Josef Inwald: Sklářský mág z Vysočiny, který očaroval Evropu

Česko nemá mnoho osobností, které svým podnikáním přesáhly hranice a zapsaly se do světového hospodářství. Jedním z nich byl Josef Inwald (1837–1906), inženýr, technolog a podnikatel. Se svým sklem se prosadil nejen v habsburské monarchii, ale také od Londýna po Káhiru. Jeho sklárny patřily k nejvýznamnějším podnikům Rakouska‑Uherska a později, už za jeho dědiců, i meziválečné Československé republiky.

Kariéru tohoto muže, jehož základnou na rozdíl od jiných sklářů nebylo pohraničí, ale hlavně české vnitrozemí, Jihlavsko, Poděbrady a Praha, připomene další díl seriálu o historii domácího byznysu.

Josef Inwald zůstává symbolem českého sklářského průmyslu, protože dokázal spojit řemeslnou kvalitu s průmyslovou efektivitou. Jeho sklo, cenově dostupné, a přitom esteticky hodnotné, bylo ozdobou milionů domácností. Navíc Inwaldovo podnikatelské dědictví přežilo dramatické zlomy 20. století a jím založená tradice žije v Česku dodnes.

Z dílničky k impériu

Josef Inwald pocházel z prostředí, kde bylo k řemeslu a obchodu blízko. Narodil se v rodině židovského obchodníka ve vesničce Chyška nedaleko Úsobí na Havlíčkobrodsku, v němž již desítky let fungovala sklářská výroba. O té proto od dětských let mnoho věděl a později ho víc a víc přitahovala. Když vystudoval polytechniku a dal se v pětadvaceti na podnikání, otevřel v roce 1862 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě nevelkou rafinerii skla. Tedy brusírnu, kde se sklo zdobilo. Ta za tehdejšího hospodářského boomu v habsburské monarchii dobře prosperovala. O pár let později otevřel druhý a větší podnik v Německém Šicendorfu, dnešním Dobroníně u Jihlavy. Tam nakonec pracovalo skoro 400 lidí.

Hlavně se však rozhodl dobýt Prahu a v 1878 vybudoval ve Zlíchově podnik Sklárna a rafinerie Josef Inwald. Po rozsáhlé modernizaci na přelomu 19. a 20. století v něm pracovalo více než 500 lidí a byl největší pražskou sklářskou továrnou. Ve dvou pecích se 24 pánvemi se tam vyrábělo hlavně křišťálové sklo. Součástí podniku byla dílna na leptání skla, malírny, brusírny a rytecké dílny. Měl také vlastní železniční vlečku. Distribuci zajišťovala pražská kancelář se vzorkovou prodejnou a výkladní skříní v Bredovské ulici.

V té době už naplno fungoval další Inwaldův velký provoz v Poděbradech. Tam podnikatel koupil opuštěnou sklárnu, která se po oživení specializovala na sifonové lahve a později načas vyráběla i žárovky. Roku 1898 zahájil v závodě v Hudcově produkci odolných okenních skel, přičemž tento provoz měl pobočné závody ve Velkém Březně v severních Čechách a rovněž ve Floridsdorfu na předměstí Vídně.

Nakonec, v roce 1905, v Dubí u Teplic otevřel sklárnu nazvanou Rudolfova huť, která vznikla přebudováním válcovny plechu. Ta se postupně stala největším závodem společnosti, jejím následníkem byl pozdější podnik Sklo Union Teplice.

V té době Inwaldovo sklářské impérium, které vedl jako jediný vlastník, patřilo k významným podnikům v rámci celé monarchie. Místní trh byl těsný a rostoucí společnost vyvážela do celé Evropy, nejvíce na Balkán a do Anglie, Francie a Španělska. O bohatě zdobené sklo byl zájem i v Egyptě a na Blízkém východě.

Sázka na masovou produkci

Co Inwaldova firma vlastně nabízela? I když v jejím sortimentu byly luxusní kousky, například vázy a jídelní soupravy pro šlechtické a měšťanské zákazníky, sázela hlavně na velkosériově vyráběné užitkové sklo. Nejen to tradiční foukané, ale stále víc na lisované a lité.

