Od injekcí k pilulkám. Šance zhubnout bude větší a levnější, jen léky však tloustnutí populace nezastaví

Je to jako novodobá zlatá horečka. Jen místo krumpáčů se v ní mává injekčními pery. Trh s léky na hubnutí, odborně označovanými jako agonisté GLP‑1, dosáhl v roce 2024 globálního obratu 54 miliard dolarů a očekává se, že v následujících letech strmě poroste. Farmaceutické giganty, jako Novo Nordisk či Eli Lilly, se díky nim vyšvihly mezi nejhodnotnější firmy světa.

Dánský Novo Nordisk, výrobce léků Wegovy a Ozempic, ale letos o významnou část hodnoty přišel. Nejde o útlum zájmu o hubnoucí přípravky, spíše o sílící konkurenci na trhu a zklamání z toho, že semaglutid – účinná látka ve zmíněných lécích – neprokázala efekt při léčbě Alzheimerovy choroby. Akcie americké Eli Lilly, která stojí za „hubnoucími“ léky Mounjaro a Zepbound, podobně výrazným propadům zatím nečelí.

Hubnoucí boom měl dosud jednu zásadní vadu: byl to večírek pro bohaté. Více než dvě třetiny prodejů těchto léků směřují do USA a pro většinu světa zůstává léčba kvůli vysokým cenám nedostupná.

Od příštího roku se to ale začne měnit. Zatímco Amerika a Evropa zůstanou ještě několik let pod patentovou ochranou (v USA až do roku 2032), na řadě rozvíjejících se trhů nastane malá revoluce: patenty na semaglutid zde vyprší a země jako Brazílie, Čína, Indie či Turecko budou moci uvést na trh levnější generické verze.

Tyto země jsou přitom domovem čtvrtiny obézních dospělých na světě. Indie, která má sama o sobě 84 milionů obézních dospělých, se již připravuje na roli globální továrny na hubnutí. Zatímco originální léky dnes stojí v Indii kolem 200 dolarů měsíčně, což je stále méně než polovina americké ceny, lokální generika by mohla tuto cenu srazit až o 80 procent.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Podle analýzy britského týdeníku The Economist se indičtí výrobci mohou s levnými hubnoucími injekcemi prosadit i za hranicemi. Podobný scénář se odehrává v Číně, kde místní firmy nejen kopírují, ale vyvíjejí vlastní vylepšené molekuly. V květnu 2025 například čínští regulátoři schválili lék Mazdutid, který v testech vyrovnal účinnost špičkových západních léků.

Od injekcí k pilulkám

Druhým faktorem, který v roce 2026 změní pravidla hry, je příchod účinných tablet. Jednou z bariér distribuce v chudších zemích byla dosud i nutnost chlazení injekčních per. Eli Lilly však již hromadí zásoby své pilulky Orforglipron a očekává schválení právě v roce 2026. Pilulku na bázi semaglutidu chystá i Novo Nordisk. V obou případech sice v klinických studiích vykazují o něco nižší účinnost než injekce, ale jejich pohodlí je bezkonkurenční.

Pro byznys to znamená jediné: bariéry vstupu na trh padají a cílová skupina se rozšiřuje z bohatých pacientů na globální populaci.

Navzdory optimismu trhů a investorů však lékaři varují před zjednodušeným pohledem, že společnost prostě „spolkne prášek a zhubne“. Igor Šimoník, bariatrický chirurg a primář chirurgického oddělení Nemocnice Mostiště ze skupiny Mediterra, upozorňuje na to, že obezita je chronické onemocnění, nikoliv jen otázka pevné vůle. „Dlouho jsme měli tendenci říkat lidem s obezitou: ‚Méně jez a víc se hýbej.‘ Dnes víme, že jejich mozek a hormony často pracují proti nim. Tyto léky poprvé zasahují přímo do této biologické regulace,“ vysvětluje. Fungují tak, že napodobují přirozeně se tvořící hormony GLP‑1 a GIP, které mozku signalizují sytost.

Z klinických studií i běžné praxe plyne, že u léků typu Ozempic nebo Wegovy lze očekávat redukci váhy v rozsahu 10 až 15 procent tělesné hmotnosti. U Mounjara je to mezi 15 a 25 procenty. Má to však háček, který je klíčový i z byznysového hlediska: léčba musí být dlouhodobá či celoživotní. Tyto léky totiž neřeší příčinu obezity, pouze ji pomáhají kontrolovat. Po vysazení léčby účinek zpravidla mizí. „U většiny pacientů se vrací chuť k jídlu a v naprosté většině případů dochází k postupnému nárůstu hmotnosti na původní váhu, někdy i vyšší,“ upozorňuje Šimoník.

