Česká ekonomika žije jen z minulosti. Nic velkého jsme změnit nedokázali, říká Dominik Stroukal

Přestože se v uplynulých desetiletích nepovedlo tuzemským vládám nic velkého prosadit, země bohatne, a dokonce předehnala i některé západní státy. Bez změn se ale Česko už kupředu nepohne a bude stagnovat. „Pokud nám nevadí stagnace a možná cesta Japonska, které třicet let nerostlo, tak to není žádná tragédie. I když se nehneme, tak to neznamená, že naše děti se budou mít hůře než my. Jen se nebudou mít lépe než my, což je ale rozdíl naší generace oproti našim rodičům,“ říká ekonom z Metropolitní univerzity Praha, člen NERV. V rozhovoru se mimo jiné popisuje, proč se v Česku znovuobjevila debata o sektorové dani na banky či proč by centrální banky neměly investovat do bitcoinu či zlata.

V Národní ekonomické radě vlády jste se podílel na sestavení 37 bodů, které mají nastartovat českou ekonomiku. Před časem jste řekl, že pro vás jsou zásadní tři body – akti­vizace lidských zdrojů, zjednodušení a zrychlení výstavby a změny ve školství. Myslíte, že vláda alespoň jeden z těchto bodů stihne do voleb?

Zrovna u těch je změna složitá. Není to však problém této vlády, ale i těch předchozích, kdy se tu od revoluce v tomto ohledu moc nedělo. Kde se alespoň něco trochu mění, je trh práce, velmi se nyní řeší zákoník práce. Zároveň věřím, že se udělá i něco kolem kvót na přísun zahraničních pracovníků. Obecně si ale myslím, že z těch 37 bodů se některá menší opatření stihnou, ale v celé šíři pravděpodobně ne. My jsme chtěli, ať si vláda vybere priority a zkusí připravit to, co ještě lze udělat a co dává smysl a co ne.

Ptal jsem se speciálně na ty tři body proto, že sám jste prohlásil, že pokud je vláda nezvládne, tak je Česko navždy odsouzeno ke stagnaci. Čeká nás tedy stagnace?

Řeknu to jinak. Zatím nejsem úplně šťastný z dosavadních snah a výsledků a doufám, že to bude lepší. Chápu, že je rok a půl do voleb a že je těžké udělat cokoliv nepopulárního, ale myslím si, že v našem návrhu je spousta neutrálních bodů, které nemohou nikoho naštvat. Typicky jde třeba o změnu norem ve výstavbě, které nedávají smysl a které jsou v ledasčem přísnější než v Rakousku či Německu. Můj oblíbený příklad je, když se řeší světlost kancelářských prostor. Pak nám tu ale vznikají obří skleníky, kde lidé stahují rolety, aby se neupekli, a musí zbytečně svítit.

Chápu, že je rok a půl do voleb. Zatím nejsem úplně šťastný z dosavadních snah a výsledků vlády a doufám, že to bude lepší.

Kde je tedy problém, že to není schopný nikdo změnit?

Problém je, že v první polovině vládnutí si kabinet řekl, že bude konsolidovat. Některé změny, které teď navrhujeme a mají podpořit růst, stojí nějaké peníze. Ano, může to být levné, a dokonce v dlouhodobém horizontu i návratné pro státní kasu, ale teď se do toho nikomu moc nechce, protože by to něco stálo. Druhá věc je, že historicky se ukazuje, že vlády jsou v druhé půlce svého vládnutí vždy pomalejší. I v NERV jsme si byli vědomi, že se toho dá stihnout více v první polovině než v té druhé. Silně vnímám, že i u apolitických věcí se vláda není schopná domluvit s opozicí.

Co máte na mysli?

Tak třeba i prodlužování odchodu věku do důchodu. Ještě před pár lety s tím Andrej Babiš souhlasil, ale dnes ne, protože to chce vláda. Místo toho slyšíme, že mají vlastní návrh, který ale nikomu nechtějí ukázat. Samozřejmě že opozice vždy kritizuje vládu. Dnes je ale ta zeď tak vysoká, že i kdyby kabinet přišel s návrhem na srovnání stavebních norem s Německem, tak přijde jasné ne s tím, že nám tu za chvíli popadají domy na hlavu.

Vláda z vašich navrhovaných bodů zatím teď reálně řeší jen přístupnější oddlužení a odpovědnost obcí za zřizování míst ve školkách. Pokud by se povedlo jen tohle, byl by to za vás i tak úspěch?

Vždycky jsem říkal, že kdyby se prosadily jen tři body z 37, tak je to pro mě úspěch. A když jich bude 10, tak budu skákat do stropu. I pokud se schválí jeden či dva body, tak budu rád, že se povedlo alespoň něco.

