Aktuální číslo časopisu Ekonom
Hana VackováČlověk je v jakémsi rauši. Pod vlivem adrenalinu. Každý den vidí neštěstí, smrt a nespravedlnost. Kolik má ještě sil a zda vůbec nějaké, se dozví, až když najde chvilku klidu. Čím později to nastane, tím hůř pro něj i jeho zaměstnavatele. Zvlášť když na pobyt ve válečné zóně není vyškolený, nemá vypěstované ochranné mechanismy a neví, jak o sebe pečovat. Práce v první linii, kde se lidé po delší dobu setkávají s válkou i následky živelních katastrof, může přinést psychické problémy.
Tak popisuje svou zkušenost i Dora Grimová z personálního oddělení organizace Člověk v tísni. Na Ukrajině, kde po ruské agresi vypukla válka, má desítky lidí už od minulé krize v roce 2014. Jen se z východu země přesunuli na západ, například do Lvova. Vedle nich tam působí řada dalších lidí v různých rolích, jsou to pozorovatelé, zdravotníci, novináři a dobrovolníci.
Speciálně vyškolení nejsou většinou ani ti, kteří zůstávají na svých obvyklých pracovištích, ale s obrazy a traumaty války a těžkou situací uprchlíků se potkávají každý den – například úředníci. I na ně dopadá vysoká míra stresu. Těžko mohou aplikovat radu psychologů, že válku v blízkém okolí mohou lépe zvládat, pokud omezí sledování zpráv a sociálních sítí. Jejich situace vyžaduje jiný přístup.
Základní radou je o všem s někým mluvit a chránit své zdroje energie. „Ventilace by měla být pravidelná. Nic nepříjemného se nesmí potlačovat,“ říká psycholog Marek Navrátil, zároveň headhunter ve společnosti Stanton Chase. „Každý máme určitou míru, kolik negativních emocí jsme schopni pojmout. Pokud se tento rezervoár nevyprazdňuje, skončí to dřív či později špatně.“ Lidem hrozí deprese, propad do závislostí, vyhoření. V ohrožení jsou i ti nejodolnější, průběžné vyprazdňování tolik nepraktikují. Lépe je na tom ten, kdo se každý den vypláče.
Podpora kolegů se podceňuje
Zaměstnavatelé se svým lidem v první linii snaží pomoci. V krizových podmínkách na to nezbývá moc času ani příležitostí. Hovoří o tom Julie Stejskalová, šéfka zpravodajství Českého rozhlasu: „Už od začátku války máme na Ukrajině našeho nejzkušenějšího reportéra Martina Dorazína. Je to hrozně dlouho, už dávno bychom ho stáhli, ale odmítal to.“ Teď se má každým dnem vrátit. „Trváme na tom, že ho musíme každý den slyšet. I když má volno. Jestli je v psychické pohodě, nezjistíme jinak, než že s ním mluvíme,“ říká žena, která pracuje ve zpravodajství čtyřicet let. Sama se prý s dramatickými zprávami a obrazy vypořádává vypěstovanou otrlostí: „Vytvořila jsem si jakousi skleněnou stěnu, přes kterou to vše sleduji. Musela bych se už několikrát zbláznit, kdybych si to připouštěla. Ale ti, kteří jdou do válečného terénu poprvé a čelí hrozným věcem, ještě nic takového nemají. Těm je třeba zvlášť poskytnout prostor, aby se vymluvili a měli možnost říct vše,“ říká Stejskalová.
Člověku, který neventiluje navenek vlastní tragické zážitky, hrozí propad do závislostí, deprese nebo vyhoření.
V rozhlase mají kontakty na psychology, telefonní čísla jsou rozmístěna různě po budově na pražských Vinohradech, aby se lidé nemuseli ostýchat říct si o ně. „Kolegy také nabádáme, aby se od dění odstřihovali, když je to jen trochu možné. Ale ono to úplně nejde. Každý den bez přísunu zpráv v životě člověka, který pracuje ve zpravodajství, může chybět,“ dodává redakční manažerka.
Český rozhlas na Ukrajinu vyslal i několik dalších reportérů. Pokrývali dění z hranic nebo z blízkého vnitrozemí v délce maximálně čtyř dnů. Zájem o to jet tam byl podle Stejskalové veliký a firma staví dvoučlenné týmy z jednoho zkušeného a jednoho méně zkušeného reportéra.
U nováčků je třeba krotit jejich zápal, poznamenávají psychologové. Nadšení jim brání vidět vlastní možnosti a to, že jsou za svou hranou, zjistí pozdě. Proto se do těch nejhorších míst pouštějí jen ti nejzkušenější. „Ovšem když tam pošlou někoho mladého, přinese to zase nový úhel pohledu,“ vysvětluje Navrátil a potvrzuje slova Stejskalové: „Ideální je kombinace mladšího a staršího, který do situace dokáže vnést prvek klidu větou typu: Tohle znám, to je stejné jako v osmašedesátém.“
Podpora mezi kolegy se podle něj dnes podceňuje, ale hodně přináší. Zásadní pomocí ve válečných zónách může být i sdílení s kolegy z jiných institucí. „Vytvářejí se komunity a přátelství, které dokážou lidi podržet. Takové vztahy jsou velmi silné a často vydrží i celý život,“ říká psycholožka Zuzana Donáthová ze společnosti Soulmio.
