Kvůli nedostatku lidí dávají firmy víc druhých šancí. Vězňům i prostitutkám

Vyléčené alkoholiky a bezdomovce má Hospodářský dvůr v Bohuslavicích mezi běžným personálem více než šest let. Zaměstnávali tam i několik vězňů a teď se chystají přijmout jako servírku bývalou sexuální pracovnici. Nejedná se o sociální podnik, neziskovou organizaci ani firmu, která by měla nouzi o zaměstnance. Ve vedení firmy jsou lidé, kteří vnímají potřebu dávat lidem druhé šance.

„Když jsem přišla sem, už tu pracovali dva bezdomovci, přijal je majitel podniku. Neměla jsem s tím problém, protože mám ráda výzvy,“ říká Marie Brunerová, ředitelka odpočinkového areálu s restaurací a hotelem. „Je ale něco jiného lidi s dramatickou minulostí přijmout a pak s nimi pracovat. Za ty roky mám i řadu špatných zážitků, teď jsem třeba jednoho poslala znovu na odvykací léčbu. Ale neodradilo mě nic. Už máme zkušenosti, díky kterým jsme schopni nastavit takové podmínky, aby dobře vykonávali svou práci, a tím se zásadně zlepšuje jejich životní situace,“ líčí Brunerová.

Mezi třiceti zaměstnanci má tři lidi s těžkou minulostí. „Potřebují hlavně řád a pevnou ruku, zároveň musí cítit, že ve vás mají oporu a jste jim ochotni naslouchat. Nesmí vás ale svým problémem zahltit.“ Ostatní personál Hospodářského dvora se šéfka snaží vést k tomu, aby se problémy, když nastanou, a obecně minulost dotyčných neřešily. „Proč je přijímáme? Hlavně v tom vidíme smysl. Když pracujete ve službách, smysl nevidíte. Jedna svatba tady střídá druhou. Není to, jako když postavíte dům. Ale když vidíte, jak se člověk, který k vám přijde jako troska, pomalu vrací do normálního života a je schopný fungovat a práce si váží, o smyslu své práce nezapochybujete. I když se mu třeba pak stane, že selže. Neměli bychom za své chyby pykat celý život.“

Podle principu, že mít dramatickou minulost nic neznamená, k najímání lidí přistupují brněnské gastropodniky, které pojí jméno Jana Vlachynského, z nichž první byl Bar, který neexistuje. Podnikatel deklaruje, že rád přijímá lidi, kteří potřebují druhé, třetí i čtvrté šance. „Kdybych se měl rozhodovat mezi dvěma úplně stejnými kandidáty a jeden z nich měl takovou zkušenost, vezmu právě jeho. Myslím, že potřeba sobě nebo jinému něco dokázat je dost silná motivace dělat věci dobře,“ říká Vlachynský.

Integrací lidí s pohnutou minulostí na trh práce se v Česku zabývá několik organizací. Pro sexuální pracovnice je Spolek pro ochranu žen, pro vězně Rubikon Centrum a lidi odvykající závislostem má v péči Magdaléna. Všude popisují podobný model – jejich klienti začínají později a často bez vzdělání. Nejsou připraveni, často nemají pracovní návyky ani zkušenosti, jak si práci najít. Chybí jim i běžné praktické životní zkušenosti. Vězni po dlouhém výkonu trestu neumí používat současné mobily, natož počítače. Prostitutky, které často obklopuje síť lidí, žijící v ilegalitě, nemají kontakt s realitou. Jsou psychicky narušené, musí se učit rozeznat manipulaci a přemoci strach, že se dokážou začlenit do většinové společnosti. Původní komunita je od tohoto kroku odrazuje.

Neziskové organizace jim pomáhají s psychikou i s praktickými věcmi. Šance vyjednat práci je větší, když za zaměstnavatelem nejdou samy. „Máme od firem poměrně vstřícné ohlasy,“ říká Zdeňka Pecharová ze Spolku pro ochranu žen, který má pro prostitutky dva exitové programy a síť kontaktů po celé republice. „Vždy se nějaký zaměstnavatel v nejbližším okolí místa, kde žena žije, najde. Pokud je jejich odpověď na náš e‑mail rychlá, je většinou pozitivní,“ chválí Pecharová, jejíž organizace aktivně hledá ženy na konci kariéry v sexuálních službách, třeba na internetových webech, jako je Bezpasáka.cz. „Hledáme tam ženy nad 35 let, což ne vždy odpovídá realitě, protože si věk snižují. Tehdy už jsou na změnu připravené.“

Podobně pozitivní zkušenost se zaměstnavateli má i Renata Hovorková z Rubikon Centra, které zprostředkovává práci vězňům po propuštění. „V minulém roce našim klientům nabídlo pozici 106 zaměstnavatelů. Práci jsme zprostředkovali 144 lidem. Bylo to zhruba o 100 méně než v roce 2019, což bylo dáno pokračováním pandemie a propouštěním ve firmách,“ říká. Firmy vybírají podle dovedností klientů, když nějaké mají, nebo podle toho, co zaměstnavatelé chtějí, a klienty pak před nástupem rekvalifikuje.

Bývalí vězni nacházejí práci nejčastěji jako řidiči autobusů, dispečeři nebo v zahradnických a úklidových službách, v administrativě či obchodu. „Spolupracujeme třeba s hotelem Hilton, který nám klienty bere do prádelny, do kuchyně či na recepci. Nebo s přepravní společností Arriva, úklidovou CDV či stavební firmou Zepris,“ vyjmenovává Hovorková.

Firmy mohou žádat výpis z trestního rejstříku, jen když to odůvodňuje povaha práce. Jinak o minulosti uchazeče nemusí nic vědět.

Česká pošta s Rubikonem začala spolupracovat před pěti lety, od roku 2019 má na to vlastní projekt. Prošly jím už desítky osob, aktuálně zaměstnává lidi ze čtyř věznic. Pro určité zaměstnavatele je překážkou zaměstnat takové lidi kvůli záznamu v trestním rejstříku, i když obecně ze zákoníku práce nevyplývá, že by mohli výpis požadovat. „Ledaže by to odůvodňovala povaha vykonávané práce, například v pozicích, které vyžadují hmotnou odpovědnost nebo se pracuje s dětmi,“ vysvětluje Markéta Pravdová z advokátní kanceláře bnt. Neplatí to ani v případě, že uchazeč souhlasí a výpis z trestního rejstříku poskytne.

Praxe předkládání výpisu z trestního rejstříku podle ní kvůli nedostatku lidí ustupuje. Zaměstnavatel dokonce ani nemá vědět, v jakém zdravotním stavu mu zaměstnanec na pracoviště přichází, tudíž se nemusí dozvědět o problémech se závislostmi. „Může to vědět lékař, který má mít plný přístup do zdravotních karet, ale zaměstnavateli říká pouze to, zda je schopný vykonávat tu kterou pozici,“ uvádí Pravdová. Jediná možnost, jak se o závislé minulosti může zaměstnavatel dozvědět, je situace, kdy mu to uchazeč o práci sám řekne.