To vytváří model „předplatného na zdraví“, který je sice zlatým dolem pro farmaceutické firmy, ale noční můrou pro plátce zdravotní péče. Jde i o ekonomický paradox. Světová federace pro obezitu odhaduje, že do roku 2035 dosáhnou globální náklady spojené s nadváhou a obezitou 4,32 bi­lionu dolarů ročně, což je srovnatelné s náklady na pandemii covidu‑19. Léky GLP‑1 mohou pomoci tyto náklady snížit.

Otázkou zůstává, zda je dlouhodobá farmakoterapie finan­čně udržitelná. „Plošná úhrada pro každého, kdo chce ‚rychle zhubnout do plavek‘, by byla ekonomicky nesmyslná a medicínsky neobhajitelná,“ říká Šimoník.

Vzniká tak prostor pro hybridní model. Zatímco léky jsou flexibilní, bariatrická chirurgie, tedy zjednodušeně zmenšení žaludku, zůstává z dlouhodobého hlediska nákladově efektivnější.

„Vyžaduje sice počáteční vyšší investici, která souvisí s finanční nákladností operace, avšak následné náklady jsou minimální. Ve srovnání se stálé vysokou finanční náročností dlouhodobého užívání antiobezitik,“ srovnává Šimoník. Pacienti po bariatrických operacích dosahují podle něj v průměru redukce váhy o 30 až 35 procent a při zachování základních režimových opatření je tato váha i trvale udržitelná.

Hubnoucí společnost

Nástup léků na hubnutí už nyní vyvolává nervozitu v sektorech, které na první pohled se zdravotnictvím nesouvisí. Uživatelé těchto léků nakupují o desetinu méně potravin, přičemž největší pokles se týká vysoce zpracovaných pochutin, chipsů a sladkostí. Několik průzkumů také ukázalo, že chodí méně do restaurací.

Pokud se léky stanou masovou záležitostí díky generikům z Indie a Číny, poptávka po „prázdných kaloriích“ může klesnout. Firmy budou nuceny inovovat, nabízet menší porce nebo nutričně hodnotnější varianty, aby si udržely zákazníky, kteří už prostě nemají hlad.

Ale mohou tyto skupiny léků, včetně těch, které jsou zatím teprve ve vývoji a první výsledky naznačují ještě slibnější účinky, skutečně zastavit globální epidemii obezity? Podle amerických statistik, kde jsou léky nejdostupnější, to zatím vypadá jen na stagnaci.

Globální čísla ovšem tak povzbudivá nejsou. Podle Světové federace pro obezitu trpí obezitou či nadváhou (hodnota jejich indexu tělesné hmotnosti BMI je přes 25) tři miliardy lidí, tedy přes dvě pětiny světové populace. Za deset let to má být podle odhadů asi polovina lidí na světě.

Aby se efekt léků skutečně projevil ve statistikách, muselo by je užívat mnohem vyšší procento populace po delší dobu. Podle Šimoníka navíc z praxe plyne, že ne každý pacient na léčbu reaguje okamžitě. „Někteří zhubnou 15 procent hmotnosti, jiní při stejně intenzivní léčbě třeba jen pět procent,“ říká.

Navíc se podle něj nedá čekat, že větší dostupnost antiobezitik povede k tomu, že „celá společnost“ začne hubnout. „V ideálním případě by bylo úspěchem, kdybychom zaznamenali pomalejší růst obezity a zlepšení zdraví alespoň u části populace,“ říká doktor.

Muselo by také dojít k posunu ve více oblastech. Nestačí jen léky. Podle lékařů je potřeba upravit nabídku vysoce kalorických potravin, omezit agresivní marketing, často cílený především na děti, podporovat prevenci obezity nebo zvýšit pohybovou aktivitu. U jasně definované skupiny pacientů s vysokou obezitou, u nichž nezabraly jiné metody redukce a trpí dalšími souvisejícími nemocemi, dává smysl zvažovat i úhradu léčby, což by do budoucna státu mohlo ušetřit peníze, které by bylo nutno vynaložit na jejich léčbu. „Obezita je systémový problém. Žádné jednotlivé opatření ani léky ho samy nevyřeší,“ říká Šimoník.