Přitažlivost českého průmyslu klesá. Pár nápadů, které ho mohou do budoucna nakopnout

Připomíná to jízdu Škodou Octavií. Vůz je spolehlivý, za všech okolností jede dál, i když to na silnicích místy kodrcá. Už dlouhá léta je to však jen průměr. Motor by potřeboval vyměnit pár součástek, aby udržel krok s dobou a měl nějakou budoucnost. S českým průmyslem je to stejné. Proto musí vymyslet cesty, jak se zbavit vlastní energetické náročnosti i závislosti na drahých energiích. A jak se alespoň částečně odpoutat od těsného spojení s klopýtajícím německým průmyslem.

Obě země v tom nejsou samy. Za svými klíčovými ekonomickými rivaly – USA i Čínou – ztrácí celá Evropa. Shrnuje to nedávno publikovaná zpráva, kterou pro Evropskou komisi zpracoval Mario Draghi. Bývalý prezident Evropské centrální banky a italský expremiér v ní popisuje pomalé skomírání EU, zaostávání, ztrátu produktivity. Navrhuje i řešení: ze slabého růstu se masivně proinvestovat. Podle ní by unie měla ročně investovat dodatečných až 800 miliard eur, tedy zhruba 20 bilionů korun, a využít k tomu i společné evropské dluhopisy. Sedmadvacítka to udělala už během pandemie, ale speciálně Němcům se do takového řešení obvykle moc nechce.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

„Draghi ale nepřichází s novou myšlenkou,“ říká šéf Hospodářské komory Zdeněk Zajíček. Oceňuje, že Evropa by podle sedmasedmdesátiletého italského politika měla přehodnotit svou ambici být majákem odpovědnosti za klima. „Cena v podobě ztráty ekonomického vlivu a konkurenceschopnosti totiž může být v poměru k výslednému vlivu na klimatickou změnu až příliš vysoká,“ myslí si. Zejména kvůli bující byrokracii a regulacím, které souvisejí s Green Dealem, a s tím souvisejícími drahými energiemi, omezují firmy svou investiční aktivitu, či dokonce zvažují odchod do jiných regionů světa. Evropa by mohla zůstat závislá na cizích technologiích a v budoucnu i na dovozu průmyslových výrobků.

Levná pracovní síla už není, je třeba automatizovat

V Česku je vidět, jak pozice průmyslu slábne. Jako celek se zcela nezotavil z pandemie, narušených dodavatelských řetězců a vysoké inflace. Jestliže jsou teď investice klíčové, nevypadá to nadějně. Firmy – obzvlášť ty malé a střední – si teď další výdaje dvakrát rozmyslí. „Chápu, že investovat v nejisté době přináší rizika. Nastoupíme‑li na trend přežívání z podstaty, nebudeme pak už muset řešit ani konkurenceschopnost,“ povzdechl si hlavní ekonom banky Creditas Petr Dufek.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Generální ředitel Schneider Electric Pavel Bezucký dodává: „Problém je v tom, že když průmysl zrovna moc nejede, jsou nejvyšší prioritou úspory.“ V minulých letech se investovalo například do lepšího využití energií. „U inves­tic do výrobních technologií se velmi často vyžadovala velmi krátká doba návratnosti, velmi často i do jednoho roku,“ říká Bezucký.

Česko dlouho konkurovalo levnou pracovní silou, to se ale změnilo. I proto by mezi priority měly patřit investice do automatizace. Firmám pomůže dodávat produkty a služby s vyšší přidanou hodnotou. V prostředí vysokých cen energií (ve srovnání s USA, Čínou či Koreou) to jinak nepůjde. Firmy by musely mít opravdu velkou technologickou výhodu, aby dokázaly úspěšně konkurovat. „Třeba automobilový průmysl byl této výhody zbaven a politicky zatlačen do nového pole, které už dávno okupovaly čínské firmy. Podobný osud může čekat těžký průmysl i část strojírenství,“ připomíná Dufek přechod na elektrovozy.

Evropa i Česko hledají strategická odvětví, na nichž bude ekonomika v budoucnu stát. „Jedná se mimo jiné o vodík, baterie, získávání kritických surovin, cloudové technologie. Příkladem, kde se to daří, je záměr přilákat do Evropy výrobce čipů,“ říká Zajíček. Česko k nim může přidat třeba farmaceutický, chemický nebo obranný průmysl, kde má na čem stavět.

Investiční ředitel Thein Industry Filip Budník připomíná, že průmysl mohou „nakopnout“ i velké projekty jako dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech, proměna energetiky či dopravy. „Vše zmíněné je příležitost podílet se na transformaci a díky tomu růst,“ říká Budník. Jeho skupina průmyslových firem se začátkem roku rozrostla o benešovskou slévárnu Top Alulit, která jako jediná v Česku používá technologii tlakového odlévání. Výrobce hliníkových odlitků nyní pokračuje v zavádění robotů do výroby.

