Nápojářský gigant Kofola se otázkami udržitelnosti v byznysu zabývá dlouhodobě. Když tady s „návratem k přírodě“ před deseti lety začínali, podobné ryze české firmy se mu v Česku takřka nevěnovaly. „Ani my sami jsme nevěděli, že děláme zrovna udržitelnost,“ popisuje generální ředitel a jeden z majitelů Jannis Samaras. Kofolu k udržitelnosti nasměrovala snaha mít pod kontrolou suroviny potřebné pro výrobu nápojů. „Chtěli jsme do Kofoly dostat zpátky opravdové byliny. Rozhodli jsme se, že už nebudeme nakupovat bylinné extrakty ze zahraničí, a tím to začalo,“ říká. Ani po desetiletém snažení firma ještě nemá s ekologickým podnikáním zcela vyhráno. Je ale dál než řada jiných v Česku.

Napříč Kofolou vznikl mikrosystém, v němž se snaží minimalizovat množství odpadu, chránit vodní zdroje a zajistit si suroviny z místních zdrojů, aby zbytečně nekřižovaly Evropu. „Není to žádné dogma, ale v přirozeném procesu je udržitelnost už prakticky v každém našem rozhodnutí,“ popisuje Marek Farník, ředitel sítě fresh barů a salaterií Ugo, která je součástí skupiny.

Ugo razí teorii, že nejlepší je odpad, který nevznikne. Například nápoje v barech už se roky servírují do skla, saláty do porcelánu, což ve fast foodech není obvyklé. A když z vymačkaného ovoce a zeleniny odpad vznikne, společnost se ho snaží zužitkovat.

„Dlouho jsme výlisky vozili na zpracování do bioplynových stanic. Nedávno jsme se ale dohodli s Biopekárnou Zemanka. Dužninu ošetříme vysokým tlakem a převezeme do pekárny, kde z ní vzniknou slané krekry a sladké sušenky,“ říká Farník. Ugo je pak prodává. Jde hlavně o zbytky z jablek, mrkve a řepy. Ty vzniklé lisováním šťávy z malin a šípků využívaných v sirupech Premium Rosa Kofola využívá při výrobě ovocných čajů své značky Leros.

Přechod k udržitelnému byznysu stál Kofolu za tři roky 300 milionů korun. Náklady se jí už ale začínají vracet.

Pít, či nepít balenou vodu

Nejbolavějším místem rodinné nápojové firmy jsou obaly. Vedení si před lety položilo otázku, zda vůbec má smysl vyrábět a prodávat balenou vodu, když by si ji lidé mohli natočit sami. „Řešili jsme tento konflikt s odborníky a výstup byl, že státu se nepodaří zajistit dlouhodobě ve všech částek republiky kvalitní vodu z kohoutku. Není schopen v takovém měřítku ochránit zdroje vody,“ říká Samaras.

V Kofole se rozhodli u balené vody zůstat a zaměřit se na ochranu vodních zdrojů. Tam, kde firma vodu čerpá, se snaží tvořit chráněné biolokality. Apeluje na místní zemědělce, aby ustoupili od používání hnojiv a pesticidů. Využívá k tomu mimo jiné svou ekonomickou sílu. „Pro velkohospodáře je nejjednodušší pozemky zatravnit. Menší zemědělci pro nás ale začali pěstovat byliny. Domluvili jsme se s nimi, jaké typy potřebujeme, jak je sušit, zřídili jsme výkupny bylin. Pomáháme jim s osivem nebo zřízením sušárny,“ popisuje Samaras.

Náklady na udržitelný byznys za poslední tři roky Kofola spočítala na 300 milionů korun. Část z nich se vrací. „Například výkupna bylin si na sebe vydělá. Stačí mít patnáct dvacet sběračů volně rostoucích bylin,“ říká Samaras a vypočítává, co v ekologickém přístupu k byznysu ještě zlepšovat: „Udržitelnost je jako puzzle, začínáte skládat a vůbec nevíte, kde jste. Tady máte dva kousky a nevíte, jak bude výsledný obrázek vypadat.“ Kofola má podle jeho slov dílků na svém místě hodně. Vytyčila si základní pilíře, kterým se věnuje a které chce ještě letos zastřešit celkovou strategií.

