Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecPodíl miliardářů na celkovém finančním bohatství v Česku je výrazně vyšší než v západní Evropě a deformuje společnost. Ve velké míře jde o důsledky transformace domácí ekonomiky v devadesátých letech minulého století a zejména kuponové metody privatizace.
V posledních pěti letech se však ve stovce nejbohatších Čechů objevilo 40 nových jmen. Ekonomové proto věří, že tento vývoj odráží růst bohatství v celé zemi. Zmapovali jsme celkové rozložení majetku a porovnali s evropskými poměry. S pomocí sociologů jsme také analyzovali dopady majetkové nerovnosti na rozvoj střední třídy a na sociální soudržnost.
Zlatá devadesátá
Lidé, jejichž finanční bohatství, peníze, akcie či životní pojištění převyšuje 100 milionů dolarů, mají 28procentní podíl na celkovém finančním bohatství českých rodin.
To podle údajů roku 2022 v úhrnu představovalo 400 miliard dolarů, tedy kolem deseti bilionů korun. V západní Evropě skupina nejbohatších drží jen 16 procent finančního majetku. K takovému zjištění dospělo šetření české pobočky americké poradenské společnosti Boston Consulting Group (BCG).
Ve velké míře jde o důsledky transformace domácí ekonomiky v devadesátých letech minulého století, tedy privatizace a zejména její kuponové metody. Vedle toho i nedokonalého právního a regulačního rámce, což dravým a schopných podnikatelům umožnilo s výjimkou Ruska a Ukrajiny jinde nevídanou koncentraci bohatství. „Majetky čtvrtiny ze stovky nejbohatších osob v Česku mají počátky právě v této době,“ říká Jiří Švejcar z poradenské společnosti BCG. „Unikátem je také fakt, že Renáta Kellnerová v čele PPF vlastní asi čtyři procenta z celkového finančního bohatství v Česku,“ dodává.
Ekonom a sociolog Jan Červenka z Centra pro výzkum veřejného mínění připomíná vedle privatizace i další příčinu domácí majetkové koncentrace, restituce. „Oba tyto obrovské majetkové přesuny se zásadním způsobem podepsaly na sociální diferenciaci české společnosti po roce 1989. Vývoj u nás kontrastoval s poválečnou érou v západní Evropě, kterou po dlouhá desetiletí charakterizovala vysoká míra přerozdělování,“ říká. Ze strachu z komunismu tam podle něj panovala shoda na nutnosti tlumit společenské rozdíly. „Teď už je to i tam trochu jinak, ze setrvačnosti to však ještě funguje,“ vysvětluje Červenka.
Přesto nejde jen o výsledek bouřlivého přechodu od socialismu ke kapitalismu. „Za posledních pět let se ve stovce nejbohatších lidí v Česku objevilo čtyřicet nových jmen. Nejvíce lidí podnikajících ve financích a investicích, nových technologiích, v sázkovém byznysu nebo logistice,“ zdůrazňuje Švejcar. Velké majetky se také začínají odkazovat, dědiců je mezi miliardáři kolem deseti procent.
Trend, kdy bohatí bohatnou dál, pokračuje. Podle výzkumu J&T Banky letos téměř třetina českých dolarových milionářů hlásí, že jim v uplynulém roce majetek narostl nejméně o desetinu. Rovněž studie společnosti BCG předpokládá, že v příštích letech koncentrace majetku v Česku poroste a stoupne do tří let o jeden bod na celkových 29 procent z celkového finančního bohatství. Švejcar na tom nevidí nic špatného. „To, že nejbohatší bohatnou, není jev oddělený od ekonomiky. Rostoucí hodnota firem často znamená, že se zvyšují jejich obraty, nabírají se noví zaměstnanci a rostou mzdy. Je to typicky odraz růstu bohatství v celé společnosti. Nejde o žádný transfer, kdy jedni bohatnou a ostatní chudnou,“ zdůrazňuje.
Přesto rostoucí koncentrace finančního majetku může mít také negativní hospodářský dopad. Toto bohatství – u miliardářů většinou jde o významné podíly ve firmách, peníze a akcie a méně o nemovitosti – je velice mobilní a lze ho snadnou přesouvat, tedy i na cizí daňový domicil a odvádět jinde daň z příjmů podniků.