Strategie počítají s průmyslovou soběstačností, alespoň částečnou. Místopředseda představenstva průmyslového holdingu MTX Group David Bečvář říká, že Česko by mělo investovat do výrobních odvětví, která omezí mezikontinentální přepravu zboží a zajistí produkci všeho potřebného v místě spotřeby. „Měli bychom dbát i na zpětnou využitelnost již spotřebovaného a zajistit recyklaci všeho, co nemusí být vyrobeno znovu. Zejména primárních materiálů, které pocházejí z jiných kontinentů,“ říká Bečvář.

Jednání o gigafactory na výrobu baterií teď zamrzla, ale Česko pokročilo třeba u polovodičů. Na začátku léta oznámil americký výrobce onsemi, že do Rožnova pod Radhoštěm umístí kompletní výrobu čipů na bázi karbidu křemíku. Jde o investici až dvě miliardy dolarů, tedy 45 miliard korun. Viceprezident onsemi Aleš Cáb říká, že na Rožnov padla volba z několika důvodů. Ze strategického pohledu pomohlo rozhodnutí EU podpořit v rámci European Chips Act tyto investice. Dohoda se státem je podmínkou, uvažuje se o daňových prázdninách i přímé finanční podpoře kolem 10 miliard korun.

Roli podle Cába hrála i hořká zkušenost evropských výrobců aut s narušením jejich dodavatelské sítě během covidu. „A je to i náš úspěch. V Rožnově jsme si dokázali osvojit část výrobního procesu nové revoluční technologie, na jehož počátku stál náš vlastní výzkum a vývoj,“ říká. Investice je podle něj pozitivním vzkazem ostatním technologickým firmám, aby o Česku uvažovaly při plánování významných investic jak do vývoje nových technologií, tak do výroby s vysokou přidanou hodnotou.

Jak se vyhnout deindustrializaci

Podle podnikatelů, které týdeník Ekonom oslovil, by se Česko mělo snažit přilákat mnohem více podobně velkých zahraničních investic. „Sice se věnuje velká pozornost start‑upům, ale to je jen zrnko písku. Jsou to malé projekty s nejistým výsledkem, které nám růst blahobytu nezajistí,“ říká spolumajitel společnosti CS Beton Marek Matějka.

Investoři mnohdy dají přednost sousedním zemím, třeba Polsku, kde vše jde rychleji a vyjde levněji. V Česku se vleče povolování a investiční záměry kvůli odporu místních obyvatel často zkrachují úplně. Zemi přitom zůstává skvělá pozice na „křižovatce“ uprostřed Evropy. Jenže se hovoří i o tom, že je možné ji snadno „objet“. Ve výstavbě a modernizaci infrastruktury za Polskem už notně zaostává.

Pak je tu ještě historická výhoda – v průmyslu stále pracuje přes milion lidí – a spolumajitel průmyslové skupiny SkyLimit Michal Bakajsa přidává další věc, díky níž si Česko udržuje určitou míru konkurenceschopnosti. „Výhodou českých pracovníků a firem byla vždy flexibilita a hledání neortodoxních řešení,“ říká. Bez zvyšování produktivity práce se však země stěží posune dál. SkyLimit se nyní chce ve větší míře zaměřit právě na automatizaci pro firmy z různých průmyslových a výrobních oborů. Kromě automobilového sektoru totiž firmy často realizují spíše dílčí projekty, což nemusí být právě efektivní.

Firmy si potřebu takových opatření uvědomují. „Zkušenosti z Mezinárodního strojírenského veletrhu nám ukazují, že je velký zájem o nová průmyslová řešení, automatizaci a technologický pokrok. Vidíme stále větší zájem o digitální transformaci průmyslu, což je pozitivní signál, že české firmy si uvědomují potřebu přizpůsobit se novým podmínkám. Klíčem k budoucímu úspěchu bude nejen udržení konkurenceschopnosti, ale i otevřenost k inovacím a ochota investovat do udržitelnosti,“ říká generální ředitel společnosti Veletrhy Brno Jan Kubata.

Spěje to tedy k deindustrializaci? Kubata si to úplně nemyslí. „Český průmysl má silné základy, zejména ve strojírenství. Významná část průmyslové výroby je stále velmi konkurenceschopná a země hraje důležitou roli v dodavatelských řetězcích. Pokud však nezrychlíme adaptaci na nové technologie a nebudeme investovat do inovací a udržitelného rozvoje, můžeme zaostávat za těmi, kteří tyto kroky podnikají rychleji,“ shrnuje.

Podle Dufka je ovšem sousední Německo příkladem deindustrializace, která nakonec vede ke změně hospodářského modelu i potenciálu. „Pokud je tu rozhodnutí mít drahé energie, nic jiného nezbývá,“ tvrdí. V první vlně odcházel průmysl za levnější pracovní silou a Evropa tak přišla o výrobu spotřebního zboží. Nyní průmysl z Evropy vytlačují drahé energie a nabalující se regulace. „Je otázkou, jestli vznikající mezeru dokáže něco vyplnit. Představa, že se na dluh prodotujeme k světovému high‑tech leaderství, mi připadá hodně odvážná,“ uzavírá.