Nejdůležitějším bodem má být právě nakládání s obaly. Firma už oznámila, že od jara zavede zálohované vratné lahve pro litrovou Kofolu, Rajec a Vineu. Z hlediska dopadu na životní prostředí to podle dostupných analýz životního cyklu výrobku sice není nejlepší řešení, ale hned druhé nejlepší. Nejekologičtější je vratná a znovupoužitelná plastová lahev. O jejich používání ve velkém se pokoušela už v 90. letech americká společnost Coca‑Cola, ale bez úspěchu. Řada lahví byla při kontrole čistoty vyřazena, zákazníkům se nelíbil poškrábaný povrch. Petka, silnější než ty dnešní, udělala jen pár otoček a musela do odpadu.

Čtěte dále

Přechod na skleněné zálohované lahve by se měl každopádně vyplatit. Jsou sice téměř o pětinu dražší než nevratné, avšak opakované použití to kompenzuje. „Vratné sklo se dostává do černých čísel už při pěti rotacích, přičemž životnost lahve je i 12 rotací. Protože každá rotace trvá asi tři měsíce, návratnost investice je rok a čtvrt,“ vypočítává Samaras.

Ve spolupráci s řetězcem hypermarketů Globus firma také spouští pilotní projekt na využití plastových palet vyrobených z odpadu místo dřevěných. Měl by ukázat, jak dlouho nový typ vydrží a zda se vyplatí.

Sen o bioovoci

Další metu v přechodu na ekologické podnikání představuje biokvalita. Zatím se daří jen u čajů Leros a první pokusy se dělají se cidery. U větších značek skupiny, k nimž patří i Ugo, zatím překáží nedostatek ovoce a zeleniny v biokvalitě na trhu. „Bioprodukce je v Česku úplně v plenkách. Ani u takových komodit, jako je jablko, tu v tuto chvíli neexistuje pěstitel, který by je dokázal dodat v potřebném množství,“ upozorňuje Samaras.

Sady v biokvalitě mají méně než třetinovou výnosnost v porovnání s klasickými. Kofola teď s jedním z hlavních dodavatelů jablek, farmou Úsovsko bývalého ministra zemědělství Jiřího Milka, a Výzkumným a šlechtitelským ústavem ovocnářství Holovousy pracuje na vývoji speciálních odrůd různého ovoce, které by dokázaly v českých klimatických podmínkách dávat dobré výnosy. Podle Samarasova odhadu bude trvat ještě nejméně deset let, než bude mít firma v bioovoci a zelenině dobré výsledky.

Podobné řešení by si v nápojářství žádaly i další suroviny. „Třeba u mrkve jsme pro tuto chvíli biokvalitu úplně vzdali. V Česku na ni nejsou dobudované řetězce, zemědělcům chybí know‑how,“ dodává Samaras. A biocukr musí Kofola nakupovat u rakouských cukrovarů.

„Nápojářská firma bude mít problém se spotřebou elektrické energie, je to energeticky náročné odvětví,“ upozorňuje Jan Brázda z poradenské společnosti PwC na další místa, na než by se podnik typu Kofola měl zaměřit. „Musí řešit, jestli kupuje elektřinu z obnovitelných zdrojů, nebo ne. Bude mít také problémy s formou dopravy k zákazníkům – jde to, zezelenat, nejde…“

Kofola od letoška elektřinu pro závody v Česku i na Slovensku nakupuje ze sta procent z obnovitelných zdrojů. Plánuje také výstavbu vlastních malých solárních elektráren na střechách budov. „Už máme dva projekty v Mnichově Hradišti a v Rajecké Lesné, řešíme to v kombinaci se zelenou střechou,“ uvádí Samaras. A zhruba ze 70 aut, která čítá firemní flotila Kofoly, jezdí polovina na zemní plyn, jehož uhlíková stopa je nižší než u nafty. Avšak v budoucnu by nemusel být ani ten považován za ekologické palivo. Rozhodnout by o tom měla v dalších měsících Evropská unie.

Související