Vojtěch Lanna – podnikatel, který zaváděl kapitalismus

Vojtěch Lanna byl příkladem podnikatele, který před více než 150 lety díky talentu, učenlivosti a především nevšední píli přebudoval malý rodinný podnik v mohutnou společnost. Ta navíc měnila ekonomiku celých českých zemí, kde právě začínala průmyslová revoluce.

V první polovině 19. století investoval do obchodu, dopravy a především do samotné výroby. Získal monopol na říční dopravu na Vltavě a Labi, stavěl se společníky první železnice a zahájil dobývání uhlí a výrobu železa na Kladně. V prostředí, kde stále přežívala středověká strnulost, byl přesvědčeným liberálem a řídil se příklady z daleko vyspělejší západní Evropy, kterou při cestách za obchodem dobře poznal.

Dílo Vojtěcha Lanny je současně připomínkou, že velkorysé podnikání obvykle překonává úzké nacionální hranice. Sám ostatně pocházel z česko‑německé rodiny a pokládal se za příslušníka nikoliv obou již rozhádaných národů, ale Českého království pod habsburským císařem. Od Františka Josefa I. byl také povýšen do šlechtického stavu.

Z lodníka podnikatelem

Vojtěch Lanna vyrůstal v českobudějovické rodině přistěhovalců z Horního Rakouska, kterou živil obchod se solí a vltavské říční lodě. Vyrůstal mezi lodníky a už jako chlapec se s bečkami rakouské soli plavil do Prahy, kde také začal studovat. Pražské školy mu ale neseděly a raději se vyučil řemeslům spojeným se dřevem a s vodou a stal se kormidelníkem. Složil loďařské a vrátenské zkoušky a začal samostatně podnikat. Při svých cestách pronikal i do vltavského obchodu.

Vojtěch Lanna (1805–1866) přinesl do českých zemí dravý kapitalismus, který za průmyslové revoluce měnil podobu Evropy. Splavňoval řeky, tavil železo a stavěl dráhy pro první parou poháněné vlaky. V roce 1839 začal v Praze stavět více než kilometr dlouhý Negrelliho viadukt, který umožnil město napojit na vznikající železniční síť.

Foto: Wikimedia Commons - Adolf Dauthage (CC-PD)

Ve 24 letech po smrti otce převzal rodinný podnik, rozvoz soli po jižních Čechách a stavbu říčních člunů a převoznických prámů. Okamžitě se rozmáchl dál a dokonale využil ustanovení Vídeňského kongresu o svobodné plavbě po řekách, které ústí do moře. Několikrát vypravil na vodu dlouhé vory postavené z kvalitního dřeva a naložené jihočeským grafitem. Obojí prodával až v Hamburku, což znamenalo překonat tisícikilometrovou vzdálenost. A když i tak po cestě nastaly problémy s úřady, pomáhaly úplatky v podobě budějovického piva. K obchodnímu úspěchu mu pomohly kontakty se správci Schwarzenberského panství, kteří stejně jako sousední šlechtické rodiny Černínů a Buquoyů měli zájem o prodej dřeva ze svých lesů.

Vydělané peníze nepřetavil podobně jako mnoho jiných měšťanů do nákupu zemědělské půdy i samotných velkostatků, ale investoval je znovu do přepravy a do obchodu. Stal se jedním z akcionářů 139 kilometrů dlouhé koněspřežné dráhy mezi Českými Budějovicemi a Lincem. V roce 1832, kdy byla dobudována, začal provozovat její českou část. Musel kvůli tomu vydržovat 800 koní, ale na patnáct let, po dobu pronájmu, ovládl v celých Čechách solný obchod.

Současně spustil na vodu vltavskou flotilu, která převážela zboží od Čertových proudů u Vyššího Brodu až po Severní moře. Všude navazoval kontakty se speditéry a majiteli plavebních společností a v tom se mu dobře hodily jazykové schopnosti. K rodné češtině a němčině rychle přidal angličtinu a francouzštinu.

