Už během léta roku 1918 si český byznys začal přivykat na myšlenku, že se po konci první světové války vydá vlastní cestou. Éra Rakouska‑Uherska končila a bylo zřejmé, že se bude muset naučit podnikat z nové základny v podobě chystané Československé republiky. Další díl seriálu týdeníku Ekonom o předních domácích podnikatelích přiblíží jejich dobové představy a především ukáže, jak se s nesnadnou situací vyrovnávali. Ať šlo o obuvníka Tomáše Baťu ve Zlíně, Škodovy závody v Plzni, domácí banky nebo zemědělce domáhající se pozemkové reformy.
Rok příprav
V srpnu 1918 už centrálním mocnostem, Německu i Rakousku‑Uhersku, docházel dech a všichni, kdo v českých zemích sledovali situaci na frontách i v zázemí, se začínali připravovat na velké změny. Kapitáni domácího průmyslu v tom podle ekonomického historika Vlastislava Laciny viděli rozvinutí starší teze národohospodáře a staročeského politika Albína Bráfa, že zápas o zachování národní svébytnosti bude rozhodnut na hospodářském poli. K jeho žákům patřili i dva hlavní tvůrci ekonomického programu nové republiky a současně vedoucí představitelé největšího českého finančního ústavu, Živnostenské banky, Jaroslav Preiss a Alois Rašín.
Výchozí podmínky nebyly jednoduché: i když se český byznys v rámci monarchie vyvinul a zesílil, většina domácího kapitálu zůstávala v rukou rakousko‑německých podnikatelů, respektive vídeňských velkobank. Zejména pokud šlo o hornictví, hutnictví, textilní, sklářský a chemický průmysl. Silnější pozice měli čeští podnikatelé ve strojírenství, elektrotechnice, v potravinářském průmyslu a zemědělství, stejně jako v maloobchodě a službách. Koncem války ovšem zesílily domácí banky, což se ukázalo jako výhoda pro zakladatelskou činnost za první republiky.
První úvahy o poválečném hospodářském uspořádání otištěné v roce 1917 v časopise Národ počítaly ještě s autonomním státem složeným z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska v rámci federalizované habsburské monarchie. O zcela samostatné ekonomice se podle vzpomínek prvního československého ministra financí Rašína začalo mluvit v srpnu 1918. Poté, co se rozšířily zprávy, že generalita vilémovského Německa pokládá válku za prohranou a doporučuje Berlínu a vlastně i Vídni uzavřít s vítězícími západními mocnostmi co nejrychleji mír.
V Praze sepsali takzvaný základní zákon. Nikdy nebyl schvalován, ale po vyhlášení republiky 28. října 1918 se promítl do celé řady dílčích právních norem a rozhodnutí. Jeho součástí byl program hospodářské politiky po převratu, na němž se ještě více než Rašín podílel šéf Živnostenské banky Preiss a ředitel Pražské spořitelny Vilém Pospíšil.
Pražská úvěrní banka dávala přednost zakládání nových firem a čelila kritice, že se odmítá podílet na zatlačování Němců.
Podle historika Laciny se jednalo o konkrétní soubor řady krátkodobých i dlouhodobých opatření. Jejich cílem bylo zachování soukromého vlastnictví – Evropou se valila vlna sociálních nepokojů a socialistických revolucí inspirovaných ruskými bolševiky. Stejně tak budování stabilní a prosperující ekonomiky, která by se zařadila po bok hospodářství vyspělých států. To vše při souběžném oslabení dosud dominantní pozice rakousko‑německých podnikatelů a aristokracie. Šlo o osamostatnění měny a zřízení centrální banky v Praze, nacionalizaci průmyslu a nucený výkup latifundií a velkostatků, o pozemkovou reformu. Za touto politikou stála strana českých podnikatelů, nově přejmenovaná na národní demokracii, a také agrární strana, zastupující zájmy statkářů a rolníků. Sociální demokracie, která se v osobě svého předsedy Bohumíra Šmerala ještě nedokázala smířit s rozpadem monarchie, zůstala mimo.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef Pravec
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.



