Česko může být baterií Evropy. Lidé novým zdrojům energie začínají věřit

Rozlehlou halou sdíleného kancelářského prostoru v Praze se z několika stran nese tlumený hovor i vůně čerstvé kávy. Dnes ji pomohla uvařit energie z veřejné sítě, příště už ale třeba může přijít ze střešních solárních panelů, které firmy v objektu budou sdílet. I tak by to v příštích letech mohlo po zásadní proměně energetického trhu vypadat. Podle ředitele Svazu moderní energetiky Martina Sedláka je jisté, že obnovitelné zdroje budou hrát zásadní roli.

Jak Česko dojde k naplnění tohoto vašeho předpokladu?

Do roku 2030 potřebujeme především nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů. Česko v minulosti spalo a fotovoltaika v posledních letech narůstala pouze kosmeticky. Především šlo o nové projekty na rodinných domcích, ale ty nepomohou zbavit se uhlí. K tomu potřebujeme nastartovat velké projekty solárních elektráren, například na průmyslově znečištěných lokalitách, ať už jde o výsypky po uhelných dolech, nebo i jiné brownfieldy, třeba ty zemědělské. Neznamená to však, že by soláry měly končit na orné půdě. Dál se v ní pěstují plodiny, ale zároveň jsou tam umístěny solární panely, jde o nový směr – agrivoltaiku. Každopádně je zájem o výstavbu nových fotovoltaik vysoký, což ukázala i předregistrační výzva Modernizačního fondu, který disponuje penězi na zelené projekty. Je na státu, aby nabídl takové podmínky, za nichž se projekty podaří realizovat.

Jaké by to měly být podmínky?

Modernizační fond nabízí investiční podporu pro celou škálu instalací od nejmenších po největší. Stát zároveň může využít i nové nástroje po vzoru okolních zemí, které už je znají přes pět let. V Německu jsou to od roku 2015 například aukce. Stát je vyhlásí třeba pro 300 megawattů nového výkonu, firmy mu nabídnou projekty různých velikostí a on si vybere ty s nejnižší cenou dodávek, dokud nenaplní požadovaný výkon. Ve chvíli, kdy firmy začnou dodávat do sítě, mají na 20 let garantovanou pevnou výkupní cenu, což dává bankám jistotu, že projekt bude předvídatelný. Systém státní podpory se však dá nahradit i čistě komerčními mechanismy, takzvanými power purchase agreement. Tyto smlouvy se uzavírají mezi producentem energie z obnovitelných zdrojů – jde například o společnost, která postaví dvacetimegawattový park – a firmou, která potřebuje mít zelené dodávky energie, protože se rozhodla, že chce být klimaticky neutrální nebo že chce pokrývat svou spotřebu energie ze 100 procent z obnovitelných zdrojů. Banka vidí, že jde o garantovaný byznys, což tlačí ceny dolů. A investice se zaplatí během 20 let. PPA se běžně používá například v Německu, Španělsku nebo Švédsku.

V Česku zatím nic?

Nic na takové bázi. Aby bylo možné uzavřít PPA, potře­bujete k tomu ještě obchodníka, třetího hráče, protože v Česku to nelze udělat mezi výrobcem energie a firmou, která by elektřinu spotřebovávala. Je to kvůli legislativě, protože v Česku zjednodušeně řečeno nejde sdílet energii, na rozdíl třeba od Rakouska, kde je to možné i přes veřejnou distribuční síť.

Kolik fotovoltaiky tedy může Česko mít?

Spočítáno je, že do roku 2030 by Česko mohlo vyrábět z fotovoltaiky devět až 12 terawatthodin elektrické energie ročně. Aktuálně je to 2200 megawattů, což je zanedbatelné množství. Když se podíváme vedle do Polska, i tam mají zhruba třikrát víc.

Je otázka, zda soběstačnost je mantra, jíž by se Česko mělo držet. Jsme přece součástí EU.

Proč u nás tak málo?

Je to důsledek solárního boomu. Primárně v roce 2010 šla fotovoltaika skokově nahoru, za rok se instalovalo zhruba 1500 megawattů, což bylo v době, kdy solární technologie byla velmi drahá a v plenkách. Republika naskočila do fotovoltaiky vlastně příliš brzy. Neexistovaly mechanismy regulace stanovující například přírůstek jen ve výši 250 megawattů ročně tak, abychom si nový obor vyzkoušeli. A bohužel potom se celý rozvoj zavřel. Z mého pohledu chybovali politici, protože nedokázali férově říci, že to byla jejich chyba, hodili to na samotnou technologii. Výsledkem bylo, že v letech 2010 až 2015 jsme museli v Česku vést debatu o tom, jestli fotovoltaika dává smysl. A to přesto, že se technologicky vyvíjí, klesají v ní náklady.

Teď už je to jinak?