Zatímco drobní živnostníci a řemeslníci byli přísně zdaněni, odvody velký bank a průmyslových podniků zůstávaly nízké.

Poznal, že v říční dopravě nejde jen o lodě, ale neméně o vodní cesty. Historik Milan Hlavačka připomíná, že dokonce podnikl cestu k Rýnu, aby na vlastní oči viděl organizaci lodní dopravy na hlavní dopravní tepně Německa. Krátce nato od domácích úřadů, s nimiž po celý život udržoval dobré vztahy, získal povolení budovat stavby na Vltavě a pak i na Labi až k saské hranici. Pro úředníky dokonce pořádal pravidelné cesty po českých řekách, aby je přesvědčil o nutnosti velkorysých státních zakázek k jejich splavnění.

Na druhou stranu byly jeho stavební nabídky nejlevnější a odevzdávaná díla vyhověla přísným požadavkům. Podnikatel používal kromě lidské síly i moderní techniku – k regulačním pracím na Labi nasadil naprostou novinku, parní bagry.

Zásluhou jeho říčních úprav se na českých tocích mohly zakrátko plavit nejen nevelké veslice a plachetnice, které proti proudu táhli koně, ale také parníky. Na stavbě prvního z nich, Bohemie, se finančně podílel. Vyplul na Labe v roce 1841 a 38 metrů dlouhou loď poháněl parní stroj o výkonu 30 koní. Konstruktérem byl anglický inženýr John Andrews.

Podnikání Vojtěcha Lanny

1832
Sedmadvacetiletý podnikatel, který zbohatl na prodeji dřeva do Německa, si pronajal českou část koněspřežné dráhy z Českých Budějovic do Lince. Díky tomu ovládl v českých zemích obchod se solí.

Koněspřežní železnice České Budějovice - Linc

Foto: ČTK

1833
Získal zakázku na regulaci Vltavy a Labe a začal se podílet i na výstavbě prvních železnic na území Českého království.

1839
Začal se stavbou pražského Negrelliho viaduktu, který byl ve své době nejdelším mostem Evropy.

1851
Založil Kladenské železářské těžařství, první velkou huť v „českých“ rukou. Už dříve jeho firma na Kladensku začala dobývat černé uhlí.

Kladenské železářské těžařství

Foto: archiv

1853
Zahájil stavbu Buštěhradské dráhy z Kladna do Kralup, po které se vozilo uhlí a železářské výrobky k vltavským přístavům. To umožnilo rozšíření hutní výroby na celkem šest vysokých pecí.

1862
Po vážné odbytové krizi, za které utrpěl ztráty ve výši sedmi milionů zlatých, jeho kladenské hutě – tehdy už Pražskou že­lezářskou společnost – získaly vídeňské banky.

1866
Po smrti Vojtěcha Lanny převzal stavební firmu jeho syn Vojtěch. Zaměřil se na budování železnic a v závěru 19. století podnik budoval holešovický přístav.

Větší než Krupp

Lannův stavební podnik se zaměřil i na Prahu. Nejprve v ní postavil řetězový most, který ji spojil mezi dnešním Národním divadlem a Újezdem. Dnes tam stojí most Legií. Upravil i půl kilometru přilehlého nábřeží. Jeho firma pro tyto účely dodávala veškerý materiál: ze Šumavy plavila dřevo, z železáren v Chlumu u Tře­boně stavební železo, kámen dovážela z Těchnic, kde za tím úče­lem otevřeli nový kamenolom. Významným dílem byla i obnova silnice v zátopovém území mezi Zbraslaví a Prahou, kterou v roce 1845 zničila velká povodeň.