Bankovní daň se řeší, protože vláda hledá peníze. Pokud se tato Pandořina skříňka otevře, tak velmi snadno může přijít i na jiné sektory.

Ať to svedou na nás

Jeden z bodů, který se ve vašem návrhu objevil, je výpověď bez udání důvodu s odkazem na dánský model flexicurity. V Česku se ovšem akcentuje slovo flexi a vypadlo z toho to sociální zabezpečení. Jak tento posun vnímáte?

Realita je taková, že Dánové dávají na sociální zabezpečení asi 50 miliard korun. U nás je to násobně méně. Abychom alespoň poměrově dávali stejně jako Dánové, tak by naše výdaje na sociální zabezpečení musely být až trojnásobné. Bohužel tohle by u nás rozpoutalo oblíbenou kritiku, že se tu podporují jen ti, kteří nepracují. Dánský model přitom motivuje lidi, aby šli do rizika a změnili práci, kde budou mít větší přidanou hodnotu, ale i více peněz. Zvýšit přidanou hodnotu je dnes alfa a omega všeho. Proto jsme tuto změnu navrhli. Zásadní je, aby tam byla i ta podpora státu. Pokud by například takové opatření zvedalo HDP o 0,1 procenta, což je hrubým odhadem asi sedm miliard navíc, tak ztrojnásobení výdajů na programy zaměstnanosti o šest miliard nevypadá tak špatně.

Dánové, ale říkají, že ani u nich nelze dát snadno výpověď bez udání důvodu, protože jsou u nich silné odbory a kolektivní smlouvy obsahují požadavek na odůvodněné propuštění.

I my jsme v návrhu psali, že je třeba najít shodu s našimi odbory. Samozřejmě jsme teď v situaci, kdy nám odbory říkají, že nikdy. Pak ale připustily, že pokud by odstupné bylo stonásobek mzdy, tak by souhlasily. Někde nějakou vyjednávací hranici evidentně mají. Bezpochyby odbory součástí té dohody být musí.

Myslíte, že tedy snazší propouštění v Česku v nějaké podobě projde?

Zatím to vypadá, že ano. V politice je to ale vždy něco za něco. Je tedy otázka, jak se v současné koalici dohodnou a jak ten kompromis bude vypadat.

NERV připravil i opatření, z nichž vzešel úsporný balíček. Z těch si kabinet vybral asi 40 procent. Nemáte pocit, že si vláda vybere jen to, co se jí hodí, a z NERV si jen dělá zástěnu?

Naopak. Byli bychom raději tou zástěnou s tím, že by vláda udělala nepopulární opatření a klidně to svedla na nás. Všichni to děláme zadarmo, nikdo z toho nic nemá. Dokonce jsem si myslel, že se na nás vláda bude vymlouvat častěji.

Vláda říká, že chce podporovat kapitálový trh, a na druhé straně si hraje s myšlenkou sektorové daně krátce po útoku na ČEZ. To nechápu.

Ekonomové, kteří jsou slyšet a vidět v médiích, jsou buď v NERV, poradci ministrů či pana prezidenta. Není problém, že musíte být mnohem více opatrní ve své veřejné oponentuře?

To není pravda. Já jsem například vedl velkou debatu se šéfem Národní rozpočtové rady Mojmírem Hamplem o zavedení daně z nadměrných zisků. Tam jsem například argumentoval tím, že to, že bankám vzrostou díky inflaci zisky z titulu vyšších úrokových sazeb, nebyl žádný windfall, protože to mohl očekávat kdokoliv, kdo čekal vysokou inflaci. Rozhodně to není tak, že bychom museli hájit to, co vláda říká. Jiné ale je, když to sledujete zvenku a když pak máte možnost nahlédnout pod pokličku. Když jste u toho, tak chápete, že úřední mašinerie je mnohem složitější a komplexnější. Že to musí projít jednotlivými resorty a že se vám ze tří ministerstev dostane tří různých odpovědí. Stává se, že s tím souhlasí premiér, ministr, ale neprojde to přes jednotlivé odbory. V tomhle jsem trochu ztratil iluzi.

Opět sektorové daně

V Česku se několik posledních týdnů skloňuje opět téma sektorové daně. Bavili jste se na NERV na toto téma?

My jsme sektorovou daň nikde nenavrhovali a ani ji s námi nikdo nekonzultoval.

Proč si myslíte, že se toto téma znovu po letech objevilo? Ministr Marian Jurečka už mluví o potenciálním výnosu až 25 miliard korun ročně.

