Barokní byznys: Hrabě Josef Kinský konkuroval i Benátčanům

Sklo a textil po dlouhou dobu patřily k hlavním vývozním artiklům českých zemí. Velkou měrou se o to v polovině 18. století zasloužil hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský a jeho podniky kolem Sloupu u Nového Boru.

Šlo o jednoho z nejúspěšnějších domácích byznysmenů, který se navíc nikdy nebál experimentovat a učit v zahraničí. Stál rovněž u zrodu na středoevropské poměry silné akciové společnosti, která jeho výrobky i zboží od dalších podnikatelů z českých zemí prodávala do jižní Evropy a také do Latinské Ameriky.

Velkorysé podnikání, zatím ještě v aristokratickém hávu, se v českých zemích začalo šířit v tereziánské době, kdy vídeňský dvůr pod tlakem vojenských neúspěchů dal souhlas s rozsáhlými reformami. Ty natrvalo ovlivnily jak společnost, tak hospodářský život a otevřely cestu k manufakturám, předchůdcům dnešních výrobních závodů.

Podnikání místo manželky

Josef Kinský, potomek rozvětveného šlechtického rodu s českými kořeny, se v mládí stal maltézským rytířem a složil slib celibátu. V 21 letech se ujal správy panství kolem severočeského Sloupu a o své vůli tam zahájil pozemkovou reformu. Rozparceloval pět svých nepříliš výnosných velkostatků a půdu pronajal poddaným, které za poplatek zbavil i nevolnických pout. Nikoliv však roboty – tu si museli odpracovat v jeho dílnách a manufakturách. Ty začal zakládat, protože mu bylo jasné, že samotné zemědělství v podhorských oblastech větší prosperitu nepřinese.

Mladý hrabě byl docela teoreticky vybaven. Stal se zastáncem merkantilismu, učení, které zdůrazňovalo důležitost průmyslu a exportu a souhlasilo i se státními zásahy do podnikání. Především ale měl jako bohatý velmož dostatek peněz na investice. Dobová hlášení do Vídně sice uváděla, že v Čechách pro rozvoj obchodu a podnikání chybí kapitál – peníze půjčovali jen úřady s nevolí trpění židé –, Kinského případ to však nebyl. Stavěl bělidla, barvírny a dílny na výrobu příze, jemného plátna, krajek a tapet. V sousedních německých zemích k tomu na­jímal zahraniční odborníky (vymohl si povolení zaměstnávat i nekatolíky) a kupoval stroje. Ty dodával také vesničanům, kteří pro něj pracovali doma, zejména pláteníkům.

Později k jeho textilním podnikům přibyly zrcadlárny zakládané opět za pomoci mistrů tohoto oboru přilákaných ze zahraničí. Nejdříve vyrostly v Polevsku, Lindavě, samotném Sloupu a nakonec v Haidě, nynějším Novém Boru, který se z nevelké vesnice změnil v živé a převážně německy hovořící město. Kinský si na dovoz zrcadel do monarchie vymohl vysoká cla a naopak je ve velkém – celkem asi polovinu produkce – exportoval. Na jedné straně do Moskvy a Istanbulu, na druhé do západní Evropy. Jeho velká zrcadla v luxusních rámech byla stejně žádaná jako tradiční benátská, a tak na nich hrabě ročně vydělával 40 tisíc zlatých, což byl ekvivalent ceny menšího panství.

Ve velkém vyvážel také plátno, skleněné perly a korále. Nakonec i bavlněné látky, například barchet, který v Novém Boru tkalo 400 dělníků. K tomu investoval do podniků jiných podnikatelů. Konkurence se nebál – vydělával na tom, že držel v rukou obchod s jejich zbožím. Navíc poptávka byla doma i za hranicemi vysoká.

Do roku 1762 vyrostlo v Čechách 38 manufaktur. Vláda ustoupila od přísných pravidel a vsadila na volnou konkurenci a na tržní principy.

Soustava Kinského manufaktur byla nejvýnosnějším podnikem celé habsburské monarchie a podle britského ekonomického historika Petera Dicksona byl hrabě největším a neúspěšnějším šlechtickým kapitalistou v Čechách.

Zboží až do Latinské Ameriky

K tomu v roce 1768 s hrabětem Josefem Bolzou založil Španělskou akciovou společnost, první podobný podnik v českých zemích. Okamžitě se stala největším exportérem textilu a skla v habsburské říši, sklady měla jak v Praze a Vídni, tak v Amsterdamu a Barceloně. Vyvážela na Pyrenejský poloostrov a také do Latinské Ameriky, tedy do tehdy ještě španělských kolonií. Roční tržby dosahovaly až devíti milionů zlatých, nicméně mnoho peněz se rozkrádalo na dlouhých obchodních trasách, a navíc musela akciovka čelit levné konkurenci z pruského Slezska. A tak po pěti letech ukončila činnost.

Doba a dílo hraběte Kinského

1726
Po návratu z cest po Evropě převzal Jan Josef Maxmilián Kinský sloupské panství s dvaceti obcemi. Začal rušit vlastní statky a půdu pronajímat rolníkům. Robotu si ale museli odpracovat v jeho dílnách a manufakturách.