Dobrovolníci o možné pomoci nevědí
Když dochází síla a odolnost, může to ovlivnit kvalitu práce. „Problém se může projevit tak, že člověk začne věřit něčemu, co není, protože přestává rozlišovat realitu od nějaké své fantazie,“ říká Navrátil. Okolí takového člověka by se mělo podle psychologa naučit vnímat signály. „Zbystřit bychom měli, když se začne dotyčný věnovat víc svým zlozvykům. Pije najednou deset kafí denně, víc pije alkohol, špatně spí, přestane jíst nebo začne jíst moc.“
Donáthová přidává další typy varovných příznaků. „Třeba když člověk nemá čas na věci, které ho obvykle naplňovaly, a přestane se jim věnovat. Odřízne se od zdroje energie místo toho, aby si k němu chodil častěji,“ říká. Opět je zásadní o všem mluvit, ideálně s odborníky.
Pomáhající profese mají ze zákona povinné pravidelné setkání s psychology, takzvané supervize. „Když na své dobíjení člověk nemá čas, protože musí něco dodělat, bavíme se o tom, kde je míra, kdy je to pro něj ještě únosné a kdy by ho to mohlo stát zdraví,“ upozorňuje Donáthová, že by se se supervizí mělo pamatovat i u dobrovolníků, kterých v humanitární krizi pracuje obrovské množství. „Zatímco profesionálové si o ni běžně říkají i nad povinný rámec, dobrovolníkům by ji měly organizace nabízet. O její existenci často nevědí a netuší, co se může stát, když svoje síly přecení, a jak to vlastně poznat.“
Dobrovolníci a nováčci by měli mít omezenou pracovní dobu, aby měli čas regenerovat a pobýt někde, kde je nezastihne téma první linie. „Jejich zaměstnavatelé to respektují. Vědí, že to už nelze přeprat,“ líčí Donathová. Včasný zásah může pomoct udržet si potřebného člověka v době, kdy lidí je nedostatek, a nezatíží kapacity psychologů, kterých je čím dál méně. „Zahlcení je veliké,“ potvrzuje členka Soulmia. „Teď se k nám dostává hodně dětí se sebepoškozováním, to jsou následky covidu. Už začali chodit lidi, kteří ubytovávají uprchlíky, brzy začnou chodit uprchlíci, až se usadí. A teprve potom, obávám se, začnou chodit vyčerpaní pomáhající. Měli by chodit už teď.“
Na něco je možné se připravit, na něco sotva
Otrlost, o níž hovořila Stejskalová, se v odborném slovníku označuje jako psychická odolnost vůči stresu a nepohodě. Lidé se s nějakou mírou rodí a mohou ji posilovat i ztrácet. U Člověka v tísni se tato schopnost testuje už při náboru podobnými testy jako při vybírání lidí do vysokých firemních pozic. „Když někomu vyjde horší výsledek, neznamená to, že ho nevezmeme. Spíš je to pro nás podklad, na jehož základě víme my i on, jak se sebou pracovat, když krize přijde,“ říká Grimová. Součástí zaškolení v její organizaci je individuální setkání na téma stres management, přizpůsobené podle toho, zda nový pracovník pojede na misi, nebo zůstane v Praze. Z interpretace výsledků testů se dozví, jak na tom se stresem je. „Lidem se otevírají témata, kterých se bojí, což je podstatné zvláště pro ty, kdo na misi ještě nebyli. Mohou mít totiž zkreslené představy, jak to v krizové situaci může vypadat, a tím pádem by to hůře zvládali,“ dodává personalistka.
Psychoterapeuti nestačí brát pacienty. V pracovních terapiích neboli supervizích se nyní otvírají ještě hlubší traumata a starší rány, než jaké se otvíraly s covidem.
V praxi je nicméně rada zkracovat pracovní směny těžko uskutečnitelná. Firmy působící v místech ohrožení a konfliktů mívají lidí málo. Člověk v tísni při vypuknutí či vyhrocení krize okamžitě sahá do sítě spřátelených kontaktů a zaměstnává potřebné lidi postupně.
Nedostatek zdravotníků byl jedním z nejsložitějších projevů covidové krize. Primář urgentního příjmu Nemocnice na Bulovce Jakub Bala líčí situaci takto: „Měli jsme málo zvláště středního personálu, hlavně sestřiček, záchranářů a sanitářů, pak i lékařů. Délku směn jsme neměnili, ale točili jsme personál jinak. Tak, aby v nejtěžších podmínkách – tam, kde bylo potřeba nosit ochranné pomůcky – nebyli stále ti samí. Protože to je velmi fyzicky náročné.“ Nejvíc byli pod náporem pracovníci z oddělení, kde nebyli zvyklí na pacienty ve vážných stavech.
Zvládnout psychickou zátěž pomáhal ve zdravotnictví takzvaný peerovský program. „Spočívá v tom, že součástí každého oddělení je personál vycvičený k tomu, aby vytipoval lidi, kteří by potřebovali psychologickou pomoc, a tu základní jim je také schopen poskytnout. Lidé za takovými kolegy mohou chodit s problémy a buď je vyřeší spolu, nebo s tím pak dál pracuje nemocniční psycholog či další odborníci. V krizi nám velmi dobře pomáhalo, že jsme byli situací dobře stmelený kolektiv. Intenzivnější pomoc proto potřebovaly jen jednotky lidí,“ shrnuje Bala.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