Bohatí nevadí
Jednou z věcí, kterou vysoká majetková nerovnost ovlivňuje, je soudržnost společnosti. Podle hlavního ekonoma UniCredit Bank Pavla Sobíška o něco vyšší koncentrace majetku českých miliardářů proti evropskému průměru nemusí být problémem, pokud budou mít sociální odpovědnost. „Osobně se mně zdá, že většina z nich tuto podmínku splňuje,“ zdůrazňuje Sobíšek.
Infografika
Sociologové před na evropské poměry nadstandardní nerovností varují. „Koncentrace majetku ve skupině nejbohatších má hluboké sociální a politické dopady. Sama o sobě je problematická zejména v propojování politické a ekonomické moci,“ říká zakladatel výzkumné společnosti STEM Jan Hartl.
Jde o celosvětový trend. Někdejší vedoucí výzkumu Světové banky, srbsko‑americký ekonom Branko Milanović, poukazuje na praxi, kdy velmi bohatí lidé v západním světě a zejména v USA patří mezi hlavní sponzory politických stran a mají tak vliv na jejich rozhodování.
Češi si ale možná opravdu na extrémní bohatství jednotlivců zvykli a moc se nad související nerovností nepozastavují. Empirickým potvrzením takové benevolence je skutečnost, že miliardář Andrej Babiš stojí v čele nejsilnější politické strany. K ní se hlásí více než třetina voličů a mezi její příznivce patří mnoho bývalých přívrženců levice. Navíc veřejnost nijak zvlášť nevolá po vyšší míře progresivního zdanění nebo důslednější kontrole přesunu kapitálu. V obou případech jde o recepty, které majetkovou nerovnost tradičně tlumily.
Hartl nicméně připomíná, že společnost se nedělí pouze na bohaté a chudé, ale je složena z více vrstev. Nejen podle závislosti na příjmech a majetku, ale také na vzdělání, kulturním kapitálu, prestiži či podle hodnotového a postojového zázemí.
Ke klidu ve společnosti přispívá skutečnost, že co do průměrného bohatství svých obyvatel si Česko nestojí ve světě špatně, zejména pokud se přestane srovnávat jen s nejbohatšími státy. Podle propočtů nadnárodní pojišťovny Allianz, do nichž se započítávají finanční prostředky a hodnota nemovitostí a odečítají se dluhy, jsme se letos v žebříčku zemí s nejbohatšími domácnostmi umístili na 24. místě s 31 910 eury na osobu. To je sice daleko za americkým průměrem ve výši 260 tisíc eur a i za Německem se 69 tisíci eury. Ale v dohledu zemí jako Norsko či Finsko a před státy jako Portugalsko nebo Řecko, které z bídy vytáhly až peníze z Evropské unie. Česko stojí před všemi ostatními postkomunistickými zeměmi, před Maďarskem, Polskem i Slovenskem.
Infografika
Za tímto náskokem je tradice průmyslové země, v níž se majetek obyvatel postupně kumuloval od poloviny 19. století, od dob průmyslové revoluce. Například v podobě pozemků či domů, které někdy byly postaveny už před více než sto lety. Celková hodnota tuzemských nemovitostí v roce 2022 přitom podle šetření BCG představovala přes 12 bilionů korun a o 20 procent přesahovala celkové bohatství finanční.
Komu chybí peníze
Z koncentrací bohatství na vrcholu domácí majetkové pyramidy podle Michala Šoltése z think‑tanku IDEA souvisí, že za českými miliardáři nemají patřičnou majetkovou váhu za nimi následující domácnosti vyšší střední třídy. Což je patrné nejen ve srovnání s Německem – tam například takové rodiny disponují dvakrát vyšším majetkem než v Česku (430 místo 200 tisíc eur). Rozdíl je však patrný i v porovnání se zeměmi, které mají s Českem podobně vysoký HDP na osobu, se Španělskem či Itálií.