1744
Kinský založil v Novém Boru (tehdy v Haidě) obecnou školu a dbal na povinnou školní docházku dětí.

1749
Královna Marie Terezie zahájila reformy sloužící k modernizaci říše. Ty první vedly k centralizaci monarchie a její germanizaci. Pozdější už usnadňovaly obchod a podnikání včetně zakládání manufaktur.

1756
Kinský zřídil zrcadlárnu v Lindavě a o čtyři roky později další ve Velenicích. V roce 1761 v jeho nově založené textilní manufaktuře ve Sloupu pracovalo 250 lidí.

1757
Úřady sestavily katastr zemědělské půdy, z níž se vybíraly daně. Zdanění poddaných ale zůstávalo vyšší než u šlechticů.

1768
Za účasti Kinského vznikla Španělská akciová společnost, která se stala největším vývozcem skla a textilu. Tržby dosahovaly až devíti milionů zlatých, po pěti letech ovšem krachovala.

1780
Po smrti Josefa Jana Kinského, který zůstal bezdětný, novoborský hospodářský zázrak skončil.

Kinský měl čas i na filantropii, rady věčně zadluženým příslušníkům svého rodu a propagaci nových zemědělských metod. Získal rovněž uznání  vídeňského dvora. Nejprve se stal dvorním radou a pak předsedou pražského Komerčního a merkantilního konsenzu, který v té době byl jakýmsi ministerstvem průmyslu Českého království. V roce 1772 ho ve Sloupu navštívil následník trůnu a pozdější císař Josef II. Oba je spojoval zájem o sociální a hospodářské reformy a jejich dobré vztahy utvrzovalo Kinského přesvědčení, že nejlepším způsobem vlády je absolutní monarchie v čele s osvíceným panovníkem. A za něj se Josef II. pokládal. Přesto měl liberalismus osvíceného feudála své meze: když se v roce 1779 potýkal s nedostatkem pracovních sil, žádal – kupodivu marně – vládu o úřední přidělení dalších dělníků.

Po smrti Josefa Jana Kinského, který zůstal bezdětný, novoborský hospodářský zázrak v roce 1780 skončil. Ani mezi příbuznými, ani jinde v okolí se podle historika Mi­roslava Hlaváče nenašla osobnost, která by na jeho úspěchy dokázala navázat.

Podnikatelská horečka

Kinský ovšem nebyl sám, kdo v českých zemích začal ve velkém po­dnikat. Někde manufaktury vyrostly už na starším základě. Třeba výrobna sukna v Horním Litvínově na panství Valdštejnů. Za panování Marie Terezie se proměnila ve velkou firmu s rozsáhlou dělbou práce. Zpracovávala vlnu z širo­kého okolí a v roce 1774 zaměstná­vala 442 lidí.

Šlo o soukromý podnik, nicméně s těsnými vazbami na stát. Vláda poskytla půjčky a udělovala rozmanité výjimky, například Valdštejnům povolila jinak zakazovaný dovoz vlny ze Španělska.

Pomoci Vídně se těšila rovněž věhlasná bělírna plátna v Potštejně, založená na zelené louce slezským podnikatelem Harbuvelem de Chamaré. Plátno se nakupovalo od tkalců, bělilo, valchovalo, potiskovalo či upravovalo kvůli vzhledu a odolnosti. Dokonce tam v roce 1755 vznikla škola, v níž se lidé učili kvalitněji tkát. Vláda opět přišla s daňovými a celními úlevami a podnik měl také speciální účet v jednom polostátním finančním ústavu. Úřady zajišťovaly i dovoz semen lnu a hrabě Chamaré zase na oplátku dozíral nad pěstováním lnu po celých Čechách. Bohatství dokonce prosakovalo níže. Dělníci dostávali slušné odměny a pot­štejnský farář jim vyčítal časté návštěvy hospod. Zboží z Potštejna žádali nejen v Praze, Vídni či Uhrách. Obchodovala s ním i zavedená obchodní společnost rodiny Kennedyových, která plátno vozila do Latinské Ameriky.

Důležité bylo rovněž zpracování železa, hlavně v hutích u Berounky. Na železářství se podílely především šlechtické rody Šternberků, Fürstenberků či Harrachů. Masové využívání nucené robotní práce, které snižovalo náklady oproti konkurenci až o jednu třetinu, ale zpomalovalo zavádění technologických novinek.

Ekonomická úroveň Evropy v roce 1750 (HDP v paritě kupní síly na osobu v dolarech roku 1990)

Zvětšit přes celé okno

Význam si uchovalo sklářství – počet sklářských hutí vzrostl na sedm desítek. České sklo splňovalo dobové požadavky na luxusní stolování a úspěšně se vyváželo do evropských zemí i do zámoří.

Fiaskem a velkými finančními ztrátami ale skončily pokusy obnovit těžbu stříbra na Jihlavsku a cínu v okolí Horního Slavkova.

