala dlouhodobá poptávka po pracovní síle a západní ekonomika nasávala zahraniční dělníky. Nejprve z méně rozvinutých evropských zemí, pak z bývalých francouzských a britských držav. Do Německa přišli Turci a v USA přibývalo lidí z Latinské Ameriky.

Západní svět rostl, ale nevyvíjel se rovnoměrně. Když si odmyslíme chudé státy jako Řecko či Španělsko, tak nejrychleji rostlo Německo a Japonsko. Nahoru šla Itálie a Francie, z menších zemí například Rakousko a Finsko. Naopak nejnižší růst vykazovala Velká Británie a USA. I tak si Američané uchovávali náskok v absolutních ukazatelích. Rovněž v produktivitě, a pokud jde o výrobu a vědu spojené s armádou. Ukázkou byl program Apollo – v roce 1969 se američtí astronauti prošli po Měsíci.

V teorii na Západě vládli keynesiánci a politici brali za své jejich návrhy stimulující poptávku a bránící opakování světové hospodářské krize z 30. let. Americký prezident Lyndon Johnson dokonce veřejně prohlásil, že se Amerika již oprostila od cyklických poklesů ekonomiky.

Šlo o pouhé politické prohlášení, realita následujících let byla jiná. Nejprve zanikl systém pevných měnových kurzů vázaných na dolar. Ten podle americké ekonomky Anny J. Swartzové dlouho zajišťoval stabilitu světového hospodářství a zvyšoval mezinárodní obchod i objem zahraničních investic. Jenomže hospodářská síla jednotlivých zemí a jejich měny rostly nestejným tempem, na globální úrovni sílila nerovnováha a USA už neměly tolik zlata, aby jím dokázaly krýt měnu. K tomu ve světě kvůli suchu chyběly potraviny a nedostávalo se surovin. Vše v roce 1973 zhoršila první ropná krize – barel najednou nestál 2,5 dolaru, ale skoro 12 dolarů. A protože ropa byla ve vyspělých zemích zdrojem skoro poloviny energie, ekonomiky USA, Japonska i Velké Británie okamžitě poklesly. V dalším roce průmysl kapitalistického světa spadl o 7,5 procenta. K tomu rostla drahota a Západ se ponořil do stagflace, s níž si keynesiánští národohospodáři nevěděli rady.

Ze dne na den skončily sny o věčném hospodářském růstu a trvalé prosperitě. Místo toho přibylo pochmurných úvah, zda v souboji dvou politicko‑ekonomických systémů nakonec nad kapitalismem a trhem přece jen nezvítězí sovětský socialismus.