Petr Kolář: Dodavatelé stavebních materiálů zneužívají zdražování energií a dopravy

Spočítat předem, za kolik se postaví dům nebo bytový areál, je nyní kvůli výkyvům v cenách stavebních materiálů prakticky nemožné. Developeři proto přestávají prodávat rozestavěné nemovitosti a čekají, kam náklady vyšplhají. Pak se teprve rozhodnou, jestli byty prodají, nebo je budou pronajímat. „Je to světový trend,“ říká jeden z nejvyhledávanějších českých architektů současnosti Petr Kolář, který spolu s Alešem Lapkou založil a vlastní studio ADR.

Kolář má na starosti především zahraniční projekty, které navrhuje od Severní Ameriky přes Karibik a Evropu po Asii. Po některých z těchto destinací s ním v posledních letech jezdili i filmaři. Ti teď dokončují o architektovi, jehož bratrem je známý prezidentský a sportovní fyzioterapeut Pavel Kolář, celovečerní dokument.

S Petrem Kolářem jsme si povídali v jeho pražské kanceláři plné knih, lejster a designových artefaktů. Zapálil si doutník a začal vysvětlovat, proč jsou některé regulace architektury absurdní, proč se nenervuje ze schůzky se zakladatelem Googlu Larrym Pagem nebo jak se mu spolupracuje s podnikateli miliardáři, kteří českého architekta často vyhledávají.

Stavební materiály a technologie během pandemie covidu a teď i kvůli válce na Ukrajině a sankcím na ruské firmy výrazně zdražily. Propisuje se to nějak do staveb, které navrhujete?

Zatím se v tom ještě tolik neprojevuje válka na Ukrajině, i když například ocel už není k dostání. Jako architektů se nás zatím zdražení tolik netýká, hodně se ale dotýká inženýrů. Statici počítají výztuže a nakupují se stavební prvky podle sortimentu, který je zrovna k dispozici.

Ale nesouhlasím úplně s tím, že se stavební materiál zdražil hlavně kvůli covidu. Existuje určitá cenová sinusoida, kterou ovlivňuje nabídka a poptávka. Je to, jako když v obchodě najednou všichni začnou skupovat cukr, tak ho dodavatelé zdraží. To samé se děje se stavebními materiály.

Statici počítají výztuže a nakupují se stavební prvky podle sortimentu, který je zrovna k dispozici.

Myslíte si, že dodavatelé stavebních materiálů navyšují ceny zboží víc, než by odpovídalo růstu nákladů na energie nebo dopravu, a využívají tak vysokou poptávku k navýšení marže a zisku?

Ano, spousta firem to zneužívá. Je to podobné jako s benzinem. Firmy najednou zjistily, že situace na trhu nahrává tomu, že mohou mít větší zisky. Důvodem rychle rostoucích cen stavebních materiálů je také to, že se hromadí. Podobně jako když byla šílená panika kolem nedostatku AdBlue, tak ho všichni nakoupili obrazně řečeno do sudů v garáži. Cena pak byla najednou několikanásobně vyšší a dodavatelé z toho měli větší zisky. Dneska je ale AdBlue všude. Třeba dřevo bylo také před půl rokem extrémně drahé a dneska se vrátilo na ceny, které byly ještě před covidem.

S jakou přesností a zárukou dokážete při takových změnách spočítat, kolik bude investora stát projekt?

Je to strašně složité. Děláme rozpočet na základě nejaktuálnějších cen. Developer dostane nějaký cenový vstup a ten se upravuje podle toho, jak postupuje stavební proces. Ale hodně se kvůli tomu mění i samotný development. Většina velkých developerů, kteří si za poslední léta dost vydělali, některé bytové domy postaví za své peníze a nechávají si je. Je to světový trend. Až později se rozhodnou, jestli stavbu začnou rozprodávat, anebo si ji nechají a budou byty pronajímat. Hodně developerů dneska stáhlo prodeje svých nemovitostí a čeká, protože nejsou schopni zanalyzovat, za kolik budou schopni projekty ve finále postavit.

Jak se promítá v požadavcích na stavby současný důraz na ekologii a udržitelnost a nyní i vysoké ceny energií?