Základem hospodářského vzestupu českých zemí byla modernizace výroby, budování manufaktur. Přičemž jejich založení nebylo možné bez udělení „tovární koncese“. Na zvýšení přitažlivosti jejich produkce na zahraničních trzích se podílelo několik nových vládních institucí − komerční ředitelství, ministeriální deputace a komise vyslané do jednotlivých zemí. Úředníci dozírali i na kvalitu a prosazování moderních výrobních postupů. V textilnictví – šlo o předmět prvořadého státního zájmu – se staly vzorem londýnské firmy. Vedle toho ale úřady začaly vyplácet i exportní prémie.

Do roku 1762 vyrostlo v Čechách 38 manufaktur a pokrývaly prakticky všechny tehdejší výrobní obory. A to i proto, že vláda ustoupila od uplatňování přísných pravidel a vsadila na volnou konkurenci, na tržní principy. Velké manufaktury zprvu zůstávaly v rukou státu, tedy v konečném důsledku panovníka, a významných šlechticů. Z řad měšťanstva se ponejvíc rekrutovali zprostředkovatelé a překupníci zajišťující dodávky surovin.

Matka českého kapitalismu

Budování manufaktur bylo součástí reforem Marie Terezie, které primárně nešlo o ekonomiku, ale o pevnější základnu pro velmocenskou politiku. Reformy proto měly jasný cíl: zvýšit státní příjmy, omezit zadlužení a lépe vyzbrojit armádu. Tři čtvrtiny obyvatel se sice živily zemědělstvím, nově se však očekávalo, že k prosperitě a vyšším státním odvodům přispěje „průmysl“ a obchod. Nešlo přitom o nic jiného než o oprášenou merkantilistickou teorii, že se na území říše musí co nejvíce vyrábět a zboží prodávat za hranicemi.

Z tohoto pohledu byla důležitá ochrana domácího trhu a omezení dovozu přepychového zboží. Ještě větší význam než nová cla ovšem mělo zavedení kvalitní mince, protože po celé střední Evropě se užívalo různých platidel nevalné jakosti. Stříbrný tereziánský tolar obíhal nejen v habsburské říši, ale rovněž v Itálii a východním Středomoří. Objevily se i první papírové peníze, ve Vídni tištěné bankocetle. Současně mizely vnitřní poplatky a mýta na hranicích jednotlivých habsburských zemí a obchodu pomohl rovněž jednotný systém měr a vah.

Měnil se vnitřní trh. Mezi venkovany zprvu obíhalo jen málo peněz, protože je spotřebovali na placení daní. Postupně ale rostl odbyt řemeslných výrobků a začínalo se více stavět. Přednostně se rozvíjely některé profese − s rostoucím obchodem a cestami si pomohli hlavně formani a hospodští.

Lépe než dřív prosperovala drobná výroba, která s pomocí úřadů prolamovala staletá cechovní omezení. Textilní řemesla tak byla v letech 1755 až 1774 prohlášena za svobodná. Ústup od cechů ve městech byl však pomalý, roli sehrála obava, že volná konkurence povede ke zchudnutí velké části obyvatelstva a k sociál­ním problémům.

Na vzestupu bylo peněžnictví, v českých zemích například v Brně, kde vznikla banka spojená s burzou. Souviselo to s rozvojem textilní výroby, díky níž si město vysloužilo přezdívku „rakouský Manchester“. Stát se staral o dopravu, důležité silnice dodnes v Česku leží na základech silnic tereziánských. Ohromný význam měla také labská říční cesta, která umožnila vozit plátno a sklo do Hamburku.

Pozornost stát věnoval rozvoji zemědělství. Dokonce z kazatelen zněly výzvy a rady, jak pěstovat nové plodiny. Ovšem snahy rozšířit pěstování moruší či mořeny barvířské moc neuspěly. Zato se prosadilo pěstování brambor – k němu ani tak nepřispěla úřední nařízení, jako spíš poznání samotných lidí, že brambory mohou zabránit zopakování hladomoru, který počátkem 70. let 18. století v českých zemích zahubil statisíce lidí.

Jaký byl tedy výsledek přechodu od feudální agrární ekonomiky k začátkům průmyslové výroby a prvním krokům kapitalismu? Výrobní základnou monarchie se staly právě české země. Jejich obchodní bilance byla vysoce aktivní, vývoz trojnásobně převyšoval dovoz. Na export šlo plátno, sukno, lněná příze, sklo a cín, ze zemědělských produktů vlna, obilí a chmel a také dobytek a ryby.

Avšak po nadějném rozběhu přišlo na řadu let zpomalení. Po propuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 totiž vídeňský dvůr v podpoře podnikání ochladl. Protože  se byznys stále více stával doménou třetího stavu, tedy měšťanů, z nichž se někteří proměňovali v kapitalisty. A tak převládla obava, že by se – stejně jako v Paříži – mohli na úkor panovníka a aristokracie domáhat politického vlivu.

Dalším důvodem ztráty tempa byl fakt, že „český“ export ze tří čtvrtin stál na exportu plátna a jeho vývoz do zámoří na začátku 19. století znemožnily napoleonské války. A o něco později na evropských i světových trzích začaly dominovat anglické textilky.