Dřevostavby, nebo cihly? Na tom nezáleží, hlavně ať už se v Česku začne stavět

Až čtvrtina nově postavených budov by v roce 2035 mohly být dřevostavby. Počítá s tím Surovinová politika pro dřevo, kterou loni schválila česká vláda. Stát chce podpořit větší využití dřeva v rámci veřejných zakázek tak, aby se tuzemské dřevo nevyváželo do zahraničí, ale zpracovalo doma.

Vláda si od toho slibuje, že tak pomůže zvýšit přidanou hodnotu celého odvětví a tím posílit domácí ekonomiku, ale také snížit uhlíkovou stopu ve stavebnictví. S touto strategií ovšem nesouhlasí především výrobci cihel a dalších stavebních materiálů, kterým vadí, že se jedna stavební surovina upřednostňuje před jinou.

O tom, jestli je vládní strategie dobře postavená a jak by mohla ovlivnit stavební trh v Česku, diskutovali odborníci na setkání, které pořádal týdeník Ekonom.

Nechme to na trhu

Jak vysvětloval Eduard Muřický, vrchní ředitel sekce hospodářství na ministerstvu průmyslu a obchodu, primárním cílem surovinové politiky pro dřevo je to, aby se v Česku zpracovávalo více dřeva, které se v zemi vytěží. Vyhneme se tak tomu, že z vyvezené české kulatiny se v zahraničí vyrobí materiál, který se pak draze prodává zpátky do Česka.

K většímu využití dřeva se podle něj nabízí právě stavebnictví, protože je předpoklad, že se v něm využije více tohoto materiálu než v jiných odvětvích, třeba v nábytkářském průmyslu. Právě proto se vláda snaží usnadnit výstavbu s vyšším použitím dřeva. „Neznamená to ale, že by ostatní tradiční materiály měly být upozaďovány,“ říká.

Jak uvedl Jiří Dobiáš, ředitel produktového managementu a business developmentu ve společnosti Wiener­berger, deklarovaný cíl surovinové politiky ale podpora dřevostaveb nemusí vůbec zajistit. V některých domech označovaných jako dřevostavby je podle něj ve skutečnosti dřeva velmi málo.

„V nejběžnějších dřevostavbách, tedy rodinných domech, jsou rámové konstrukce, kde je ve stěnách tak tři a půl kubíku dřeva. Takových domků byste musel postavit každý rok čtyři miliony, abyste spotřeboval dřevo, které se v Česku ročně vyprodukuje,“ říká Dobiáš.

Jak tvrdí, v některých cihlových domech může být paradoxně použito více dřeva než v dřevostavbě. „Podle mne není správné říkat, pojďme stavět dřevostavby. Prosazovat jednu konkrétní variantu domů. Nechme to na trhu, ať si vybere,“ říká.

Rovněž podle Michala Žilky, generálního ředitele společnosti Porfix CZ, by si měl zákazník nezávisle vybrat, jaký chce použít materiál při stavbě. „Je to na něm, je to férový boj, proto se nám nelíbí, že by měl být určitý sektor protežovaný,“ uvedl.

Také podle Roberta Járy, ředitele Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT, není správné stanovovat konkrétní cíl, že by v budoucnosti měly čtvrtinu nově postavených domů představovat právě dřevostavby. „Je to jen další podmínka do systému, ve kterém jich už máme více než dost. Měli bychom to nechat na trhu,“ domnívá se.

Podle Dobiáše je rovněž chybou, že v Česku není definováno, co to vlastně dřevostavba je. To by se ale podle Eduarda Muřického mělo změnit, protože tuto definici připravuje ministerstvo zemědělství.

Jako velký benefit dřevostaveb bývá podle Dobiáše často zmiňována i jejich ekologičnost, podle něj je to ale jen legenda. „Když se na to podíváte z pohledu čísel a počítáte celý životní cyklus stavby, tedy od vytěžení materiálu přes stavbu domu, jeho provoz až po odstranění konstrukce, tak v horizontu 50 let jsou na tom dřevostavby a cihlové domy podobně a třeba na horizontu stovky a více let už jsou na tom cihlové stavby lépe,“ uvádí. Jak doplnil, životnost cihlových domů je přitom kolem 150 let, zatímco u dřevostaveb dosahuje často právě jen padesáti let.

To ovšem rozporoval Jára, podle něhož při správné péči vydrží dřevostavby mnohem déle a všechny stavby, ať již zděné, dřevěné nebo železobetonové, péči vyžadují, a když není kvalitní, tak rychleji chátrají. Každopádně i podle jeho názoru nelze jednoznačně tvrdit, že právě dřevostavby jsou nutně ekologičtější.

Stavět, stavět, stavět

Jak uvedl Petr Hána, ředitel v oddělení zaměřeném na stavebnictví a nemovitosti ve společnosti Deloitte, bez ohledu na to, zda budou v Česku vznikat dřevostavby, či domy z jiných materiálů, jedno je jisté: především je třeba začít stavět.

V Česku se totiž každý rok vybuduje nových nemovitostí zoufale málo. Intenzita bytové výstavby je zhruba 2,7 dokončeného bytu na tisíc obyvatel. V Polsku se přitom každoročně dokončí 5,3 nového bytu na tisíc obyvatel. „V celkových číslech je to potom ještě horší. U nás byla loni dokončena výstavba 30 tisíc bytů, zatímco v Polsku jich bylo dokončeno 200 tisíc,“ říká Hána.

Souvisí to i s tím, že povolovací procesy trvají příliš dlouhou dobu. Samotné povolení bytového domu dnes zabere v Praze zhruba pět let, dva roky trvá příprava výstavby, další dva roky samotná stavba.

„Ve výsledku to vede k tomu, že developeři připravují bydlení pro lidi, kteří jsou dnes na středních školách. Spoustu let dopředu musí predikovat, jak bude nemovitostní trh vypadat, co se v Česku bude dít. A to je samozřejmě obtížné,“ říká Hána.

Představa, že se v Česku začne najednou stavět 60 tisíc či rovnou 100 tisíc nových bytů ročně, je sice pěkná, naráží ale na jeden zásadní problém. „Máme dvě úrovně politiky. Ta nejvyšší říká, že budeme ve velkém stavět. Na té nižší, regionální, obecní a v městských částech, se ale volby naopak vyhrávají tím, že se politici staví proti výstavbě,“ domnívá se. Tento takzvaný NIMBY efekt (anglická zkratka pro Not In My Back Yard, což v překladu znamená „ne na mém dvorku“) trápí celou naši zemi i podle Muřického. Když chcete cokoliv stavět, ať již bytový dům, silnici, železnici, nebo třeba otevřít kamenolom, tak narážíte na obrovský odpor lidí, kteří v blízkosti žijí,“ říká.