To by číselně odpovídalo dani ve výši 0,2 až 0,3 procenta z bankovní bilance. Když se podíváte na země, kde ji mají, tak tam jde přibližně o podobnou výši zdanění. Důvodem, proč je téma teď ale na stole, je, že vláda bezpochyby hledá peníze. Zisky bank jsou stále na očích. Ostatně noviny plní titulky, že banky loni vydělaly přes 100 miliard korun. Navíc banky nejsou ani mezi lidmi příliš populární. Problém je, že pokud se tato Pandořina skříňka otevře, tak velmi snadno může přijít sektorová daň i na jiné sektory. Myslím, že na pozoru by se teď měli mít například operátoři, energetici a další regulovaná odvětví. Může ale jít i jen o politický handl. Například na Slovensku v roce 2020 vyměnila vláda zrušení daně za to, že banky budou nakupovat více státních dluhopisů. Jestli je daň reálně ve hře, nevím, ale může jít o formu tlaku vlády na banky, aby změnily své chování.

Nemůže mít vliv i to, že se banky dvakrát dani vyhnuly? Jednou výměnou za investice do infrastrukturálních projektů přes Národní rozvojový fond a pak u windfall tax, kde odvedly jen 730 milionů korun?

Já u těch jednání o windfall tax byl. Banky už dopředu avizovaly, že to raději dají klientům na vyšším úročení depozit, což se i stalo a stát z toho mimochodem dostal 15procentní daň z úroků. Pokud by to tedy měla být ze strany státu vendeta u něčeho, u čeho věděl, jak to dopadne, tak by to bylo nedůstojné.

Jaká je obecně zkušenost se sektorovými daněmi v Evropě?

Data ukazují, že daň se vždy rozdělí mezi banky a jejich klienty. Lidé ji zaplatí buď dražšími úvěry, vyššími poplatky či nižším úročením vkladů. Například v Polsku se ukázalo, že banky začaly investovat do rizikovějších aktiv, aby si kompenzovaly výnos. To určitě ale s ohledem na důležitost stability bankovního sektoru nechceme. Nechápu, že tu na jedné straně vláda říká, že chce podporovat kapitálový trh, a na druhé si hraje s myšlenkou sektorové daně poté, co kapitálový trh ohrozila útokem na ČEZ. Namísto zdanění bank se tu spíše měly zrušit různé dárky bankám, jako je stále pokračující, i když snížená, podpora stavebního spoření či odpočty u hypoték.

Podle viceguvernérky Evy Zamrazilové by dávalo v Česku smysl zavést progresivní daň podle velikosti firem. Je to správná cesta?

Chápu, že se hledá cesta, jak dostat do pořádku státní rozpočet. Jsem ale stále přesvědčený, že než se začnou hledat nové daně, tak je tu spousta nevyužitých návrhů, kde se dá naopak ušetřit na výdajích. Občas si někdo myslí, že když se vyhodí 10 procent úředníků, tak to bude stačit. Potřeba jsou ale drobné kroky, které nám vyšší miliardy ušetřit můžou. Když jsme poukazovali na počty policistů, tak jsme to schytali ze všech stran, jak ohrožujeme bezpečnost země. Pojďme to ale srovnat na úroveň ostatních srovnatelných států. Udělat by šlo však více takových malých kroků, jako je například snížení počtu obcí. Chce to ale politickou vůli. Málokdo ví, že se například zredukoval počet finančních úřadů. Nemám pocit, že by si toho někdo všiml a úřady by nestíhaly. Dá se ušetřit i ve školství, například zrušením 9. tříd, i když je to náročné logisticky. Určitě se tu objevují návrhy na zavádění sektorových daní, zvýšení daní z nemovitostí či progresivní daň u firem. Já jen říkám, že prostoru na straně výdajů je ještě dost.

Dominik Stroukal (36)

Dominik Stroukal přednáší na Metropolitní univerzitě Praha. Je autorem několika knih, členem Národní ekonomické rady vlády a ekonomickým poradcem SatoshiLabs. V minulosti byl hlavním ekonomem Platební instituce Roger, Banky Creditas a finanční skupiny Roklen, ředitelem Liberálního institutu a Ludwig von Mises Institute pro ČR a SK.

Foto: Libor Fojtík

Žijeme z minulosti

V Česku se stále mluví o tom, že potřebujeme vyšší přidanou hodnotu. Není ale načase si připustit, že naší hlavní výhodou je, že jsme sice kvalifikovaná, ale stále montovna?

