Unikátně duté volby, ve kterých jde o všechno. Babiš i Fiala rozjeli kampaň bez programů a hrají si s obrovským průšvihem

Je to vlastně neuvěřitelné. Celá republika je oblepená volebními plakáty, kampaň je v plném proudu. A největší favorité, hnutí ANO a koalice Spolu, nemají program. Je to podobné, jako by probíhala mohutná reklamní kampaň, ale nebylo by jasné na co. Zákazníci-voliči jsou marketéry vyzýváni, aby nakoupili, ale je jim jaksi tajeno, co je vlastně v nabídce. „Hlavně nekupujte od konkurence! To ‚naše‘ je lepší než to ‚jejich‘! A i kdyby to naše bylo nic, bude to lepší než jejich nic!“ zní v podtextu kampaní hlavních stran.

Co se to s českou politikou děje? V první řadě je to důkaz, že se z české politiky vytrácí jakýkoli konkrétní obsah, který lze racionálně hodnotit. Je ale poctivé připustit, že to není jen vina politických aktérů. Má to i objektivní příčiny. Současný svět se mění tak rychle, že říci v kampani cokoli konkrétního je málem sebevražda. Když například řeknete, že nezvednete daně nebo že přidáte konkrétní částku učitelům, nemůžete vědět, jestli se někde neodehraje něco, co splnění vašeho slibu znemožní. Může začít další válka, může přijít další epidemie či série přírodních katastrof, na což vy, pokud budete vládnout, budete muset reagovat. Slib nesplníte a ostatní vám pak váš vlastní program omlátí o hlavu coby „podvod na voliče“. Je tak vlastně nakonec výhodnější žádný věcný program nemít nebo ho alespoň zveřejnit co nejpozději, aby ho nikdo nemohl moc rozebírat. A v každém případě je výhodné program formulovat co nejvágněji, aby se kritici neměli čeho chytit.

Jenže ve volbách se musí o něco hrát. Pokud možno o něco podstatného. A tak se na uvolněné místo věcného sporu o výši daní, roli státu v ekonomice či financování zdravotnictví postupně natlačily nejrůznější obecniny povýtce symbolického a identitárního rázu. Na jedné straně „demokracie“ a „Západ“, na druhé „národ“ a „suverenita“.

I to je vlastně docela pochopitelné. Vždy když panuje nejistota a dějiny, ať už skutečně nebo domněle, spějí ke zlomovému bodu, jako se to děje kvůli geopolitické situaci a překotnému vývoji technologií nyní, mají lidé tendenci se pod různými hesly shlukovat do houfů, ve kterých hledají jakés takés bezpečí. Dnešní politika na tuto poptávku samozřejmě reaguje, a tak místo konkrétních řešení běžných problémů nabízí především různě pojímanou identitu.

Není pak divu, že lídři největších partají, které mohou další čtyři roky vládnout, bombardují voliče místo věcné nabídky emocemi nabitou symbolikou. Jeden volá: Patříme na Západ! Je čas stát na správné straně! Druhý na to obratem reaguje naprosto bezobsažným, ale emocionálně výtěžným billboardovým výkřikem, že je „na straně lidí“, čímž dovedně vyřazuje své odpůrce z lidstva. Identita se přece nejlépe tvoří negativně – odporem k jiným. 

Paralelně pak v české předvolební politice probíhá hádka prostá věcnosti, za koho svítilo slunko líp a kdo zajistil trávu zelenější. No a protože nejsilnější emocí je strach, straší se. Pokud vyhraje ten druhý, tak tráva neodvratně zežloutne a slunko definitivně zajde, aby už nikdy nevyšlo. Volby se prostě dnes vyhrávají díky vybuzeným základním emocím, a tak se konkrétní programy, konkrétní řešení jeví jako nepodstatné prkotiny, na které není čas. Proto jsou odsouvány stranou.

Co to všechno může způsobit? Nic hezkého. Převažující soustředění na co nejefektivnější (čti nejsnazší) oslovení voličů, kteří jsou přitahováni emocemi a identitárními proklamacemi víc než konkrétními programy, posiluje marketingovou část politiky na úkor její obsahové složky. Což je samozřejmě latentní průšvih.

Jak říkají Angličané: „Use It, Or Lose It.“ To, co neděláš, o to přijdeš. Schopnosti, které nekultivuješ, časem nutně ztratíš. A tak celý proces soustředění se na identitární marketing může zlikvidovat už tak chabé odborné zázemí jednotlivých českých politických stran a udělat z nich jen reklamní skořápky neschopné skutečně věcně reagovat na to, co se ve světě a společnosti děje.

Nakonec tak může situace po volbách připomínat finále pseudodokumentu Český sen. Kdo si nepamatuje, tomu připomenu: Šlo o projekt Jana Klusáka a Filipa Remundy z roku 2004, který nalákal tisíce lidí na reklamu úžasného obchodního domu, kde měly být naplněny jejich sny. Nabuzení lidé plni očekávání naběhli v tisícových počtech na pole za Prahou, aby nakonec zjistili, že na místě jsou jen kulisy a plakáty a za nimi jen velké sychravé nic. Ne, reklamovat to, podobně jako výsledek voleb, opravdu nešlo.