Energetická náročnost staveb klesá, ale regulace výstavby spějí až k absurdním věcem. Musíme utrácet za to, abychom eliminovali negativní dopady „zlepšování staveb“. Například když máte v rodinném domě bazén, vnější izolace budovy je tak extrémní, že nepustí teplo ven ani dovnitř, takže teplo z vody v bazénu se akumuluje do konstrukcí a prochází do vyšších pater. Potom kolikrát musíte místnosti o patro i dvě výš chladit, přestože v nich ani v zimě nepoužíváte topení. Jiný příklad: domy už jsou tak utěsněné, že nevětrají, a musí v nich být čidla na oxid uhličitý. Proto je také předepsaná rekuperace vzduchu. Izolační systémy jsou tak dokonalé, že se v ložnici bojíte, aby se tam nevydýchal vzduch a neudusil jste se. A když si uděláte rekuperaci, někdo ji musí čistit. To samé platí pro další systémy v domech, takže potřebujete spousty údržbářů. A to všechno zvyšuje náklady na údržbu domů. Řada našich klientů už říká, že raději koupí starý dům, aby se nemuseli starat o to, jestli se neporouchalo nějaké čidlo nebo nějaký systém.

Regulace výstavby spějí až k absurdním věcem. Musíme utrácet za to, abychom eliminovali negativní dopady „zlepšování staveb“.

Jinými slovy domy už jsou podle vás přetechnizované?

Začínají být. S nadsázkou bych řekl, že dnes bydlíte s ajťákem, protože hodně věcí v domech funguje jen s pomocí nějakého systému. Dám příklad: resort, který jsme postavili skoro před deseti lety na Maledivách, máme v Praze celý na počítači. Mohu tam na dálku vypnout jakékoliv světlo, vidím, kolik každá pračka naprala, kolik každá sušička usušila. Dohlížíme na řízení resortu a na základě toho dokážeme rychle analyzovat jakýkoliv problém, třeba u čističky odpadních vod, výroby vody a podobně.

Architekt Petr Kolář

Prohlédnout fotogalerii

Takže i vaše architektonické studio už tak trochu funguje jako IT údržba?

Ano, vlastně se těch skoro třicet let soustředíme nejen na to, že jako architekti vytváříme výraz a design staveb, ale i na technické věci. Snažíme se klientům odebrat veškeré starosti, které s výstavbou mají. Klienti, kteří se ve stavebních technologiích nevyznají, se v tom často začnou topit. Abych se v novinkách sám vyznal, postavil jsem si před 15 lety dům, který obsahuje všechny systémy, které v té době vůbec existovaly, jako sluneční elektrárna, tepelné čerpadlo a tak dále. Takže znám sliby a reálná čísla. Moc pozitivní to není.

V čem?

Například při investici do sluneční energie nám před 15 lety slibovali určitý výkon a návratnost. Ta se ale prodloužila skoro na trojnásobek slibu. Ale při dvojnásobku prodloužení už jsem musel měnit panely.

Petr Kolář (54)

Po revoluci vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během studií pracoval v ateliéru Evy Jiřičné v Londýně. V roce 1991 založil se spolužákem Alešem Lapkou architektonické studio ADR, jehož roční obrat se pohybuje kolem 350 milionů korun. Kancelář vytvořila stovky návrhů staveb nebo rekonstrukcí od obytných čtvrtí přes kanceláře, rodinné domy, sportovní centra, hotely, pivovary nebo showroomy po výstavy či zahrady.

Architekt Petr Kolář

Foto: Libor Fojtík

Tyto technologie se ale dneska už posunuly.

To je fakt, jenže stále mají své limity. Dál zkoumám různé technologie jako sluneční kolektory nebo výrobu elektřiny z vln, protože hodně stavíme v oblastech typu Karibik nebo Maledivy. Když miliardář Richard Branson na svém ostrově Necker uprostřed Karibiku vykřikoval, že je ekolog, že tam všechno běží na sluneční elektrárnu, měl půlku ostrova obestavěnou slunečními kolektory. Pak ale přišel hurikán a z panelů nezbyl ani jeden. Všechny byly rozbité někde v moři. To mi nepřipadá zas tak ekologické. Samozřejmě když má někdo peníze na tepelná čerpadla, vrty a tak dále, je dobře, že je nainstaluje a snižuje tak spotřebu běžně vyrobené energie. Ovšem také je dobré se na trend udržitelnosti nedívat jen z jedné strany, ale v souvislostech.