Kromě toho pro Prahu postavil vodárnu a v roce 1842 budovu nádraží, které dnes nese jméno Tomáše G. Masaryka. Ještě větší zakázkou se stal železniční Negrelliho viadukt, který byl po více než půl století se svými 1111 metry nejdelším evropským mostem. K této stavbě už musel spojit síly s agilní moravskou stavitelskou firmou bratří Kleinů. S ní se později podílel například na stavbě železnice mezi Prahou a Olomoucí. V té době firmy Vojtěcha Lanny zaměstnávaly 2300 lidí, takže šlo o skutečného velkopodnikatele. To vyniká při mezinárodním srovnání: zakladatel německého těžkého průmyslu Alfréd Krupp měl ve své zbrojovce v Essenu jen poloviční počet dělníků.

Jak Lanna své lidi platil? Dělníci na stavbách vydělávali 18 až 51 krejcarů za den. Přičemž úkolová práce byla odměňována podstatně lépe než hodinová. Bochník chleba stál tehdy v podnikové kantýně 12 krejcarů, polévka dva krejcary a máz zbraslavského piva šest krejcarů. Někteří z jeho zaměstnanců mu říkali pantáta, pro jiné zůstal vltavským admirálem.

Lanna nepodnikal jen v Praze, do níž i s rodinou z Českých Budějovic přesídlil. Stavěl velký most u Podolska na silnici spojující Písek a Tábor. Ve čtyřicátých letech 19. století se věnoval rovněž splavňování menších jihočeských řek, především Lužnice, Nežárky a Blanice, kde se díky tomu rozvinulo vorařství. Lanna nezapomínal ani na počátky svého podnikání – na stavbu říčních člunů. Ročně jich na Vltavu spouštěl až 350. Většinu jich vypravoval s nákladem dřeva či parket do Německa.

Podnikání v té době napomáhala vládní opatření. Režim jinak konzervativního ministerského předsedy Klementa Metternicha nastavením daňového zatížení velký byznys usnadňoval. Kolkový a taxový zákon z roku 1840 zavedl regresivní systém. Drobní živnostníci a řemeslníci byli přísně zdaněni, odvody velkých bank a podniků – v Čechách šlo kromě Lanny například o Portheimovu kartounku a další akciové společnosti budující železnice – zůstaly zatíženy jen málo.

Lanna se nevyhýbal ani veřejným funkcím a spojoval je s lobbingem. Stal se prezidentem budějovické obchodní komory a z této pozice podporoval nejen rušení přepravních cel, ale i technickou osvětu, zakládání hospodářských spolků a spoření v záložnách.

V Českých Budějovicích a Krumlově věnoval velké sumy na vzdělání a zakládal nejen školy hospodářské a hudební, ale i mateřské. Po zrušení roboty v roce 1848 tiskl ve snaze přispět k povznesení rolnického stavu vlastním nákladem zemědělské příručky. Kromě toho založil i sirotčinec a rovněž Ústav na rozdělování chleba potřebným.

Veškerý materiál pro stavbu pražského řetězového mostu (dnes na jeho místě stojí most Legií) si Lannova firma zajišťovala sama. Ve čtyřicátých letech 19. století zaměstnávala více než dva tisíce dělníků.

Foto: ČTK

Uhlí a železo

V polovině 19. století se Lanna, který do té doby skupoval pivovary, hostince, mlýny a zemědělské statky, vrhl do finančně náročných projektů. V prvé řadě na těžký průmysl, který znal ze západní Evropy, zejména z Porýní, kam se přesouvalo hospodářské srdce sjednocujícího se Německa. Průmysl podle jeho představ představoval pokrok a k tomu příležitost ke zbohatnutí. V roce 1851 proto navštívil první Světovou výstavu v Londýně, a cestu navíc využil k poznání firem v uhelno‑železářských oblastech Anglie a Belgie.