To se propisuje do nedostatečné nabídky domácího kapitálu v české ekonomice. „Což je škoda, protože taková střední třída má tendenci fungovat lokálně. Navíc někdy vlastní malé firmy a ty dokážou rychleji reagovat na změny trhu a na nabízející se příležitosti,“ potvrzuje Jiří Švejcar z Boston Consulting Group.
Čím tuto relativní chudobu vysvětlit? „Pokud dochází ke koncentraci bohatství v rukou úzké skupiny lidí, někde to musí scházet. V Evropě nemůžeme hovořit o zbídačování nejchudších vrstev, takže náklady logicky padají na střední třídu a stlačují ji v jejím rozvoji,“ míní sociolog Hartl. Ačkoliv Česko podle něj v sobě dál nese 150 let středostavovských ideálů, polistopadové nadšení z nových životních šancí ochablo po polovině devadesátých let minulého století a návrat k optimismu nepřinesl ani vstup do EU. Výsledkem je, že střední vrstva neměla čas nahromadit dostatečné prostředky, což podtrhla finanční či covidová, respektive pocovidová krize.
Dalším vysvětlením je struktura bohatství českých domácností. „Až 80 procent jejich majetku bývá uloženo v jedné primární nemovitosti, podobně jako v jiných zemích východní Evropy. Na jednu stranu rostoucí ceny nemovitostí rychle zvyšují celkovou hodnotu majetku českých domácností, na druhou tento majetek není likvidní,“ zdůrazňuje Michal Šoltés. Proto se i rodiny s milionovým majetkem mohou snadno dostat do problémů s penězi. Medián čistého jmění (tedy celkového majetku sníženého o dluhy) českých domácností přitom podle posledního šetření ČSÚ z roku 2022 představoval 2,8 milionu korun, přičemž tři čtvrtiny Čechů žily ve vlastním bydlení.
Komplikací při mapování podmínek, v nichž střední třída v Česku žije, je skutečnost, že se ekonomové a sociologové na její definici neshodnou. Pavel Sobíšek z UniCredit Bank ji chápe šířeji a k tomu odmítá, že by v posledních letech chudla. „Pokud vezmeme domácnosti se středními příjmy, jedná se o skupinu, která v posledních letech snížila svou spotřebu a zvýšila míru úspor. Spíš než za chudnutí bych tedy označil vývoj za posun ve spotřebních preferencích,“ míní.
Podle Daniela Prokopa, šéfa výzkumné neziskové společnosti PAQ Research v Česku, nicméně do střední třídy v původním slova smyslu, tedy dobře situované mezivrstvy mezi ekonomickými elitami a běžnými pracujícími, patří jen čtvrtina populace.
Prokop dodává, že bez ohledu na spornou definici středního stavu žije v Česku podle sociologických průzkumů početná skupina, která je na tom podstatně hůře. Takzvaná strádající třída, tedy nemajetní lidé s nízkým vzděláním a bez jakékoliv kvalifikace. Zahrnuje téměř pětinu populace a je koncentrována v pohraničí.
Úzká brána mobility
Výtahem lidí z dolních pater společnosti k prosperitě bývá sociální mobilita. „Z jejího hlediska jsme typickou zemí kontinentální Evropy. Vždycky je co zlepšovat, ale nemyslím si, že je zásadním problémem. I dítě rodičů s nízkým vzděláním se může stát lékařem nebo lékařkou, pokud je nadané a pilné,“ míní ekonom Sobíšek. V indexu sociální mobility, sestaveném Světovým ekonomickým fórem před covidem, ostatně Česko figuruje na 18. místě z 81 hodnocených zemí.
Sociolog Hartl ale tvrdí, že možnost sociálního vzestupu chudších Čechů zůstává omezená. „Důvody nejsou jen ekonomické, ale i sociální a kulturní. Branou mobility je právě vzdělání – a u nás je tlak na vyšší vzdělání příliš spojen jen s ambicemi a možnostmi vzdělaných rodičů,“ zdůrazňuje. Proto doporučuje důraz na stipendia a velkorysé půjčky na vzdělání pro děti z hůře situovaných rodin.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