Stále jsme ekonomika, která stojí na službách. Jasně, že část služeb je navázaných na průmysl, ale zásadně se v tomhle nelišíme od západních ekonomik. Stále se zaklínáme přidanou hodnotou nebo produktivitou. Náš problém je, že máme hodně zaměstnaných lidí, kteří ale nevytváří větší produkt. Potíž je v tom, že nedělají tam, kde by byli více užiteční, měli větší produktivitu a tím i vyšší mzdy. To je to, co právě nabízí model flexicurity, kdy lidé jdou i za cenu vyššího rizika do jiné, produktivnější práce, mají vyšší mzdu a roste i ekonomika. Dostali jsme se do stavu, kdy žijeme z minulosti. Nevzpomenu si na nic velkého, co by se tu za posledních deseti let událo. Možná zavedení EET, které se ale zrušilo. V nultých letech to byla privatizace bank do zahraničních rukou. Naší nevýhodou je, že i když jsme nic neudělali, tak jsme jako stát stále bohatli, a dokonce jsme předehnali i některé západní země jako třeba Portugalsko. My prostě nechceme jít do žádného rizika.

A vadí to tedy něčemu?

Pokud nám nevadí stagnace a možná cesta Japonska, které třicet let nerostlo, tak ne. Chci říct, že to není žádná tragédie. I když se nehneme, tak to neznamená, že se naše děti budou mít hůře než my. Jen se nebudou mít lépe než my, což je ale rozdíl naší generace oproti našim rodičům. Já si za průměrnou mzdu můžu koupit více, než si mohli koupit za průměrnou mzdu moji rodiče. Co vláda ale může udělat pro to, aby se situace zlepšila, je, že nesmí bránit změnám.

Myslíte, že vyšší inflace bude v následujících třech letech ještě téma? Ceny zlata, ale i kryptoměn jsou totiž u svých maxim, což by mohlo značit nejistotu ohledně dalšího inflačního vývoje.

Pořád jsme neuhasili všechna ohniska. U inflace není zajímavé celkové číslo, ale rozdíl růstu cen zboží a služeb, kdy se ukazuje, že služby stále mají tendenci růst rychleji. Máme pořád nízkou nezaměstnanost, a z trhu práce tak probublávají inflační tlaky. Jinými slovy současná dvě procenta nejsou zatím jistota, ale zároveň si nemyslím, že by nám hrozil návrat například k 17 procentům.

O čem tedy vypovídá vývoj cen bitcoinu, zlata, které jsou u svých maxim?

Co se týče zlata, tak to nakupují především centrální banky, ale běžní lidé zatím moc ne. To neznačí nějaký strach z inflace. Ostatně, když si vezmete nákupy ČNB, tak jde spíše o nějaké osobní snahy vedení banky dosáhnout magické hranice 100 tun. Když se podíváte na bitcoin, tak ten spíše koreluje s akciemi technologických firem, jako je Meta či Nvidia, či obecně technologickými tituly na burze Nasdaq. To je určitě snazší a pravdivější vysvětlení, než že by rostly z titulů obav z inflace.

Centrální banky by neměly nakupovat do devizových rezerv bitcoin, ale ani zlato či akcie. Vydělávat není jejich úkol.

Myslíte si, že se bitcoin někdy dostane do devizových rezerv centrálních bank, včetně ČNB?

Nevím a popravdě si myslím, že by ani neměl, protože tam nedává smysl ani zlato či akcie. Vezměte si, že centrální banky mají neomezeně nafukovací rozvahu z peněz vytvořených z ničeho. Za tyto peníze pak nakupují aktiva jako zlato či akcie. Když máte malou firmu, tak vás centrální banka nepodpoří. Kdyby nakupovala bitcoiny, tak jen poženou jejich cenu nahoru. Proč by měla podporovat jedno aktivum na úkor druhého?

Proč vůbec centrální banky včetně ECB usilují o vlastní digitální měnu?

Jsou například centrální banky v Karibiku, které doufají, že díky tomu zjednoduší transakce mezi obyvateli jednotlivých ostrovů. Pak jsou země, které to mají z politických důvodů jako Čína, která tak chce zvýšit roli jüanu v mezinárodním obchodu například ve spolupráci s Arabskými emiráty, Thajskem a Hongkongem. V Číně samozřejmě hraje roli i možnost přes digitální měnu lépe kontrolovat své obyvatelstvo. V eurozóně, kde vzniká digitální euro, zase může znamenat další nástroj měnové politiky. Když dnes ECB zvedne úrokové sazby, tak to může například uškodit předlužené Itálii. U digitálního eura by lidé měli účet u centrální banky a ta by jim ho mohla úročit výrazně více, než umí banky. To by umožnilo bojovat s inflací bez zvyšování hlavní sazby, která by prodražila dluhové financování Itálie.

Každý makroekonom prý touží jednou skončit v radě ČNB. Máte to stejně?

Vážně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Jsem spokojený v soukromém sektoru, kdy od státu nedostávám žádné peníze, a můžu ho tak snáz kritizovat. Popravdě ani do NERV bych nešel, kdyby za to byla nějaká odměna. Je fajn moct kritizovat stát, když od něj člověk nedostává peníze. Jinými slovy, možná kdybych byl dostatečně bohatý, tak si dokážu práci v ČNB představit.