Před pár dny jsem do tohoto čísla Ekonomu nabíral rozhovor se světově úspěšným českým architektem Janem Klaškou. Jeden moment našeho povídání od té doby nemůžu dostat z hlavy. Na mou otázku, proč v Praze v posledních letech nevzniká příliš inovativní architektura, odpověděl, že to je možná právě proto, že už tu dlouhé roky žádná nevznikla.

Jako protipól Prahy uvedl Vídeň, kde od poloviny minulého století vznikaly stavby považované v té době až za šokující. A když se lidé na něco původně šokujícího desítky let dívají, jsou nakonec progresivním trendům v architektuře přístupnější. A třeba ji nakonec ve svém městě dokonce chtějí.

V Česku se ale proti čemukoliv modernímu ihned zvedne ohromný odpor. Nelíbí se nám, jak má vypadat nové hlavní nádraží v Praze, nelíbila se nám ani chobotnice neboli blob Jana Kaplického a obrovský odpor byl v 90. letech i proti stavbě Tančícího domu. Ten jediný naštěstí vznikl a dnes tahle stavba pohorší asi málokoho.

Tenhle český odpor k jakýmkoliv změnám se podle mě netýká jen architektury. Všichni chceme jezdit po dálnicích, ale rozhodně jsme proti tomu, aby se stavěla nedaleko našeho města. Na Karvinsku je sice vysoká nezaměstnanost, ale stavbu továrny na výrobu baterií do elektromobilů místní odmítají.

Související

A totéž bohužel platí i obecně o ekonomických reformách v této zemi. Jak to shrnul v jiném rozhovoru tohoto čísla Ekonomu člen Národní ekonomické rady vlády Dominik Stroukal: „Dostali jsme se do stavu, kdy žijeme z minulosti. Nevzpomenu si na nic velkého, co by se tu za posledních deset let událo.“ Česko je země, která už pár let přešlapuje na místě. A co je nejhorší, velká část lidí si už na to zvykla a vlastně se nikam ani hýbat nechce.

Přeji pěkné čtení.

Související