Bezdomovcem v Londýně

Pamatujete si ještě, kdy jste se rozhodl, že budete architektem?

Po stavební průmyslovce jsem šel na dva roky na vojnu, protože jsem dělal vrcholový sport a myslel jsem si, že díky tomu budu mít vojnu rychle a hladce za sebou. Také jsem chtěl mít prostor přemýšlet, co chci vlastně v životě dělat. Po vojně jsem to ale pořád nevěděl, tak jsem šel dělat na stavbu zednické a obkladačské práce. Do dneška si vzpomínám, jak jsem na Barrandově lepil dlaždičky. Nebyla to ale úplně moje parketa, tak jsem šel na obvodní úřad vydávat stavební povolení. Mezitím mi někdo doporučil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a tam jsem zjistil, že architektura je přesně ten obor, který chci dělat. Našel jsem se v tom také díky pedagogům, kteří nás pro obor nadchli.

Řada našich klientů už říká, že raději koupí starý dům, aby se nemuseli starat o to, jestli se neporouchalo nějaké čidlo.

Často vzpomínáte, jak vás ovlivnil profesor Martin Rajniš. Také jste na začátku školy odjel do Londýna do ateliéru Evy Jiřičné, která už v tu dobu byla známou architektkou. Jak jste se k ní jako úplný začátečník vlastně dostal?

Odjel jsem tam hned v druháku. Chtěl jsem do Londýna, kde byli nejlepší architekti na světě. U Evy jsem chtěl pracovat i proto, že v 90. letech jsem ještě neuměl ani slovo anglicky. Poslal jsem jí životopis a za svoje poslední peníze jsem dorazil do Londýna. Tam jsem čekal tři neděle, než mě přijala na pohovor. Spal jsem po různých kamarádech a jejich známých, nakupoval večer za levno bagety, které by obchody jinak vyhodily. V té době jsem za sebou neměl vůbec nic, byl jsem po prvním ročníku vysoké školy a z toho půlrok jsme stávkovali. Ale měl jsem strašnou touhu se něco naučit a Eva byla nadšená z revoluce v Česku a najednou k ní přišel Čech, tak mě přijala. V Londýně jsem se naučil žít bezdomovecký život, ale Eva mi dala vynikající plat, takže jsem zase začal žít jako běžný člověk.

Vaše architektonické studio ADR navrhlo mnoho staveb včetně celých bytových čtvrtí, kanceláří, vil, sportovních center, hotelů, showroomů, zahrad nebo turistických resortů. Které ze svých projektů považujete za nejpovedenější?

Naše stavby hodnotím hlavně podle toho, jak fungují, nebo nefungují. Třeba luxusní hotelový komplex, který jsme postavili na ostrově na Maledivách, získal ocenění za nejlepší resort na světě. To bylo sice významné, ale nejvíc mě potěšilo to, že když jsem se tam po téměř deseti letech vrátil, jeden německý developer nechtěl věřit, že to bylo postavené před takovou dobou. Oceňoval různé detaily a materiály a stáří odhadoval tak na půl roku. Velmi mě těší, když je stavba takhle funkční a stárne pomalu. Nebo když v roce 2017 přišel do Karibiku hurikán Irma a všechno smetl, naše domy to vydržely. V Karibiku jsme navrhli spoustu rezidencí a loni v říjnu se tam také otevíral náš ostrovní hotelový resort.

V Londýně jsem spal po různých kamarádech a jejich známých, nakupoval večer za levno bagety, které by obchody jinak vyhodily.

Často navrhujete pivovary, například v Mostě, v Krkonoších, několik v Praze. Jak jste se k tomu dostal?