Hned po návratu domů založil Kladenské železářské těžařství, první velkou huť v „českých“ rukou, která navázala na jeho předchozí aktivity s dobýváním černého uhlí. Nový byznys souvisel s předchozí stavbou Buštěhradské dráhy, která propojila Kladno – tehdy ještě vesnici – s Kralupy nad Vltavou. Což umožnilo železniční dopravu uhlí a pak i železa do přístavu a jejich další export až do Saska a Pruska. Zajímavá byla z obchodního hlediska také blízká Praha, kde v té době uhlí pokrývalo přibližně dvě třetiny celkové spotřeby paliva.

V roce 1854 přes varování odborníků začal stavbu vysoké pece, kterou novou železnicí propojil s Nučicemi. Tam byla nedlouho předtím objevena ložiska železné rudy a pak se jí tam těžilo kolem 200 tisíc tun ročně.

Lanna podle svého prvorepublikového životopisce Theodora Žákavce musel prodat svůj zámek v Poříčí i s okolními pozemky, protože huť kvůli nákupům drahé techniky představovala obří investici za devět milionů zlatých. To je třikrát víc, než na kolik přišla stavba a následná rekonstrukce Národního divadla. Ani to nestačilo, a tak musel přibrat společníky. V roce 1857 vznikla Pražská železářská společnost: počet vysokých pecí na Kladně se zvýšil na šest, přibyla parou poháněná dmychadla a byla vybudována koksovna.

Hospodářské výsledky velkoryse pojatého podniku však zaostávaly za očekáváním, protože státní výstavba některých železničních tratí, na nichž by společnost díky dodávkám kolejnic profitovala, se opožďovala. Chyběl odbyt a firma, od níž si Lanna tolik sliboval, nedokázala splácet dluhy. Sám její zakladatel prodělal sedm milionů zlatých. Nakonec se v roce 1862 transformovala na akciovku, z jejíhož vedení byl vytlačen. Jeho místo zaujaly vídeňské banky, především Creditanstalt.

Ačkoliv Lannovo další podnikání, hlavně budování železnic mezi Pardubicemi a Libercem či Prahou a Plzní, bylo lukrativní, strávil podnikatel zbytek života neúspěšnou snahou získat zpět v Kladně ztracené pozice. I proto, že hutě po překonání odbytových potíží začaly prosperovat a vyplácet slušné dividendy. Vídeňští finančníci se však o řízení společnosti nechtěli dělit. Náplastí, alespoň pokud šlo o pochroumanou prestiž, nakonec bylo vyznamenání od císaře Františka Josefa I. a jmenování za zásluhy o budování průmyslu do šlechtického stavu. Vzápětí, v roce 1866, ale zahořklý Vojtěch Lanna ve Vídni, kam se přestěhoval, zemřel.

Tři generace

Zaběhnutou stavební firmu převzal jeho syn, rovněž Vojtěch. Pod značkou Lanna a Schebek se podílela na celé řadě železničních a silničních staveb. V 60. a 70. letech 19. století stavěla tratě z Kralup nad Vltavou do Turnova, Českou severní dráhu, Dráhu císaře Františka Josefa spojující Vídeň přes České Velenice s Českými Budějovicemi a Prahou nebo také Ústecko‑teplickou dráhu. Pracovala také na drážních stavbách v Uhersku.

Vedle toho provedla úpravu karlínského, holešovického a libeňského přístavu a postavila řadu zdymadel.

Vojtěch Lanna junior byl rovněž proslulým sběratelem umění a zasadil se o vybudování Uměleckoprůmyslového musea v Praze a věnoval mu svou kolekci skla.

V budování dopravní infrastruktury pokračoval i vnuk Vojtěch František Lanna. V roce 1920 však musel pod tlakem poválečné reality přeměnit svoji firmu na akciovou společnost Lanna ASS a prodat ji bance Bohemia. Tu v roce 1948 komunisté znárodnili a firmu připojili k podniku České stavební závody. A ten zase byl před­chůdcem dnešního Metrostavu a firmy Hochtief.