Konkrétně šlo o sklenice a další nápojové sklo, mísy a misky či půllitry. Protože díky elegantním tvarům, broušení i další výzdobě dobře vypadaly a byly laciné, těšily se velké oblibě a používali je prakticky ve všech českých domácnostech. Vedle toho se ve velkém prodávaly i varné nádoby, technické a laboratorní sklo či lampy veřejného osvětlení.

Charakteristickým znakem podniku se stalo zmíněné lisované sklo, hlavně v podobě nápojových sad a stolního skla. Tato technologie umožňovala vyrábět dekorativní i užitkové výrobky rychleji a levněji než tradičním foukáním, což dávalo výhodu oproti konkurenci, která ještě často zhotovovala sklo postaru.

Zejména pražský závod ve Zlíchově zásoboval široký trh, pověstná byla výroba lisovaných skleniček a nápojového skla Durit, které se stalo synonymem pro cenově dostupný, ale kvalitní výrobek. Značku Durit, avizovanou jako nerozbitné sklo, měla firma zaregistrovanou od roku 1914. Šlo hlavně o lisované pivní sklenice nebo žebrované lisované skleničky z čirého hutního skla ve dvou velikostech: odlivka o obsahu 0,1 litru a standard 0,2 litru. Vždy s reliéfní nebo leptanou značkou ve dně. Dodávaly se ve velkém do stravovacích provozů a do prodejen maloobchodu.

Jedním z center Inwaldova impéria a byla od roku 1878 sklárna v pražském Zlíchově. V dobách největší slávy zaměstnávala asi 500 lidí, ve 30. letech minulého století však nepřežila světovou hospodářskou krizi.

Foto: Meetfactory

Inwald byl podnikatel s citem pro prezentaci. Jeho firma se pravidelně účastnila světových a průmyslových výstav, kde sbírala ocenění a získávala prestižní zakázky. Právě účast na výstavách ve Vídni, Paříži nebo Bruselu, kde navíc získal řadu medailí, otevřela firmě nové trhy. V roce 1891 také Inwald zastával funkci prezidenta Jubilejní zemské výstavy v Praze, kde měl v Průmyslovém paláci velkou expozici skla. O rok později byl jmenován členem ústředního výboru pro přípravu Světové výstavy v Chicagu.

Inwaldovo jméno se stalo zárukou kvality a inovace, což se odrazilo i v obchodních výsledcích. Byznysu mu pomáhalo, že nebyl jen podnikatel, ale aktivně se podílel na veřejném životě. Podporoval regionální hospodářské spolky a vystupoval jako sebevědomý představitel průmyslnické vrstvy, která věřila v posílení hospodářské pozice českých zemí v rámci Rakouska‑Uherska. Jak uvádí Österreichisches Biographisches Lexikon, v roce 1902 ho povýšil císař František Josef I. i s manželkou a synem Oskarem za služby monarchii do šlechtického stavu s titulem von Waldtreu. Byl také poslancem českého sněmu za pražský Josefov a za židovskou komunitu i členem rady královského města Prahy.

Po smrti Josefa Inwalda v roce 1906 – zemřel ve Vídni a je tam i pohřben – převzali řízení podniku jeho dva synové. Rudolf, který přesídlil do Rakouska, a hlavně Oskar. Ti také souhlasili s převedením firmy do podoby akciové společnosti, což usnadnilo investice a modernizaci provozů. V roce 1918 zaměstnávala na tři tisíce lidí.

Za první republiky podnik, od něhož se oddělila menší rakouská část, zprvu prosperoval a patřil mezi největší výrobce lisovaného skla v Evropě. Ačkoliv doma čelil sklářské konkurenci, zejména firem Riedel, Rückl ci Harrach.

Úspěšná byla celá dvacátá léta. Například v Poděbradech, kde se v té době ve zmodernizované továrně rozvíjela výroba olovnatého křišťálu. Ten si okamžitě získal vynikající jméno po celém světě. Šlo především o ručně vyráběné a umělecky broušené sklo, ačkoliv se dál prodával i olovnatý křišťál lisovaný.

