Řada úspěšných lidí žije v sebeklamu, že jejich výsledky jsou náhodné

Vlastní úspěšné firmy, vedou velké týmy, svým firmám vydělávají spoustu peněz. Působí sebejistě. Proto by se každý divil, kdyby jim nahlédl do myšlenek. Myslí si o sobě totiž, že jsou úplně neschopní a celý jejich úspěch stojí buď na náhodě, nebo na zásluhách ostatních. A žijí v obrovském strachu, že každým dnem vyjde najevo jejich nekompetentnost.

Stav, v němž člověk podhodnocuje své schopnosti a vnímá je jako naprosto běžné, nazvali psychologové syndromem podvodníka (v angličtině impostor či imposter syndrom). Brzdí lidem kariéru a těm už úspěšným brání užívat si jak úspěch, tak život. Dokáže rozvrátit osobní existenci a způsobit dlouhodobou pracovní neschopnost.

Tam, kde je úspěch, může přijít i neúspěch a selhání. Často pak propuká syndrom podvodníka, zvlášť pokud je člověk vyčerpaný nebo vyhořelý.

To, že syndrom propuká převážně u úspěšných lidí, není paradox, je to naopak logické, říká psycholog Marek Navrátil. Najímá špičkové manažery a syndrom v těchto kruzích vídá často. „Tam, kde je úspěch, může být i selhání. A strach, že se jim přestane dařit, je živnou půdou tohoto syndromu,“ vysvětluje. Příčina může být hodně stará, často ji lze vypátrat v dětství. Aby syndrom propukl, je ale potřeba spouštěč. A tím právě bývá selhání, které přichází s vyčerpáním či vyhořením. Projevy jsou různé. Někdy začnou manažeři všechno horečně kontrolovat, aby zamezili chybám. Nebo naopak na všechno rezignují v představě, „že se na to stejně přijde“. „Jedná se o krizi vlastního narcismu,“ vysvětluje Navrátil. „Narcismus není porucha, jen povahový rys, který je u manažerů rozvinutější. Musí mít přesvědčení o vlastní dokonalosti, protože dělají velká rozhodnutí, a musí si být sami sebou jistí, že jsou to právě oni, kdo má rozhodovat. Syndrom je o tuto jistotu připraví a může je úplně paralyzovat.“

Ačkoli se podhodnocování vlastní osoby nevyhýbá mužům, trpí jím hlavně ženy. Mají pro to víc předpokladů, tvrdí ve shodě s Navrátilem další psycholog Vladimír Svoboda. „Kvůli tradici vychovávat dívky k ‚ženským‘ rolím jich je v některých oborech málo a prosadit se je stojí víc energie. Mají také blíž k pochybování o sobě samých,“ říká.

Ženy také zpracovávají selhání jinak než muži, doplňuje Navrátil: „Žena si řekne ‚chyba je ve mně, já jsem špatná‘, muž naopak ‚já jsem dokonalý, to svět nestojí za nic‘. Muži jsou často ve své dokonalosti utvrzováni od dětství. Pro drtivou většinu manažerů platí, že je jejich matka veřejně adorovala. O dívkách se na veřejnosti málokdy říká, že jsou dokonalé.“ Rozdílnou náchylnost k syndromu mezi pohlavími zdůvodňují psychologové i fyziologií. „Muž má vysokou hladinu testosteronu a ten způsobuje, že si přijde jako borec i v situaci, kdy borec není,“ objasňuje Svoboda. Muži jsou proto náchylní podléhat problémům z opačného pólu – zhoubnému narcismu a egocentrismu.

Co bys beze mě asi tak byla?

Svoboda má řadu pacientek trpících podvodnickým syndromem a téměř vždy jsou to vysoce postavené manažerky. Vysledoval v jejich životech jeden společný moment a přisuzuje mu vliv na to, že se u nich syndrom rozvine. „Mají dominantního a silně kritizujícího partnera, který shazuje jejich schopnosti tak dlouho, až tomu samy uvěří. Jedná se o velmi nezdravý vztah. Muž takovým chováním vytváří v ženě emocionální závislost, a to kvůli své vlastní nejistotě,“ říká Svoboda. Jedná se vždy o vysoce postavené muže, zvyklé rozhodovat. Bojí se ztráty vlivu na svou emancipovanou ženu. Takové do jeho ordinace přicházejí nejčastěji kvůli nízkému sebevědomí a léčí se psychoterapií, která může trvat půl roku až rok. „Nejtěžší je přesvědčit ženu, že věří sebeklamu, že si sama lže. Jakmile prohlédne, sebevědomí se jí vrací poměrně rychle.“

Vystavit si sbírku trofejí

Mnoho lidí trpí lehčími formami syndromu podvodníka, s nimiž může pomoci kariérové poradenství. V něm se podceňování schopností a hodnoty dosažených výsledků řeší velmi často, podotýká specialistka na tyto stavy Lucie Václavková. Lidé k ní často přicházejí v situaci, kdy skončili déletrvající pracovní pauzu nebo mění obor. Radí jim udělat si osobní inventuru. „Když se zamyslíme nad svými silnými stránkami a schopnostmi a rekapitulujeme své úspěchy, ukotvíme se v reálném obrazu sebe sama. Když stojím před faktem, že jsem za rok napsala 250 článků, které si ode mě někdo koupil, spíš si nebudu říkat, že neumím psát,“ říká poradkyně. Člověk by si podle ní takový osobní audit měl dělat opakovaně, třeba jako každoroční bilancování.

Překážku odpovídajícímu sebehodnocení mohou vytvořit sociální sítě. „Lidé mají kvůli nim tendenci srovnávat se s ostatními. Jediní, s kým bychom se měli srovnávat, jsme my sami,“ dodává Václavková. Tady pomáhá patřičná zpětná vazba od služebně starších kolegů, mentorů, koučů nebo podpůrných skupin z profesních sdružení. A hodnotu úspěchů pomůže potvrdit oslava, neboť zdůrazní jejich výjimečnost. „Když se neslaví a skromně se přejde k další práci, stávají se samozřejmostí. Přitom nejsou samozřejmostí,“ varuje Navrátil.

Pochvalu a ocenění je dobré umět přijmout. Klasická věta člověka se syndromem podvodníka ovšem zní: Je to zásluha mého týmu, nikoli má. „V Česku se traduje ‚samochvála smrdí‘ a ‚sedávej, panenko, v koutě‘, sebepropagace je sprosté slovo,“ říká Václavková. „Ale sebeprezentaci nutně potřebujeme, když usilujeme o novou pozici nebo když chceme získat zakázku. Dnes víc než dřív, protože se místa mění častěji.“ Poradkyně vysvětluje, jak při sebeprezentaci nesklouznout k sebechvále. Postavit ji na faktech, konkrétních příkladech a číslech. „Pokud jde o týmové výsledky, má člověk popsat, jakou měl v týmu roli a na jakých úkolech pracoval,“ radí Václavková.