To je shoda okolností. V Praze jsme dělali developerský projekt Kozinec. Investor potom koupil přes ulici starou plynárnu a postavil tam golfové hřiště s klubovnou a celou obytnou čtvrť. Někteří lidé přešli z toho prvního projektu do druhého. Já jsem v něm také bydlel, takže se z klientů stali kamarádi. Mezi oběma obytnými areály byl hluchý pozemek, tak jsme se domluvili, že dáme peníze na hromádku a postavíme si pivovar s hospůdkou. Počet akcionářů pivovaru se postupně dostal až na stovku. A loni, přestože to bylo půl roku zavřené, vydělaly dvě budovy pivovaru Hostivar 20 milionů korun. Na základě toho stavíme s určitou skupinou kamarádů a známých, respektive akcionářů, dál. Pojí se s tím pivovar Trautenberk, restaurace Spojovna a také minipivovar v Mostě. Teď také připravujeme projekt pivovaru v Kanadě.

Vaše architektonické studio navrhlo školu Open Gate pro Petra Kellnera, resort na Maledivách pro Jiřího Šmejce nebo kancelářské centrum pro Karla Pražáka. Média vás často popisují jako architekta, který se zaměřuje na projekty pro miliardáře. Zaznamenal jsem, že vás tato nálepka příliš netěší. Je to tak?

Jsou to zjednodušující komerční titulky, které mě trápí, protože to tak zdaleka není. Na druhou stranu je fakt, že pro velké byznysmeny často navrhujeme a portfolio těchto nemovitostí je široké, od rekonstrukcí přes design nebo soukromé rezidence po hotely, resorty nebo bytové domy. Je to i proto, že tito lidé dokážou ocenit naše služby. Svěří nám velkou zodpovědnost, vědí, že to něco stojí, ale oni mezitím vydělají daleko víc, než zaplatí nám za to, že se zbaví starostí. Obvykle to funguje tak, že něco vymyslíme, uděláme vizuální prezentaci a investoři se pak s dílem setkají, až když je postavené.

Bez nervů

Jak se vyvíjí architektonický vkus českých podnikatelů a miliardářů?

Měli jsme štěstí na kultivované lidi. Začalo to v roce 1996, kdy jsme vyhráli soutěž na rodinný dům Petra Kellnera. Ve škále lidí, pro které jsme něco vytvořili, najdete opravdu velice úspěšné podnikatele, kteří jsou v žebříčku českých miliardářů na prvních místech.

Býváte ještě někdy z těchto setkání nervózní?

Naučil jsem se s ničím nenervovat. Mám opravdu hodně schůzek, protože děláme spoustu zakázek najednou. Občas se mi tak stane, že si v tom běhu zapomenu něco poznačit. Jednou na mě čekal u kanceláře Andrej Babiš, ale já jsem byl v jiné zemi. Byl hodně naštvaný, ale to se prostě stává. Osobně mám rád přesnost a snažím se být všude dřív. Když se ale něco přihodí a budete se nervovat, už to nezměníte. Samozřejmě je dobré přiznat chyby a omluvit se za ně. Chybovat je ale lidské, takže trému už nemám. Byl jsem třeba na jednání s Richardem Bransonem nebo s Larrym Pagem z Googlu – a už mi to dneska přijde, že jednáme rovný s rovným.

Jak fungovala spolupráce s Petrem Kellnerem?

To byl koncert. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu a pracovní vztah se pak překlopil do přátelského vztahu, takže jsme si měli vlastně pořád co říkat a pořád jsme něco řešili.

Jedním z vašich projektů je i Centrum pohybové medicíny Pavla Koláře na Waltrovce. Pořádal na něj váš bratr, známý český fyzioterapeut, výběrové řízení?

Nepořádal. Na jednu stranu jsme si řekli, že abychom měli hezké rodinné vztahy, bylo by lepší, abychom se moc navzájem nevyužívali. Každý den mi volají lidé, že je něco bolí a jestli bych mohl kvůli tomu zavolat bratrovi. To nedělám, protože má hodně málo času, a stejně to funguje i obráceně. Jsou ale výjimky, když jde třeba o malé dítě po mozkové obrně a rodiče jsou nešťastní. Na druhou stranu ve chvíli, kdy jsem viděl, jak bratr s jiným architektem zrekonstruoval chalupu, na kterou jsme jezdili jako děti, nabídl jsem mu, že mu Waltrovku navrhnu, tak aby z toho měl radost.

Na čem pracujete aktuálně?