S nástupem světové hospodářské krize v roce 1929 ovšem přišly těžké časy. Propad domácí poptávky spojený se všeobecným ochranářstvím a souvisejícím rozvalem exportu firmu zaměřenou na dodávky pro střední vrstvy téměř položil. Sklárnu v Poděbradech převzala Česká eskomptní banka a pak ji začal řídit konkurent, karlovarský sklářský podnikatel orientovaný na bohatší klientelu Leo Moser. Bankrot společnosti Inwald nakonec odvrátila až půjčka se státní garancí. Výroba v Praze nicméně byla utlumena a v roce 1935 zastavena a jádro podniku se přesunulo do severních Čech.

Po rozbití republiky a za nacistické okupace společnost jako židovský podnik nuceně přešla pod Drážďanskou banku a pak do rakouských rukou. Odtud pak už byl jen krok k poválečnému znárodnění všech jejích částí. Potomci rodiny Inwaldových dnes žijí v Německu, Velké Británii nebo v USA.

Po roce 1945 se sklárny Inwald staly součástí národního podniku Rückl a Inwald, později začleněného do státního koncernu Sklárny Bohemia Poděbrady, který sklo pod značkou Bohemia Glass vyvážel do celého světa. A to se znovu dostávalo na výstavní pódia. Navazovalo tak na tradici, kterou Inwald založil.

Olovnatý křišťál sbíral mezinárodní ceny a byl dobrým vývozním artiklem i za socialismu. Mnoho takových kusů vybrousili ve sklárně v Úsobí podle návrhů výtvarníka Josefa Pravce, otce autora článku.

Foto: LiveBid

Konkurence z Úsobí

V roce 1965 komunistické úřady rozhodly o sloučení všech výrobců olovnatého křišťálu v Čechách a na Moravě do podniku Sklárny Bohemia Poděbrady, pozdější akciové společnosti Crystalex.

V poděbradském koncernu skončily i mnohé menší sklářské podniky z Vysočiny. Včetně brusírny z Úsobí na Havlíčkobrodsku, kde mladý Josef Inwald poprvé viděl, co byznys kolem skla obnáší. Uprostřed 19. století v Úsobí na starších základech vybudoval brusírnu židovský přistěhovalec Ignác Groszmann. Jeho podnik, který se v roce 1921 spojil s německou firmou Palme – König & Habel ze severních Čech, prosperoval až do světové krize. Produkce, která byla zprvu zaměřená na rakousko‑uherský trh, stále více mířila do zahraničí, například do Itálie a Turecka. Rostl rovněž export do Německa, často do Hamburku, odkud šlo sklo na lodích dál do zámoří.

Největší zájem byl o broušený český křišťál, od dvacátých let minulého století už ale o třpytivější křišťál olovnatý. O ten stáli nejen ve Velké Británii, ale také v Austrálii, Argentině či USA. V té době měla firma podle regionálního historika Miloslava Koubského na 160 zaměstnanců. Hospodářskou krizi ve 30. letech nakonec překonala modernizací, hlavně elektrifikací provozu. Za okupace byl podnik pod nucenou správou a musel se podílet na válečné výrobě. Řada příslušníků rodiny Groszmannových zahynula v nacistických koncentračních táborech.

Vysokou řemeslnou úroveň si úsobské broušené sklo udrželo i po znárodnění po roce 1945, kdy továrna byla začleněna pod poděbradský koncern Bohemia. Nejenže se prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Skloexport vyváželo prakticky do celého světa a především na tehdy nejnáročnější trhy, do Švýcarska, Itálie, západního Německa a Švédska. Pravidelně se také představovalo na prestižních mezinárodních soutěžích a světových výstavách. Přesto příchod kapitalismu úsobský provoz nezvládl a byl v roce 1997 uzavřen.

Poděbradské společnosti, jejíž součástí úsobská brusírna po léta byla, totiž privatizace úspěch nezajistila. Později se stala součástí skupiny Bohemia Crystalex Trading, která v roce 2009 po stupňujících se potížích s odbytem za finanční krize zkrachovala. Poděbradskou továrnu pak koupila firma Crystal Bohemia, která nyní provozuje rovněž sklárnu ve Světlé nad Sázavou. Doma i v zahraničí prodává jak olovnatý, tak bezolovnatý křišťál a dál přitom používá ochrannou známku Bohemia.