Veřejné mínění i politický kontext se mění až v posledních letech. Takže právě teď je zase příležitost otevřít prostor pro nový rozvoj fotovoltaiky. Už je zároveň podstatně výhodnější, protože solární panely jsou třeba o 80 procent levnější než v roce 2010. Když tedy pomineme poslední turbulentní rok, kdy následkem covidu šla nahoru například cena křemíku, který je pro panel zásadní. To se však zase v příštích letech uklidní a surovina zlevní. Zásadní je, aby prostředí bylo předvídatelné a stabilní.

Martin Sedlák je zapojen také do výzkumných aktivit. Mapoval například roli energetiky v cirkulární ekonomice či možnosti rozvoje energetických společenství.

Foto: Lukáš Bíba

S kolika solárními střechami tedy můžeme v nejbližším období v Česku počítat?

Vláda má cíl 100 tisíc solárních střech v roce 2025. Pro srovnání, v Česku je dnes zhruba 40 tisíc střešních instalací. Například Poláci ale budou mít ke konci roku 2021 zhruba jeden milion solárních střech. Já si myslím, že cílem by mělo být do poloviny desetiletí mít tak 400 tisíc individuálních solárních střech. Je to reálné, ale jsou tu také limity. Mohou chybět pracovníci – elektrikáři či projektanti. Poláci nebo i Němci si vypomáhají pracovníky z východních států Evropy, český pracovní trh je poměrně dost uzavřený.

Dříve 40 tisíc, nyní podle plánu vlády 100 tisíc solárních střech do pěti let. A vy říkáte ještě čtyřnásobě víc. To je velký nárůst.

Ano, ale poptávka po fotovoltaických systémech raketově roste. Ke konci roku 2021 některé instalační společnosti hlásily až osminásobný meziroční růst zájmu. Lidé si prostě uvědomili, že solární panely na střeše jsou jistota proti rostoucí ceně elektřiny. Stát by se měl proto postarat o to, aby k podobnému opatření měl přístup každý. Pomáhá tomu sice program Nová zelená úsporám, ale je dobré ho doplnit ještě nízkoúročenou půjčkou. Opět příklad z Rakouska: Začátkem roku 2022 začalo dávat sociálně slabým domácnostem až stoprocentní podporu na výměnu fosilního topného systému v domě za ekologický. I firmy mohou takto snížit náklady až o pár desítek procent. Například Škodovka je lídrem, pořídila si velkou solární elektrárnu na střechy svých center v Kosmonosích. Přibývají také menší, například Lidl či Coop. Ten uvádí, že mu fotovoltaika pomáhá udržet se v menších obcích, protože snižuje náklady například na chod mrazáků.

Jak tedy bude vypadat „nový“ energetický mix Česka v příštích letech?

Obnovitelné zdroje představují tu část, která nám může dvě třetiny roku nahrazovat uhlí. V českých podmínkách nemůžeme stavět systém jen na fotovoltaice, protože v zimních měsících logicky nemá solární výkon plné podmínky. Je tu příležitost pro restart větrné energetiky, ta je ale v ještě horším stavu než fotovoltaika. Máme instalovaný výkon sotva 350 megawattů z větrných elektráren. Do roku 2030 bychom mohli mít z větru nějakých 1500 megawattů instalovaného výkonu a k tomu i odpovídající výrobu. V současnosti jsme na 13 až 14 procentech elektřiny z obnovitelných zdrojů a do roku 2030 se můžeme dostat až na 30 procent. Zůstává nám jádro. Dál se nabízejí paroplynové elektrárny. A během 10 let nastane dekarbonizace teplárenství, takže zdroje, které běží na uhlí, přejdou na plynovou nebo biometanovou kogeneraci (kombinovaná výroba elektřiny a tepla – pozn. red.) nebo na něco jiného, zelenějšího, třeba biomasu. Realisticky ale příštích 10 let půjde hlavně o zemní plyn. A díky tomu, že kogenerace má rychlou návratnost, je skvělá do kombinace s obnovitelnými zdroji, protože je dokáže vykrývat v mimosezonním období.

Co je aktuálně největší brzdou pro rozvoj obnovitelných zdrojů? Je to stále odpor veřejnosti, která nechce mít krajinu osázenou solárními panely a větrníky?

V minulé vládě se politici báli. Měli pocit, že to veřejnost nechce. Data přitom ukazují něco jiného. Ve chvíli, kdy z nějakého takového projektu mají obec a místní obyvatelé benefit, rozvoj obnovitelných zdrojů podporují. Z evropského průzkumu veřejného mínění z loňského října, který zadala European Climate Foundation a provedla společnost YouGov, už plyne, že 80 procent dotazovaných Čechů by podporovalo výstavbu solárních panelů na budovách v okolí, stejně jako větrnou elektrárnu poblíž místa, kde bydlí. V obou případech je důležitý fakt, zda projekty vytvářejí pracovní místa v lokalitě a zda byly konzultovány s místními. Napříč Evropou pak 74 procent lidí žijících v blízkosti větrných elektráren podporuje jejich další výstavbu a 84 procent, pokud jde o fotovoltaiku.