Teď děláme návrhy apartmánů v americkém Yellowstonu nebo vesnici na východním pobřeží Kanady na ostrově Cape Breton. To je celek, který bude kromě bydlení zahrnovat i pivovar, kulturní sál, sjezdovky, lanovku nebo stezku v korunách stromů. Vyjedete lanovkou nahoru a sjedete přímo k moři.

Převažují už projekty v zahraničí nad těmi v Česku?

Aleš dělá víc v Česku a zabezpečuje vnitřní chod kanceláře, já už pracuju víc v zahraničí. A to ze dvou důvodů. Zaprvé si myslím, že architektury jako oboru si v zahraničí mnohem víc váží a umí ji ocenit. Druhá věc je velká byrokracie v Česku. Vybírám si zakázky v místech, kde je byrokracie kolem stavebních nebo pracovních povolení minimální, kde si víc váží, že tam někdo chce něco vytvořit a dát lidem práci. Jakmile dokreslíte návrh, začínáte stavět. V Česku si myslíte, že něco postavíte za dva roky, a najednou je z toho i deset let.

Každý den mi volají lidé, že je něco bolí a jestli bych mohl zavolat bratrovi. To nedělám, protože má málo času. Jsou ale výjimky.

Jaká stavba z posledních let se vám ve světě skutečně líbí?

Třeba Jean Nouvele postavil v Kataru překrásné muzeum, nádherná je Fondation Louis Vuitton v Paříži od Gehryho a takových věcí bych mohl jmenovat relativně hodně.

A co v Česku?

Nechci, aby to znělo nabubřele, ale naši scénu moc nesleduju. Svou hodnotu má Tančící dům, kde jsme dělali společně s Evou Jiřičnou interiéry, a jsem rád, že tady taková stavba je. Mám rád třeba architekta Stanislava Fialu. Ale spoustu zajímavých projektů, které měly vzniknout, například Kaplického knihovnu, zastavili lidé, kteří architektuře nerozumí. Proto u nás na světové úrovni nevzniká skoro nic, s výjimkou rodinných domů, kde byrokracie není tak vidět. Na jednu stranu je dobře, že se architektura reguluje. Historická část Prahy se má hlídat, aby se neznehodnotila pro další generace. Ale třeba na Pankráci mohlo vzniknout něco jako pařížská moderní čtvrť La Défense, klidně výškové budovy mohli o něco snížit, ale měla tam vzniknout nějaká skrumáž. Výsledkem jsou jen tyčky a tím to končí. Vadí mi, že větší celky vždycky skončí někde v půlce.

Podobně jako vy si řada architektů myslí, že v Česku velká architektonická díla nevznikají. Může se to protrhnout s připravovanými projekty, jako jsou Janáčkovo kulturní centrum v Brně nebo Vltavská filharmonie v Praze?

Přesně tak. Také v Ostravě se staví filharmonie, v Brně je nádherný návrh nádraží, v Ostravě má vzniknout hezký mrakodrap. Přitom skvělé budovy táhnou spousty turistů. Když postavil Richard Rogers v Londýně budovu Lloyds, chodilo se na ten dům dívat deset tisíc lidí denně. Bojím se ale, že tyto velké projekty zase někam spadnou pod stůl a bude za tím jen spousta zbytečné energie, protože se k nim bude vyjadřovat spousta nekompetentních lidí. Soutěže na pražskou filharmonii jsem se proto nezúčastnil.

Urbanisté si stěžují, že nové stavební projekty v Česku často vznikají bez potřebné infrastruktury, jako jsou školy nebo obchody. Vidíte to také tak?

Je to tak a je to způsobené tím, že se územní plán v Praze schvaluje už roky a město neumí developerům říct, že když chtějí postavit určitý počet bytů, musí k tomu udělat školku, školu nebo obchody a promixovat to.

Měl by to stát víc regulovat?

Měl by to regulovat stát přes úřad hlavního architekta. Jde i o dopravní infrastrukturu. Když najednou na konci ulice postavíte stovky nových bytů, dopravní infrastruktura to jen tak nepojme. Regulace je v tomto smyslu velmi důležitá. Třeba v Hostivaři jsou vedle domů klubovny, různá sportovní a dětská hřiště, pivovar a restaurace, školy, bazén, a to všechno v docházkové vzdálenosti. Tak se mají stavět obytné celky.