Už během léta roku 1918 si český byznys začal přivykat na myšlenku, že se po konci první světové války vydá vlastní cestou. Éra Rakouska‑Uherska končila a bylo zřejmé, že se bude muset naučit podnikat z nové základny v podobě chystané Československé republiky. Další díl seriálu týdeníku Ekonom o předních domácích podnikatelích přiblíží jejich dobové představy a především ukáže, jak se s nesnadnou situací vyrovnávali. Ať šlo o obuvníka Tomáše Baťu ve Zlíně, Škodovy závody v Plzni, domácí banky nebo zemědělce domáhající se pozemkové reformy.
Rok příprav
V srpnu 1918 už centrálním mocnostem, Německu i Rakousku‑Uhersku, docházel dech a všichni, kdo v českých zemích sledovali situaci na frontách i v zázemí, se začínali připravovat na velké změny. Kapitáni domácího průmyslu v tom podle ekonomického historika Vlastislava Laciny viděli rozvinutí starší teze národohospodáře a staročeského politika Albína Bráfa, že zápas o zachování národní svébytnosti bude rozhodnut na hospodářském poli. K jeho žákům patřili i dva hlavní tvůrci ekonomického programu nové republiky a současně vedoucí představitelé největšího českého finančního ústavu, Živnostenské banky, Jaroslav Preiss a Alois Rašín.
Výchozí podmínky nebyly jednoduché: i když se český byznys v rámci monarchie vyvinul a zesílil, většina domácího kapitálu zůstávala v rukou rakousko‑německých podnikatelů, respektive vídeňských velkobank. Zejména pokud šlo o hornictví, hutnictví, textilní, sklářský a chemický průmysl. Silnější pozice měli čeští podnikatelé ve strojírenství, elektrotechnice, v potravinářském průmyslu a zemědělství, stejně jako v maloobchodě a službách. Koncem války ovšem zesílily domácí banky, což se ukázalo jako výhoda pro zakladatelskou činnost za první republiky.
První úvahy o poválečném hospodářském uspořádání otištěné v roce 1917 v časopise Národ počítaly ještě s autonomním státem složeným z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska v rámci federalizované habsburské monarchie. O zcela samostatné ekonomice se podle vzpomínek prvního československého ministra financí Rašína začalo mluvit v srpnu 1918. Poté, co se rozšířily zprávy, že generalita vilémovského Německa pokládá válku za prohranou a doporučuje Berlínu a vlastně i Vídni uzavřít s vítězícími západními mocnostmi co nejrychleji mír.
V Praze sepsali takzvaný základní zákon. Nikdy nebyl schvalován, ale po vyhlášení republiky 28. října 1918 se promítl do celé řady dílčích právních norem a rozhodnutí. Jeho součástí byl program hospodářské politiky po převratu, na němž se ještě více než Rašín podílel šéf Živnostenské banky Preiss a ředitel Pražské spořitelny Vilém Pospíšil.
Pražská úvěrní banka dávala přednost zakládání nových firem a čelila kritice, že se odmítá podílet na zatlačování Němců.
Podle historika Laciny se jednalo o konkrétní soubor řady krátkodobých i dlouhodobých opatření. Jejich cílem bylo zachování soukromého vlastnictví – Evropou se valila vlna sociálních nepokojů a socialistických revolucí inspirovaných ruskými bolševiky. Stejně tak budování stabilní a prosperující ekonomiky, která by se zařadila po bok hospodářství vyspělých států. To vše při souběžném oslabení dosud dominantní pozice rakousko‑německých podnikatelů a aristokracie. Šlo o osamostatnění měny a zřízení centrální banky v Praze, nacionalizaci průmyslu a nucený výkup latifundií a velkostatků, o pozemkovou reformu. Za touto politikou stála strana českých podnikatelů, nově přejmenovaná na národní demokracii, a také agrární strana, zastupující zájmy statkářů a rolníků. Sociální demokracie, která se v osobě svého předsedy Bohumíra Šmerala ještě nedokázala smířit s rozpadem monarchie, zůstala mimo.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později