V Česku je potenciál pro výstavbu větrných elektráren třeba v Krušných horách, Jeseníkách nebo na Vysočině. Tam to však stále naráží na lokální odpor a často i na nevůli krajských představitelů.

Pomohlo by, kdyby se k potřebě obnovitelných zdrojů přihlásila celá vláda. Můžeme to opět srovnat s Rakouskem. Tamní ministryně pro energetiku, klima a inovace vede velkou pozitivní kampaň. Konkrétně neváhá třeba vystoupit u větrné elektrárny a ukázat lidem, že to je něco normálního, co do krajiny patří a je to lepší, než když tam je povrchový uhelný důl. Stejně tak se hlásí k rozvoji fotovoltaiky či elektromobility. A my potřebujeme podobného lídra v české vládě, aby si téma osvojil a pomáhal k němu přitáhnout veřejnost. Tak abychom se přihlásili k rozvoji nových nízkoemisních nebo zcela bezuhlíkových řešení. Je to důležité i z pohledu konkurenceschopnosti. Když nebudeme taková řešení rozvíjet, pokud bude česká ekonomika dál závislá na uhlí, při současné rostoucí ceně emisní povolenky se bude propadat.

Mohlo by to ve svém důsledku znamenat i odliv nadnárodních firem ze země, jak upozorňují někteří odborníci? Jde o to, že když cena povolenky bude neúnosná, přemístí se do jiných, třeba rozvojových zemí, kam už se přesouvají i některé uhelné technologie a staví se tam nové elektrárny.

Pro podporu obnovitelných zdrojů je důležité, zda projekty vytvářejí pracovní místa v dané lokalitě a zda se konzultovaly s místními obyvateli.

Tohle se snaží řešit Fit for 55 (plán Evropské unie s cílem snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent, který loni v červenci navrhla Evropská komise – pozn. red.). Navrhuje se tam zavést uhlíkové clo. Ve chvíli, kdy by docházelo k tomu, že se bude uhlí outsourcovat do jiných zemí, nebudou smět dodávat na evropský trh, protože budou zatíženy zmíněným clem. A co se týká nových uhelných elektráren, sice se staví, naštěstí ale křivka růstu jejich počtu není strmá, zplošťuje se. Je to vidět na příkladu Indie. Plánovala desítky gigawattů nových uhelných elektráren, aby uspokojila rostoucí poptávku po elektřině, ale už brzdí a začíná masivně rozvíjet fotovoltaiku. Tamní vláda má plán na výstavbu nějakých 250 až 280 gigawattů ve fotovoltaice v následujících desetiletích. Zároveň se na to také musíme dívat v historickém kontextu emisí – Evropa a Spojené státy jako vyspělý svět nesou zodpovědnost za více než polovinu těch, které byly od průmyslové revoluce vypuštěny. A teď díky tomu, že investujeme do obnovitelných a bezemisních zdrojů, se poměr začíná překlápět směrem k rozvojovým zemím. Ony však teprve se svými ekonomikami začínají, takže investují do starších řešení. Je důležité, aby jim vyspělý svět ukazoval, že dekarbonizovat jde. Protože jenom tak je dokáže přizvat, aby se zapojily do ochrany klimatu. A že to jde, je opět vidět na případu Číny nebo Indie. V minulosti hodně zastaralé ekonomiky, založené na fosilních zdrojích, se v posledních 10 letech proměnily – konkrétně třeba ta čínská směrem k obnovitelným zdrojům a elektromobilitě, kde Evropu už začíná předbíhat.

Bude Česko v budoucnu schopné dosáhnout energetické soběstačnosti?

Je otázka, zda soběstačnost je mantra, jíž by se mělo držet. Jsme součástí EU. V konceptu, na který tlačí podnikatel a filantrop Martin Hausenblas, může být Česko baterií Evropy. Bude tady prostor pro velké přečerpávací elektrárny například vybudované v bývalých dolech v severních Čechách. Ty potom mohou sloužit k ukládání přebytků větrné elektřiny ze Severního moře. Anebo pro výrobu vodíku z letních přebytků solární elektřiny.

Vekou změnou má být již zmíněná decentralizace. Budeme mít díky fotovoltaice i soběstačné domácnosti?

Domácnosti nemusí být stoprocentně soběstačné během celého roku, tedy že by se odstřihávaly od veřejné distribuční sítě. Balíček Čistá energie pro všechny Evropany sleduje možnost sdílet energie. Domácnosti budou využívat benefity obnovitelných zdrojů. Když dům nemůže využívat výhody fotovoltaiky, finančně přispěje jinému a bude s ním sdílet energii přes veřejnou distribuční soustavu.

V Česku však zatím sdílet energii možné není.

Ne. Můžete si pořídit fotovoltaiku na rodinný dům, u bytového domu už je to problém, protože by se museli domluvit všichni.

Jsou Češi na sdílení energií mentálně připraveni?

Mentálně by mohli, ale zatím o těchto změnách moc netuší.