Když se ve firmě JFE Steel manažer rozhodl strávit v kanceláři dva dny v kuse, museli ho následovat i podřízení. „Je neslušné odejít spát domů, pokud šéf zůstává,“ popisuje svou zkušenost Šárka Mikmeková. V japonské ocelárně vedla výzkumnou skupinu a občas tam trávila celé dny i noci. „Naučila jsem se, jak si chvilku nenápadně zdřímnout u počítače. Do práce jsem si raději brala dostatek svačin,“ líčí osmatřicetiletá fyzička a materiálová inženýrka.

Odhaduje, že i vysoké pracovní nasazení a důraz na týmový přístup jí pomohly k úspěchu. S japonským kolegou vyvinula novou mikroskopickou zobrazovací metodu, která umožňuje zefektivnit výrobu vysokopevnostní oceli pro automobilky, letecký průmysl nebo stavbu mrakodrapů. Po návratu do Brna do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR Mikmeková metodu dál vylepšovala. Nyní získala od Akademie věd ČR grant 25 milionů korun. Peníze využije na automatizování a robotizování procesu, sestaví si vlastní tým.

Požadavky automobilek na ocel pro výrobu karoserií jsou komplikované. Musí být ohebná, aby se dala dobře tvarovat, a zároveň pevná, aby při nehodě ochránila pasažéry. Navíc v poslední době roste i tlak na snižování hmotnosti kvůli úsporám paliva. Ocelárny se jim snaží vyhovět buď přidáním příměsí, nebo teplotou zahřívání a ochlazování materiálu.

Dosud bylo obtížné rychle odhalit, jak se určitý výrobní postup přesně promítne do struktury oceli. Změnil to nápad Mikmekové a jejího kolegy, fyzika Tomohira Aoyamy. Dvojice vymyslela, jak pomocí rastrovací elektronové mikroskopie detailně prozkoumat strukturu oceli. Jejich práci publikoval časopis Ultramicroscopy a loni za ni získali ocenění od Japan Institute of Metals and Materials.

Klíčová byla příprava vzorků, jejichž povrch byl modifikován leptacími technikami. A důležité bylo k tomu vyladit elektronový mikroskop. To řešila Mikmeková se zástupci brněnské pobočky firmy Thermo Fisher Scientific, které znala z dřívějška. „Naše nová metoda poskytuje rychlou zpětnou vazbu mezi strukturou a výslednými vlastnostmi oceli,“ vysvětluje. JFE Steel, jedna z největších světových oceláren, si nechala revoluční zobrazovací metodu patentovat.

Pokuta za vyhrnuté rukávy

Dostat se do japonské ocelárny a prosadit se v ní nebylo pro Češku snadné. Na Masarykově univerzitě studovala astrofyziku. Když její romantické nadšení pro tento obor trochu opadlo, přibrala praktičtěji změřené materiálové inženýrství na Vysokém učení technickém. Protože pochází z Třince, zaměřila se na ocel. Lákala ji možnost stoprocentní recyklace a široké uplatnění. Doktorát zčásti dělala na univerzitě v japonské Tojamě. Na odborné konferenci jí zástupce JFE Steel nabídl práci. Ve výběrovém řízení uspěla, avšak pak se musela naučit japonsky, což zvládla za pár měsíců.

Brzy zjistila, že veškeré dění v práci je svázáno přísnými pravidly k posílení sounáležitosti v týmu. Každý pracovní den v ocelárnách začínal společným zpěvem firemní hymny a rozcvičkou. „Naštěstí šlo o nenáročné cviky. Přece jen části zaměstnanců bylo přes sedmdesát,“ popisuje Mikmeková. Další rozcvička následovala v poledne.

Japonské podniky lidem ukazují, co vlastně dělají. Zaměstnanci ocelárny vyrazili do Toyoty, aby viděli výrobu karoserií aut.

Všichni od uklízečky až po nejvyšší management nosili stejnou uniformu. „Volnost jsme měli jen při výběru ponožek,“ říká výzkumnice. Oblečení si nemohla ani drobně upravit. Když si jednou vyhrnula rukávy, dostala pokutu. Bez povolení nesměli zaměstnanci změnit účes nebo barvu vlasů, tolerovalo se pouze dobarvování šedin.

Ani oblékání a chování ve volném čase nemohlo být jakékoli. Jednou šla Mikmeková nakoupit v tílku a někdo z firmy ji viděl. „Bylo mi řečeno, že jsem poškodila dobré jméno podniku,“ popisuje. Odhalené ruce byly jen drobným prohřeškem. To když se zaměstnanec rozvedl, v ocelárně skončil.

Čtěte dále

Ani poměrně tvrdá pravidla ji neodradila od práce. „Bavilo mě, co dělám,“ vysvětluje a v japonské firemní kultuře vidí i spoustu pozitivního. V Česku jí chybí především důraz na týmový přístup, v němž zásluhy jednotlivce nejsou podstatné, firma musí uspět jako celek. Profesně úspěšní lidé se většinou nechovají arogantně, vystupují skromně a pokorně. Podniky se také snaží zaměstnancům názorně ukázat, co a proč dělají. Z oceláren například vyrazili na exkurzi do automobilky Toyota, aby viděli, jak z jimi vyrobené oceli vznikají karoserie aut.

Intrikáni pryč, roboti sem

Po pěti letech v Japonsku se Mikmeková rozhodla vrátit se do Česka. Vadilo jí, že ve firmě už nemůže dál kariérně růst. Vedla výzkumnou skupinu, ale na manažerskou pozici neměla jako cizinka šanci postoupit. „Nehrálo roli, že jsem žena. Ale vyšší posty obsazují skoro výhradně Japonci.“ Po návratu do Česka začala pracovat v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR v Brně. Na konci loňského roku pak získala Mikmeková akademickou prémii Lumina quaeruntur, se kterou se pojí grant 25 milionů korun.

Peníze jsou určené především na vybudování vlastního týmu a další bádání. Při sestavování výzkumné skupiny se Mikmeková inspirovala zkušenostmi z Japonska. „Dbám na to, aby si členové týmu nezáviděli, nesoutěžili mezi sebou a hlavně se navzájem nepodráželi,“ říká a dokládá své odhodlání na tom, že hned na začátku několik „intrikánů“ vyměnila.

Ve výzkumné skupině jsou experti na robotiku, umělou inteligenci nebo materiálové inženýrství. S jejich pomocí chce Mikmeková metodu pro nahlížení do nitra oceli pozměnit tak, aby byla univerzálně použitelná. „Náš původní přístup vyžaduje zkušeného člověka na přípravu vzorků i na vyhodnocování snímků z elektronového mikroskopu,“ říká. S kolegy nyní techniku upravuje tak, aby přípravu vzorků zvládl robot a snímky z mikroskopu vyhodnocovala umělá inteligence. Zájem o spolupráci s českými vědci již projevila rakouská ocelářská skupina Voestalpine.

Související